Vzestup a pád Kobzalandu: Jak se Krymská měnila v čase

Text: Redakce

Před třemi lety byla Krymská všechno. Kdo nekorzoval, nehrál na piána na ulici a v noci nesnil o cuketových matjesech z Plevelu, platil za epitom kulturního barbarství. Zjišťovali jsme, jak se tenhle fenomén od té doby proměnil.

Když půjdete někde v zahraničí do knihkupectví a náhodně vyberete první pražský bedekr, stoprocentně v něm bude zmínka o Krymský. Bude se to tam hemžit slovy jako ‘hip’, ‘alternativní’, ‘DIY’, ‘scéna’ a ‘Berlín’. Jenže tohle není Friedrichshain, ale Vršovice, kde stačí nahoře na Francouzský blbě odbočit a člověk místo do veganské restaurace spadne do výkopu. Unikátní mikrokosmos Krymský prošel za posledních šest let turbulentní změnou: na začátku byla špína, potom naleštěnost, a teď post-gentrifikační kocovina.

Pamatujeme na Korso Krymská z roku 2013, kdy se na tu úzkou dlážděnou nudli nacpalo asi třicet tisíc lidí. Dole v parčíku jela autorská čtení a koncerty současných indie kapel už od jedný odpoledne, takže publikum tvořily převážně batikované tofu matky a výstavní border kolie, ale nikomu to nevadilo. Venku bylo krásně a všichni měli pocit, že jsou uvnitř dění. Od tý doby se toho dost změnilo. Matky s dětmi se odebraly do Králíka v rádiu a my vyrazili na Krymskou vyzbrojeni zvědavostí, notýskem a spoustou pamětnických svědectví.

Část první: Kavárny, kde se páchá umění (občas)

"V Lese to byl ze začátku hroznej punk," vzpomíná jedna ze starých barmanek. "Už v roce 2011 bývalo plno, chodili tam jednak místní, jednak lidi od divadla. Po zkoušce. Pak jsme je vyhodili, tak šli do Sladkáče a kalili do rána."

Café v Lese samozřejmě funguje dodnes; dokonce si (kytarová) část naší redakce troufne tvrdit, že z hlediska dramaturgie v Praze moc lepších klubů není, pokud vůbec nějaký. Jenže v roce 2017 už má všechno svůj jasně danej řád: živá produkce ve sklepě končí v deset, nahoře v kavárně pak vládne kreativní klídek. Dřív tomu tak nebylo; před šesti lety prý do Lesa chodili hlavně mladí umělci, kteří se rozhodně nebáli dělat bugr. A Dorota Špinková.

"Jednou jsem tam šla uklízet a koukám, že je stažená roleta a na baru cizí holka. Zeptala jsem se jí, co tam dělá, šla za ní – a za barem ležel na zemi nějakej chlap. Myslela jsem si, že je mrtvej, ale ona do něj začala kopat a řekla: To nic, to je jenom můj manžel. Tak jsem musela vytřít kolem něj."

Jestliže Les už pár let zpátky víceméně zmutoval ve stabilní kulturní scénu, v Zenitu – podniku, který dole pod zatáčkou založila Petra Hůlová – se pořád občas dějou věci. Ostatně Zenit funguje teprve od roku 2014; jeho začátky tak spadaly přímo do epicentra největší hip vlny. A tak zatímco Les už měl svoji klientelu vybudovanou, Zenit s ní tak trochu zápasí doteď.

"Chodili tam takový ty echt hipstři v losích svetrech s knírama, ale moc jich nebylo," glosuje první měsíce provozu někdejší barmanka. "Spíš vršovický místňáci. Tehdy bylo všechno dost zmatený." Zenit v začátcích držel nad vodou třeba Vojtěch Varyš svojí heroickou konzumací kontušovky. "Nebo taková vyžilá striptérka, co nosila fretku. Bydlela za rohem."

