Žižkopec žije: Jak se orientovat mezi Venuší a Vlkovkou

Text: Redakce

Kromě toho, že je Praha stověžatá, je taky stokopcatá (stokopečná? stokopčí? …prostě je tady hodně kopců). Krásnej příklad dává třeba Žižkov, respektive jeho horní část, od stadionu Viktorky nahoru směrem na Jiřák. Celá tahle procházka nemá víc než kilometr, pokud jde ale člověk zespoda, připadá si nahoře trochu jako Reinhold Messner po výstupu na Annapurnu. Dobrou zprávou nicméně je, že se Žižkopec v posledních letech proměnil v regulérní kulturní scénu.

Starší generace si budou dobře pamatovat heslo 'Žižkovu a Libni zdaleka se vyhni'. Tahle pražská čtvrť nemá, obecně vzato, zrovna ideální pověst: blízkost Hlaváku je sice strategicky výhodná, zároveň ale znamená, že nahoře u kolejí je celkem bordel, zatímco cestou dolů člověk míjí hlavně zástavárny, herny a podniky jak vystřižené z baladických veršů S. K. Neumanna, až nakonec dojde k pankáčům srocujícím se kolem Pražačky a Parukářky. My se v tomto textu budeme věnovat jednomu poměrně specifickýmu výseku, kterej jsme si pracovně pojmenovali jako 'Místo, kde nejezdí tramvaje'.

Je to frustrující zážitek: jedny koleje vedou dole po Seifertový, druhý nahoře po Vinohradský, a mezi nima musí člověk chodit pěšky, po kočičích hlavách, do toho příšernýho kopce. Bylo by to ideální prostředí pro ambiciózní sportovce a bující pražskou scénu maratonců-fetišistů, jenže reálně tam bydlí spíš studenti, protože ty starý baráky jsou často nerekonstruovaný a tudíž levný. Což na druhou stranu znamená, že zatímco kultura v jiných, naleštěnějších částech města klouže po povrchu jak Sáblíková, na Žižkopci se střetává punk rocková špinavost s brutálním kreativním potenciálem.

"Dobrý je sledovat, jak ta gentrifikace postupuje dolů po vrstevnici od Jiřáku. Vždycky jedna ulice po druhé. Aktuálně se to zarazilo o Bořivojku," prohlašoval zhruba před rokem jeden náš kolega. Jeho teorie sedí; od té doby tahle vlna stihla spolknout i Vlkovku, což už je prakticky kompletní trojúhelník, jehož hroty tvoří VŠE, Riegráče a zastávka Lipanská. Část města pod věží, kterou Daily Mail prohlašuje za jednu z 10 nejošklivějších budov na světě (evidentně nikdy nebyli třeba v Mostě). Naše výzkumné území.

"Stačí se rozhlídnout. Žižkov byl vždycky dělnickej; teď tam je nějaká fancy italská pekárna, hip kavárny, Pavlač, barbershop naproti Pavlači, konceptuální coworking space, nebo jak se správně říká Pracovně, halal obchody, tapas bary a bůhvíco ještě," kroutí hlavou kolega a dámská polovina naší redakce připomíná, že zapomněl na skvělej antik vedle Akráče, kde si nikdy nic nekoupila, protože Žižkopec navštěvuje zásadně až po setmění. Bohužel to neklapne ani dnes. Za výchozí bod průzkumu totiž volíme Sesternu, příjemný bar na Slavíkově s PRkem postaveným na kanonádě ‘zábavných’ (uhm) analogií mezi chlastáním a léčením lidí, kde se scházíme ve 21:30.

Část první: Koleje, divadlo a sad

Dominantou Slavíkovy ulice, která začíná hned pod Jiřákem a pokračuje dolů po západní hranici kopce, je obří růžová budova Švehlových kolejí, v jejíchž sklepech vždy bujela kreativní anarchie. Pár let zpátky tu operoval pololegální bar Berlýn <-> Žižkow, kde se scházela řada existencí pražské alternativní scény, od hudebníků přes dealery nejrůznějších dobrot až po Tomáše Schejbala. Protože dovnitř se člověk musel dostat přes kolejní vrátnici, mají Švehlovky v análech uložených docela dost údajů z jejich občanek.

