Tři tváře Národky: Jak jsme prožili schizofrenní večer

Text: Redakce

Národní třída. Z těch slov dýchá hrdá vznešenost, noblesa historických hodnot a tradic, esence české identity. Strategická tepna v centru Prahy nyní plní specifickou funkci: když zrovna nehoří divadlo nebo nepadá vláda, chodí se na Národku za kulturou. To může mít hned několik podob.

Když jsme při plánování magazínu rozdělovali Prahu na jednotlivé clustery, jedním z největších problémů bylo oddělit od sebe Národku a okolí a Staré město. Kdybychom se řídili podle migračních tras domorodců, kteří po večerech obrážejí místní lokály, byl by tento článek delší než bakalářka ze sociálních médií. Museli jsme proto jednorázově rozšířit redakční řady a přizvat si na pomoc externí poradce. Můžeme jim říkat třeba 'Umělec' a 'Produkční'. Umělec dokonce dává k lepšímu svůj propracovaný systém geografického dělení: "Rozstřelte to tak, že Národka je ta oblast, kam chodí lejt herci z Národního, a Starý město ta, kde lejou herci z DISKu."

Kulturní centra má tahle ulice dvě. Středobodem toho hlavního je samozřejmě Národní divadlo, monumentální pomník české umělecké tradice, a jeho Nová scéna, rovněž monumentální hřiště pro bikery, organizátory obřích blešáků, milovníky i hejtry Karla Pragera a štamgasty Café NONA. (A samozřejmě Kavárna Slavia, na které je monumentální úplně všechno.)

Druhý centrum se pak nachází na Národní 20, kde v high-end atmosféře elegantního Café Louvre můžete potkat pokérované HC baskytaristy, kteří tam v 15:00 sedí mezi těma secesníma babičkama a likvidují třeba lehký korsický dortík Fiadone s kostičkami limoncella, mangovým glazée a čerstvým ovocem, než půjdou večer dělat bordel dolů do Rock Café.

Další populárně-definující znaky Národky (sto let zavřený metro, červený karty na demošce proti Zemanovi, kterou půlka naší redakce strávila nad konceptuálním pivem v turistické hospodě / pivovaru U Medvídků, nebo dramaturgická dvojice obchoďáků Máj a Quadrio) nás pro tuto chvíli nezajímají. Během letní sezony, státních svátků a dalších významných dní se tam něco děje furt. Proto jsme tuhle oblast zařadili do mapovacího plánu už na konec zimy, abychom zjistili, jak to vypadá, když se navenek neděje nic. Vyšli jsme ven vybaveni pouze kontakty, odhodláním a teoretickými základy gonzo žurnalismu – a Národka nám ukázala své tři tváře.

Tvář první: Konceptuální krásno

"Chcete to spíš aperitivní, digestivní nebo energizující?" ptá se vystajlovaný sommeliér pána v obleku, zatímco přímo před námi probíhá výměna pytlů s odpadky. Nacházíme se v multifunkčním prostoru DUP36 kousek od Národky, kde právě probíhá GinFest, velkolepá oslava britského národního šnapsu s přednáškami, degustacemi a zábavně eklektickou vnitřní atmosférou.

Je teprve podvečer, ale barová mládež i odborná veřejnost se evidentně baví, protože gin má v sobě docela dost alkoholu a je ho tu fakt hodně. Kombo kravaťácké nonšalance a čtyřicetiprocentní jalovcové kořalky vytváří zábavný patchwork sociálních situací, takže ke konci akce už je atmosféra zároveň velmi formální a velmi uvolněná. Chlapec to přirovnává k pohraničnímu městečku Baarle-Hertog, které je zároveň v Nizozemsku a Belgii. Slečna zkušeně felí u stánku s výběrovými toniky a dostává nafukovací balonek, který si připevňuje na zápěstí a prohlašuje, že jí je zase šestnáct.

V okolí je podobných (ne)záměrně dezolátních prostorů docela dost; jenom na Opatovický je možný strávit prakticky celej den, nejdřív na kafíčku v Super Tramp Coffee a potom na party v GRIDu. Stačí vědět, ve kterým neoznačeným baráku se něco děje. Nejdál tento koncept ovšem dovádí Anonymous Shrink’s Office, což je luxusní sklepní koktejlový bar se vstupem na zvonek, kde místo nápojáku dostanete Rorschachův test a obsluha vám následně připraví drink plně odpovídající skrytým zákrutům vaší psýché. Což může přinést nejedno nečekané rozuzlení a naše redakce si tu prohazuje genderové pozice: Chlapec dostává piňacoladu, Slečna chlapský zakouřený drink s mezcalem evokující vůni dálek. Stačí jeden lok a člověk má okamžitě nutkání vykoupat se v testosteronu a odjet na Harleyi do Tijuany. S balonkem na ruce.

