Ve spolupráci s ¨

Realita života pod Orlojem: Jak jsme se proplétali uličkami na Starém Městě

Text: Photo: Libor Petrášek Styling: H&M

Kolik podob má centrum Prahy? Na stránkách tohoto magazínu už jsme většinu stihli projít — od Dlouhé přes Náměstí Republiky, území kolem Hlaváku a Florence až po tu betonovou variaci na lovecraftovské téma, které se říká Ípák. Staré Město ale přichází na řadu až teď. Máme tím na mysli spleť zdánlivě náhodně přeházených uliček, ve kterých se předražené obchody se suvenýry potkávají s uměleckými školami a zapadlá zákoutí s hromadou starých kostelů. Místo, kde snaha někam trefit může často představovat přímo Herkulovský úkol.

Když se redakční Chlapec dozvěděl, že další článek bude právě o této části, zbledl. „Jednou jsem měl čtyřicet minut na to, abych se dostal z Národky na DAMU. Prošel jsem Perštýnem, v pohodě, říkám si, že už to je jenom pár set metrů… jenže ten nesmyslný chrchel mě o půl hodiny později vyvrhl zpátky na Národce, kousek od místa, ze kterýho jsem vyšel. Tak jsem se na to vysral a šel radši k Medvídkům na pivo,“ stěžoval si. Ergonomie městských částí, které se stavěly kdysi dávno bez jasného plánu a nikomu to nevadilo, protože tam všichni bydleli a tudíž dokázali všude trefit, může dnes pro některé představovat skutečné navigační peklo.

„Tiká mi z toho v oku pokaždý, když vím, že tam budu muset znova,“ zakončuje Chlapec svoji OCD tirádu, proklíná Karlovu ulici, která v jednom bodě prostě na férovku končí a dál pokračuje na úplně jiným místě, kam se dá dostat jenom proražením špuntu turistů v průchodu mezi baráky, a podotýká: „Maximálně když někde stojím a potřebuju se vymotat ven, tak se vydám směrem, kterým cítím intuitivní Smysl. Většinou mě to hodí k Vltavě, a tam už se to dá nějak zvládnout.“

Břeh řeky ostatně tvoří celý západní okraj našeho výzkumného okruhu; nejvýraznějším meeting pointem je stanice metra Staroměstská, poblíž Rudolfina. Přilehlý parčík na Dvořákově nábřeží představuje jednu z posledních oáz zeleně a (relativního) klidu v úplným centru města, navíc s výhledem na Hrad, což obyvatelům zdejších ulic skýtá jedinečnou příležitost k letnímu poflakování s Braníkem. „Taky bylo super, když přímo u Rudolfina kdysi točil klip Kanye West,“ vzpomíná Produkční, jeden z našich stálých kontaktů. „Prostě riot, velkej dav lidí. Já nic netušil, šel jsem ze školy kolem a říkám si: Shit, tak už to začalo. Revoluce. A já jsem u toho! Boží!“

„To zmatení vychází z toho, že máš pocit, že Karlův a Mánesův most jsou paralelní, ale ve skutečnosti je mezi nima úhel asi 45 stupňů,“ objasňuje nám Rejža, znalec místních poměrů, který na Starém Městě vyrůstal a dodnes tu zná každé zákoutí. Sedíme na chodníku na zahrádce restaurace U Parlamentu, ještě s Hospodskou dcerkou (zkráceně HD), mladou pražskou matkou, jejíž táta podnik provozuje. „Tomu dělení Karlovky říkáme Karlův zub. Pak tu máš uličky jako Zlatá a Bílá, který byly dřív průchozí, ale teď už jsou zastavěný.“

Při bližším pátrání po kořenech tohoto bludného fenoménu narážíme ještě na další možnosti. Jednou z nich je samotná dispozice Staroměstského náměstí; nikde v Praze nenajdeš víc turistů než před Orlojem, s výjimkou Karlova mostu, který propojuje náš kvadrant s Malou Stranou. K Orloji trefí každej, i kdyby měl jenom následovat babylonskou kakofonii kolem sebe. Co ale má člověk dělat, když je jeho cílem třeba Skautský institut Jedno z klíčových míst staroměstské indie umělecké scény se sice formálně nachází taky na Staromáku, ale když přesně nevíš, kudy se tam dostat, můžeš se motat po okolí klidně půl hodiny. To samý platí i o Domu U Minuty.

