Charles Bradley
Nikdy nezískal žádné hudební ceny, na nebe vstoupí asi daleko dřív než do jakékoliv síně slávy, přesto patří šestašedesátiletý černošský zpěvák a jeho životní příběh mezi novodobé hudební zázraky. Soulový velikán Otis Redding o sobě blahé paměti tvrdil, že zpívá srdcem. Charles Bradley nám dnes na koncertech dosahujících emotivních vrcholů soulových mší 60. let připomíná, co přesně to znamená. Má neuvěřitelně procítěný, chraplavě krásný hlas: odráží se v něm žal, sociální empatie a ze všeho nejvíc štěstí nalezené v hudbě, které se po většinu života nemohl věnovat. Debutové album No Time For Dreaming vydal Bradley totiž až v roce 2011. Bylo mu požehnaných třiašedesát let.
“Je to jako kdyby k vám skrze ducha Jamese Browna promlouval Bůh a vy se nedokážete rozhodnout, jestli padnout na kolena nebo tančit. Těžko dělat obojí najednou, ale možná právě nastal čas to teď zkusit,” napsala o Bradleym americká novinářka Jennifer Kelly. Americký sen? Přízeň osudu? Náhoda nebo hlas? Ano, ze všeho nejdřív Bradleyho hlas, což potvrzují dvě identické situace: Gabriel Roth, spolumajitel newyorského labelu Daptone Records přišel na vystoupení Black Velveta alias Charlese Bradleyho, imitujícího Jamese Browna a na místě s ním podepsal smlouvu. Nemohl uvěřit, co právě zažil.
Bradley se narodil v roce 1948 na Floridě. Matka ho opustila v osmi měsících a otce nikdy nepoznal. Vychovávala ho babička a když se pro něho matka po osmi letech vrátila, aby ho odvezla do New Yorku, kde žila s jeho sourozenci, byla pro něho cizím člověkem. Vydržel to s nimi v totální bídě do šestnácti, pak utekl a potloukal se na ulici jako bezdomovec. Zachránila ho práce pro vládní organizaci Job Corps: stal se kuchařem, procestoval celé Státy a pořád snil o kariéře zpěváka. V roce 1996 se na naléhání matky vrátil do New Yorku: zaměstnání nenašel a navíc onemocněl záhadnou horečkou. V nemocnici mu píchli penicilin, bez vědomí, že je na něj alergický, takže pak doktorům dalo dost práce vytáhnout ho hrobníkovi z lopaty. Povedlo se, ale za pár dnů mu zastřelili bratra, takže Bradley znovu spadl ke dnu. Bez prostředků a s matčinou hypotékou na dům na krku. Vlastní rodinu a děti vzdal už dávno.
Pak už se zřejmě Bohu své hluboce věřící ovečky zželelo a nasměroval vydavatele do klubu. Basista a skladatel Roth aka Bosco Mann současně vede kapelu The Dap-Kings, která nastálo doprovází zpěvačku Sharon Jones, ale natáčela také s Amy Winehouse album Back to Black. Zaneprázdněný Roth proto Bradleyho svěřil do péče kytaristy a producenta Thomase Brennecka: od roku 2002 do vydání desky No Time For Dreaming k sobě s nevšedním zpěvákem hledali především cestu. Po celou dobu prý Brenneck hlavně jen nevěřícně poslouchal Bradleyho vyprávění a postupně ho přemlouval ke zhudebnění. Většinu textů ze sebe pak Bradley vychrlil ve chvíli, kdy spustila Brenneckova nadupaná funky-soulová skupiny Menahan Street Band s dechy a psychedelickými kytarami.
Než přišel debut, vydali několik úspěšných singlů. Zakotveni v minulosti: spoléhají výhradně na analogové studio, syntetická neo soulová popmusic jim je proti srsti. Ta by ostatně Bradleyho baladické songy dotýkající se osobní bolesti doslova znesvětila. “Nemyslím si, že bych mohl podobným způsobem natáčet s někým jiným. Intimita našeho přátelství se přenáší do intimity skládání. Charlesovy příběhy nejsou žádná fantasy, ale pravda,” řekl Brenneck. Charles Bradley poskytl mnoho rozhovorů, v nichž vylíčil svůj strastiplný život, ale nejintenzivněji o všem vypravuje do kamery režisérovi Poullu Brienovi v dokumentárním filmu Soul of America. Vzbudil v roce 2012 stejnou senzaci jako Bradleyho desky.
“Victim of Love nezíská nikdy žádné ocenění za originalitu, téměř všechny skladby vám připomenou pozdní 60. léta Jamese Browna, Otise Reddinga, Marvina Gaye nebo Jamese Carra. Přesto vám bude při poslechu běhat mráz po zádech,” napsali v recenzi na Bradleyho loňské druhé album, řazené magazíny Rolling Stone a Mojo mezi nejvíc elektrizující soulové nahrávky posledních let. “Co je soul? Hudba skrývající hluboko uvnitř všechna vaše strádání,” tvrdí Bradley a my jeho srdcervoucímu hlasu, “orlímu křiku”, gestům s rozpřaženýma rukama, poklekání na podiu a objímání publika po koncertech můžeme věřit. Charles Bradley nevyprodává svou životní nakládačku, to jen vybuchuje radostí, že ji má snad za sebou a konečně může dělat to, po čem tak toužil: zpívat soul a funky s pořádně našlápnutou kapelou za zády způsobem, kdy se “necítíte šťastní za něho, ale s ním”.