Atmosféru Anonymous Shrink's Office nejlíp ilustruje scénka hned u vchodu, kde vám livrejovaný zaměstnanec podniku nabídne pomoc s odložením kabátu. "Nechci se svlíkat, to je můj styl," prohlašuje Produkční, a jeho fosforeskující šusťákovka následně celou dobu ozařuje tlumený ambientní prostor baru a vyvádí obsluhu z míry. Uvnitř vládne důstojné ticho, protože umělci z Národky – po lvounech hřívnatých nejhlasitější formy života na planetě - se chodí realizovat jinam, třeba do Divadla Komedie nebo do Klubu FAMU. Jeden z nich, aspirující scenárista, nám popisoval svůj elektrizující zážitek z Mikulášské (což je obří party probíhající vždycky v prosinci v celé budově školy):

"Letos to bylo nejlepší. Kterej koncert jsem si užil nejvíc? Hele, ani nevím, všechno… já teda vlastně nic moc neviděl… vlastně jsem neviděl nic. Přišel jsem o půl osmý, zasekl se na schodech mezi prvním a druhým patrem a už jsem se odtamtud nehnul až do čtyř do rána. Ale bylo to nejlepší."

Tvář druhá: Kam chodí umělci na pivo?

Místo schůzky s Umělcem necháváme na něm – a hned se nám dostává prvního terénního poučení. "Dneska se hraje v Národním, takže herci budou chlastat v Becheru. Během předstávka teda ne, ale po něm stopro. Oni tam choděj furt, protože to maj blízko. Dáme sraz u Nováka, nějaký pivka a pak vás protáhnu těma Rybama a Jerichama a tak," demonstruje náš společník intimní znalost místní scenérie. Dorazíme k Novákovi na domluvenou hodinu a Umělec přichází se zpožděním 40 minut, protože je to umělec.

Máme tak poměrně dost času ocenit místní atmosféru a kodifikovat přitom Teorii o žlutých hospodách, která říká, že existujou podniky, jejichž fasáda nemůže mít jinou barvu než žlutou. Často bývaj v rohových barácích, mají obří vývěsky, názvy vyvedený kapitálkama na ceduli nad oknem, uvnitř zelený ubrusy na dřevěných stolech a za barem většinou žoviální čtyřicátnice, tři druhy piv a modrý elemka.

Novák do této kategorie spadá celkem spolehlivě, až na to, že uvnitř se nekouří - jenom na baru a ve vyhrazeným prostoru pro štamgasty, což je ve skutečnosti takovej chlívek u dveří ohraničenej dřevěnou ohrádkou. Vypadá jako taková ta paneláková sklepní kóje na bordel a kola, na kterejch stejně nikdo nejezdí, takže je každýmu fuk, jestli je někdo ukradne nebo ne.

V interiéru visí na zdech ilustrace Adolfa Borna; tři z nich ožily a postavily se k barovýmu pultíku, pohybujíce mohutnými kníry. "Dejte si kluci cigáro," pronesly 3D inkarnace mrožů naším směrem, přestože Slečna viditelně není kluk a navíc měla pořád na zápěstí ten balonek. Možná proto před ní barmanka použila slovo ‘mocinky’. Neironicky. Štamgasti si jejího genderového profilu naopak všimli hned: “Ty máš skvělý brejle, ale prosimtě, na co máš ten balonek?” “No, on na mě skočil.” “Hele, na tebe by skočil kdekdo, ale ne tenhle balonek. Ty něco chceš, ale nemůžeš to dostat.” -“Jirko, netykej slečně,” interjektuje jeden. “Já ti netykám,” dí mrož přátelsky směrem ke Slečně; "…no, teď už vlastně jo."

V okamžiku, kdy rádio přestane hrát Becka a přepne na Led Zeppelin, štamgast-psycholog opouští svoje teorie a začíná spokojeně rukou dirigovat Jimmyho Page; mezitím si všímáme další výzdoby, totiž umělých kytek, chomoutu na zdi, podtácků slepených žvýkačkou a plyšovýho psa hlídajícího vchod na WC. Prostě žlutá hospoda par excellence. V okolí jich je víc, třeba Balbíni nebo Jelínci, kde prý pár let zpátky zanechal nesmazatelnou stopu jistý Pegy. Produkční objasňuje:

"To byl takovej velkej chlápek, kterej razil teorii dvou popelníků. Říkal: ‘Hele, dát někomu přes hlavu popelníkem, to umí každej BAZERANT. Musíš to udělat tak, že vezmeš popelníky dva, jedním jakože naznačíš pohyb, a když ten člověk uhne, praštíš ho tím druhým, protože to nečeká. He, he.’"

Připozdívá se, takže přichází čas vybrat další zastávku. Shodujeme se na tom, že to chce nějakou alternativní kavárnu/bar; vyřazovací metodou zavrhujeme postupně Popocafepetl (nízkej potenciál zajímavých storek), Groove Bar (mimo koncept) a Jericho (narváno) a zbývá nám triumvirát podniků, jejichž názvy prozrazují podivnou lokální fascinaci vodními tvory: Café Rybka, Malá ryba a Velryba.

