Ve spolupráci s ¨

Sejdeme se na nádraží: Jak se Vysočany a Hloubětín vyrovnávají s realitou

Text: Photo: Libor Petrášek Styling: H&M

Kdyby existovala nějaká univerzální příručka na vyjednávání s Prahou pro přespolní, jedno z pravidel by mohlo znít třeba takto: Směrem k okrajům žlutýho metra exponenciálně klesá šance zažít něco zajímavýho. V okamžiku, kdy hlavní tepnu tvojí čtvrti tvoří výpadovka ven z města, většinou není moc o co stát. To jsme si aspoň mysleli, když se před námi jako další kus Prahy k prozkoumání zjevilo kombo Vysočany & Hloubětín. A pak přišla realita.

Zjistili jsme totiž tři věci: A) Žije tady docela hodně lidí; B) každej z nich vnímá svoji čtvrť trochu jinak; a C) všechny tyhle světy existujou na jedný hromadě. Vysočany a Hloubětín jsou ekvivalentem dortu Pejska a Kočičky. Obklopili jsme se eskadrou znalců místních poměrů, kterým budeme říkat Domorodec, Produkční, Seveřan a Blonďák, a do jejich hájemství jsme přijeli vlakem, což je koncept.

Při pohledu na mapu tenhle kvadrant ohraničují hned dvě nádraží; zatímco moderní hala toho libeňskýho (ve skutečnosti katastrálně ve Vysočanech), i přes pozoruhodně věrnou podobu s mosteckým OD Prior, odpovídá standardům mezinárodní dopravy, protože tady staví EC koráby na trase mezi Hamburkem a Budapeští, to vysočanský (to už je pojmenovaný správně) slouží maximálně lokálkám na Čakovice, v lepším případě na Kolín. Zvolili jsme druhou variantu, jelikož nám připadala romantičtější a redakční Chlapec se chtěl povozit motoráčkem, tzv. kufrem, kterej měl jeden vagón a připomínal mu tak mládí strávené křižováním polí na Svitavsku.

„Myšlenka: Vysočany vídáš z vlaku, když přijíždíš do Prahy. Zkus ale jednou vystoupit a nejít jen na Kolbenku na techno,“ má poznamenáno redakční Dívka. Cesta kufrem nicméně tento rámec bourá; namísto v masivní naleštěné tlamě Prahy-Libeň totiž vystupujeme na oldschool nádražíčku, které spojuje se zbytkem světa prehistorický podchod ozdobený nápisy ještě z dob císařpána, a venku nás vítá pohled na post-apo scenerii podezřele připomínající District 9. District Praha 9.

„To jsou sklady. Jeden patří firmě, která prodává detektory kovu pro hledače železa,“ vysvětlil nám Produkční, kterej jel z Masaryčky s náma, a elegantně zahodil prázdnou plechovku od Braníka do koše na směsný odpad. „Když jdeš dovnitř, připadáš si jako v takovým tom ruským devadesátkovým filmu. Jedeš podchodem a připadá ti, že na druhý straně se zavřou vrata, vyběhne deset týpků se samopalama a nikdo tě ani neuslyší křičet.“

Jinak jsou ale jeho vzpomínky rámovány spíš klubem Exit-Us – ten už má bohužel zavřeno, ale v dobách slávy se tady pořádaly Rammstein revival večírky, na který chodilo 150 lidí v poctivým Rammstein dresscodu a brali to hrozně vážně. „Interiér zdobily umělý kameny,“ vzpomíná Produkční. Legenda říká, že se jednou jeden revival zpěvák popálil při pokusu věrně napodobit koncertní manýry Rammstein, jelikož v adrenalinovém rauši zapomněl, že Till Lindemann má na pyrotechniku papíry a on ne.

