Ve spolupráci s ¨

Pivní zahrádky mezi muflony: Jak prozevlit léto v Kunraticích

Text: Photo: Libor Petrášek Styling: H&M

Hodně lidí říká, že výhodou bydlení v Praze je možnost být zároveň ve středu dění a mít na dosah oázy klidu, kde to ani nevypadá jako ve městě. Nějakou variaci na toto téma slýcháme prakticky v každé čtvrti. Tentokrát už ale začalo jít opravdu do tuhýho – první věc, kterou se člověk dozví při plánování výletu do Kunratic, je fakt, že tam nejezdí ani tramvaje a dominantou okolí je les. Přesto tu podle Wiki bydlí skoro deset tisíc lidí (a v sousední Libuši dalších deset), což už si říká o článek. Pokud se tedy vůbec dokážeme dostat na místo…

Jak redakční Chlapec záhy zjistil, jde to – musíš ale buď nejdřív na Chodov, nebo autobusem č. 193 z Nádraží Vršovice, pokud se ti tam podaří najít zastávku autobusu. Chlapci se to nepodařilo, pročež nastupoval v Nuslích. Byl slunný sobotní podvečer. O víkendu jezdí sto devadesát trojka asi třikrát za hodinu, takže kunratickou odyseu hned na začátku odpaluje čtvrthodinové čekání na Synkáči, se všemi lokálními specifiky. „Zase si ale Nusle můžou připadat důležitě, že jsou strategicky významné pro dopravu někam,“ píše si Chlapec, zatímco se na obzoru konečně objevuje jeho koráb. Konečná toho autobusu je Šeberák, což je rybník; pregnantější vyjádření toho, co nás na druhým konci zhruba čeká, vymyslet ani nejde.

Sraz s Grafikem, naším kunratickým kontaktem, si dáváme u IKEMu (zastávka se jmenuje přímo Institut klinické a experimentální medicíny, asi pro případ, aby si to podle názvu někdo nespletl s devadesátkovým obchoďákem). Chlapec přijíždí o chvíli dřív, aby si prohlédl okolí a nasál trochu té lokální atmosféry. To se ukazuje jako chyba – v okolí totiž není vůbec nic, jenom obří nemocnice na jedné a sídlák na druhé straně, uprostřed výpadovka a v dáli les. Jsme přesně na pomezí dvou částí Prahy 4 – ulice Jalodvorská podle cedule leží v Krči, ulice K Zelené louce, která na ni přímo navazuje, v Kunraticích. Jo, a přímo vedle IKEMu je hotel Emmy, ve kterým mají kavárničku se zahrádkou; ta ale moc autentickým dojmem nepůsobí.

Mufloni, ovce, langoše

„Ten hotel často ubytovává cizince, kteří chodí kalit do města. Jezdí sem normálně plný autobusy, hodně Španělů, občas Dánové, je to promíchaný,“ přibližuje Grafik; ironie situace, ve které nalitý dánský děcka dobrovolně bydlí v hotelu, jež je součástí gigantické nemocnice, je nejspíš moc netrápí. „Dává to ale smysl, ten hotel je hezkej a levnej. Oproti centru dost výrazně. A je určitě lepší mít za oknama přírodu než třeba Ípák, i když dostat se do města trvá půl hodiny. Zpátky se pak vrací taxíkama, což je celkem běžná praxe i pro lidi přímo z Kunratic. Čekat někdy nad ránem na nočku a pomalu přitom střízlivět fakt nechceš.“

To už sedíme u Zelených domků, na zahrádce hospody, kam Chlapec přirozeně doplul poté, co se rozhodl, že nechce stát deset minut na Vídeňské před IKEMem jako tvrdý Y. Zelený domky jsou první podnik, kterýho si všimneš, když se vydáš směrem dál od města; zároveň jde o první ze strategicky důležitých center místního života. Na sídlišti nad IKEMem panuje ležérní klid, jejž nenarušuje ani místní čavo čavalenky crew; první známkou dramatu je týpek na zastávce, kterej se ptá, jestli Chlapec nemá kredit na prozvonění. „Já se totiž nemůžu dostat nahoru,“ lomí rukama směrem k nejbližšímu paneláku. Retro.