"Jednou jsem se málem porval s tou bábou na vrátnici. Pak říkala, že jsem ji ohrožoval nožem a lahví, ale nic takovýho se nestalo, jenom jsem byl nalitej. Tak jsme pak radši chodili do Berlýna načerno přes hostel, kterej má vchod z druhý strany na Křížkovskýho. Bylo to docela jednoduchý, stačilo mluvit anglicky a tvářit se jako turisti," vzpomíná někdejší štamgast, zatímco jiný dodává: "Nejlepší bylo, když se kalba protáhla třeba do pěti do rána, to už pak člověk nechce domů. Tak jsem normálně vyšel asi do třetího patra kolejí a lehl si do koupelny pod umyvadlo. Asi za dvě hodiny mě vzbudila nějaká vyděšená studentka, která si tam šla ráno čistit zuby a našla na zemi bezvládný tělo."

Berlýn už nefunguje, zato se hned vedle kolejí - tentokrát už oficiálně - otevřela Venuše ve Švehlovce, což je zrekonstruovaný starý divadlo s naprosto božím programem. Teď už to tam vypadá vyloženě stylově, včetně fialových závěsů, elegantně dekadentní výzdoby a funkčního foyer, začátky ale byly hodně krušný.

"Na to divadlo půl století nikdo nesáhl," vysvětluje herečka jednoho z rezidentních souborů. "První zkoušky nebyly ani punk, ale vyloženě grindcore. Zima jak v psírně, smradlavý nefunkční záchody a tak. Teď je to úplně jinej prostor. Minimálně už nehrozí, že zas někde najdem mrtvý zvířata."

Po představeních ve Venuši se chodí většinou k Sadu, což je klasická česká hospoda se třema výraznýma výhodama – dost místa (dvě patra), skvělej výběr piv a kuchyně otevřená do čtyř do rána. Akorát je potřeba dávat pozor na instrukce, protože v nejbližším okolí (kromě výše zmíněné Sesterny, kreativních káviček v Prádelně a levicových vege burgerů v Belzepubu) se nachází i restaurace U Růžového sadu, takže je vždycky potřeba ujasnit, kterej Sad má člověk na mysli. Už se prý stalo, že jeden člen souboru nad osamělým pivem U Růžového sadu přemýšlel, proč ho nikdo nemá rád, zatímco všichni ostatní seděli U Sadu a lili jak koně.

"Pojďme to vzít systémem postupující laviny," navrhuje dámská polovina během diskuse, jakým směrem pokračovat dál. "Z kopce dolů po vrstevnicích. Nejdřív Kubelíkova, pak Bořivojka a nakonec Vlkovka. Jako ty deskový hry, kde házíš kostkou a hadovitě se posouváš po hracím plánu, s občasným nebezpečím propadu dolů červí dírou."

Část druhá: Mezi Akráčem a Bukáčem (aneb Sláva systematickým přezdívkám)

Náš plán naráží hned na první zastávce: na Kubelíkově totiž nic není. Samozřejmě kromě Akráče, kterej je legendární po všech stránkách; nahoru do hospody chodila naše redakce na obědy, dole je koncertní sál a industriální bar, jehož atmosféra občas v pátek a v sobotu nabývá skoro post-apokalyptických rozměrů. Vzpomínáme si třeba na scénu, kdy nějaký chlápek v pozdních fázích večera dost vehementně osáhaval prsa náhodné (štědře obdařené) slečny. "On měl jednu ruku na těch prsou a druhou někde mezi nima. Jí se to evidentně líbilo, ale celou dobu ji za ruku držela její kamarádka, a ta teda byla dost smutná."

Zato Bořivojka je regulérní scéna sama pro sebe. Dva nejznámější podniky, Bukowski's a Malkovich Bar (kolokviálně známé jako Bukáč a Malkáč, což zní trochu jako Čuk a Gek nebo Pat a Mat), vypadají v podstatě dost podobně: trochu lepší chillout bary s tlumeným světlem a vyklidněnou atmosférou, která tvoří zajímavej kontrapunkt k faktu, že hodně štamgastů s sebou nosí v kapse drogy. O kousek vedle stojí epická normalizační hospoda Morava, jejíž genius loci asi nejlépe popisuje tenhle screenshot, a Restaurace Nad Viktorkou, kde má barman pod pultem sbírku harmonik a často na ně doprovází své oblíbené folkové hity (poté, co si sundá boty).

Poměrně prominentní součástí tohohle hoodu jsou různý mini-galerie, kterých tu poslední dobou vyrostlo víc než hub na Křivoklátsku: Drdovka, Blissfarm, Nevan Contempo, Punctum… a taky sice jinak koncipovaný, ale podobně post-hipsterský podnik Pivo a párek, kde si člověk může dát pivo a párek. Chtěli jsme dovnitř, ale hrálo tam skáčko, takže jsme to radši zalomili směrem k zapomenutému klenotu Bořivojky: do Herby.

