Odkaz

Subjektivní konfrontace příslušnice jedné generace s audiovizuálními nahrávkami příslušníků tří dalších generací jedné rodiny. Divadelní událost s možností spoluúčasti. O vybíravosti paměti. O odlišnosti hodnot. O lidské síle a slabosti.

Babičce je 92. Zažila válku, okupaci, převrat, koronu a teď sleduje dění na Ukrajině. Co z jejího života by si přála, aby nebylo zapomenuto? Jak chce, aby si ji lidé pamatovali? Smrti se nebojí. Čeká na ni přes 10 let. Kdyby autorka inscenovala pohřeb své babičky před její smrtí, rodina by ji pravděpodobně zabila. O smrti se nemluví do té doby, než přijde. A nejlíp ani potom ne. Autorka proto inscenuje raději svůj vlastní pohřeb. Role jsou rozdané. Rakev je její. Diváci jsou hosté.

Zastavme se. Na chvíli. Zatímco malujeme svůj odkaz nejjemnějšími odstíny, možná nevědomky vyrýváme něco jiného, co se skutečně pro příští generace zapíše. Bude hrát pro následující generaci to, co považujeme za smysl života vůbec nějakou roli? Paměť je vybíravá mrcha a vzpomínky jsou vždycky sólo. Seznamte se se střípky příběhů, které se vás netýkají. Hledejte deset rozdílů. A třeba se i rozlučte s vlastními strašáky ve skříni.