Poznamenáváme si, že velká pražská náměstí se dělí do dvou skupin: styl Václavák (přijdeš, rozhlídneš se a vidíš z jednoho konce na druhej), a styl Karlák (království organizačního chaosu a anarchie). Staromák patří do té druhé skupiny.

Zároveň slouží i jako východní hranice našeho kvadrantu, společně s Kozí a Michalskou ulicí; po stejné dělící čáře běží i Dlouhá, která už má ale výrazně odlišnej vibe. Tomu jsme ostatně věnovali ne jeden, ale rovnou dva články. Dole na jihu pak Betlémské náměstí s gotickou kaplí, u které aktuálně sídlí skvělá architektonická Galerie Jaroslava Fragnera, ohraničuje tekutý předěl mezi Starým Městem a okolím Národky; předěl, který jeden z našich respondentů v článku o Národce definoval jako „rozdíl mezi místy, kde chlastají herci z Národního a z DAMU.“

„Divadelní scéna je tady obecně hodně silná,“ poznamenává Rejža a kromě známých scén poukazuje třeba na Unitarii nebo Divadlo U Valšů, kde se o program stará nadace Život 90 a herecký ansámbl tvoří senioři. Krásně vypadá i zrekonstruované Divadlo Na zábradlí, i když je fakt, že ztratilo trochu ze svého pankáčství, jež reprezentoval třeba postarší barman, který v podnapilém stavu vyprávěl hostům, že je Ustašovec a že nejlepší forma vlády je vláda Ustašovců. Ne ledajakých fašistů, ale Ustašovců.

Soundtrack dospívání uprostřed města

Restaurace U Parlamentu nese svůj název už dlouho; leží totiž přímo u východu z metra, přes křižovatku od Rudolfina, kde za první republiky zasedal parlament. Doslechli jsme se o historce o štamgastovi, co chtěl platit jen tři piva, i když tam seděl od oběda až do zavíračky a měl jich asi šestnáct; Rejža a HD nás ale ujišťují, že to není „jedna historka,“ protože takový věci se tam dějou celkem běžně. Ne že by to u štamgastů někdo nějak dramaticky řešil.

„Táta tady dělal v devadesátkách vrchního, pamatuju si, jak jsem sem na gymplu v primě chodila na zmrzlinovej pohár. Současnej Parlament se snaží opravdu držet té tradice prvorepublikové hospody, k čemuž ti štamgasti neodmyslitelně patří,“ vysvětluje HD. „Když jsem byla malá, chodila jsem na výtvarku do Široké… a v ateliéru nad hospodou bydlel jeden slavnej malíř, Josef Sekyra. Pil vodku a kouřil Petry. A on za mnou třeba přišel, jak jsem jedla ten pohár, ukázal na jednoho z těch pánů u piva, a řekl: Tohle je Magor Jirous, to bude tvoje maturitní otázka. Mně bylo třináct, netušila jsem, která bije, tak jsem udělala ,Hmm‘, pozdravila a šla na výtvarku. Toho Magora jsem si pak u maturity fakt vytáhla.“

„Táta v Parlamentu zavedl systém pivenek. Každý pondělí prodával štamgastům takový knoflíky, za který potom dostávali slevu na pivo. Díky tomu se profesoři, co dřív chodili na jedno do hospody u Rudolfina, naučili chodit sem. Vevnitř na zdi visí galerie těch, kteří už jsou po smrti,“ dodává HD s tím, že udržet étos klasické lokální hospody uprostřed turistickýho centra hlavního města není vůbec jednoduchý. „Na TripAdvisoru se třeba rozkřiklo, že je to tady super, že tady dobře vaří. A začaly sem chodit davy turistů, Japonců a Korejců, v ruce drželi tu stejnou fotku pečenýho kolena z TripAdvisoru a všichni chtěli ochutnat. Pro byznys je to samozřejmě dobře, ale taky se stává, že ti opravdu místní sem kvůli tomu přestanou chodit. Je to dvousečný.“

