Ve spolupráci s ¨

Tady všude se střílelo: Jak se mrakodrapy na Pankráci potkávají s minulostí

Text: Photo: Libor Petrášek

Pražské čtvrti se dají poměrně spolehlivě rozdělit na tři části, podle toho, jakou hrají úlohu během průměrnýho pátečního večera: v těch prvních se kalí, do těch třetích pak jezdí lidi nad ránem domů, a mezi tím jsou tzv. „průtokový části“ města, který je spojujou dohromady a jejichž atributy tudíž tvoří masivní provoz, nedostatek klidu a celkově hektická atmosféra. Pankrác patří do té poslední skupiny. Za uplynulých sto let se tam toho stalo tolik, že by to jinde celým městům stačilo na pár životů.

Tahle část Prahy 4, která začíná nahoře na Vyšehradě a končí na Kavčích horách, sice není velká, ale působí navenek majestátním dojmem – na hrad navazujou skleněný mrakodrapy, obří magistrála a Kongresový centrum, přičemž dva výrazně dominantní lokální prvky odhalí vnímavý návštěvník už z textu zlidovělé písně Na Pankráci, tam na tom vršíčku. Tím prvním je samozřejmě vězení. Tím druhým fakt, že nahoře, tam na tom vršíčku, příšerně fouká.

„Jo, to je normální, jseš na kopci,“ lakonicky prohlašuje A, místní rezident a náš pankrácký kontakt, jehož rodina vlastní jeho současný byt přímo u náměstí Hrdinů už čtyři generace, zatímco nárazový vítr usilovně bojuje s kšiltovkou redakčního Chlapce; první střet s tímto fenoménem jsme zaznamenali už po výstupu z metra na Vyšehradě, když se chlapec pokoušel zaznamenat, že na tom felícím plácku nahoře si místo Relayů a podobných vymožeností drží místo poctivá oldschoolová trafika, a vítr mu zavřel zápisník.

Na jedný straně od stanice metra, která je jako jediná v širším centru postavená nad zemí, začíná monumentální Nuselák, pod kterým se rozkládá eklektická oblast kolem Synkáče; tady nahoře ale místo autentické pouliční špíny vládne sklo a kov. Celkovou strategickou polohu Pankráce coby spojky centra se sídlištními masivy na jihu podporuje i fakt, že podél magistrály stojí hned tři stanice metra – tu prostřední, Pražského povstání, zná díky velkoskladu a centrální prodejně Kytary.cz důvěrně každej, kdo si někdy potřeboval v neděli večer koupit trsátko. Co se Vyšehradu týče, vyvinuli jsme podle něj takzvaný Test mládí:

Co je Vyšehrad? A) hrad; B) seriál.

Pokud jste odpověděli A), jste staří. Gratulujeme. Třetí možností by ještě mohlo být „samostatná čtvrť“, což je sice fakt, jenže, jak se dozvídáme záhy, nikdo tady neřeší, jestli ten a ten barák leží formálně na Vyšehradě nebo v Nuslích. Nejspíš proto, že to nikdo vlastně pořádně neví, a Pankrác jako čtvrť katastrálně ani neexistuje, podobně jako Letná.

Permanentní blízkost magistrály způsobuje, že člověk není nikdy daleko od nejbližšího auta, ani když sedí v parku; to se projevuje v podstatě neustálým hučením. Vítr a auta spojí síly a výsledkem je konstantní šum. Pro ty, kteří na to nejsou zvyklí, jde o docela rušivou kulisu; jako bys seděl/a celou dobu ve vlaku. Když tady ale bydlíš, prý to přestaneš vnímat prakticky okamžitě a začneš se soustředit na zajímavější věci. Jako bývalou budovu Centrotexu, obří brutalistní kolos z 60. let na náměstí Hrdinů, kterýmu se dřív přezdívalo Kráva a tele a kde v současnosti sídlí Ministerstvo vnitra.

„Jsou tam zakomponovaný průduchy z metra, kterejm se přezdívalo Varhany,“ ukazuje A. „Říkalo se, že z nich jednou bude hrát Internacionála. Celej ten barák je boží, takovej normalizační hrad. Přijde mi to skvělý,“ dodává s upřímností člověka, kterej hraje v industriální kapele, věnuje se experimentálnímu divadlu, studuje na FAMU a nikdo ho nikdy neviděl v oblečení světlejším než svědomí Harveyho Weinsteina.

