Vodící pes slepého psa

Vodicí pes slepého psa nás přivádí do média současného umění, načež se zastaví a začenichá.

Zprávy bývají falešné a horizont relativní. Hnutí za placatou Zemi vzkvétá, zatímco lidé pořádají závody dronů a staví obydlí uprostřed oceánů. V rámci výstavy jsou pořádány přednášky v saunách a prezentovány jako umění, ale bankéři si nadále kupují obrazy. Normalita je tvarována podle potřeb zainteresovaných mocností a stran; je křehkým nástrojem, který poukazuje na to, co je abnormální, neskutečné, nežádoucí. Slova však sedí na nejasném, mlhavém podkladu. Jakmile slovo vyznačí jasnou hranici, demarkační čára poskočí a rozpadne se jako pěna. Z tohoto mokrého prahu vstupuje v galerii Futura do života výstava A Guiding Dog for a Blind Dog (Vodicí pes slepého psa), jejímž kurátorem je Lukáš Hofmann / Saliva, finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2018.

Lukáš Hofmann je známý svými hutnými performancemi, které jsou vlastně sbírkami smyslových informací, rituálními formáty, ztělesněnými moodboardy, které jako by následovaly nevyslovené principy, jako je třeba… život. Skupinová výstava v Galerii Futura je v podobném duchu složená ze suvenýrů, předmětů, uměleckých děl, performancí a přednášek. Vystavené práce však ani tak nepřehrávají axiomy, jako spíš zkoumají jemné pletivo reality – otřepané pravdy, podle nichž rozeznáváme, kdy skutečnost puchří a kdy hrozí, že se roztrhne. Práce se tematicky rozpínají od sociologického konstruktu pracovního týdne po debaty o tom, zda je Země skutečně kulatá. V rámci svých spekulací jednotlivá díla vytvářejí vlastní pletiva: žilnaté a rozvážné síťoví z větví a průmyslových pásů Davida Střelečka visí pod stropem ve spojovacím uzlu galerie; ve výši očí se vyjímá pryskyřicový portrét psa od Sóleye Ragnarsdóttira; po lýtku návštěvníka se natahuje z podlahy kostra – socha od Josého Montealegreho – opřená o římsu z pospojovaných dlaždic.

Výstava A Guiding Dog for a Blind Dog představuje díla, která spojuje vztah kořenoví: jsou propojena horizontálně, bez centrální osy, pohledu nebo místa. Během trvání výstavy rozpulsují tuto síť živá vystoupení, např. jednoaktovka zabývající se identitou instituce z pera umělecké organizace Tranzit, performance a přednáška Sophie Jung nebo recitál Valentýny Janů v pražské iSauně. Možná se zdá zvláštní, aby se umělecký výstup odehrál ve dřevem obložené místnosti plné páry. Nebo také ne. Stejně tak je možná atypické prezentovat práci módní stylistky v galerii, jako to v tomto případě dělá Nico Walker. Avšak dialog prolínající se touto výstavou je stejnou měrou o kódech reality jako o kódech současného umění, přičemž jejich hranice se samozřejmě víc podobá mřížoví než skutečné zdi.

Vystavují: Josefin Arnell, Matúš Buranovský, Veronika Čechmánková, Maria Gorodeckaya, Saemundur Thor Helgason, Lukáš Hofmann, Hope Recycling Station, Valentýna Janů, Sophie Jung, Nat Marcus, Magdalena Mitterhofer a Shade Théret, José Montealegre, Besfort Nedjbi (Research Assistance), Federica Partinico, Sóley Ragnarsdóttir, David Střeleček, Valinia Svoronou, Tereza Sýkorová, Tranzit, Andrew Wagner, Nico Walker a další.