Alternativní možností bylo přijet normálně metrem a vystoupit třeba na Kolbenově, která patří k nejlíp vyřešeným stanicím v Praze; příjemný večer by potom mohl zahrnovat návštěvu sauny v hotelu Step, večeři v autentické čínské restauraci Huang He, kde prý mají nejlepší Kung Pao ve městě, a nějaký elegantní drinčíček. Jenže problém je, že tu poslední fázi tady není moc kde realizovat; místní spíš vyzdvihují místa, jako je (prý slavná) vysočanská rybárna, kde mají fakt dobrý a čerstvý mořský ryby za rozumný peníze, což není zas tak jednoduchý najít.

Dáváme si proto sraz v náhodné franšízové kavárno-chlebíčkárně pár metrů od nádru, kde na nás čeká zbytek výpravy, a necháváme se zavést za roh do Hospůdky Na Radnici.

MMA Vysočany & vrkající pán & archivní koule

„Tady vlastně zajímavý hospody ani nejsou… možná čtyři. A v jedný z nich sedíme právě teď,“ uvádí Domorodec. Dostat ve všední den v podvečer pivo Na Radnici se ukazuje jako nečekaně náročnej úkol; prakticky celej prostor je obsazenej rezervacema, což, jak se dozvídáme, není nic neobvyklýho. Občas je prý potřeba zamlouvat si místo i pár dní dopředu, protože jinej kvalitní podnik s dobrou Plzní a jídlem v okolí prostě neexistuje.

Domorodcův pohled na věc víceméně potvrzuje záběry našeho předběžnýho průzkumu; ten vygeneroval tipy jako Restaurace Harfa, které se říká MineCraft, protože má rozpixelovaný logo, nebo U Kocoura, kde občas probíhaj náhodný koncerty, nebo Pivárnu U Klauna s nabídkou vlastních speciálů. Ani jedno z těchto míst se ale nemůže Radnici rovnat minimálně v architektonickém eklekticismu okolí: klasická zájezdní hospoda přiléhá k budově staré radnice, ze které jako gigantický nádor vyrůstá moderní nákupní centrum Fénix, plynule přecházející v plechovej normalizační obchoďák. Působí to jako expresní projížďka strojem času napříč styly posledních dvou set let.

„Jo, a pak tu ještě vlastně byla nonstopka. LiveSport Bar,“ rozpomíná se Domorodec. „Jednou sundali z výloh folie, aby tam bylo vidět a lidi se nebáli dovnitř, ale maty tam furt zůstaly.“ Na otázku, co se tam nejčastěji dělo, odpovídá prozaicky: „Rvačky, no. Vstup byl na zvonek a v rohu vždycky seděl obří vyhazovač. Rvalo se to tam furt – chlapi se pohádali a chtěli to řešit, vyhazovač je vypral ven na chodník, a my seděli na baru a koukali přímo od piva na kamerový záznamy, protože nad vchodem byly kamery. Takže týpci se rubali venku na ulici a my to sledovali v telce. Takový vysočanský MMA.“

Domorodec bydlí v komplexu Nová Harfa; to jsou ty geometrický baráky, který vidíš z vlaku, když přijíždíš do Prahy směrem od Kolína. Byt si tu koupil krátce po dokončení výstavby třetí etapy jako investici, takže ve Vysočanech žije už skoro deset let – což je prý nadprůměrně dlouhá doba.

„Opravdový starousedlíky tu moc nenajdeš, stejně jako náplavy, který by vydržely stejně dlouho jako já,“ vysvětluje. „Málokdo zůstává tak dlouho, aby ho ta čtvrť začala zajímat nějak hlouběji, třeba na úrovni společenskýho života nebo starosti o veřejnej prostor. Přitom to jde: hodně aktivní je tady Dana Balcarová za Piráty a její spolek Krocan. Stačí nahlásit spadlej strom a hned se to řeší. I když poslední dobou někdo z Nový Harfy volá měšťáky pokaždý, když někdo na sídlišti blbě zaparkuje auto.“