Na začátku 21. století už v okolí moc vrstevníků nebydlelo; HD vzpomíná, že výhodou vyrůstání na Starým Městě bylo to, že člověk znal všechny hospody a mohl do nich vodit psa. „Některý ty podniky pořád fungujou, hlavně ty, který mají nějakej styl. Jako Aloha. Nebo La Casa Blu, to je ten latino klub ze Samotářů. Nebo Hangár. Škoda, že už zavřeli Žíznivýho psa; ten byl legendární, chodil tam Havel a Nick Cave o něm napsal písničku

„V patnácti jsem měl brigádu, že jsem po všech těch hospodách roznášel letáčky,“ vzpomíná Rejža. „To byl tehdejší Facebook. Bydlel jsem u Staromáku a obcházel hospody. Když byl dobrej den, stihl jsem projít všechny — a všude hrál úplně stejnej playlist. Samotáři a Pulp Fiction, pořád dokola. Když to člověk dobře vychytal, poslechl si za večer celej soundtrack od začátku do konce.“

Novodobá historie Starýho Města je divoká a turbulentní. Historické jádro Prahy sice obsahuje jen pár ulic, ale klid (ve smyslu ,tady se dá bydlet a žít podle normálních měřítek většiny lidí‘) tu nebyl hodně dlouho. S velkou částí židovského města si ,poradila‘ předválečná asanace; už předtím ale Josefov ubytovával spíše multikulturní bohému než výhradně židovské obyvatelstvo. „Když se při Josefinských reformách otevřely brány ghetta, všechny židovský rodiny, který na to měly, zmizely na Vinohrady,“ objasňuje Rejža. „Tady zůstal v podstatě chudobinec. Bydleli tu i křesťani, Němci, umělci, byly tady bordely…“

„Já tam bydlel taky,“ dodává jiný respondent, také umělec, ovšem s afghánskými předky, protože realita je občas lepší než jakejkoliv koncept. „V tom baráku naproti Maiselově synagoze. Měl jsem tam spolubydlícího Pepu, kterej platil stejně jako já za třikrát menší pokoj bez okna. A navíc byl furt pryč. Měli jsme kocoura, jmenoval se Arnold Rothstein. Nechával jsem mu otevřený okno do vnitrobloku. Jednou nás kvůli tomu vykradli — nějakej smrad vlezl tím oknem dovnitř a všechno prohrabal. Odnesl si tři flašky Jacka a půl gramu hulení, ale zelenou nechal na místě.“

„Vezmi si posledních sto let,“ pokračuje Rejža, „jak se to tu celý měnilo od základů. Před válkou šli Židé, po válce Němci. Soudružky za totáče pobily všechny ty krásný lisovaný dveře sololitem, aby se to dobře umývalo… a ty nádherný secesní ozdobný hlavy sundaly, protože se z nich blbě utíral prach. A původní štuky zaházely sádrou. Potom, po revoluci, chodili po Starým Městě turisti a říkali si: Super, tady stojí všude lešení, asi to opravujou — jenže to lešení tu stálo proto, aby ty baráky nespadly. Co nevydrancoval socík, dorazil hned potom mokasínovej kapitalismus.“

„Celkově to tady k životu moc není,“ souhlasí HD, zatímco na zahrádce Parlamentu čas od času pozdraví pár známých, zrovna procházejících kolem; od května do září prý místní nepotřebujou žádný plány, prostě si sem stačí sednout a do pár hodin někoho potkáš a něco se vymyslí. Problém je, že místních ubývá. „Vem si ty obchody. Předražený blbosti pro turisty, nic víc. Je bizarní, že v každý ulici je milion obchodů, ale když si chci koupit něco normálního, třeba rajče, který stojí míň než ojetej skůtr, musím minimálně na Národku nebo tramvají na Letnou. Jo, kdyby se člověk živil kýčovitýma obrázkama, matrjoškama a ruskýma čepicema, bylo by to něco jinýho.“

Protože demonstrace, různý pouliční slavnosti, festivaly a podobný organizovaný akce se soustředí spíš na Národku, Václavák a obecně přehlednější části centra, je staroměstský pouliční život o to nepřehlednější. Kousek od místa, kde Rejža v pubertě jezdil s kámošema na skejtu, stojí hned u řeky Hotel Intercontinental – a přímo před ním vyrůstají ze země betonový stoly. „Jednou jsem tam hrál na svoje narozky pinec s flaškama vodky místo pálek,“ vzpomíná Produkční. „Kdo prohrál bod, musel se napít. Hra skončila, když jeden ze zúčastněných ten stůl poblil.“