„Tady jsou hospody pro štamgasty“

Hospoda U Smrťáka, naše první zastávka kousek od Vyšehradu, sice svým názvem evokuje útulnou starou pivnici, ale ve skutečnosti jde o zrekonstruovanou restauraci holešovicko-karlínskýho stylu – Chlapec si napsal poznámku „příjemně gentrifikovaný podnik“, načež mu vítr opět zavřel zápisník a rozcuchal vousy. Nejoriginálnější na Smrťákovi je fakt, že dřív (to tady ještě stála klasická hospoda) se to jmenovalo jinak, ale mezi lidma se říkalo U Smrťáka, tak se ten podnik nakonec přejmenoval sám. Nikdo neví, kde se ten název vlastně vzal, ale vevnitř na zdi visí smrtka se svítícíma očima a nápisem LP 1921.

„Pankrác je v podstatě taková encyklopedie architektury posledních šedesáti let,“ glosuje A, zatímco porušujeme lokální konsenzus a místo kofoly s rumem, což vypadá jako standardní volba osvěžení pro místní chlapy, si nudně dáváme pivo. „Rostou tady nový hrůzy, ale ty starý baráky zůstávaj nacpaný mezi ně. Fakt jak nějaká stavebnice, nebo SimCity.“

„V těch mrakodrapech jsou většinou kancly; pracuje tady tuna lidí, proto se tu taky nedá parkovat. Co se týče Kongresáku, tak tam nechodím… co tam taky, že jo. Dělaj se tam veletrhy, maturáky, tyhle akce. Jakože víš o tom, ale co bys tam dělal. Nahoře na těch ochozech je nádhernej výhled na Prahu, ale žijou tam duchové sedmdesátých let.“ Plus tam teda občas straší Evanescence, dodává redakční Dívka. A v listopadu přijede ukázat střapce na bradavkách Dita von Teese. Je to takové… dramaturgicky odvážnější místo.

Pankrác je nejspíš první čtvrť v širším centru, o které nám místní kontakt neřekl, že je (nebo brzy bude) drahá. Možná proto, že – na rozdíl od dolních Nuslí – tady neprobíhá skoro žádnej sociální pohyb, gentrifikovat není co a nájmy nerostou, protože většinu obyvatel tvoří starousedlíci. „Kdyby sis z týhle ulice chtěl udělat novou Krymskou, tak ti to bude trvat strašně dlouho,“ ukazuje A. „Tady vůbec nejsou místa, kam by chodili normálně mladí, každá hospoda má svoje štamgasty. Když jsem to řešil se strejdou tramvajákem, říkal: ‚Co blbneš, prosimtě, tam je hospod…‘ Jenže jemu je 55 let, no. A to je přesně ten rozdíl.“

„Tady je průser, že se občas uvolňujou prostory, kde by třeba mohla vyrůst kavárna, obchod nebo nějaký jiný normální místo, a oni tam udělaj showroom bezpečnostních dveří. Ty vole. To je těm lidem, co tam žijou, úplně k hovnu. Probudíš se a řekneš si: Hmm, já nechci jít zas pro jeden jogurt do fakin Tesca, ale musím, protože bezpečnostních dveří se nenažeru. A když už otevřeli nějakou italskou kavárnu, tak to zas vypadá, jako že přiletěli návštěvníci z Jugoslávie z roku 1996. Jak bys tady chtěl uživit něco jako Cobru?“

Důsledkem specifickýho složení místního obyvatelstva je tak logicky i poměrně úzká paleta možností kulturního vyžití. Café Na půl cesty je geniální, ale k mainstreamu má dál než Zdeněk Troška k Oskarům. Nejbližší divadlo se nachází až na Jezerce, a pokud zrovna neplánuješ čekat půl roku na burleskní show v Kongresáku, moc variant nezbývá. A se proto občas uchyluje k alternativnímu řešení.

