Diane Cluck

Diane Cluck byla v době boomu nezávislých písničkářů na přelomu milénia nepochopitelně spíš ta nepovšimnutá v pozadí, přestože se o ní její mnohem slavnější kolegové vždy vyjadřovali téměř s až posvátnou úctou a především přestože patřila mezi ty nejoriginálnější a s nejsilnější výpovědí. Pro Devendru Banharta, který ji zařadil i na svou kompilaci Golden Apples Of The Sun, byla „nejlepší písničkářkou v celém New Yorku“ a „byl šťastný, že žije ve stejné době, jelikož jí může vidět hrát živě“. Biancu Casady z CocoRosie, jejíž vydavatelství Voodoo Eros zase vydalo Dianino album Countless Times, její zpěv „dostává do země nekonečných možností“, „má z něj husí kůži, rozbourá a rozpláče ji“. Antony Hegarty vnímá Dianu jako „virtuózní talent s naprosto podmanivým zvládnutím svého hlasu jako extatického nástroje“. Tak by se dalo pokračovat ještě chvíli.

Skladby Diane jsou jak čerstvě vysekané diamanty třpytící se ještě v prachu okolní matérie – bez zbytečných aranží a dodatečného pulírování, téměř slyšitelně rodící se z ticha a vnitřního přetlaku. Zpěv, který magnetizuje svou nenucenou hravostí, lehkostí a čistotou, je obvykle doprovázený skrytě pulzující kytarou, která by sama o sobě normálně utrhla větší kus vaší pozornosti nebýt pravě fascinujícího vokálu. Nabízí se přirovnání k některým muzikantkám hippies éry jako třeba Joni Mitchell, ale hudba Diane Cluck se zdá být mnohem osobnější a tím pádem i trochu izolovanější. Kdo do ní ovšem pronikne, pro toho není cesty zpět.