Stay Libeň: Jak jsme pochopili, co znamená underground

Text: Redakce

Co si vybavíš, když se řekne Palmovka? Možná bizarní autobusák, šílenou tramvajovou křižovatku, v jejímž systému zastávek se vyzná jenom Chuck Norris, nebo provařený pořekadlo o tom, že téhle části Prahy je lepší se vyhnout. Tak jsme se na něj vykašlali a naopak vlezli dovnitř.

Tvrdá matematika gentrifikačních procesů říká, že vzhledem k blízkosti centra a dopravní dostupnosti čeká i tohle místo plíživá kobzifikace. (Důkaz: Oblíbený spot všech coffee people, kavárna EMA, tu co nevidět otevře pobočku Alf & Bet. Smoothie bary, Starbucks a barbershopy budou jistě následovat.) To je ale pořád ještě hudba budoucnosti; zatím si Libeň drží pověst čtvrti, která se objeví na večírku v sepraným tričku Alkehol s dvojkou v žíle a potkanem na rameni a bude jí jedno, co si o ní ostatní čtvrti pomyslí.

V okamžiku, kdy jsme ráno poprvé vyhlédli z okna, bylo jasné, že nám Libeň nedá nic zadarmo. Nic proti reportážní činnosti ve špatném počasí, ale ty kýble ledové vody padající z ocelově šedé oblohy jako poslední akt zuřivé vzpoury proti blížícímu se květnu nám na náladě zrovna nepřidaly. Znamenalo to totiž obejít se hned bez dvou stěžejních bodů programu: zastávky v geniální zahrádkářské hospůdce u Buddyho pod Libeňským mostem (kam se plánujeme stavit, jen co bude počas na ježdění po Vltavě) a procházky dělnickou kolonií Kotlaska.

Na obdivování legendárního libeňského plynojemu to vzhledem k číhající ostraze (uvnitř se nachází aerodynamický tunel Výzkumného ústavu letectví) a panujícímu islandskému létu taky nevypadalo, O2 Arena je zase moc daleko (a Kelly Family stejně hrajou až příští rok). Potenciální návštěvu Divadla pod Palmovkou, jehož zrekonstruovanou dramaturgii i divadelní kavárnu chválí nejen místní, pak sestřelil Chlapec svým nedostatečným dresscodem, sestávajícím z černého brnění včetně obří bundy na pomezí stylů omšelý polárník / vyhazovač svitavské diskotéky / posel džihádu.

Využili jsme tedy jeho outfitu („black bloc proti Libni“), kontaktovali lokálního kolegu, který oplývá intimní znalostí tamních hospod, a vyrazili za dobrodružstvím.

Část první: Zaváté stopy starých časů

Libeň je čtvrtí, ze které dýchá minulost. Ulici Na Hrázi proslavil Bohumil Hrabal, v Zenklově 27. května 1942 Gabčík s Kubišem provedli atentát na Heydricha, a o pět dekád později Ivan Jonák navěky definoval divoký devadesátkový kapitalismus otevřením Discolandu Sylvie na Primátorské. Ve snaze trochu nasát historický étos tohoto místa jsme si dali sraz u Paláce Svět, legendárního konstruktivistického činžáku s hospodou a kinem na rohu Zenklovy a Elsnicova náměstí, kam chodil Hrabal lejt a pracovat s Egonem Bondym.

Problém je, že Svět vypadá v roce 2017 díky nejasným záměrům majitele jinak než na tý hlavní fotce na Wiki, což jsme si jaksi zapomněli ověřit. Zatímco tak Chlapec nonšalantně prošel kolem zatlučené budovy a kráčel Zenklovou kamsi dál ke Kobylisům, pod zeměkoulí čekající Dívce dělala společnost dvojice žoviálních bezdomovců a partička přísně se tvářících desetiletých dětí s plastovými pistolkami, které si hrály na gangsterství. Když do sebe redakční poloviny náhodou vrazily na přechodu, kontakt už nasával v první zastávce: pivnici, která se jmenuje Pivnice.