Pražská tendence pojmenovávat punkové harendy rádoby honosnými názvy je vyloženě fascinující. Vlastně se dá říct, že pokud má nějakej podnik v názvu slova typu “café”, “art” nebo “bar” (v různých kombinacích), existuje zhruba padesátiprocentní šance, že uvnitř narazíte na číratýho týpka, kterej si říká Džony nebo Lahváč. Café Herba (neboj se kliknout, číhá tam překvápko!) je přesně tento případ. Ten náš se teda jmenoval Lukáš, což je trochu nůďo, ale jakmile otevřel ústa, vynahradil to víc než dostatečně.

"Ty vole, já měl jednou toxickou psychózu z kytek. Jsem úplně viděl vesmír, ty vole," vysvětluje svému společníkovi a mává u toho rukama. "Ale ta síla je všude, nejenom v LSD, ale všech kytkách a živejch tvorech. A to je pravda, najdi si to na joutubu," oznamuje tónem, jako by právě vyhrál nějakou složitou filozofickou disputaci. Ostatně taky dle svých slov filozofii sám studoval. “Já to viděl v anglickým dokumentu. Není to super, jak si tady takhle v hospodě děláme dobrou energii? Taky to cejtíš, kámo?” "Sorry, zapomněl jsem tvoje jméno," vrací ho společník zpátky na zem. "Lukáš," říká Lukáš.

Skvělá věc na Herbě je její menu: jde o nejspíš jedinej podnik v Praze, kterej nabízí zároveň točený posh cider značky Magners a čínskou polívku za patnáct korun. V televizi běží přenos z pokeru, ale zvuk je vypnutej, aby si ocvočkovaní kluci rozesazení kolem stolů ve tvaru ryb mohli pouštět Rise Against; kombinace hyper-statickýho obrazu a řvoucího skejťáctví Tima McIlratha je uhrančivá. "Já jsem studoval logiku," huláká Lukáš. "Tak mi to logicky vysvětli, ty vole!" kontruje jeho kolega.

Když náš filozof opouští lokál, povede se mu to až napočtvrté; vrací se totiž jako bumerang, aby ještě všem vysvětlil, že není Čech. "Já jsem totiž Sudeťák," objasňuje. "Z Ústí. Aussig. Sudety, vole!"

Část třetí: Spodní hranice swagu

"Vlkovka je místo plný lásky," prohlašuje žižkopecká rezidentka, která ve Vlkově 26 tráví pomalu víc času než doma v koupelně. Tenhle prostor, otevřenej v oranžovým rohovým baráku v roce 2015, si poměrně rychle vydobyl pověst jednoho z nejzábavnějších nočních barů široko daleko (ale pivo na čepu tam nedostanete; tohle je místo, který pohání hlavně expati nezřízeným klopením koktejlů). "Jednou jsem tam zahlídla fakt hezkýho kluka, jak se znuděně opírá o zeď a vypadá, že tam ani nechce bejt. Tak jsem ho chtěla sbalit."

"Přišla jsem za ním, že mi je sympatickej, ptala se, jestli se nudí a tak. A z něj vypadlo, že čeká na svýho přítele. Takže teď mám místo jednoho románku dva nový kamarády," uzavírá. Další historky zahrnujou lesby, dekadentní narozeninový oslavy se škraboškami a nafukovacími zvířaty a Radka Brousila. Prostě místo plný lásky. Doporučujeme.

Zatímco o Vlkovce se už dávno ví, Up Bar, kterej se nachází hned naproti přes ulici, moc pozornosti nepřitahuje. Což je škoda, protože tohle místo je totální grafická ejakulace: obří popartový popelníky, lampy ve tvaru hlav obřích panáčků z Lega, na zdi výjevy z klasických děl světového umění (Star Wars a Simpsoni) a v jukeboxu živák Rage Against the Machine. Plus dobrej výběr alkoholů a nejlepší motto všech dob: LIMONÁDY A PANÁKY.

"Sedí tady někdo?" ptáme se už ve dveřích, protože v místnosti u baru jsou jenom dva stoly, jeden z nich ovládá paní v obrovským umělým kožichu, znuděně klopící jeden drink za druhým, a na druhým stojí nedopitý pivo. Z bezradnosti nás barman vysvobozuje větou, která dokonale charakterizuje žižkovské volnomyšlenkářství: "Hele klidně si sedněte, von si šel vybrat, ale už je to asi padesát minut. Tak já mu to pivo schovám na baru."

Stay classy, Žižkopec. Máme tě rádi.

© 2017 GoOut