„Lidi se hodně střídaj — průměrnej obyvatel Vysočan tu žije krátce a dlouho nezůstane. Z toho pramení i vysoká úmrtnost podniků: když si někdo otevře něco zajímavýho, je poměrně vysoká šance, že nepřežije první dvě sezony. Ono je taky složitý být nějak podnikatelsky aktivní, protože je tu strašně silná developerská lobby. Prakticky všechny pozemky jsou dávno vykoupený, stačí se podívat do katastru.“ Ptáme se, z čeho ta fluktuace obyvatel vychází; ekonomický důvody to prý nejsou: „U nás na Nový Harfě jsou nájmy docela vysoký. Většina baráků, kde se dá bydlet, jsou novostavby… pokud nepočítáš malý baráčky, kde bydlí Ukrajinci, kteří zrovna pracujou na těch novostavbách.“

„Hodně lidí se sem dostalo tak, že koupili byt na hypotéku, stejně jako já. A na rozdíl ode mě ho pak pronajímaj,“ dodává Domorodec. „Mně taky trvalo pár let, než jsem si tu zvyknul. Zpočátku to fakt vypadá jako čtvrť plná ošklivých šedých baráků a nic víc. Přemýšlel jsem, že vypadnu… byl to takovej ten pocit, že se někam nově přestěhuješ a vůbec nic tam není, jdeš na pivo a potkáš akorát pár divnejch týpků v kapucách, kteří se s tebou nebaví a šmelej mezi sebou trávu.“

„Pak jsem se ale začal sám toulat továrnama na Kolbence, jen tak s baterkou, a začalo se mi to líbit. Ty zajímavý místa si tady musíš aktivně najít. Samy za tebou nepřijdou.“

Podotýkáme, že na první pohled působí Vysočany vyloženě prázdně. Takovej pražskej Detroit. Megalomanský konstrukce, který dřív sloužily hromadě lidí, ale teď už jen reziví a drolí se. Kde jsou všichni lidi? „Doma, koukaj na telku,“ vyvrací Domorodec naši pseudo-romantickou představu o post-kapitalistickém ghost townu uprostřed Evropy. „Nebo nakupujou v Galerii Harfa. Nebo tlačej kočárek, protože sem přišli porodit dítě… a až jim vyroste, tak zjistí, že jim to tady nestačí, pronajmou byt a odstěhujou se za Prahu. To je naprosto typickej vysočanskej kolotoč.“

„Lidi, co potkávám v tramvaji, rozhodně nejsou nějací starci,“ utvrzuje nás. „Spíš mladší lidi, třicet plus s prachama. Dřív tu občas jezdil pán, kterej dělal vrkú vrkú nebo zvuky jako papoušek. Měl totiž nějakou ornitologickou verzi Tourettova syndromu a léčil se tady v psychiatrický léčebně, která je docela vyhlášená. Pak teda začal říkat horší věci, což už taková prdel nebyla, no.“

Blonďák, kterej nám pomáhal už v článku o sousední Libni, nicméně proráží citované podobenství neo-sídlištní nudy vzpomínkou na kultovního dealera: „Bydlel tady v těch novostavbách, dělaly se u něj večírky, kde se hrálo na gramce. Měl sbírku koulí z roku 1998. Pak se zbláznil a skončil ve zprávách, protože si myslel, že má doma bombu, tak zavolal hasiče a policajty… ti zjistili, že je to klimatizace, ale našli mu tam všechny ty… materiály, no. Párkrát jsem u něj byl. Ta sbírka byla impozantní, deset let starý koule s kultovníma vzorama… měl to všechno v mrazáku, takže to furt makalo. Vlastně v tom mrazáku neměl nic jinýho než drogy.“

Motokáry & rugby, blešák & techno, umělci & pankáči

V okamžiku, kdy si vzpomínáme na svoje primární poslání (kulturní server) a ptáme se na možnosti kulturního vyžití, následuje oceán nesmělého ticha. „Je tady obří laser game, vyhlášená po celým městě,“ podotýká Domorodec, načež se spouští série neortodoxních tipů: blešák u Elektry, motokáry, rugby.

„Ten blešák je ale fakt masivní. Seženeš tam úplně všechno, od špendlíků po lidskou lebku. To jsem viděl na vlastní oči,“ dušuje se Blonďák. Jde o největší blešák v Praze; pro místní funguje jako taková mikro-SAPA. Přes týden má zavřeno, ale každej víkend se otevírá, a dokonce tu jezdí speciální autobus, kterej tam sváží lidi.