Hned vedle paneláků leží Ústav molekulární genetiky Akademie věd; naše redakční Dívka, která v době terénního výzkumu zrovna prodávala lokální české víno hipsterům v Kanadě, telegraficky dodává: „To je dost hezkej betonovej barák s hodně fotogenickým schodištěm. Jednou jsem tam dělala modelku. Stylový místo.“

„Vědci na tom sídláku ale nebydlí,“ přibližuje Grafik. „Spíš policajti. Proto se tomu taky říká ‚policejní sídliště‘. Tady u Zelených domků jsem strávil v pubertě hodně času; dřív to byl neskutečnej pajzl. Člověk přišel domů a smrděl, jak kdyby se vykoupal ve friťáku. Ale bylo tu levný a dobrý pivo, tak jsme sem chodili.“ Dobrý pivo mají pořád, i když zahrádka je bez obsluhy a uvnitř je i v sobotu úplně prázdno. „Lidi začnou chodit až později,“ vysvětluje náš kontakt. „Tady má každej na všechno kotel času.“

Další zastávkou je hospoda U Krále Václava IV. Jestliže na Zelený domky ale narazíš přímo po cestě do starých Kunratic, k Václavovi už musíš odbočit z Vídeňský a zahučet z kopce do lesa. Turisty sem láká stylová dřevěná cedule u krajnice, která sice není moc vidět, ale zato je vyvedená v univerzálním fontu typu „chceme naznačit, že jde o klasickou českou hospodu, aby to pochopili i lidi, kteří neumí číst švabach.“ Na příjezdové polňačce postává hromada aut jak před vesnickou poutí, což je prý normální: „Je to vyhlášený místo. Jezdí sem hodně rodiny s dětma na výlet, projdou se po lese a u Václava se rodiče staví na jedno.“

„Ten les vede až nahoru do Krče, k Thomayerově nemocnici. Že nejsi už tak úplně v Praze, poznáš podle toho, že tady máme divokou zvěř – v oboře běhají daňci, hlavní lákadlo jsou ale mufloni. Ti se občas poflakujou i u nás na sídlišti, je jich tu docela velký stádo. Mufloni jsou takovej kunratickej symbol, dokonce se tu vaří i lokální pivo, který se jmenuje Muflon.“ Ptáme se, jakej má člověk pocit, když jen tak náhodou při procházce narazí na muflona: „Oni jsou v pohodě, žádný nebezpečí ti nehrozí. Pohladit si je teda nemůžeš, protože zdrhaj, ale vyfotit jo.“ Na tento popud připisujeme poznámku pro fotografa: VYFOŤ MUFLONA. Fotograf vzkazuje, že žádnýho nenašel, tak vyfotil aspoň tu hospodu.

Na rozdíl od Zelených domků je u Václava narváno. „To je normální, bývá tu plno furt. Hlavně venku, dovnitř lidi moc nechodí,“ rozhlíží se Grafik; terasovitou zahrádku obsluhuje několik číšníků a kromě stolů je plno i v dětským koutku. Na dotaz, jestli je v Kunraticích normální, že hospoda rovná se místo s gigantickou zahradou a zabudovaným programem pro děti, přichází lakonická odpověď: „Jo. A to jsme ještě nebyli Na tý louce zelený.“

Spojka mezi kunraticko-krčským pomezím a starýma Kunraticema, bývalou vesnicí, vede přímo lesem; pro městskou krysu, jejíž orientační smysl se v lese automaticky vypíná, protože jediným záchytným bodem okolo jsou stromy a ty vypadají všechny stejně, to může být vyloženě matoucí úkon. „Ale zorientovat se tady dá, jenom to musíš umět,“ podotýká Grafik se samozřejmou suverenitou někoho, kdo tímhle lesem chodí posledních šestnáct let. „Dobrej výchozí bod je třeba zřícenina hradu kousek od Václava. Sám Václav IV. tady měl letohrádek, proto se ta hospoda jmenuje po něm.“