Vybíráme si Rybku a hned u vstupu nás vítá páreček uměleckých homosexuálů, příjemná chillout atmosféra, několik slušných starších pánů shrbených nad knihami a dvě slečny na baru, jejichž konverzace připomíná páření amazonských papoušků - výkřiky i barevností vlasů zvlášť jedna z nich extrémně připomíná druh Ara Arakanga.

"Když jsem sem začínal chodit, dávali si tu sraz týpci z LARPů," zasvěcuje nás Umělec. "V neděli večer. Předtím se celej víkend mlátili dřevěnýma mečema někde na louce za Prahou a pili u toho medovinu. Taky podle toho smrděli. Jednou se vyzývali na souboj z Tolkiena. Kdyby to zkoušeli na mě, tak je rozdrtím."

Dopíjíme druhý pivo a přemýšlíme, kam dál. Umělce honí umělecké povinnosti, ale Produkční žhaví svoje organizační knowhow a navrhuje turné po legendárních okolních nonstopkách. Chlapec se ho pokouší ukecat, abychom předtím dali aspoň zastávku ve Vagónu (když už jsme ten kulturní magazín), ale tam zrovna hraje AC/DC revival za sto pade. "Já nebudu poslouchat bum čvacht za sto pade," rozetíná debatu Produkční. Slečna mezitím ztratila balonek, což je neklamná známka toho, že bychom to měli nějak zakončit.

Tvář třetí: Kde přežít do prvního ranního spoje?

V této fázi večera už má hlavní slovo Produkční, který řeší složité dilema: jít nejdřív na Perštýn a pak do Kotvy, nebo nejdřív do Kotvy a pak na Perštýn? Volíme variantu A, i když to je spíš z nostalgie; kdysi kultovní nonstopka se teď jmenuje Star Casino a její sterilitu nejlépe demonstruje počet návštěvníků ve všední den o půlnoci (0), obligátní Óčko playlist a znuděná barmanka požadující občanské průkazy. Produkční pohnutě vzpomíná na časy, kdy dnes ztichlý jukebox v rohu opanoval Pan Húbydú:

"Prostě jsme tady normálně lili, pouštěli si nějaký fláky a najednou přišel nějakej nachcanej týpek a říkal, ať pustíme Húbydú. Nikdo nevěděl, co to je, tak jsme ho ignorovali, ale on furt otravoval, že chce Húbydú. Tak jsme mu řekli, ať teda kousek zazpívá, a on začal: ‘Hledám dú, húbydú, kdopak z vás, blebleble.’ Pustili jsme mu Jirku Schelingera a on měl strašnou radost, lítal po celý hospodě a řval Húbydú, húbydú. Teď už je možná mrtvej, nevim."

Perštýn a Kotvu spojuje další známá lokální postavička: teplej autobusák Jirka, kterej se někdy mezi lety 2013 a 2015 poměrně pravidelně zjevoval návštěvníkům obou podniků a dával jim cenné rady do života. Třeba jak máš správně chytit chlapa za koule, aby se mu to líbilo (tuto radu sděloval o čtyřicet let mladší slečně poté, co se zeptal, jestli si může přisednout, a nechtělo se mu čekat na odpověď). Produkčního prý jednou označil za ‘v pohodě týpka’, protože ‘vypadá jako ze swingu’. Postmoderna.

Kotva je známá tím, že leží přímo na Lazarský, takže se tam dá parádně čekat na noční spoje (původní podnik sice stával o vchod vedle, ale i jeho nová inkarnace má pořád dost swagu na to, aby si svoji pověst obhájila). Celá hospoda se dělí do dvou pater; když vstupujeme dovnitř, nahoře probíhá oldschoolová romance v podobě páru padesátníků, tančících ploužák na Forever Young, zatímco všichni ostatní sedí na zadku jako povadlé rostlinky a slintají si do piva. Je plno, takže musíme dolů, kde místo Alphaville zní skáčkový remixy Kryštofů a starý hity od U2. Postmoderna podruhé.

"Ti lidi tady vypadají jako živej obraz od Edwarda Hoppera. Akorát mnohem míň elegantní a víc přejetý. Tenhle spí, támhleten kontempluje, tenhle zas hypnoticky zírá do zdi. Jediný, co se tu hejbe, je kouř z cigaret," všímá si Slečna, zatímco Chlapec vzpomíná, jak kdysi vytáhl partě fotbalistů jukebox ze zásuvky, když si pouštěli bílýho jezdce, co jede tmou, bílej meč má nad hlavou. Rezidentní paní ve vintáž svetru, u které není jisté, zda ty sklenice ze stolů odnáší v rámci pracovního úvazku, nebo se tu jen hodně zapomněla, sympaticky nabízí naší redakční mládeži narvané kvetoucí větve pod kódovým označením “bejlí”. Zjišťujeme, kdy nám jede nejbližší tramvaj. Je to za dvacet minut. "Já myslím, že už máme materiálu dost," uzavírá Slečna a nedbajíc široké nabídky nočních spojů volá na Lazarskou taxíka. Postmoderna potřetí.

© 2017 GoOut