Ve spolupráci s ¨

Střížkov, Prosek, Letňany: Jak se střídají světy na severním konci metra

Text: Photo: Libor Petrášek

Když redakční Chlapec vyjížděl před pár dny z Prahy směrem na Ústí nad Labem, všiml si jednoho poměrně bizarního detailu – při průjezdu magistrálou je z okna kromě obřích paneláků vidět i pasoucí se zvěř. Staré chaloupky, divočina a koně koexistují v podstatě na jedné hromádce se sídlištními hřebeny hned vedle dálnice. Staré versus nové. Dualita dvou světů. Definice severovýchodního cípu Prahy.

Myšlenka nabrat článek na Severním Městě, což je poměrně volné označení pro hrozen sídláků roztažených od Bohnic po Letňany, zpočátku narážela na lehké organizační problémy; prvním z nich bylo hned samotné určení výzkumné oblasti: o Bohnicích už jsme psali samostatně, Střížkov a Prosek tvoří v podstatě jeden územní celek, až na to, že Střížkov dlouho katastrálně prakticky neexistoval, a na okrajích se celá tahle masa baráků na kopci přelévá do Kobylis, Vysočan a do polí.

Nakonec jsme se tedy rozhodli následovat trasu metra C – Střížkov, Prosek, Letňany. Tři stanice, které byly otevřeny shodně v roce 2008, pokrývají spádovou oblast Severního Města a určují hraniční body našeho průzkumu.

Na první pohled stojí severní sídliště tak trochu stranou pozornosti; na rozdíl od Jižáku na druhé straně nemají skoro žádnej street cred, nežije tam tolik lidí jako ve Stodůlkách, a naše snahy o nabrání lokálních kontaktů byly výrazně náročnější než u jiných podobně odlehlých čtvrtí. Najít někoho, kdo žije na Proseku a v okolí, se ukázalo jako nelehkej úkol.

Naštěstí Chlapec zjistil, že přímo na Střížkově proběhne celodenní festival Dogfest, a jako rezidentní fanboy všeho, co štěká, sbalil svých pět švestek a odjel na sever se slovy „si to tam klidně naberu sám.“

Dívka, která zůstává pevně zakotvena spíš na mňoukací straně živočišného spektra, přidala k lepšímu svoji recenzi „velrybí kostry“, extravagantní budovy střížkovskýho metra z pera Patrika Kotase: „Architekti mu někdy ironicky říkají Santiago Kotas, protože když se podíváš na jeho stavby, vidíš, jak extrémně napodobuje slavnýho Calatravu. Ale výsledkem jsou přepálený, megalomanský soustavy ocelovejch táhel jako autobusáky v Hradci a Liberci, zastávky na Barrandov nebo tahle velryba za miliardu na periferii.“

„Za ty prachy mohla vzniknout jednoduchá, funkční stanice metra a pár školek, který by místním posloužily asi víc. Ale doc. Ing. arch. Kotas má kancly vedle Metrostavu, takže tvář zdejších dopravních staveb ještě bude asi nějakou dobu určovat on,“ dodává; Chlapec by také k tomuto tématu nějak přispěl, ale v letním multifunkčním pop-up areálu STAN Střížkov hned vedle té stanice pobíhaly desítky psů a dělaly psí kusy, takže smůla.

Alkohol, opalování, pizza, discgolf

„Co se týče života na Střížkově a Proseku, je to dost svérázná čtvrť. V podstatě tu máš dva typy lidí,“ zasvěcuje nás Domorodec, lokální kontakt a znalec místních poměrů. „Obyvatele sídlištní zástavby, co tu žijou často celej život, a pak lidi z novostaveb od Finepu, který rostou všude kolem právě teď. Ti první tu fakt tráví čas. Ti druzí sem jezdí večer přespávat v bavorácích. Často to jsou bohatí Rusové, obecně je to tu dost ruskojazyčný, což je poslední dobou obvyklý všude… máme tu i ruskou diskotéku, ale vypadá tak bizarně, že jsem se tam zatím neodvážil.“

Během naší návštěvy zrovna pršelo, byla zima, psí fesťák skončil ještě za světla a depresivní realita sídlištního podvečera uprostřed víkendu vytvářela ideální podmínky na zapadnutí někam do hospody, protože člověk se před procházkou potřebuje trochu ohřát, dobít baterky a očíhnout lokální kolorit. Domorodec, coby zástupce mladší generace přistěhovalců, se v lokálních nálevnách vyzná; prakticky všechny jeho tipy ale zní jako něco na půli cesty mezi maloměstskou bezútěšností a sartrovským existencialismem.