„Taky jsme tam blokovali nácky a hráli s policajtama bojovku, jak obejít dvorkama ten špunt, kterej tam udělali. Oběhli jsme je a zablokovali na nábřeží u Rudolfina. Stáli jsme tam asi půl hodiny, policajti je pak vyvedli zadem kolem knihovny. Nejlepší byl týpek, kterej do toho brajglu vjel autem a hned mu bylo jasný, že se odtamtud jen tak nevymotá. Tak vylezl ven, sedl si na střechu auta a koukal na nás jako v kině, protože co měl jinýho dělat.“

Mimochodem, dostat se do Starýho Města autem není vůbec složitý; koncentrace provozu je tu mnohem větší, než by se od podobnýho místa dalo očekávat. Můžou za to třeba takoví ti střelci s botama do špičky a zvednutými pólo límečky, co sem jezdí na kafíčko SUVčkem, protože jim to připadá normální.

Středobodem místní high society je samozřejmě Pařížská, třída spojující centrum Starýho Města s Vltavou; je to nejluxusnější pražská ulice, kde na pár stech metrech najdeš ve výlohách vyskládaný předměty s větší hodnotou než HDP Burkiny Faso. „Pařížskou nejradši procházím ve zašpiněným starým malířským obleku,“ dodává Rejža, umělecký buřič. „Celá ta ulice je jenom o nějakým statusu; většinu věcí, co se tam dá koupit, stejně seženeš levněji přes internet. Ale je to legendární místo, protože tam po revoluci otevřeli první Dior. Do tý doby se jediný vůně jmenovaly ADAM a EVA, nebo Astra, nebo tak nějak… a pak najednou bum, DIOR. Stály před ním kilometrový fronty.

Podle HD se vyskytují v podstatě jen dva druhy lidí – pro jedny je Pařížská jakýmsi symbolickým středobodem života, protože mají hromadu peněz a považujou za důležitý oblíkat se v místních buticích a nosit hodinky za půl mega. „A do toho tady máš Pepíčka, kterej chodil na pivo s Hrabalem a chodí sem do hospody hrát hašlerky. Jsou to prostě dvě úplně diametrálně odlišný sociální skupiny, který o sobě navzájem vůbec neví.“ Na otázku, jestli mezi nimi existuje nějaká střední třída, odpovídá HD prozaicky: „Té deregulovali nájmy a odstěhovala se přes řeku na Letnou.“

Divadelní Tour de Bar a Brežněv v Bazénu

Jestliže žít na Starým Městě je v současné době těžkej úkol, pro studium to platí obráceně. Vzhledem k tomu, že se tady pořád něco děje a pořád je kam jít, stává se, že studenti uměleckých škol – čili UMPRUM a DAMU – často nevylezou ven třeba několik dní. Na DAMU je prý docela běžný, že se někdo ožere přímo ve škole v kavárně Kafe Damu a pak se mu nechce domů, tak jde spát rovnou do herecké šatny, případně do některé z učeben. Čtvrťáci, kteří už hrajou v divadle DISK, mají speciální vstupovou kartičku, takže si můžou užívat i luxusní možnosti vytuhnout přímo v šatně DISKu. Druhej den se vzbudíš a jdeš rovnou do školy. Protože jsi ve škole. Geniálně jednoduchej plán.

„Musíš si ale dávat bacha, aby tě neviděl vrátnej,“ poučuje nás Herečka, studentka DAMU a náš kontakt s tímto mikrosvětem. Pro ostatní, kteří mají k těmto Jediům bohémství a lenosti přeci jen filozoficky příliš daleko, pak prý existuje několik možností, co s načatým večerem; Kafe Damu je samozřejmě základ, i když Herečka podotýká: „Barmani už se naučili nás vyhazovat, protože jim došla trpělivost. Takže už automaticky neplatí, že budeš moct kalit až do rána.“

„Jednou z variant je Blues Sklep, když máš velkou partu lidí a nechce se vám daleko, třeba proto, že už nemůžete moc chodit. Tam to ale už moc nejede, dřív bývaly večírky v Bluesu mnohem častější. Obecně platí, že když se přesouváš z DAMU po Starým Městě kamkoliv, tak tě stopro někdo okrade, protože je tady pořád spousta lidí na malým prostoru a velká skupina ožralejch studentů je jasnej cíl. V Konviktu mi takhle ukradli telefon a klíče, který jsme pak teda naštěstí druhej den našli v popelnici.“ Ptáme se, jestli nejde o nějakou personální vendetu Vesmíru proti hercům; Herečku tuto možnost prý nenapadla, ale nevylučuje to.