„Jo, ten blešák je geniální. Prodávaj tam lidi, co přes tejden kradou a pak se to v sobotu snaží nějak udat,“ dodává Produkční. „Nikde na světě neexistuje víc Casio magičů než tam. Pak tam prodávaj takoví ti týpci, kteří celej život něco sbírali a pak si uvědomili, že jim to je k hovnu, tak do dávaj pryč. A pak tam ještě jsou lidi, kteří doufaj, že se hipstři zbláznili a koupí si jejich smaltovaný cedule, který sebrali někde za popelnicí, a daj si je na zeď. Což se občas fakt děje.“

V místním motokárovým centru se jezdí normálně závody, jenže, jak podotýká Domorodec: „Že by lidi z Nový Harfy chodili koukat na motokáry? Nebo si dokonce zajezdit? To fakt ne.“ Větší rozruch způsobujou rugbysti. Kousek od sídliště totiž stojí stadion, kde hraje RC Praga, a lidi z novostaveb se na ně chodí koukat.

„Protože oni hrozně řvou,“ vysvětluje Domorodec. „Takže lidi zajímá, co se tam děje. Já na to přišel stejně: jsem doma, pohoda, najednou slyším zvířecí řev, tak jdu zkontrolovat, co se děje… a oni tam hrajou rugby. Je to dobrý zpestření, dáš si pivko, koukneš se na zápas. Rugby je super sport na sledování. Pro mě jako nesportovce určitě zábavnější než fotbal.“

Seveřan, který bydlí dál v Hloubětíně kousek od zámku, nejdřív nad naším konkrétním návrhem spolupráce vyjádřil údiv. Při zmínce o rugby ale viditelně ožívá, protože tento ušlechtilý sport sám provozuje.

„Začal jsem loni v říjnu. Stadion mám pět minut od baráku, tak jsem si říkal: proč ne,“ uvádí, zatímco redakční Dívka podotýká, že na někoho, kdo hraje rugby, vypadá docela zachovale. „Přišel jsem na trénink a vidím trenéra, vysokýho jak činžák, ramena široký jak Volha… a říká mi: ‚Dneska se budeš koukat, jak to tady chodí, oťukáš si to a uvidíš.‘ Tehdy jsem zjistil, že Pragovka je jeden z nejlepších týmů v republice. Pak trenér písknul a říká: ‚Dáme si modelovej zápas, bude semifinále poháru, kluci si potřebujou nacvičit nějaký akce. Stoupni si tady na levý křídlo.‘“

„Ptám se: ‚Co tam mám do psí prdele dělat?‘ A on: ‚No nějak se tam motej, to bude dobrý.‘ Tak jsem si maloval, jak chytím balon, nějak jim zdrhnu, udělám dojem, pak dostanu smlouvu, přijde repre, mistrovství světa… no, chytil jsem balon, rozhlídl se, a najednou proti mě běží tři gigantický oživlý kýty a řvou jak přetržený. Nedal jsem to.“

To už sedíme v prototypicky hipsterské kavárně Pragovka, kterou zdobí obligátní kombo palety & kytky & světla visící na drátu ze stropu & výloha. Akorát nesměřuje ven na ulici, ale na dvůr opuštěnýho industriálního areálu. „Je to vlastně první kavárna, která se tu chytla,“ vysvětluje Domorodec. „Lidi tady do kaváren moc nechodí; proč by to dělali, když si můžou udělat kafe doma? Pak teda ještě existuje Dadap, která má výhodu v poloze hned vedle libeňskýho nádraží, ale moc připomíná cukrárnu a lidi prostě nenapadne vylézt z vlaku a jít na kafe.“

