Maria Lassnig

Instalace, Nová média, Kresba, Malba, Plastiky Rakousko
S Maria Lassnig

Info o umělci Maria Lassnig

Maria Lassnig se narodila roku 1919 ve městě Kappel am Krappfeld v rakouských Korutanech. Za druhé světové války navštěvovala vídeňskou Akademii výtvarných umění a své stadium úspěšně završila v roce 1945. V instituci trpící pod nacistickým jhem, z jejíž knihovny zmizely knihy o impresionismu a expresionismu, si vytvořila koncept „subjektivní barvy“ a rozhodla se zaměřit na hloubkovou analýzu vlastního (tělesného) já. V Klagenfurtu se posléze obklopila spisovateli, malíři a intelektuály z tehdejší výtvarné scény, pokračovala v malování a postupně rozvíjela umělecký postup, který záhy začal prozrazovat její zájem o autoportrét. V Rakousku objevila surrealismus a kubismus, směry, které ovlivnily její rané obrazy z čtyřicátých a padesátých let. V doprovodu Arnulfa Rainera později odjela do Paříže, kde se setkala s André Bretonem, Paulem Celanem a Gisèle Celan-Lestrange, Benjaminem Péretem a Toyen, kteří ji seznámili se surrealismem, o němž později mluvila jako o „osvobození od tradice“. Během této cesty se nechala inspirovat také informelem a vytvořila své první kresby vyjadřující „vnímání těla“. Její pařížský pobyt v letech 1961 až 1968 vyústil v cyklus velkorozměrných bílých obrazů, jež nazvala „Strichbilder“ neboli „čárové obrazy“ a jež chápala jakožto „figuraci tělesných pocitů“. V letech 1968 až 1980 žila v New Yorku, kde studovala film a animaci na Nové škole vizuálních umění; současně se posunovala novým směrem ve své malířské tvorbě a začala se přibližovat „americkému realismu“, jak tento žánr sama pojmenovala a kde se na ploše jednoho obrazu vedle sebe ocitají niterné pocity i vnější reprezentace ve formě realisticky ztvárněných těl. V USA, jimž přezdívala „země silných žen“, zůstala do roku 1980. Poté se vrátila do Vídně, kde vyučovala až do roku 1989. V osmdesátých letech se odklonila od „realistické“ reprezentace a portrétů, vrátila se k abstrakci a obrazům vyjadřujícím „vnímání těla“, své náměty čerpala také z mytologie a využívala archaických prvků. V roce 1998 započala etapu „drastických obrazů“ věnovaných existenciálním tématům (iluzím, vztahu mezi pohlavími, pomíjivosti, smrti a destrukci). V roce 2013 dokončila svůj poslední portrét – Autoportrét se štětcem.

Maria Lassnig významně ovlivnila a ovlivňuje vývoj malířství dvacátého a jednadvacátého století, přestože se její tvorba donedávna netěšila odpovídající pozornosti. Její vizionářská a nekompromisní tvorba se setkala s pozitivním kritickým ohlasem a inspirovala další generace umělců, včetně Paula McCarthyho a Martina Kippenbergera. Spolu s Louise Bourgeois, Agnes Martin a Joan Mitchell je považovaná za jednu z nejdůležitějších umělkyní dvacátého století, která se stala průkopnicí ženské emancipace v uměleckém světě dominovaném muži.

Tvorbě Marii Lassnig se dostalo kritického uznání, když v roce 1980 reprezentovala Rakousko na 39. benátském bienále. Po svém návratu z New Yorku nastoupila na Akademii užitých umění ve Vídni a stala se první ženou, která v německy hovořícím světě zastávala post profesorky umění. V roce 1988 byla první ženou, které byla udělena Rakouská státní cena. Její umělecká díla byla představena na mnoha samostatných mezinárodních výstavách, včetně Maria Lassnig ve vídeňském Museum Moderner Kunst v roce 1985, From the Inside Out v amsterodamském Stedelijk Museum v roce 1994, Drawings and Watercolors 1946–1995 v pařížském Centre Georges Pompidou v roce 1995, Maria Lassnig ve vídeňském MUMOKu v roce 1999 a v londýnské Serpentine Gallery v roce 2008 a newyorském MoMA PS1 v roce 2014. Lassnig se rovněž zúčastnila výstavy documenta 7 (Kassel, 1982), 46. Benátského bienále v roce 1995, 4. Istanbulského bienále v roce 1995, výstavy documenta X (Kassel, 1997), 55. ročníku Carnegie International Pittsburgh v roce 2008 a řady významných skupinových výstav, jako byly Broken Mirror Kunsthalle Wien (1993), Féminin-Masculin v Centre Georges Pompidou (1995), Wack! Art and the Feminist Revolution v LA MoCA (2007). V roce 2013 získala na 55. Benátském bienále Zlatého lva za celoživotní dílo.

Fotografie

Podobní umělci

Braco Dimitrijevic
Jakub Gliński
Zbyněk Baladrán
Anders Grønlien
Elektro Moon Vision
Zdeněk Manina
Frances Sander - © Dita Havránková
Léna Brauner
František Skála
Dominik Gajarský
Jiří Surůvka
Václav Girsa

© 2021 GoOut, s.r.o., Česko