„Já mám s sebou vodítko, ale zapomněl jsem si psa,“ ukazuje náš společník na stůl, zatímco sympatická slečna výčepní automaticky očekává, že si dáme pivo, a Dívčin požadavek o nealko ji tak trochu vyvádí z míry. Pivnice slouží zároveň jako sázková kancelář a trafika a problematiku správného označení záchodových dveří řeší tak, že nejsou označený vůbec nijak, takže se buď trefíš, nebo ne, a každýmu je to fuk. Zdánlivě nenápadný místo, kde ani v pátek večer není problém najít místo k sezení, má ve skutečnosti slavnou historii: právě tady totiž končil Hrabalův libeňský slalom, spočívající v tom, že začneš na Bulovce a padáš cik cak dolů z kopce kolem šestnácti hospod (a v každý si musíš dát pivo).

Kontakt nás upozorňuje, ať si z převládající klidné atmosféry nic neděláme; Libeň se kolem osmé prý teprve rozjíždí. Máme tak možnost obdivovat se názvům okolních wifi sítí („virus, hruštička, kuře“) a zpochybnit strategickou zajímavost místa, který nemá název a působí zvenčí vyloženě nenápadným dojmem. „Hele, tohle je právě hodně strategickej podnik, protože otevírá v devět ráno,“ dostává se nám poučení pro případ, že bychom se někdy ocitli v devět ráno v Libni. Ptáme se, jestli tu mají snídaně. „No jasně! Kozlíka. Tak kolem desátý tu bejvá celkem špička.“

Velmi brzy zjišťujeme, že jedním z libeňských specifik je určitý sémantický minimalismus: Palmovce se říká „metro“, Pivnice se jmenuje Pivnice, a když se ptáme, kam se v okolí dá jít na procházku, jsou nám doporučeny Thomayerovy sady neboli „park“. Dotaz, jak se parku říká mezi místníma, vede k menšímu nepochopení. „Co jak se říká? No park, ne? Dyť je to park. Jdeš do parku. Jak bys tomu chtěl říkat, nádraží?“

„Je to tam skvělý, protože tam žijou nutrie,“ dodává a oči se mu zamilovaně lesknou. „Ony teda do Prahy nepatří, je to invazní druh uniklý z chovů, psali o tom i v Blesku. Ekologové z toho nejsou moc šťastný, ale ti ať jdou do prdele. Já jsem velkej propagátor nutrií, podobně jako většina místních, co je chodí krmit. Vždyť ony jsou strašně tvrdý, přežily i letošní zimu!“

Následuje facebooková slideshow momentek s nutriemi, která v nás vzbuzuje chuť ignorovat venkovní inferno a jít do Thomayerových sadů (pardon, do parku) pozorovat nutrie, ale bohužel ani kontakt nedokáže přesně odhadnout, jestli bychom nějakou našli. „Hele, ony tam jsou vždycky. Teda kromě toho, když tam zrovna nejsou. Je to tak 50 na 50, takže tam takhle z hospody viděno jakoby jsou a zároveň ne.“ Schrödingerovy nutrie tedy pro tentokrát zavrhujeme a jdeme na pivo.

Část druhá: Infiltrace místního undergroundu

V dosahu kilometr a půl od Palmovky je prý možný ochutnat 25 druhů točenýho piva, včetně takových redakčních fetišů jako Polička a Braník. Jenom hospoda Na Palmě má asi šest píp s vychytanou dramaturgií; problém je, že se tam díky tomu tlačí víc lidí než turistů před Orlojem, takže autentické zážitky musíme jít sbírat jinam. Z téhož důvodu neklapne ani hospoda U Jagušky, což nás poměrně štve, protože podle Propagátora nutrií se právě sem sjíždí pivaři z celý Prahy na jednu z nejlepších Plzní široko daleko. Před opravdovým ponorem do tajného mikrosvěta libeňských náleven nicméně chceme aspoň jedno pivo na úrovni, takže nakonec zakotvíme U Rokytky.

„Dáme si svijanskýho kvasničáka a pak budem dál lemtat desítky,“ rozhoduje Propagátor nutrií a suverénně nás vede ke stolu obývanému dvojicí nezaujatých mladíků, kteří v pátek v devět večer hrajou v hospodě Trivial Pursuit. Nad kvalitní tlačenkou probíráme důležitost budování štamgastského renomé a aktivní participace na unikátní hospodské kultuře ( = eufemismus pro to, že chlastáš). „Dneska jsem aspoň patnáct bodů v mínusu, protože odcházíme po prvním pivu,“ trápí našeho kolegu, pročež přistupuje k baru s vysvětlením. „My píšeme článek o Libni, musíme toho obejít víc,“ prosí účastnou servírku o shovívavost, slibuje brzký návrat a směřuje s námi budovat renomé na další zastávku.

