Moje kopyta už rozryla zem

*Hledání společné řeči

Pes, který se na slunci líže, je nejspíš osamělý. Sloni si dávají jména a kolektivně truchlí ze ztráty blízkého. Chobotnice propadají zoufalství z nadměrného rybolovu. Opice mívají záchvaty smíchu. I zvířata prožívají strach, smutek, lásku a radost. Proto jim chtějí dát prostor v autorské inscenaci, která přivede do středu dění situace ze vzdálených savan, zapadlých útulků nebo příliš těsných garsoniér. Možná diváctvu pak nezapsatelné jazyky jako „ťuk, žbluňk, vrrr, hudry-hudry“ přestanou být cizí. Možná řeknou víc než všechny odborné knihy o ekologické krizi.

Ukrákané interaktivní terárium? Zážitková zoologická zahrada? Kdepak! Křehké setkání plné jevištní poezie a zpěvů zvířecí nevinnosti i zkušenosti, které rozryje všechny předsudky lidského druhu.

Máte doma štěně, které jste pojmenovali po vaší babičce? Sbíráte kalendáře s cválajícími hřebci? Pouštíte si před spaním relaxační videa s kočkami? Nebo pořád slýcháte, že jste chytří jako opice? Příroda jako komodita, metafora, místo pro relax. Příroda jako každodenní příběh o ohrožených druzích, kácení lesů a globálním oteplování. Pořád se bavíme o přírodě. Jaké příběhy si ale vypráví příroda o nás? Jaké životy s námi prožívá? A čeho se přitom bojí?