Kunratickej les je asi nejznámější tím, že se tam párkrát střílelo; Grafik jakoby mimochodem dodává, že tam „občas někoho okradou“, ale ta pověst nebezpečnýho místa je daná spíš tím, že se v okolí nic moc jinýho, o čem by se dalo psát ve zprávách, ani neděje. Statisticky největší hrozbou jsou občasné partičky airsoftových nadšenců; vzhledem k tomu, kolik tudy přes léto prochází turistů, může být šance přijít domů s náhodnou modřinou a apartním barevným doplňkem oblečení místy docela vysoká. „Puberťáci tu občas střílejí turistům po kotnících,“ přikrašluje náš respondent pověst Kunratic coby jihopražské verze Divokýho západu.

„Když jsme byli menší, stavěli jsme si v lese bunkry. Skvěle se tam kalilo, v okolí je spousta altánů a krásnejch vyhlídek, který k tomu úplně vybízí. Měl jsem tam i rozlučku se základkou, ze který si toho teda moc nepamatuju, ale bylo skvělý, že v lese tě rodiče nenajdou. Do toho bunkru jsme se v létě chodili zašívat, na zimu jsme pak dotáhli ze skládky kamna a normálně si tam topili. Jenže nás viděli lesáci, bunkr rozbořili a kamna šlohli,“ vrací nás zpátky z Divokýho západu k jakési updatované verzi Dahlova Dannyho, mistra světa.

Vedle občasných zpráv o ozbrojeném násilí je Kunratický les známý hlavně Velkou Kunratickou, což je legendární přespolní běh v dost šílených podmínkách. „Můj otčím to běhá, a je to extrém,“ přibližuje Grafik. „Sice se to formálně jmenuje přespolní běh, ale mělo by se říkat spíš přeslesní, protože tady žádný pole nejsou. Když vidíš osmdesátiletý stařečky, jak se škrábou od potoka nahoru k hradu po strmý břidlicový skále, mají tvůj obdiv. Zvlášť proto, že se to běží někdy v listopadu, kdy už bejvá fakt hnusně. Jo, pár let zpátky jeden pán právě na tomhle kopci umřel, myslím, že dostal infarkt,“ přehazuje výhybku od Dahla někam k Pánovi much, šedesát let poté.

To už se blížíme k branám vůbec nejslavnější hospody v okolí; jmenuje se Na tý louce zelený a leží hned pod IKEMem. „To je moje hospodská alma mater. Jednu dobu jsem tady byl furt, takže obsluha na tykačku, občas jsem zašel i sám na jedno, pokecat s číšníkama,“ vzpomíná Grafik. Pro spádovou oblast Policejního sídliště jde o přirozenej meeting point, jaký jinak v okolí docela chybí. Chlapec, coby přespolní návštěva, ovšem nejvíc oceňuje další obří zahradu (tentokrát s mnohem punkovějším feelingem než u Václava), oplocený výběh s ovečkami a prasátky, okýnko, kde si můžeš dát langoše „se vším“, a fakt, že na čepu mají pivo Muflon. Který je, mimochodem, vynikající.

„Zelená louka je oblíbený místo třeba na svatby, máš tu i pódium a tak. Ven se vleze klidně stovka lidí, další se můžou nacpat dovnitř. Nevýhoda je, že je tu hodně dřevěnejch stolů a židlí, který se daj házet po nepřátelích, když se ožereš a chceš se rvát,“ doplňuje Grafik, a my začínáme přemýšlet, jestli celá ta přírodní idylka a klídek není jenom rafinovanou zástěrkou pro bující kriminální podhoubí plný lesních street fighterů, pubertálních airsoftových gangů a steroidových gerontů, kteří šplhají v listopadu po skalách a nikdy nevíš, čeho všeho jsou schopný. Prý není; 99 % času vládne líná, ospalá pohoda.