"A potom samozřejmě stará garda. Pánové přišli po práci na turka a tuzemák a nechápali, co se to na Krymský děje. Každej večer jelo tradiční vínko a rokec. V tý době taky byla mezi podnikama celkem konkurence, takže když třeba ve Sladkáči netekla voda, do pár minut byl Zenit totálně narvanej a nedalo se tam ani hnout. Což už dneska fakt není."

Část druhá: Vyšší střední třída mezi dělníkama z Vršovic

Café Sladkovský aka Sladkáč sice neleží přímo na Krymský, ale přesto se do něj přirozeně stahuje nejpestřejší spektrum publika: v jednom rohu brýlatý mládenec s Foucaultem v podpaží, v dalším potetovaní bubeníci na pivu, vzadu se u jednoho stolu randí, u druhýho si mediální stratégové dávají k obědu tempeh burger a u třetího někdo točí klip. Proměna Sladkáče z litevního pole ve střízlivě bohémskou kavárnu je mimochodem zajímavým komentářem k chystanému zákazu kouření v hospodách:

"Nejdřív se tady hulilo furt. Potom zakázali kouření do čtyř, pak do šesti, a teď to platí až do desíti. Pokaždý, když se ta hranice posunula, zavládl o trochu větší klid."

Pánská polovina naší redakce navrhuje zastavit se v Plevelu, na což jí dámská polovina odpovídá, že jejím životním heslem je I Fought the Raw and I Won. Faktem nicméně je, že i pokud si nedokážete představit jídlo bez kusu krávy, pořád můžete v nejslavnější pražské veganské restauraci zkusit aspoň výbornou Poličku. "My sem na ni normálně s kamarádem chodíme, když je venku hezky," říká pánská polovina. "Vy chodíte do Plevelu na pivo," myslí si dámská polovina, že špatně slyšela. Slyšela dobře.

Na rohu ulic Krymské a Donské stála dřív klasická nonstopka. Takový to místo, kam jste mohli přijít v osm ráno a smát se těm, kteří tam seděli celou noc, než jste si uvědomili, že jste přišli do hospody v osm ráno. Teď na jejím místě trůní BadFlash Bar, poměrně luxusní podnik nabízející víc druhů piv než mají Rolling Stones desek. V BadFlashi to žije – občas je přes prosklenou zeď vidět solidní moshpit, jak se padesát lidí snaží najednou dostat k pípě. To je ale spíš záležitost víkendů a organizovaných větších večírků; jinak jde o ideální místo, kde si člověk může v klidu degustovat, kontemplovat, nebo třeba vyřizovat maily. Provoz staré nonstopky byl oproti tomu víceméně konstantní.

"Vždycky tam bylo prázdno," vzpomíná jeden z našich respondentů. "A běželo tam Óčko. Takový ty nekonečný sekvence devadesátkovejch hitů a do toho SMS seznamky, dole na tý liště. ‘Jsem nadržený a v Kladně’ – tyhle věci. Když si to vezmu takhle zpětně, tak to vlastně bylo *dost smutný*."

Fluktuace podniků na Krymský (a v nejbližším okolí) je poměrně rychlá. Nahoře pod Czech Innem stačili od začátku Kobzovy revoluce otevřít koncertní a lounge scénu Basement Bar, udělat z ní trendy místo a zase ji zavřít. Na druhý straně ulice se objevil InCider, což je cidrárna (a určitě v ČR první, protože Word to slovo opravuje, takže ho ještě nikdy nikdo nepoužil). Klub Pilot se vrátil ke svýmu původnímu účelu a je z něj Kino Pilotů. Co ale zůstalo, je malej bar naproti Café v Lese, kterýmu se dřív mezi lidma říkalo U Nováka; v roce 2013 to bylo dost exkluzivní místo, protože se tam nešlo jen tak dostat. Barman ho otevíral, když se mu zrovna chtělo, a nedal o tom nikomu vědět.