„Hele, pořád máme Madonu,“ prohlašuje se zvláštní hrdostí; bohužel jsme si jako den prohlídky vybrali pondělí, kdy tam mají zrovna zavřeno. „To je škoda, protože v Madoně vládne geniální bizár,“ lituje A. „Vypadá to trochu jako nějakej EDM bar na Staroměstský, ale zároveň zřetelně cítíš vibrace Ústí nad Labem na začátku tisíciletí.“

„Loni jsme se tam ožrali s kamarádem na moje narozky a byla to výživná zážitková turistika. Barmani v bílejch košilích, dvoumetroví plešatí vyhazovači, happy hours, tyhle věci… a do toho pobíhaj vylitý čtyřicetiletý pani, který jsou strašně rozjetý a mají chuť se družit. Sedíš tam a vůbec nevíš, v jakým jseš městě nebo roce. Nějaká ženská tam vrazila do kamaráda, přišla k němu a začala se omlouvat: ‚Jéžišmarjá, to je mi hrozně líto,‘ a pohladila ho, políbila na tvář a obtiskla na něj prsa. Mají otevřeno asi do čtyř.“

Kulturní aspekty se tak musí probíjet na Pankrác jinými cestami. Třeba před vietnamskou večerkou, sídlící Na Pankráci 6, byl spatřen Daniel Hůlka, kterak opouští prostory obchodu s igelitkou plnou „pěkně vorosenejch Plzní“. Buď bydlí někde nedaleko, nebo šel možná zevlovat do parku — jenže otázka je kam? Jeden zapadlej parčík je hned u vězení, mezi Táborskou a Na Květnici, jinak ale roli jediné opravdové zeleně k poflakování plní Centrální park Pankrác; to je ten, kde stojí Café Na půl cesty. Ne že bychom chtěli podceňovat Dana Hůlku, ale pochybujeme, že by zrovna on kamarádil s progresivními levicovými DIY HC vegany.

„Na Půlku se chodí furt, v létě je to jediný místo, kde se vyvalíš jen tak venku s pivkem. Plus samozřejmě Vyšehrad, tam je to taky skvělý, akorát se musíš vyškrábat nahoru. Ale ta vyhlídka stojí za to,“ vyjmenovává A. „Koupíš si nějaký Braníky, nebo sedneš do restaurace přímo na vyhlídce, kde se můžeš i najíst. V létě se tam děje i program, ale mimo sezonu prakticky nemáš důvod sem jezdit – kultura nic, příroda nic, maximálně když potřebuješ něco v Kytarách,“ dodává; Chlapec přizvukuje, že Kytary jsou silný lákadlo, a vzpomíná, jak tam jednou kdysi dávno kupoval pro dětský tábor rumba koule, ozvučná dřívka a tucet barevných ukulelí.

Relativní nedostatek zeleně ovšem neznamená, že by se na Pankráci nedali venčit psi – těch je tady prý hromada. „Zrovna tady na rohu jsem potkal androgynního pána s přátelským psem, a ten pán vyprávěl nějakou hrozně transcendentální historku o tom, jak si ho ten pes našel. Vypadal jak Aštar Šeran,“ přitakává A, a podle ledabylého tónu v jeho hlase usuzujeme, že narážet do bizarních bytostí je tu normální. „Jo, u nás v baráku je divnejch lidí dost,“ potvrzuje. „Máme v mezipatře malý balkonky, a jeden Rus se rozhodl, že si tam zapálí brko tlustý jak noha. Bohužel ho ale nenapadlo zavřít za sebou dveře, takže ten smrad z trávy šel do celýho baráku.“

Jestliže dolní Nusle mají vcelku klasickej vibe podle vzoru „zastavárny a párno“, tady nahoře vypadá pouliční androš spíš jako špatnej render reality v nějaký počítačový hře, kde je všechno na první pohled úplně normální, ale tak nějak cítíš, že hned pod povrchem může číhat cokoliv. Člověk se tak může třeba úplně náhodou dozvědět, že vedlejší byt slouží už X let jako privát (jakože na dospělácký věci), že ve sklepě baráku se natáčí porno, nebo že Green Scum, autor knížky Nuselskej punk, občas chodí po ulicích v tričku s podobiznou Iggyho Popa a s malým růžovým kočárkem pro panenky.