„Je tady ale někde nějaká klasická knajpa? Víš co, hospoda žižkovskýho typu, takovej ten zaplivanej podnik, kde na baru potkáš i v úterý v poledne vždycky těch pár stejně ztracenejch existencí a invalidního důchodce jménem Karel, co už od pětadevadesátýho opakuje pořád jeden vtip, starší než město Ur, zatímco mu odbarvená čtyřicetiletá servírka Markéta domlouvá, že dalšího ferneta nedostane dřív než za půl hodiny?“„Hele, vím přesně co myslíš,“ reaguje Grafik, „a bohužel už ne, no.“

„Dopijem a půjdem, musíme ještě stihnout dva vyhlášený podniky. Škoda, že na Šeberák už je pozdě.“ Obří rybník, kterej to dotáhl až na konečnou autobusu MHD, má sám o sobě zajímavou pověst: „Je tam klasická letní hospoda s grilem, takže super zašívárna na prázdniny. Pohodička. Myslím, že se tam dají půjčit i šlapadla, kousek dál je i nudistická pláž. V zimě se tam taky dá bruslit, což je jedna z mála věcí, který tady můžeš venku dělat, když mrzne. Jak jsou Kunratice v létě skvělý místo na zevlení, přes zimu je to o to větší nuda.“

„Vedle Šeberáku, kousek dál za Kunraticema, je pak ještě jeden menší rybník; léta kolem něj jezdím autem a divím se, kolik tam parkuje lidí. Proč by takový davy jezdily felit jen tak mezi rybníky, kde vlastně nic pořádnýho není?! Bavili jsme se o tom s kámošema a nikdo netušil, kde se tam všechny ty auta a motorky berou. Pár měsíců zpátky jsem se ale dozvěděl, že je to vyhlášenej spot pro gaye – že tam choděj sami na procházky. Když potkaj někoho, kdo se jim líbí, mrknou na sebe a rovnou si můžou dát randíčko v přírodě. To je docela hustý, nejdřív jsem tomu moc nevěřil, ale už to mám potvrzený z několika zdrojů.“

Vyšší třída, chirurgové, autisti

Grafik bydlí na sídlišti u rodičů a v okolí je tak jedním z mála zástupců věkové kategorie od dvaceti do třiceti let. Studenti se sem moc nehrnou; dole ve starých Kunraticích tvoří zástavbu převážně rodinný domky se zahradama, zatímco na sídlák se stěhujou spíš mladý rodiny. Sehnat pokoj za pár tisíc, kam se uklidíš na pár let, než doděláš školu a našetříš prachy, je tady prakticky nemožný – proti hraje i špatná dostupnost do centra. „Pro mladý rodiny je to ale super. Děti se tady vyblbnou, škola tu je, a rodiče si do práce dojedou autem.“

„Auto tu má prakticky každej. Bez něj se moc nepohneš. Takovej americkej styl,“ přibližuje Grafik. Je fakt, že Kunratice rozhodně nevypadají jako čtvrť, kde bydlí deset tisíc lidí – kde se všichni schovávají? „Je to tu hodně roztahaný. Luxusní vily na obřích pozemcích, do toho starý baráky a tak. Prakticky každej, kdo nebydlí na sídláku, má zahradu. Navíc paneláky jsou spíš až vedle v Libuši, tady je to spíš lákavá oblast pro relativně bohatý lidi. Stěhuje se sem víc a víc lidí, ceny nemovitostí jdou hrozně nahoru. Když jsme tam chtěli koupit normální malou zahradu s polomrtvým barákem, bylo nám řečeno dvanáct mega jenom za pozemek, a to už je třeba pět let zpátky,“ utvrzujeme se, že děsivá spirála pražského hurá kapitalismu zasahuje i sem, do oázy lesních lidí.

Ostatně je fakt, že Kunratice, respektive oblast mezi Kunraticemi a Krčí, má docela prestižní pověst – kromě Akademie věd a IKEMu (kde působí třeba světově uznávaný kardiochirurg Jan Pirk) se v okolí nachází i nový PORG, prémiové gymnázium nezvratně spojené s osobou nejhoršího ředitele od dob Snapea v Relikviích smrti. „Zase třeba biologickej kroužek jel na studijní pobyt na Zanzibar, kde se potápěli a zkoumali nějaký mořský potvory,“ krčí Grafik rameny; jinak se ale shodujeme na tom, že podobný školy často produkujou hlavně astronomicky bohatý asociály, čili lidi v podstatě předurčený k tomu, aby nám jednou všem vládli. Yay!