Teď už tu panuje normální provoz a na boku dokonce svítí cedule BAR; jméno podnik pořád nemá, i když podle internetů je to Bar v Krymský (trochu occamovské, ale budiž). Jdeme dovnitř.

Tohle místo bylo vždy populárnější mezi expaty – zčásti nejspíš proto, že tak nějak nejvíc odpovídá oné iluzi z bedekrů, zčásti proto, že tu netočí pivo. Uvnitř panuje dokonale surreálná lounge atmosféra: na parapetu velká žlutá kytice, větrák otočenej do zdi, dovnitř se prochází těžkým tmavým závěsem, enigmatické fotky na zdech, helmy za barem. "Na tomhle místě bych čekala, že budou světla," ukazuje dámská polovina na strop, "ale ono to vypadá spíš jak něco mezi reprákama a stroboskopem." Přemýšlíme, jestli si dát gin tonic s okurkou, citronem nebo limetkou.

Kdyby fantazie z knih Roalda Dahla byly bar, vypadaly by takhle. Uvnitř je tak málo místa, že to vypadá spíš jako ve foyer undergroundovýho divadla, a polovina lidí stojí – ne na baru, ne opřená o zeď, ale prostě někde v prostoru. V rohu je vecpaný DJ, pouští bezprizorní sambu a odvážný jazz a má za sebou zrcadlo a bizarní plakát, který patrně sebrali na výprodeji vybavení zaniklého černošského kadeřnictví z 90. let.

"Tohle je hodně schodištní prostor, takovej escherovskej. Nebo lynchovskej," přemítá dámská polovina. "A kdyby tenhle plakát viděly nějaký děti, asi by z něj měly hodně špatný sny. A vlastně dospělý taky." Jsme očarováni.

Část třetí: Pivní oázy mezi slunečnicovými burgery

Krymská je rezidenční ulicí, kde se před několika lety začali sdružovat mladí umělci kvůli nízkým nájmům – původní punkový étos ale pod nánosy mrkvových dortů a klavírních kompozic nezmizel, naopak se zkoncentroval do jednoho místa. To se jmenuje Sběrné suroviny a je to normální pankáčská kořalna, která má asi pět oddělených sklepních místností, dělají se tam koncerty a na baru můžeš potkat pána kombinujícího nad zelenou filozofie Kabátů a marxismu. Je to naprosto boží.

Naše redakce chodí do Surovin občas plánovat další postup, protože tam mají Poličku a to místo na člověka neklade skoro žádný nároky. Z důvěrných zdrojů například víme, že není dobrej nápad požádat v pět ráno barmana, aby sundal tu kytaru pověšenou nad barem, a začít hrát a zpívat Creep od Radiohead o půl oktávy výš. Ale k takovým situacím dochází zřídkakdy.

Zakončovat trip po Krymský zrovna v Surovinách nám nicméně přišlo trochu málo dobrodružný; tenhle podnik přece jen spousta lidí zná, chodí se sem z Lesa po skončení produkce a uvnitř je ne jeden, ale rovnou dva Foursquare hotspoty. Vydali jsme se proto na druhej konec ulice, do podobně koncipované nálevny jménem Pivnice Na Tržišti, která nás nalákala příslibem točenýho Braníku (a skvělýma online recenzema). Nezklamala. Po několika minutách jsme potkali člověka, který uzavřel celej večer takovým způsobem, že poslední odstavec článku už bude jenom citace:

"Hele, já se ženil v devětaosumdesátym, v listopadu. A ožrali jsme se hodně, táta lezl snad i po střeše. Pak chtěl dát nevěstě novomanželský rady, tak něco říkal asi dvě a půl hodiny a pak vstal, že musí jít chcát, a šel chcát do skříně. Druhej den zapneme televizi a koukáme na přenos z Letenský pláně, kde bylo asi milion lidí a všichni říkají: *vláda odstoupila*. A táta tam sedí s tím vyprošťovákem po tý svatbě a říká: tohle je nejlepší víkend mýho života."