Green Scum je mimochodem úzce spjatej s Red Hookem, v určitých kruzích zřejmě nejslavnější pankráckou hospodou; můžou za to jak jejich geniální FB statusy (ve skutečnosti surrealistické povídky o aktuálních tématech), tak celková atmosféra, kterou Chlapec, přirovnávaje každý uprdnutí k Žižkovu nebo Letný, protože tam tráví nejvíc času, popisuje jako „mexickou Herbu“. Red Hook je totiž v podstatě normální nálevna, která má na jídeláku quesadilly a fajitas, ale i „hořčicové gnochi“ (psáno takto) nebo těstoviny s kuřecím, slaninou a jalapenos. Trochu zapadlou polohu z boku baráku visícího nad magistrálou pak kompenzuje tím, že v parčíku přímo na náměstí Hrdinů stojí banner, a o pár metrů dál na zábradlí visí druhej.

Že by ovšem osazenstvo Red Hooku zrovna stálo o náplavy, to se říct moc nedá. „Říkám, že tady jsou všechny hospody pro štamgasty. Konkrétně tady je to už trochu sekta,“ krčí rameny A, zatímco pokračujeme v pivech na provizorní zahrádce na chodníku. „Když jsem tady byl poprvý, tak nás barmanka vyhodila, že na stole je rezervace. Žádná tam nebyla. Tak řekla, že asi musela spadnout na zem. Pochopili jsme, že nás posílá do prdele, a šli pryč. Lepší to bylo tady za rohem v Krušovický chalupě. To je neuvěřitelně velká, dřevěná a levná country hospoda, kde jsem jednou na nějaký šílený oslavě viděl tancovat důchodce, kteří měli v podpaží kachny.“

„Vidíš ostnatý dráty“

Redakční Dívka, která by něco elegantního a pozitivního našla i na radiměřským traktoristovi (je to její superschopnost), vypichuje bazén s nádherným výhledem úplně nahoře v luxusním hotelu Corinthia, zachovalou vilovou část na Kavčích Horách a několik kubistických vil pod Vyšehradem. Obecně schopnost dokonale spatlat vysoké s nízkým, aniž by se tyto dva světy byť jen částečně propojily, je na Pankráci naprosto fascinující. Hned vedle megalomanské zlato-skleněné (a prázdné) restaurace Vyšehradský kandelábr tak trůní olezlá padesátková bytovka s čínským bistrem, který na tebe mává salmonelou až na protější chodník. Oba baráky jsou na sebe doslova přilepený.

„Otočíš se kolem svý osy a máš pocit, že jseš zároveň někde v Hong Kongu a zároveň v Hronově na náměstí,“ kroutí hlavou A. Zatímco míříme dolů ulicí Na Pankráci, která se táhne od Vyšehradu až k Arkádám a tvoří tak páteř našeho výzkumného území, ukazuje prstem na jednotlivé baráky a střílí: „Kavárna, která zvenku vypadá jak prodejna nějakejch součástek na dveře… Tady si můžeš nechat udělat nehty… Tady je obchod HOTOVKY Z KRABIČKY… Tady zahynuly nějaký ryby drůbež… Nejlepší je ale Originální německá drogerie, ve skutečnosti jasný Quelle. To asi kdyby sis chtěl zahajlovat u praní, tak musíš jít nakoupit sem, nebo nevim.“

„Tam se asi kupuje Árijec, ne?“ poukazuje Dívka na zásadní spot České Sody, a dodává: „Podle legendy jsou německý prací prášky lepší, protože obsahujou víc manganu.“ Ok.

Samotný náměstí Hrdinů kromě zmíněnýho Centrotexu zaujme hlavně tím, že je tam masivní křižovatka, pomník Milady Horákové a Vrchní soud hned vedle; kromě obchoďáku na Arkádách, kde sídlí i pošta, v okolí větší centrum prostě není. A všude, kamkoliv se otočíš, trčí ze země trupy skleněných věžáků jako hi-tech králíkárny pro korporátní otroky. „Já na to koukám z okna,“ přitakává A, „a vidím ty manažery, jak na střešní zahrádce hrozně bizarní budovy ČSOB, kde se ten projektant úplně posral se sklem a s kovem, pokuřujou Davidoffky a jsou smutný z toho, že tohle je jejich život. Ale pak si vzpomenou, kolik za to berou prachů, a zase šťastně naklušou zpátky. A já tam stojim na balkoně s kocovinou v trenkách a matně si pamatuju, jak na tom stejným místě stál kdysi park a žádná prosklená zrůda nám neházela nonstop do oken prasátka.“