„Nejlepší lokální postavičkou byl ale takovej autista, kterej ani moc nikam nechodil, prostě se jenom občas vyskytoval na ulici. Třeba jsi ho potkával na zastávce a tak. Ten člověk měl naprosto totální encyklopedický znalosti o všech sportech na světě a nedokázal se bavit o ničem jiným. Říkali jsme mu kunratickej Rain Man. Přímo do Kunratic na fotbal přitom nechodil, to tady moc nefrčí… Nevím, co s ním je teď.“

Zatímco v Kunraticích je všude kolem spousta místa, sousední Libuš – ke které přiléhá i Písnice a samozřejmě nejdůležitější místní hotspot, vietnamská tržnice SAPA – už působí dojmem klasickýho českýho sídliště. „Libuš mám kousek od baráku, ale nikdy jsem tam vlastně nechodil, protože proč,“ přemítá Grafik, čímž potvrzuje tvrzení jiného, libušského respondenta; ten náš návrh na průvodcovství prohlásil za přehnaně optimistický, protože „tam je úplný hovno“. „Prostě spousta baráků a pak sídliště plný Vietnamců, kteří pracujou v Sapě, kde se přímo bydlet nedá.“

„Jediný místo, kam jsem chodil docela často, byl nonstop bar Modrák na Pavlíkově. Když byla chuť pít a v kunratickejch hospodách zavírali, šlo se tam. Scházela se tam spousta lidí, od normálních po takový ty nonstopový existence. Pak to přestavěli a přidali tam dokonce klub, takže byl dostatek chuti a promilí, dalo se i tančit. Pít jsme chodili i na Vánoce; po štědrovečerní večeři jsme utíkali od rodičů ke Střelci, což byl nonstop na Jalodvorské. Legenda praví, že tam odpráskli nějaký Vietnamce, co tam chodili na ruletu, ale nevím, jestli je to pravda.“

„Každopádně měli otevřeno i na Štědrej den, tak jsme chodili, i když ty lidi byli občas už fakt divný. Pamatuju si, že tam jednou měla být obsluha nahoře bez, ale ta slečna se před náma styděla – asi proto, že nám bylo nějak čerstvě osmnáct – tak se na to vysrala a nebylo nic.“

Jahody, kytky, malinovice

Centrum Kunratic, původní stará vesnice, má naprosto klidnej vibe. Je to čtvrť starousedlíků, kteří si zvykli na život na periferii, přes den pracujou na zahrádce a pak se schází na návsi – pardon, Náměstí Prezidenta Masaryka – v cukrárně. Zatímco místní stálice, sámoška Stodola – podle redakční Dívky známý místo mezi pražskýma foodies, kteří se sem sjíždí nakupovat zeleninu – začala poslední dobou zdražovat, obyčejný potraviny zmutovaly v moderní lahůdkářství a na hlavní třídě se objevil wine & café bar Food Story, kterej vypadá, že ho sem někdo záhadně teleportoval z Karlína, stará cukrárna pořád drží svoje místo jako ostrůvek minulosti před rozsáhlou rekonstrukcí, která sice starý Kunratice zvelebila, ale zároveň je proměnila v „prémiovou“ čtvrť.

Vedle cukrárny přežilo už jen řeznictví a hospoda U Bezuchů, kde Grafik silně doporučuje tatarák a Plzeň. Bezuchovi představují tak trochu logistickou hádanku: ve skutečnosti jde o tři podniky v jednom, totiž klasickou starou hospodu uvnitř v baráku, elegantní krytou terasu trochu ve středomořským stylu, kde se nekouří, mají tam plazmu a hosté se tam chodí navečeřet, a pár venkovních laviček v průjezdu do dvora. Venkovní scéně se říká Paluba, číšník (kterej samozřejmě obsluhuje všechny tři „scény“) tam všechny zná, a když se stavujeme na jedno rychlý, přináší petku plnou piva. „Tak holky, tady to máte,“ pokládá ji před dvě zhruba pětileté blonďaté děti, které si pidlikají něco na mobilu, zatímco jejich rodiče se spolu s číšníkem bujaře smějí komičnu této situace. Venkov.