„Když je hodně rozverná nálada, končí se ve Friends pokračuje; na návštěvu jednoho z nejslavnějších pražských gay barů ale musíš mít peníze. Mužští herečtí kolegové si tam prý občas chodí zvyšovat ego. Míst, kam se dá v okolí zašít, je spousta; námatkou třeba Café Kampus (fka Krásný Ztráty), kde to sice bývá hodně zalidněný, ale dá se tam platit kartou, což v jiných podobných podnicích rozhodně není standard. Nebo Standard (haha), u kterého jsme měli v sešitu poznámku „Štěpán — historka o slintání na servírky“; když jsme se ale zeptali Štěpána, co je to za historku, odvětil, že slintání na servírky se děje všude, protože to není „site-specific.“

Seznam potenciálních míst, kde by se dal nabírat obsah článku, je na Starým Městě delší než vlasy průměrnýho štamgasta v Literární kavárně Řetězová. Tímto elegantním oslím můstkem se snažíme naznačit, že Literární kavárna Řetězová je legendárním místem pro starý androše, básníky, spisovatele z Paseky a vůbec celou literární scénu; taková ta hospoda, kde se člověk občas musí dělit o místo na baru s Jáchymem Topolem, ale zato se může pokochat pohledem na postaršího džentlmena v bílém obleku, jak u kulatého stolu vypráví jakýsi složitý příběh pro žádné publikum (redakčně ověřeno).

„Literárka je super.Zato Montmartre je úplně šílenej,“ podotýká HD s odkazem na kavárno-bar hned naproti přes ulici, který tu stojí už od první republiky. „Pak tam máš Hany Bany, to je taková pelešárna pro studenty z konzervy. A hlavně Konírnu, legendární podnik v Anenský, kousek od Zábradlí. Je to totální bizár, instantní stroj času o třicet let nazpět. Všechno je strašně nevkusný, rádoby selská výzdoba, snopy a tyhle věci,“ dodává, zatímco Rejža označuje Konírnu za „autentickou scénu selského divadla“ a Herečka doporučuje tamní hermelín i pivo. Záchody už méně, protože dveře jsou z kartonu.

Nesmíme samozřejmě zapomenout ani na Indigo, slavný studentský pajzl asi deváté cenové kategorie; ten ale Herečka zavrhuje rovnou („Indigo neuznáváme. Smrdí jako hajzly.“) a místo toho doporučuje podnětný life hack: na Anenským náměstí je kantýna pro baletky z Národního, kde se dá dobře, zdravě a levně najíst. Jedinej háček je v tom, že ti musí uvěřit, že jsi baletka. Což může být problém, hlavně pokud máš dva metry, postupující pleš a vousy, jako Chlapec.

Kromě uměleckých škol se na Starým Městě nachází i Právnická fakulta, sídlící v budově od slavného architekta Jana Kotěry. Redakční Dívka, známá milovnice páternosterů, se tam občas jezdí povozit páternosterem, zatímco Aktivistka, naše místní spojka, definuje středobod života studentů práv jednoduše: „Většina důležitých událostí na fakultě se odehrává v Bazénu. To je ten velký vestibul v přízemí, rámovaný obrovskými sloupy. Bazén proto, že je nad ním prosklený strop, který ve slunečním světle vytváří podobnou iluzi, jako když plaveš pod vodou.“

„V Bazénu se odnepaměti konají kulturní akce. Jedna legendární proběhla v roce 1968: původně to měl být ples, který se ale postupně zvrhl v brutální party. Ze stropu až po zem visel obrovský látkový prapor s podobiznou Brežněva, a s pokročilejší hodinou někdo dostal geniální nápad jít ho zapálit. Nevěděl ale, že za ním zrovna v tu chvíli souložil polonahý pár, který byl tímto odhalen.“