Tou je nenápadný soukromý klub jméném Rybárna se zatmavenou výlohu a vstupem na zvonek. Zvenku tohle speakeasy po libeňsku hlídá přísně se tvářící štika a dovnitř se dostáváme jen díky Propagátorovi nutrií, který zná místní osazenstvo a heslo. „Tam je to dobrý, mám tam známý,“ upřesňuje ještě po cestě. „Určitě tam budou. Teda pokud se náhodou nestane, že tam zrovna nebudou," dodává, z čehož nám začíná být jasné, že tenhle relativismus se v Libni nevztahuje pouze na nutrie, ale i na kamarády.

Rybárna má uvnitř asi dvanáct metrů čtverečních, přesto se tam vleze masivní bar, zhruba desítka štamgastů a nástěnný obraz s poznávacím klíčem různých ryb. Nepředvídatelnou atmosféru doplňují hitovky od Friendly Fires, jež se linou z papírových repráků a proráží prostor nasycený více či méně legálním dýmem, všeobecnou pohostinností a překřikujícími se návštěvníky, kteří nám všichni přátelsky podávají ruce a ptají se, co jsme zač a jak jsme se sem dostali. Dívka se konečně vzdává a objednává si pivo, protože v místě, kde na zdi visí sbírka rybářských prutů, odpověď na otázku „Jak se máš“ zní „Je mi teplo“ a místo na zdraví se připíjí na genius loci, nechceš provokovat tím, že si objednáš Birrell.

„Píšeme článek o Libni,“ vysvětluje Dívka, ale štamgast je pořád lehce zmatený. „A kde to vyjde?“„Na GoOutu.“ („To je takovej web o akcích, jako jdi ven a užij si,“ vstupuje do debaty Propagátor nutrií.) „Jo tomu všemu rozumim, ale čím se jako živíte? Jakou máte normální práci? Přece vám někdo neplatí za to, že píšete vo vožralejch lidí, to vás nemůže uživit,“ kroutí štamgast hlavou a zve nás na panáka. „Andrejko, vodku. Jak ‚už není‘? Tak to vidíte, i v Libni někdy dojde vodka. Tak hruškovici. Čtyřikrát."

Největším specifikem Rybárny je místní zvyk házet mince do záchodu. Má to logickej důvod: čas od času se stane, že někdo prostě nemá prachy a fakt hodně chce ještě pít. Takový zavěšený kafe, akorát jde o pivo a za cenu veřejného výsměchu, že je dotyčný ochoten trčet po lokty v míse. Což vnímáme jako celkem fér deal.

„Nejvíc tam byly dvě kila – chápeš, dvě kila v hajzlu. Takhle neuchovává měnu ani ČNB, jak tenhle hajzl!“ holedbá se štamgast a na naše uznalé poznámky, že bychom tady nejradši zůstali do rána, pokyvuje hlavou jako pyšný otec, jehož potomek právě přinesl domů pochvalu od pana ředitele. „No jo, Rybárna. Tady se chytí každej.“

Část třetí: Ověřování lokálních legend

I přes pokročilou hodinu a ještě pokročilejší stav okouzlení nicméně musíme zvednout kotvy; čeká nás totiž ještě několik míst, jejichž legendární status dávno přesáhl hranice Libně. Další lokální stálice, klub Styx – z jehož útrob nám Propagátor nutrií ani pod příslibem anonymity nechce prozradit žádnou historku, takže předpokládáme, že se tam děly strašný prasárny – je ale bohužel zavřený a aktuálně funguje jen jako chill-out kavárna, což zjišťujeme díky poetickému communiqué na jeho webových stránkách. „Škoda,“ dí náš libeňský kolega a vysvětluje, jak před ním kdysi utíkal strachy i Bruno Ferrari: „Tam bychom vlezli teď a vylezli v pondělí.“

Místo toho tedy volíme Hudební klub Palmovka – Country Club Rikatádo, což je podle Propagátora nutrií podnik, kde se průměrný věk návštěvníků běžného večírku pohybuje kolem 60 let, hudební program obstarávají revivaly a country vývary a několikrát tam viděl blít důchodce. „Oni tam kalí normálně do sraček,“ svítí mu očka a společně s Dívkou plánuje rozložení sil pro případ, že by se situace vymkla kontrole: „Já seberu dědkům hole, ty se budeš mlátit s babičkama kabelkou a on to bude zapisovat.“