Prázdný továrny na Kolbence v posledních letech prosluly jako hotspot bující pražské artové a techno scény – areál Pragovky toho nabízí opravdu, opravdu, opravdu, opravdu, opravdu, opravdu hodně. Otázkou je, jak dlouho se současný stav podaří udržet. Problémem jsou plány developerů, rostoucí nájmy a postoj majitelů. „Oni chtěj solventní nájemníky, sklady a kanceláře,“ krčí rameny Blonďák. „Ve Vysočanech byla i původní Trafačka, žejo. Ta už teď neexistuje, jenom Trafo Gallery v Holeškách.“

Developeři nicméně nejsou jedinej problém; další představuje hluk, protože ačkoliv Vysočany můžou občas působit vylidněným dojmem, dunění kopáků se místním udolím šíří překvapivě snadno. Halu 70 kvůli tomu zavřeli úplně, takže z místa, kde tisícovka lidí pařila na Paula Kalkbrennera, je teď opravna aut. Warehouse parties na Kolbence fungujou pořád – lokální umělecká scéna navíc generuje i žánrově širší akce, jako blížící se Kolben Open – jinak se tu ale daří spíš ateliérům. Třeba Studiu PRÁM.

„Byl jsem se podívat do baráků současnýho Elektročasu, což je obrovská firma, která vyrábí hodiny pro celou republiku,“ přibližuje Domorodec dílenskou poetiku chátrajících monolitů. „Je to jediná fakt původní fabrika – ty ostatní jako ČKD už jsou zbouraný. Tam se zastavil čas v roce 1950: starý soustruhy, obří místnost, kterou prorůstá jeden starej fíkus, a do toho dělňasi v montérkách překvapení z toho, že je po šedesáti letech chce někdo vyhodit z práce. Napiš tam, ať se lidi jdou podívat, dokud to stojí, je to fakt skanzen. Kousek od Nádraží Libeň, naproti zastávce Kabešova.“

„Já tam byl jednou a zakecal jsem se na půl hoďky se správcem, kterej mi hned začal vyprávět, jaký to bylo kdysi, ukazovat fotky… bylo vidět, že si strašně potřebuje s někým popovídat. Za pár let na tom místě bude stát další ubytovna.“

Nablýskanější odnož kultury představuje samozřejmě O2 Arena, možná nejvýraznější vysočanská dominanta; původně hokejový stadion, který využívala Sparta i bizarní komerční „klub“ Lev Praha (aka snaha České republiky proniknout do KHL), je aktuálně v rekonstrukci, jinak se tu promenádujou hlavně Madonny a drezurní koně. „Jednou jsem tam byl ve skyboxu,“ vzpomíná Dívčin kamarád. „Šéf se rozhodl udělat teambuilding a nenapadlo ho nic lepšího než jít na Kabáty. Do skyboxu. Na Kabáty.“

„Bylo to absurdní… všude hromady cateringu a hostesky, se kterejma jsem se snažil trochu konverzovat, ale jim to bylo celkem buřt, stejně jako všechny ty řeči od jiných bohorovných korporátních krys přede mnou. A do toho si tam kolega na balkónku momentálně dával guláše a podupával nohou, zatímco Pepa Vojtek řval ‚Když se u nás chlapi poperou‘ a všude šlehaly ohně. Bizár,“ svěřuje se. Schválně, jestli se něco podobnýho stane i teď v dubnu na Metallice a Imagine Dragons. Tipujem, že spíš jo.

Taky v dalších kulturních odvětvích je to v okolí spíš na štíru. „Divadlo je Gong. Kino není,“ sumarizuje Domorodec. „Kino jsem dělal akorát já, když jsem si půjčil projektor, natáhl prostěradlo v prázdný hale a pouštěl filmy. Dokonce ani v tom obchoďáku na Harfě není žádnej IMAX. Dost se to tady řeší.“

Ptáme se taky na nějaký přirozený centrum sociálního života; nějakej střed, centrum, ze kterýho se rozbíhají vrstevnice do okolních ulic. Místo, na kterým si všichni dávaj sraz. Něco jako Krymská ve Vršovicích, Stross na Letný, nebo Karlínský náměstí. „Hele, asi Nádraží Libeň,“ uzemňuje nás Domorodec. „Ty místa, který popisuješ, jsou všechny docela malý a útulný… tady je všechno velký a neosobní. Lidi se sdružujou kolem nádraží, na stanicích metra… dává to smysl.“