„Dnes už v Bazénu takhle punkový akce nejsou. Jen loni povolil děkan techno party (Cukr), což bylo hezký, ale jinak tam maximálně na Vánoce zpívá pár lidí s kytarou stydlivé koledy,“ dodává Aktivistka; jiný kontakt, Právník, nicméně oponuje: „Každej rok se tam dělají legendární mikulášský akce. Přímo na škole se chlastá, kouří a souloží. Už to běží snad deset let.“

Pro poslední pivní zastávku v rámci terénního výzkumu redakční Chlapec navrhuje Zázemí, protože tam byl nedávno na rande a bylo úspěšné; Dívka ale tuto možnost okamžitě shazuje ze stolu, neboť tam také byla nedávno na rande, ale dopadlo o poznání hůř. „A to jsme přitom nejdřív byli kousek vedle v Champagnerii, super zašitým místě s dobrýma bublinkama,“ popisuje.

„Jenže toho kluka potom napadlo jít do Zázemí. Dealbreaker. Dřív to tam bylo cool, když na stejným místě stála stará Vzorkovna a v boční místnosti se chovala prasata. Pak to ale převálcoval TripAdvisor a dneska tam vládnou hlavně turisti, divný koncerty amatérů s kytarama, a absence topení. A signature drink Tvoje máma, což je bizarně brutální kombinace Becherovky, meruňkovice a coly. Díky za nabídku, ale spíš ne, no.“

A tak, protože být kulturní a jít na film do Ponrepa se nám (navzdory dlouhodobě vynikajícímu programu) nechce a v elegantním multifunkčním prostoru Opero zrovna nic neprobíhá, držíme nastolený kurz a míříme na jedno do Rotundy. „Tady cejtím potenciál,“ čenichá Chlapec, ale Dívka ho usměrňuje: „Tady cejtíš hodně věcí. Akorát si nejsem jistá, že potenciál je jedna z nich.“

Rotunda je klasická čtyřka s kuchyní; pro poměrně velkou část pražské umělecké scény má ale zásadní postavení na pivní mapě centra — může za to řada nesmrtelných večírků, při nichž například jeden nejmenovaný divadelní režisér skákal nahý na stole nahoru a dolů, protože chtěl konceptuálně rozvibrovat tu masivní dřevěnou krávu natolik, aby silou dopadu svých končetin vylil někomu pivo (povedlo se po několika minutách), zatímco jeho taktéž nejmenovaný kolega promítal v televizi svůj studentský film, kde s kamarády močili na jakýsi hrad za doprovodu Einstürzende Neubauten, a další expert do toho hrál na španělku coververze Kyary Pamyu Pamyu.

Během naší návštěvy si všímáme hlavně nápisu na zdi („POZOR: Výskyt zvýšené inteligence“); v televizi tentokrát místo bizarních abstraktních děl běží na férovku teletext, protože chlapík v rohu místnosti chce vidět, jak se hraje fotbal. U nejzazšího stolu sedí osamělý pán s kšandami, má na uších sluchátka, na stole obří myš a kliká něco na archivně vypadajícím laptopu. Debatu o tom, jestli to náhodou není George R. R. Martin, rozetíná Dívka poznatkem, že má na sobě tričko Komety Brno.

„Tohle je ještě jedna z posledních hospod, kde poctivě smrdí přesmaženej olej. Pozéři už si zajistili odvětrávání,“ všímá si Rejža, zatímco Chlapec chválí velikost místních stolů a lavic, kam si může pohodlně složit své přerostlé končetiny, a Dívka zakončuje svoje rozjímání nad vegetariánskými možnostmi jídelního lístku objednávkou tresčích jater. „Já jsem nebyl v práci pozdě nikdy! Teda jednou, za čtyři roky,“ hartusí podroušený štamgast venku na cígu. „Vždyť jsi říkal, že chodíš pozdě furt, a nadávals na zkurvený tramvaje,“ oponuje jeho kolegyně. „No to jsou hodně zkurvený tramvaje! Taky kvůli nim chodím furt pozdě!“