„Doporučuju třeba Kafe Bar,“ dí zkušeně, a rovnou přidává barvitý popis: „To je takovej odpornej pseudo nonstop, kde vždycky vidím ty nejdivnější existence. Bez ohledu na denní či noční hodinu mají všichni před sebou minimálně pivo. Před hospodou kempí místní bezdomovci.“

Možná máme štěstí, možná je ještě přece jen příliš brzy (nebo naopak už pozdě pro ty, kteří lejou od rána), každopádně Kafe Bar vypadá naživo docela normálně – jasně, je to putyka, ale uvnitř se žádná apokalypsa nekoná, i když přítomnost vaječňáku na prominentním místě nápojového lístku dává tušit leccos (později zjistíme, že to je tu docela standard). V televizi běží fotbal, ale dva naproti sedící dědečci řeší něco s kukačkama (?) a roztřesenými prsty si lejou fernet po bradě. Přestože venku vládne počasí jak v ruským filmu, dost lidí sedí zachumlaných na zahrádce, kouří jednu za druhou a pijou rum. Sídliště.

Na obdélníkové ploše mezi stanicemi Střížkov a Prosek se táhne centrální park Přátelství; v původní podobě byl vystavěn na přelomu 70. a 80. let, chlubí se nejdelší uměle postavenou vodní kaskádou v Praze (začíná vodotryskem uprostřed jezírka a celkově měří 450 metrů) a jeho středobodem je vedle hospody U Šenkýřů hlavně socha Jiřího Wolkera, která slouží jako sídlištní meeting point. „Ta vodní soustava je super,“ přitakává Domorodec. „Po výstavbě metra celej park revitalizovali, takže je tam fakt příjemně.“

„Systém vodních cest ho dělí na takový šikovný fragmenty, takže si vždycky najdeš kout pro soukromej pofel. Akorát v létě se to vždycky změní ve fakt bizarní přehlídku exhibicionistů, co vylezli z přilehlých paneláků chytat bronz v těch nejmenších slipech, co se zrovna daly sehnat.“

Sídliště Prosek se vůbec chlubí poměrně zajímavým citem pro kombinování vyloženě atraktivních věcí s post-sovětskou depresí: designově elegantní “restaurace Prosecco” (sic), kde dělají skvělou italskou kuchyni za slušný peníze i pravidelný degustační menu (podle Dívky jde o super místo třeba pro promoční hostinu), si v podstatě podává ruce s doupaty typu Kafe Bar, futuro-kancly hnízdící v budově opentlené vznosným jménem PROSEK POINT nabízí výhled na rozpadající se pásy šedých padesátkových paneláků, a uprostřed všeho trčí park.

„Pizzerie Gusto Giusto má taky výbornou pizzu a víceméně všechno,“ potvrzuje Domorodec tuto teorii, „ale interiér je děsivej a lidi tam vypadají, jako by ještě loni jeli v perníku. Což je fakt škoda. Ale stejně tam lidi choděj, tak co. A přímo mezi panelákama stojí takovej divnej, kýčovitej, papundeklovej baráček a v něm je cukrárna U Chuďase, protože proč ne.“

Ambivalence proseckýho života prorůstá napříč jeho sférami: kulturní život po dvacítce tu prakticky neexistuje, ale děti se vyblbnou v nadprůměrně velkým DDM, kde můžou chodit třeba na 3D modelování a tisk, králičí hop, LEGO robotiku nebo discgolf (Chlapec při této příležitosti vzpomíná na své rané pokusy nezrakvit si ruce na kroužku keramiky na Východočesku, kam povědomí o existenci něčeho jako „discgolf“ dojde nejdřív po šesté světové válce). Hodně paneláků vypadá jako východnější cosplay verze Dětí ze stanice Zoo, ale jsou mezi nima obrovský zelený plochy, což, jak říká Domorodec, „vytváří pocit solidní džungle, ve který se lehce ztratíš.“

„Navíc je to stavěný v době, kdy platil ten ‚čtyřprocentní zákon‘, takže je ten sídlák plnej soch. Některý z nich jsou samozřejmě takový ty socreál hovadiny typu ‚Ztratila klíče‘, ale najdou se tam i fakt vydařený abstrakce,“ doplňuje Dívka a doporučuje sledovat aktivity skupiny Vetřelci a volavky, kde sochař Pavel Karous podobná díla soustavně mapuje a organizuje občasné procházky. I tady na Proseku.