Pak si povzdechne, pootočí hlavu a pokračuje ve svém výkladu: „Tady dřív stála Literární akademie Josefa Škvoreckého, místo které je teď Vysoká škola kreativní komunikace. Tady do tohohle kebabu chodí na obědy lidi z kanclů. Tady se dřív prodávaly hadry, teď se tam prodávaj kořalky… a tohle už je náš barák, kde můj děda koukal z okna na to, jak tady věšeli Němce, a babička o 23 let později na to, jak sem přijíždí první ruskej tank.“

Dotkl se tím mimochodem jedné z nejdůležitějších věcí, které tu v uplynulém století utvářely každodenní život – Pankrác během války, odsunu, kolektivizace a stalinismu vykrvácel mnohem víc než jakákoliv jiná pražská čtvrť. „V padesátejch letech se právě tady staly ty nejhorší zločiny,“ dodává A vážně. „Na Kavčích Horách, kde je teď Česká televize, stálo už kdysi dávno popraviště… ale tu krev 20. století tady cítíš furt. Táta mi vyprávěl, že ty tyče, co máme na barácích, jsou kvůli tomu, že se na ně věšely rudý prapory, když zrovna kolem projížděl Brežněv. U nás ve sklepě přežili praprarodiče konec války. Tady všude se střílelo. Rudá armáda nám prostřelila okno.“

Centrální roli tu samozřejmě hraje pankrácká věznice; dovnitř (logicky) není vidět, přesto samotná existence obrovskýho areálu s ostnatým drátem přímo uprostřed rezidenční čtvrti působí trochu znepokojivým dojmem. Popravili tu Miladu Horákovou, Slánskýho, Karla Hermanna Franka, náckové měli uvnitř gilotinu… a hned vedle, prakticky přes silnici, můžeš zevlovat na zahrádce skvělé hospůdky U Klokočníka, zatímco pár desítek metrů od tebe sedí vrah. „Na to si zvykneš,“ krčí rameny A. „Kamarádka, co bydlela fakt přímo u vězení, to nehrotila vůbec. Spíš její přítel z toho byl na prášky: ‚Ty bydlíš někde v háji a ještě máš za oknem vězení, proboha! Vždyť to je strašný!‘“

„Když ale jdeš okolo a pár vteřin se na ty zdi zadíváš, stejně je to divnej pocit, i po letech,“ přiznává po chvíli. „Žádný hlášení nebo tak ven slyšet není, ten areál je hermeticky uzavřenej. Ale vidíš ikonickou strážní věž s hodinama. Vidíš ostnatý dráty. Víš naprosto jasně, co je to za barák, a pořád víš, že tady je, kousek od tebe.“

„Já mám rád pinďoury“

Na zahrádce U Klokočníka je zábavný, že si člověk může všímat detailů – jako třeba že vězení sdílí jednu bránu s autoservisem. Uvnitř pak bodujou zdi záchodů, počmáraný dětskýma kresbama. Chlapec ale za vítěze prohlašuje bramborák s nakládanou mrkví a koprem za sedm pětek; je to neobvyklá, ale skvělá kombinace, zvlášť večer k pivu. Bohužel to znamená, že recenze dalších jídel už nebude, ono těch lákadel ale v okolí stejně moc není – jídelna Irma reálně existuje pouze ve světě Google map, a indický bistra nalepený na vězení a soud mají sice zábavný adresy, ale pořád jsou to normální indický bistra.

Hospodská kultura na Pankráci připomíná kmenové složení nějaké západoafrické společnosti: někdo chodí ke Smrťákovi, někdo na zahrádku na Květnici, někdo zase na Palouček (to je legendární podnik, odkud prý tajní agenti nosili Fučíkovi jídlo do vězení). Do hospody Za vozovnou, říká se, zase chodí lidi, který právě pustili na svobodu; mají to tam kousek, protože Vozovna, prakticky jedna tmavá místnost s agresivníma vibracema, je hned za rohem od vězení a působí dojmem, že se tam nikdo nebude na nic zbytečně vyptávat.