Když vcházíme dovnitř, zrovna hraje padesátkově elegantní rock’n’rollová kapela; vstup sice stojí kilo a produkce bude brzy končit, ale příslib zábavně opilých lidí v post-produktivním věku spolehlivě drtí všechny další argumenty. Investice nelitujeme: na parketě v odvážných figurách řádí několik postarších párů různého věku, včetně lidí, kteří vypadají, že jejich účes stvořila mobilní aplikace, nebo vysokého pána s neskutečným charismatem. Díky upravenému šedivému mikádu a oldschool brejlím vypadá, že mohl v sedmdesátkách nelegálně šířit Plastiky, založit Playboy nebo produkovat StarWars (nebo tohle všechno dohromady a ještě si přitom dopřát všechny zajíčky, Carrie Fisher i Žvejka).

Na druhém konci našeho stolu si kluci kolem dvacítky spokojeně poklepávají rukama do stolu, takže nám po chvíli dochází, že tu nesedí ironicky. Oproti původnímu předpokladu nakonec ani my ne: zdejší vibe nás strhává a hypnotizovaně tleskáme produkci i tančícím. Jsme normálně dojatí; tak trochu doufáme, že až za dvacet let budem chodit do techno klubů pro důchodce, bude z nás vyzařovat taky taková radost a swag.

V 00:00 doznívají poslední tóny kapelní produkce (Johnny B. Goode) a jako mávnutím kouzelné hůlky začíná z repráků hrát house. Jako bychom se právě po půl hodině zadržování dechu vynořili z vody a zjistili, že loď už odplula do jinýho oceánu. Podvolujeme se decentnímu playlistovému náznaku k opuštění prostoru a vyrážíme do Erroru – metalové hospody, která má pověst jednoho z vůbec nejhorších míst v Praze (popsali bychom proč, ale nechceme skončit pod policejním monitoringem; strejda Google kdyžtak ví).

Cestou míjíme sousední Club 161, což je bordel – ale prej „docela dobrej, takovej libeňskej“. Blízká přítomnost fotogenického viaduktu a světel Balabenky nás uklidňuje, což je potřeba, protože Error má před dveřma zvonek a mříž, dovnitř se leze po strmém schodišti, všude je tma a ze stropu visí jakési stalaktity. Nejdřív jsme trochu zklamaní; čekali jsme nějaký příšerný orgie, ale místo toho tu vládne klid – i přes pokročilou páteční hodinu je skoro prázdno, jen pár metlošů poklidně poslouchá nějaký P.O.D. nebo podobnou nu-radost a klopí u toho piva. Jeden z nich odkudsi vytáhne lahev morgana a dvoulitrovku coly, což by se mu třeba v Louvru asi nepovedlo, ale na tu pověst furt nic moc… až povstal ozbrojený neonacista Manfred.

„Přísahej na třetí říši!“ huláká a mává u toho nožem. „Přísahám!“ „Jakýkoliv tajemství, který se teď dozvíš, zůstane mezi sudetskejma Němcema. Ale ty nemáš moc čistej původ.“ „Manfrede, uklidni se,“ urguje ho jeho kamarád. To se nakonec povede, ale stejně nám z toho jde trochu mráz po zádech. Ještě víc než z člověka, kterej si říká Jarda a vyřvává, že všem pošle fotku svýho péra. Záchod je označený jako „defekační salónek“; radši dopíjíme a jdem.

„Já jsem byl u porodu svý ženy,“ vypráví barman štamgastce; je po půlnoci a Libeň už ztratila i ty poslední zbytky zábran, které se doposud křečovitě držely na okraji její existence jako tlustý chlapeček v tělocviku na laně. „Já vím, jak se chovat k ženám. Vole.“ „A kdes stál, u hlavy nebo dole?“ přijímá slečna výzvu ke konverzaci. „Já byl všude, já viděl všechno.“My teď už taky.

„Tak na ten genius loci,” loučíme se u dodávky s nápisem Půjč si vrak – 59 Kč/h pohnutě s libeňským Propagátorem nutrií, protože už jsme pochopili, že ještě existujou místa, kde tenhle termín fakt není klišé. Bonsoir, mademoiselle Libeň.

© 2017 GoOut