Metro na poli, syslové, hudební děti

„Vlastně to tam bylo celkem fajn,“ vzpomíná Radka, která vyrůstala o pár set metrů vedle v Letňanech; tamní sídliště sice taky formálně patří do pásu Severního Města, leží ale už trochu stranou od střížkovsko-proseckýho komba paradoxů. Letňany jsou, řekněme, srozumitelnější na první pohled: prostě baráky na louce, centrem je obří obchoďák s multikinem, je tam výstaviště, letiště, kde se dělají největší koncerty v ČR (jako Rolling Stones), a to je víceméně všechno.

„Za mých mladých let jsme chodili do obchoďáku do Mekáče a pak nakupovat hadry nebo šminky. To bylo fakt cool. Když jsem pak začala chlastat, už to bylo horší,“ zasvěcuje nás Radka do reality vyrůstání na okraji Prahy.

„Nejsou tam žádný dobrý restaurace, kromě těch v Tescu. A ani žádný pořádný bary. Jenom pár odpornejch nonstopů, jedna pizzerie, a jedna ‚česká pivnice‘, kde zavírají ve dvě,“ dodává, zatímco Dívka přihazuje na seznam ještě Blue Orange, místní business resort: „Je to trochu ‚bavorák styl‘, ale mají tam docela slušnou restauraci, kam jsem jednou zabloudila na degustaci drahejch vín, haha. V tom komplexu jsou kurty na tenis, squash, bowling a tak.“

Podobně jako u Střížkova je tak největší „zajímavostí“ Letňan metro – tentokrát ale ne proto, že by jeho konstrukce připomínala mrtvolu třetihorního ještěra za 600 mega, nýbrž proto, že leží na poli. Což není metafora; prostě je to díra v zemi uprostřed pole. Vzniklo to tak, že deset let zpátky přemýšlela Praha o pořádání olympiády a právě v Letňanech měl stát hlavní stadion. Na místě, kde do té doby žili jenom sysli.

Jenže potom přišla hospodářská krize, Praha svoji kandidaturu stáhla… a ta díra v zemi tam furt trčí, protože nic neříká „olympijské ambice“ tak pregnantně jako postavení moderního dopravního mega terminálu pro sysly. Lidi, kteří v Letňanech skutečně bydlí, to mají na metro často třeba kilometr daleko, takže je jim celý metro platný jako mrtvýmu zimník, zatímco syslům, kteří přežili výstavbu, metodicky několikrát do roka dupou na hlavu fanoušci Iron Maiden a Rolling Stones. „Na druhou stranu, když tu metro ještě nebylo, muselo se jezdit do centra přes Palmovku,“ podotýká Radka, a my uznáváme, že to by se nám asi taky nechtělo.

Dopravní čest Letňan nicméně zachraňuje trolejbusová linka (58) z Palmovky; jde o první trolej v Praze po 45 letech, i když v internetových diskusích se řešilo, jestli je to opravdu trolejbus, nebo spíš elektrobus (počítáme ale, že minimálně v této části internetu konečně bouchá šampáňo). Domorodec vypichuje, že ačkoliv se tu skoro nic neděje, aspoň to není nikam moc daleko: „I když máš z jedný strany D8 a z druhý Pražskej okruh, je tu relativně klid. Navíc tu máme páteřní noční linku 911, takže z Námrepu jsem doma za čtvrt hodiny. To mi přijde celkem fér.“

Radka ještě dodává, že v Letňanech prý – stejně jako na Proseku – překvapivě bují mladistvá kreativita: „Bývala tam přírodní škola, stojí tam tři základky, který mezi sebou drží takovou tu místní rivalitu. Fryčovická, Tupolevova a Rychnovská. Já chodila na Rychnovskou, což je hudební základka – bylo to skvělý, měli jsme orchestr a jezdili s ním po celý Evropě. Na základce. Děcka z těch druhých dvou se nám smály, že jsme intelektuálové.“

Hospodskou kulturu v Letňanech drží nad vodou hlavně dvě místa – putyka Lahváček, kterou nominujeme kvůli tomu, že se jmenuje Lahváček, a alternativní klub Ojai. „Založili ho letňanský technaři a hipíci,“ vysvětluje Radka. „Teď tam chodí mladí anarchisti a levičáci, ale i pankáči a další subkultury, který nenáviděj nácky. A to přitom je v Letňanech nácků docela dost, stejně jako Romů,“ vrací nás zpět do nečekaně turbulentní každodenní reality Severního Města.