Přímo na nádraží Libeň mimochodem funguje jedna z legendárních pražských nádražek – takový to místo, kde si můžeš dát hned ráno panáka a nikdo si o tom nebude nic myslet. Když pak vydržíš až do večera, nabízí se Modrá Vopice. Možná nejslavnější pražskej punkovej klub si rozhodně zaslouží speciální zmínku, už proto, že letáčky na místní Fekál Párty distribuujou pankáči přímo v obchoďáku, do rukou nic netušících paní kupujících jogurt a salát. Je cosi poetického v pohledu na plakát na brutální grindcore akci vedle inzerátů na prodej kočárku u pokladen nákupního centra.

„Já už vim, proč se tady tomu říká Modrá Vopice. Stěny jsou modrý a vopice je za barem,“ vyprávěl jednou Chlapci jeho společník. Byli společně na koncertě, který trval asi do tří do rána a bubeník poslední kapely se ožral tak kvalitně, že nebyl schopen hrát na bicí, pročež do nich chvíli mlátil jak hluchej do vrat, pak prohlásil „Piča kurva komunisti“ a usnul na virblu, zatímco zbytek kapely stále drtil G C D pro těch pár pogujících přeživších. Magické.

Rokytka & Eliška & Šebestián & Rusko

Domorodec a Blonďák bydlí každej na jiný straně dělící čáry; obří křižovatka u Balabenky, rozdělující Libeň a Vysočany, slouží jako přirozená hranice dvou světů. „Nikdo tam nechodí pěšky,“ svěřuje se Blonďák, a Domorodec přitakává: „To je fakt. Jsem schopnej jít pěšky z centra až na Balabenku, ale tam automaticky sedám na tramvaj, jedu dvě zastávky a pokračuju zase pěšky. Není to o čase, celá ta cesta zabere nějaký dvě hodiny, ale kolem Balabenky se prostě nedá normálně projít.“

Poslední věc, která nám zbývá na seznamu, je příroda – konkrétně Rokytka, malebná říčka protékající celou čtvrtí a skýtající zákoutí, na kterých to ani nevypadá jako v Praze. Produkční dává k lepšímu historku o tzv. lízání Rokytky, což je eufemismus pro… uhm, fyzický projev lásky ke slečně na břehu potoka, pod mlejnem v Podvinní. A urguje nás, abychom to sem napsali, protože se blíží jaro a „kdo nelízal Rokytku, neví, co je život.“

„Třeba teď tady ve Vysočanech udělali novej rybník,“ vrací nás Domorodec do méně romantické reality. „Uprostřed novostaveb byla stará zahrádkářská kolonie, kde dřív bydleli bezdomovci, měli tam takový chatičky. Pak je strhli a začaly tam růst keře, běhali tam divocí králíci… teď je tam vybagrovanej rybník s nedodělaným chodníkem a táhne se to už skoro tři roky.“

Divocí králíci obecně patří k lokálnímu inventáři, stejně jako třešňovej sad v Hloubětíně a park v Podvinní, kde to vypadá jako v opuštěné vesnici. Přitom se pořád nacházíme kousek od Elišky, největší obytné budovy ve střední Evropě. A v plánu je přistavět další. „Celý horní patro Elišky je jeden byt,“ osvětluje Domorodec. „Dlouho byl prázdnej, protože stál strašně moc. Ale teď už se tam svítí.“

To už sedíme ve Vinárně u Šebestiána, elegantním podniku, kde Chlapec prohlašuje, že bude za burana a dá si pivo. „Proč za burana?“ nechápe servírka. „No protože jste vinárna,“ odpovídá Chlapec, načež ho servírka ujišťuje, že „_to je jenom takovej název, tady se víno moc nejede“_. Uvnitř panuje vyloženě příjemná atmosféra, ale není lehký se sem dostat, protože v předsálí je nutno překonat hned dvoje dveře, které se otevírají proti sobě, což Dívka prohlašuje za „_nejhorší ergonomický řešení čehokoliv ever_“.