Chlapec, ze své letenské sluje zvyklý na to, že každá věc má svůj vlastní obchod, si fascinovaně fotí vietnamskou večerku, která slouží zároveň jako květinářství (protože v okolí není žádný květinářství); Grafik podotýká, že nejslavnějším vývozním artiklem Kunratic jsou místní jahody, prý nejlepší v celý Praze. Prodávají se na stánku před dvorem starýho zámku, přímo na náměstí. Ten dvůr je vyloženě krásnej – po rekonstrukci se v něm nachází vinárna, pošta i banka, dominantou ale pořád zůstává centrální plácek a chátrající archiv Národního muzea. Ten se drolí před očima, protože ho (na rozdíl od zbytku dvora) nevlastní kunratická radnice.

„Natáčel se tady Van Helsing,“ vypichuje Grafik. „Měli skvělý kulisy, stály tam obrovský jeřáby se světlama. Člověk měl pocit, že je ve středu dění, což se ti jinak v Kunraticích moc nestane. Všechno je nový, uhlazený a v klidu. Nejlíp je to asi vidět na hospodě U Zavadilů – to byla dřív taková ta typická knajpa s igelitovejma ubrusama topícíma se v oblacích kouře. My tam moc nechodili, byl to podnik pro starousedlíky, oblíbenej u štamgastů. Teď z toho udělali Lokál, takže klientelu teď tvoří hlavně lidi z těch luxusních vil okolo, kteří by k Zavadilům v životě nevkročili — ale do Lokálu jo, protože to je značka, kterou znají.“

Když nás žoviální číšník na zahrádce Lokálu vítá slovy „Tak co, chlapci, dvě?“ („Jo.“„Já jsem si to hned myslel!“), je už po desáté večer, ale nevypadá to, že by se tu mělo ještě dnes stát něco zábavnýho. Hospoda je plná, ale lidi si povídají a večeří, pokud je někdo pod parou, tak to není na první pohled vidět, a u sousedního stolu dvě elegantní dámy prosí o „ALŽÍREK“ a číšníkovi spadne lžička na zem a říká „promiňte dámy, přinesu nový MÍCHADLO“. Je jasný, že tady se půjde brzo spát. Žádný manýry z pijatyk v centru sem nemají šanci dolehnout.

Zatímco si tak dáváme výbornou malinovici (panák za kilo) a začínáme být po všech těch zahrádkách a Muflonech solidně na káry, Grafik zakončuje Tour de Kunratice stylově: „Hele, kdybych měl vypíchnout jednu věc, která pro mě definuje tuhle část města, tak je to bus. Všude jezdíš busem. Jseš sice relativně blízko Jižáku i Budějovický, ale pěšky se to moc nedá, takže si dáváš srazy s lidma na zastávkách a tak. Jízdní řád busů do centra je jízdním řádem tvýho života, jakoby."

Je to krásný finále, který kazí jenom fakt, že zatímco Grafik půjde pár set metrů domů a může jít zaspat malinovice do postýlky, Chlapce čeká ještě dlouhá odysea (samozřejmě busem) na Pankrác a metrem domů. „Hele, je to mínus, ale na druhou stranu busy můžou bejt i fajn – potkáš lidi, pokecáš,“ loučí se lokální průvodce před Policejním sídlištěm. Optimistická představa. Chlapec, doplňující tekutiny Braníkem na cestu, potkal akorát v Michli nadranou slečnu, která si k němu přisedla a chtěla „cígo, nebo aspoň tři“. Střet kunratické idylky s pražskou realitou už ani nemohl být symboličtější.

© 2018 GoOut