Sportování, náves, kostel, pofel

Prosek je skvělým místem na procházky – a nejenom kvůli koňům u dálnice. Když začnete na území starého Střížkova, můžete se projít třeba Ďáblickým hřbitovem (územní názvy věcí tady na severu jsou občas docela slušnej punk rock), což je jedinej kubistickej hřbitov na světě. Původní vesnice je dodnes lemovaná rozpadající se řadou statků, kde se pase různá zvěř a dá se tamtudy spadnout z kopce dolů až do Libně.

Členitost okolního terénu je ideální pro sportovce; na místě současné bobové dráhy (podél které vede lanovka) dřív stála sjezdovka, kam Domorodcův táta jezdil autobusem až z Vinohrad s kamarádama na lyže. Redakční Dívka má na Prosek také jednu sportovní vzpomínku – váže se k jejímu prvnímu klukovi, což v nás utvrzuje vnímání celé téhle oblasti jako něčeho divoce romantickýho a nepředvídatelnýho.

„Byl to dvoumetrový juniorský mistr Dánska v badmintonu, bylo nám osmnáct a byli jsme strašně zamilovaní“ vzpomíná nyvě. „Zpětně vůbec nechápu, proč jsme jezdili hrát takhle z prdele daleko, když bydlel hned u Václaváku (a metro tehdy ještě nebylo, je to těžká prehistorie), ale bylo to hezký. Hráli jsme na gymnáziu v Litoměřický. Dokonce se mi občas povedlo i uhrát nějakej bod, ale myslím si, že to od něj bylo pravděpodobně z lásky.“

Krocínka, útulná vilová čtvrť ležící na svahu mezi Vysočany a Prosekem, vypadá oproti tomu postmodernímu architektonickýmu salátu nahoře na kopci vyloženě vyklidněně a útulně; pokud ale hledáte ještě větší klídek, pořád jsou tu Prosecké skály, rybníček na starým Střížkově nebo přímo starej Prosek. Jde o vůbec nejstarší čtvrť na Praze 9 – první zmínky objevujeme už v 10. století – a tisíciletej kostel na návsi dokáže zapůsobit i na cyniky, kteří se jinak všemu sakrálnímu vyhýbají jako čert kříži (ha ha). My teda hned vedle objevili na zdi ruský graffiti, ale byl to citát o lásce, takže dobrý.

Prosecká náves pak láká na jedno do podniků jako Zlaté sele nebo legendární hospoda U Brabců, která stojí na místě (samozřejmě v různých podobách) už od středověku. My ale zkoušíme dobrodružnější variantu. Domorodec sice doporučuje zůstat ještě na sídlišti a zkusit další vyhoukanou putyku skrytou pod všeříkajícím názvem Retro Bar, tam se nám ale nechce, protože největší tahák, DJ Sláva, hrává podle jejich plakátů každej pátek a byla zrovna sobota.

Vzhledem k tomu, že venku stále chčije jako v Čerápundží, volíme nejkratší cestu k pivu, která vede po ulici Na Vyhlídce (přímo nad Proseckými skalami) a těsně před napojením na Proseckou ulici, po které potom dojdeme k metru, končí v geniální zašívarně jménem Bar On Bar.

To, že je to ve skutečnosti geniální zašívárna, ovšem nevíme – jdeme na blind. Svítící vývěska sice prozrazuje všechno podstatný, ale po cestě k baru musíte vyšplhat po schodech nahoru, na chodbě postávají motorky a uvnitř je ticho. Za dveřma může číhat prakticky cokoliv, od Slendermana přes hromadu hlavohrudí v bomberech až po malýho pejska, co na všechny vrtí ocasem a hraje si s čalouněním. Naštěstí platí ta poslední možnost.

Během felení na cigáru na terase, která je přístupná přímo z hospody a odkud je krásně vidět na celý Vysočany, přemýšlíme o tom, jestli je na téhle čtvrti vůbec něco průměrnýho. Připadá nám, že všechny její elementy jsou buď esteticky krásný, nebo naopak přepáleně ošklivý; že člověk tu může zažít buď magický, nebo bizarně divný věci, ale vlastně nic moc mezi tím. Možná jsme jenom rozněžnění z Dogfestu, přírody a dálničních koní, ale spíš nám připadá, že to vážně bude nějak takhle.

Což, v porovnání s ostatníma sídlištěma napříč republikou, není vůbec špatná varianta.

© 2018 GoOut