„Hele, já bydlím u Elektry,“ zasvěcuje nás Seveřan. „Vylezeš na Poděbradský, což je obrovská silnice, hlavní tah na Hradec, Liberec… a ujdeš sto metrů a jseš vlastně uprostřed lesoparku, přímo u Rokytky. Jestli chce bejt někdo hipster, tak doporučuju vysrat se na Stromovku a jít sem. Je to tu krásný a není to mainstream.“

Ptáme se na občanskou vybavenost – v širším centru Prahy ji většinou obstarávaj vietnamský večerky, tady to ale funguje trochu jinak. „Večerka je tu jedna, ta zavírá v jedenáct. A pak ještě jedna, ale ta má otevřeno tak jednou měsíčně,“ loví v paměti Domorodec. „Za posledních pět let jsem tam byl třeba dvakrát, a to jenom proto, že jsem viděl, že maj náhodou otevřeno. Tak jsem tam šel, abych si ten vzácnej okamžik užil.“

„Když potřebuju něco v noci, tak benzínky. Noční street food ve Vysočanech jsou benzínkový bagety a párky. Jeden člověk tady má automyčku, který říkám Joeova příšera, a prodává tam všechny možný věci. Když občas chodím z hospody pozdě domů, tak se tam stavím, ono je to po cestě. Dám si pivko, koupím bagetu, hodím řeč,“ dodává, a Seveřan rovnou přikládá i hloubětínskou perspektivu: „Nejbližší večerka je deset minut od nás, v jednom baráku s Erotic City a hospodou Svijanka, kde jsou asi dva stoly. Ale stejně tam nic nemaj, takže je to vlastně na piču.“

Zatímco Domorodec zakončuje svůj večerní výstup tím, že v místním Albertu občas slyšíš spíš ruštinu než češtinu (protože spousta developerů a investorů ve Vysočanech jsou Rusové), a zkazkami o prodejně luxusních aut, kam můžeš přijít, koupit si Lambo za bitcoiny a u toho se kochat výhledem na ubytovnu pro ukrajinský dělníky, z jejíchž oken visí špinavý trenýrky, Seveřan se pouští do obecnější filozofické roviny: „Vysočany a Hloubětín jsou přesně to místo, na kterým je jakoby všechno špatně, ale stejně se tam cítíš dobře.“

„Máš tady výpadovky, paneláky, pozůstatky starých baráčků, kostely a tak, bizarní normalizační sochy v Hloubětíně na náměstí, luxusní novostavby, herny, zámek, Rokytku, divokou přírodu, obchoďáky, obrovský prázdný továrny,“ potvrzuje naši tezi o Pejskovi s Kočičkou ze začátku článku. „Tahle část města se prostě nedá jednoznačně identifikovat. Představ si klasickej habsburskej zájezdní hostinec… na Poděbradský jeden takovej je. A vedle toho trčí panelák. Je to divný. Václav Klaus by tomu řekl ‚neidentifikace‘. Ale zároveň dobrý.“

„Dáte si ještě něco?“ přerušuje naši konverzaci servírka u Šebestiána, zatímco vypínáme diktafony, přetahujeme zavírací dobu a plně se poddáváme eklektickému kouzlu Vysočan. „Pivečka? Rundu?“ „Já musím zejtra do práce,“ sténá Chlapec; Dívka už v sebeobraně odjela tágem domů do Dejvic. „Jakože fakt musím.“ „Ale prosimvás, to rozchodíte,“ mávne rukou servírka, a odchází pro další pivečka & rundu. Dobrý. Na čtvrť, která se schovává skoro na konci žlutýho metra, víc než dobrý.

(Právě jste dočetli suverénně nejdelší článek v historii GoOut magazínu. Zhruba 60 % informací přitom bylo vyškrtnuto. Godspeed, noble Vysočany & Hloubětín!)

© 2018 GoOut