Info o Charles Bradley
Nikdy nezískal žádné hudební ceny, na nebe vstoupí asi daleko dřív než do jakékoliv síně slávy, přesto patří šestašedesátiletý černošský zpěvák a jeho životní příběh mezi novodobé hudební zázraky. Soulový velikán Otis Redding o sobě blahé paměti tvrdil, že zpívá srdcem. Charles Bradley nám dnes na koncertech dosahujících emotivních vrcholů soulových mší 60. let připomíná, co přesně to znamená. Má neuvěřitelně procítěný, chraplavě krásný hlas: odráží se v něm žal, sociální empatie a ze všeho nejvíc štěstí nalezené v hudbě, které se po většinu života nemohl věnovat. Debutové album No Time For Dreaming vydal Bradley totiž až v roce 2011. Bylo mu požehnaných třiašedesát let.
“Je to jako kdyby k vám skrze ducha Jamese Browna promlouval Bůh a vy se nedokážete rozhodnout, jestli padnout na kolena nebo tančit. Těžko dělat obojí najednou, ale možná právě nastal čas to teď zkusit,” napsala o Bradleym americká novinářka Jennifer Kelly. Americký sen? Přízeň osudu? Náhoda nebo hlas? Ano, ze všeho nejdřív Bradleyho hlas, což potvrzují dvě identické situace: Gabriel Roth, spolumajitel newyorského labelu Daptone Records přišel na vystoupení Black Velveta alias Charlese Bradleyho, imitujícího Jamese Browna a na místě s ním podepsal smlouvu. Nemohl uvěřit, co právě zažil.
Bradley se narodil v roce 1948 na Floridě. Matka ho opustila v osmi měsících a otce nikdy nepoznal. Vychovávala ho babička a když se pro něho matka po osmi letech vrátila, aby ho odvezla do New Yorku, kde žila s jeho sourozenci, byla pro něho cizím člověkem. Vydržel to s nimi v totální bídě do šestnácti, pak utekl a potloukal se na ulici jako bezdomovec. Zachránila ho práce pro vládní organizaci Job Corps: stal se kuchařem, procestoval celé Státy a pořád snil o kariéře zpěváka. V roce 1996 se na naléhání matky vrátil do New Yorku: zaměstnání nenašel a navíc onemocněl záhadnou horečkou. V nemocnici mu píchli penicilin, bez vědomí, že je na něj alergický, takže pak doktorům dalo dost práce vytáhnout ho hrobníkovi z lopaty. Povedlo se, ale za pár dnů mu zastřelili bratra, takže Bradley znovu spadl ke dnu. Bez prostředků a s matčinou hypotékou na dům na krku. Vlastní rodinu a děti vzdal už dávno.
Pak už se zřejmě Bohu své hluboce věřící ovečky zželelo a nasměroval vydavatele do klubu. Basista a skladatel Roth aka Bosco Mann současně vede kapelu The Dap-Kings, která nastálo doprovází zpěvačku Sharon Jones, ale natáčela také s Amy Winehouse album Back to Black. Zaneprázdněný Roth proto Bradleyho svěřil do péče kytaristy a producenta Thomase Brennecka: od roku 2002 do vydání desky No Time For Dreaming k sobě s nevšedním zpěvákem hledali především cestu. Po celou dobu prý Brenneck hlavně jen nevěřícně poslouchal Bradleyho vyprávění a postupně ho přemlouval ke zhudebnění. Většinu textů ze sebe pak Bradley vychrlil ve chvíli, kdy spustila Brenneckova nadupaná funky-soulová skupiny Menahan Street Band s dechy a psychedelickými kytarami.
Než přišel debut, vydali několik úspěšných singlů. Zakotveni v minulosti: spoléhají výhradně na analogové studio, syntetická neo soulová popmusic jim je proti srsti. Ta by ostatně Bradleyho baladické songy dotýkající se osobní bolesti doslova znesvětila. “Nemyslím si, že bych mohl podobným způsobem natáčet s někým jiným. Intimita našeho přátelství se přenáší do intimity skládání. Charlesovy příběhy nejsou žádná fantasy, ale pravda,” řekl Brenneck. Charles Bradley poskytl mnoho rozhovorů, v nichž vylíčil svůj strastiplný život, ale nejintenzivněji o všem vypravuje do kamery režisérovi Poullu Brienovi v dokumentárním filmu Soul of America. Vzbudil v roce 2012 stejnou senzaci jako Bradleyho desky.
“Victim of Love nezíská nikdy žádné ocenění za originalitu, téměř všechny skladby vám připomenou pozdní 60. léta Jamese Browna, Otise Reddinga, Marvina Gaye nebo Jamese Carra. Přesto vám bude při poslechu běhat mráz po zádech,” napsali v recenzi na Bradleyho loňské druhé album, řazené magazíny Rolling Stone a Mojo mezi nejvíc elektrizující soulové nahrávky posledních let. “Co je soul? Hudba skrývající hluboko uvnitř všechna vaše strádání,” tvrdí Bradley a my jeho srdcervoucímu hlasu, “orlímu křiku”, gestům s rozpřaženýma rukama, poklekání na podiu a objímání publika po koncertech můžeme věřit. Charles Bradley nevyprodává svou životní nakládačku, to jen vybuchuje radostí, že ji má snad za sebou a konečně může dělat to, po čem tak toužil: zpívat soul a funky s pořádně našlápnutou kapelou za zády způsobem, kdy se “necítíte šťastní za něho, ale s ním”.
Aktuální koncerty
Galerie
