Píseň pro Viktorku

Multižánrový scénický projekt vychází ze Seifertovy básně Píseň o Viktorce a rozvíjí tuto básnickou skladbu jako milostný dopis Seiferta Němcové.

K rozhodnutí použít jako nosnou linkou projektu právě dopis přispěla ikoničnost korespondence Boženy Němcové, skutečnost, že Němcová sama do své korespondence vtělila řadu velmi osobních prožitků, a také fakt, že dopis je symbolickým mostem v komunikaci mezi osobami vzdálenými v prostoru – a zde i v čase.

Jedná se o dopis básníka, který tak jako mnozí před ním vzplanul k Němcové láskou. Jeho cit však na rozdíl od notoricky známých vztahů básnířky s V. B. Nebeským, Janem Helceletem či Hanušem Jurenkou přetrval, básnířku přežil a Seifert své „vyvolené“ – mimo jiné právě v podobě skladby Píseň o Viktorce – vystavěl zasloužený pomník; Seifertův opus i jeho obdiv jsou tak určitým zadostiučiněním pro autorku, jejíž skutečné milostné vztahy nepřinesly naplnění a jejíž osud, pokud jde o lásku, nachází obraz spíš v tragickém příběhu Viktorky, „šílené láskou“. Kontrast mezi „milostnou realitou“ Boženy Němcové a vyznáním Jaroslava Seiferta je ještě umocněný Seifertovým věhlasem (a zapomenutím, kterého se dostalo jeho o sto let starším „sokům v lásce“, kteří byli rovněž básníky – zejména V. B. Nebeský). Teprve skutečný básník dokázal docenit – a oslavit – osobnost Boženy Němcové.

Seifertova báseň se stává součástí textové koláže sestávající z kromě ní ještě z úryvků milostné i jiné korespondence Boženy Němcové a v klíčových okamžicích k nim vytváří určitý kontrapunkt.