Tam se nám ale nechce, protože zbývá čas už jen na jednu poslední zastávku, a jak poznamenává A, ještě nás čeká trip na sídliště. To pankrácký je monumentální. V roce 1963, kdy skončila výstavba, bylo vůbec největší v celý Praze; to už teď sice neplatí, ale zase tu kolem starých paneláků vyrostly lány kancelářských mrakodrapů. Není divu, že byty na Praze 4 prý často vyhledávají investoři z Asie, kterým okolní zástavba připomíná jejich rodná města. V místní restauraci Peking (s obligátní zlatou bránou, která vytváří kouzelnej kontrapunkt k socialistickýmu obchoďáku Norma hned naproti) taky (prý) pracujou hongkongští kuchaři a na jídelním lístku najdeš kromě klasiky třeba pečenýho úhoře za pětikilo. Kvalitu jsme ale nezkoušeli.

Pohled na skleněný panorama při západu slunce je majestátní, dlouho se s ním ale nezdržujeme; A totiž vytipoval klasickou sídlištní putyku, jejíž jméno si sice nepamatuje, ale prohlásil ji za „vydatný bizár“ a přihodil k lepšímu historku o stolu plném opilých slepců, kteří netrefili na záchod, takže je tam museli vodit jejich kamarádi, rovněž opilí.

Po příchodu na místo zjišťujeme, že hospoda se jmenuje Olympie a nachází se v takovým tom klasickým přízemním normalizačním akvárku. „Jak antické!“ zvolal A, už notně posilněn pivečky od Klokočníka. „A to počkej, až půjdeš na hajzl.“ Aniž bychom to tušili, trefujeme se zrovna do času, kdy začíná obsluhovat slečna nahoře bez. Přichází k nám místní padesátník, prosí o zapalovač, a je z toho surrealistická tříhodinová konverzace zahájená větou „Já mám rád pinďoury“ a zakončená zkazkami o tom, že padesátník je válečný veterán, který táhl jakéhosi posraného komunistu kamsi lesem a v cirkuse Berousek trénoval šestnáct lipicánů.

Spokojeni s terénním náběrem si dáváme Becherovky, což, jak se později ukáže, nebyl úplně nejlepší nápad. Přepracovaní manažeři z nedalekých futuro-kanclů si uvolňují kravaty, povolují límečky značkových košil a chlemtají tequilu z prsou obsluhy nahoře bez. Chlapec si po desáté večer uvědomuje, že tady vlastně píše článek, a pokouší se o interview: „Jak dlouho tady bydlíš?“ „Hele, víš, kde je Česká televize?“ odpovídá padesátník enigmaticky. „Pod ní je hospoda Pekařka neboli Na Pekařce. No. Když jsem tam byl poprvé, tak hospoda byla stará. A dneska, takže, hospodě je už 270 let.“

„Já píšu článek o tom, jak se tady žije. Na Pankráci,“ vysvětluje Chlapec. „Dyť to je tady!“ reaguje padesátník. „No, a proto potřebuju vědět, jak se tady žije. Od lidí, který to tady znají, jako jseš ty.“ „Hele, a neděláš si prdel?“ zní odpověď, zlověstně následovaná příhodou o samopalu na rameni, který při výklusech dělal „prc prc prc“. „Nedělám, upřímně,“ a A se dušuje, že opravdu nedělá. Padesátník nevěří, ale to nevadí, protože nám zakrátko vysvětlí, jak se krotí medvěd.

„Chceš Becherovku?“ pokouší se A o navázání družby, ale naráží na neprostupnou zeď: „Jsem snad Zeman, kurva?!“ Poslední výměna vět, kterou jsme z diktafonu vyhrabali, zněla takto: A – „Já mám Becherovku fakt rád. A to je teprv pondělí.“ Chlapec – „De to. Mně bude zejtra trochu blbě, ale nějak to dám.“ V úterý ráno měl Chlapec home office a pracoval z postýlky, protože to nějak nedal. Takhle si asi představujeme čtvrť, která se může hrdě honosit přívlastkem INTENZIVNÍ.

© 2018 GoOut