Winternitzova vila
Winternitzova vila je stavba v Praze na Smíchově, v ulici Na Cihlářce 10, dílo architekta Adolfa Loose a Karla Lhoty (ten je autorem všech prvků v interiéru). Podle interiérové barvy slonové kosti je nazývána též Béžová princezna. Je chráněna jako kulturní památka.
Vilu nechal postavit u Adolfa Loose a Karla Lhoty v roce 1931 pražský právník JUDr. Josef Winternitz jako rodinnou vilu pro svoji manželku Jenny Winternitzovou, dceru Suzanu a syna Petra. Jedná se o poslední Loosovu realizovanou budovu a má hodně shodných prvků s Müllerovou vilou, mimo jiné i způsob členění (tzv. raumplan), který byl pro Loose obecně charakteristický. Stavba vily včetně všech příprav, plánů a povolení trvala jeden rok a 9. září 1932 bylo vydáno „Povolení k užívání stavby“.
Rodina vilu obývala do roku 1941, kdy byla donucena pod tlakem rasové perzekuce vilu převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond). Od tohoto fondu koupila objekt obec pražská, která ve vile zřídila mateřskou školku. Ta zde nepřetržitě sídlila až do roku 1997. Celá rodina byla roku 1943 transportována do Terezína a později do koncentračního tábora Osvětim. Zde také hned po příjezdu zahynul v plynové komoře JUDr. Josef Winternitz a jeho syn Petr. Jenny Winternitzová a dcera Suzana dostaly práci ve fabrice u transmisí, kde díky teplu ze strojů přečkaly zimu až do konce války. Po válce se vrátily zpět do Prahy, ale do jejich rodinné vily se už nikdy nedostaly.
Jejich nárok na vrácení vily sice Československý stát uznal a obnovil vlastnické právo pro JUDr. Josefa Winternitze, ale uvalil na dědičky daň dědickou a milionářskou. Navrácení vily bylo podmíněno splněním těchto platebních podmínek a bylo zatíženo exekucí. Vzhledem k tomu, že Jenny a Suzana neměly žádného majetku ani příjmů a nebyly schopné tyto podmínky splnit, nabídly Československému státu darování vily na oplátku za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly. Darovací dopis ukončila Jenny Winternitzová zvoláním „Míru zdar“. Již se nikdy do vily nepodívaly ani o ní v rodině nemluvily. Zbytek rodiny se o vile dozvěděl až v roce 1991 při přípravě restitucí. Ani Jenny ani Suzana se restituce nedočkaly. Vilu se rodině podařilo zrekonstruovat jen díky nezměrné energii a práci vnuka JUDr. Josefa Winternitze Ing. Stanislava Cysaře.
V roce 2012 dům spoluvlastnili Helena Kučerová, Dagmar Spudichová, Jiří Cysař a Stanislav Cysař a tito společně rekonstruovali a financovali nemovitost.
Aktuálne akcie
Popis miesta
Winternitzova vila je stavba v Praze na Smíchově, v ulici Na Cihlářce 10, dílo architekta Adolfa Loose a Karla Lhoty (ten je autorem všech prvků v interiéru). Podle interiérové barvy slonové kosti je nazývána též Béžová princezna. Je chráněna jako kulturní památka.
Vilu nechal postavit u Adolfa Loose a Karla Lhoty v roce 1931 pražský právník JUDr. Josef Winternitz jako rodinnou vilu pro svoji manželku Jenny Winternitzovou, dceru Suzanu a syna Petra. Jedná se o poslední Loosovu realizovanou budovu a má hodně shodných prvků s Müllerovou vilou, mimo jiné i způsob členění (tzv. raumplan), který byl pro Loose obecně charakteristický. Stavba vily včetně všech příprav, plánů a povolení trvala jeden rok a 9. září 1932 bylo vydáno „Povolení k užívání stavby“.
Rodina vilu obývala do roku 1941, kdy byla donucena pod tlakem rasové perzekuce vilu převést na Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (Vystěhovalecký fond). Od tohoto fondu koupila objekt obec pražská, která ve vile zřídila mateřskou školku. Ta zde nepřetržitě sídlila až do roku 1997. Celá rodina byla roku 1943 transportována do Terezína a později do koncentračního tábora Osvětim. Zde také hned po příjezdu zahynul v plynové komoře JUDr. Josef Winternitz a jeho syn Petr. Jenny Winternitzová a dcera Suzana dostaly práci ve fabrice u transmisí, kde díky teplu ze strojů přečkaly zimu až do konce války. Po válce se vrátily zpět do Prahy, ale do jejich rodinné vily se už nikdy nedostaly.
Jejich nárok na vrácení vily sice Československý stát uznal a obnovil vlastnické právo pro JUDr. Josefa Winternitze, ale uvalil na dědičky daň dědickou a milionářskou. Navrácení vily bylo podmíněno splněním těchto platebních podmínek a bylo zatíženo exekucí. Vzhledem k tomu, že Jenny a Suzana neměly žádného majetku ani příjmů a nebyly schopné tyto podmínky splnit, nabídly Československému státu darování vily na oplátku za zrušení exekucí a dalších pohledávek, které bojem o navrácení majetku vznikly. Darovací dopis ukončila Jenny Winternitzová zvoláním „Míru zdar“. Již se nikdy do vily nepodívaly ani o ní v rodině nemluvily. Zbytek rodiny se o vile dozvěděl až v roce 1991 při přípravě restitucí. Ani Jenny ani Suzana se restituce nedočkaly. Vilu se rodině podařilo zrekonstruovat jen díky nezměrné energii a práci vnuka JUDr. Josefa Winternitze Ing. Stanislava Cysaře.
V roce 2012 dům spoluvlastnili Helena Kučerová, Dagmar Spudichová, Jiří Cysař a Stanislav Cysař a tito společně rekonstruovali a financovali nemovitost.