Pražská Stodolní a prázdný byty

Atmosféru Starýho Města očima cizince asi nejlíp popsala americká jojerka, se kterou Chlapec pár let zpátky dělal rozhovor v elegantní kavárně Rudolfina. Na dotaz, co ji na Praze zaujalo nejvíc, rozhodila rukama kolem sebe: „Tahle budova, ve který sedíme, je starší než Spojený státy! U nás, když mluvíme o dávné historii, máme tím na mysli dobu, kdy se třeba stavěly železniční tratě. Vy si tady jen tak chodíte po středověkým městě a vůbec si toho nevšímáte, protože jste na to zvyklí. Pro nás je to ale něco fascinujícího.“

A je pravda, že když se člověk oprostí od tohoto „filtru všednosti“ a podívá se na historický centrum pohledem někoho, kdo Prahu jednoduše nezná, musí uznat, že ta čtvrť je opravdu krásná. Přes svoji malou rozlohu se tu dá jen tak procházet celý odpoledne — potkáš Stavovský divadlo (kde si můžeš rovnou dát pivo v klubu dole ve sklepě), zachovalou starou pasáž U Závoje, poslední dvě věže staroměstskýho opevnění v Bartolomějský, krásný tichý Klementinum, kde se od roku 1774 měří teplota vzduchu, kostely svatých Salvátora a Klimenta… nebo třeba malou pasáž mezi Karlovou a Řetězovou, kde už léta sídlí “Disco Duck”, obchůdek s vinylama. Nebo romantickej průchod mezi Liliovou a Husovou, kterej Rejža nepříliš metaforicky označuje jako „super šukflek.“ Krásnej dvorek má i Dům pánů z Kunštátu. Je toho spousta.

Jenže když se potom vrátíme k problémům lokálních rezidentů, je situace o poznání depresivnější. „Máš tady vyhlášku, že se venku nesmí pít alkohol, protože jinak by se to tu nedalo vydržet — Dlouhá, Kaprovka, Michalská a tyhle ulice fungujou jako takový pražský Stodolní pro turisty. Ten zákon je odpověď na chlastací turistiku, protože lidi sem jezdí vyloženě dělat bordel,“ podotýká Rejža. „Ale proč se to vlastně děje? Do značný míry proto, že v těch místech jsou tak šíleně drahý nájmy, že si je nikdo kromě posh turistických drink barů nemůže dovolit.“

„Zajímavý je, jak jsou ty turistický trasy pravidelný. Dvacet metrů od Karlovky, která je přes den úplně ucpaná, máš Anenskou, kde často není ani noha,“ dodává. „Karlovka je zlo,“ souhlasí Herečka. „Nejhorší je, že s tím nic neuděláš, když se tam musíš normálně pohybovat… Můžeš ty lidi třeba začít mlátit. Nebo být kreativní. Já jsem jednou zinscenovala svoji malou osobní vendetu všem turistům za všechny Pražáky. Měla jsem stracciatelovou zmrzlinu z Crème de la Crème, což je mimochodem nejlepší zmrzlinárna u DAMU, a otřela jsem ji nějaký Italce o záda. Muhaha.“

Rejža doporučuje navštívit Starý Město mezi čtvrtou a půl osmou ráno, kdy dokonce ani na Karlovým mostě nebývá ani noha, zatímco HD vyjmenovává světlý stránky: „Občas potkáš nějaký turisty, kteří jsou hrozní sympaťáci, a kalíš s nima. To se ti zase v jiný části města nestane. Potkáte se, jste piclí, začnete se bavit, a najednou jsou čtyři ráno, sedíte na Karlově mostě s kytarou a přehráváte všechny songy, který vás napadnou.“

Sousední Malá Strana poslední dobou ožívá lokálním životem; Rejža to přisuzuje (mimo jiné) i tomu, že leží na kopci, takže většina turistů přirozeně zakotví tady, na úzké placce přímo u řeky, a nahoru se jim šplhat nechce. Mimo Královskou cestu tak Malá Strana funguje mnohem víc jako samostatná vesnice. A Starý Město? „U nás v bejvalým baráku je třináct prázdnejch bytů. Majitel si myslí, že je pronajme za šílenou pálku, ale nedaří se to, protože nejsou lidi,“ krčí rameny Rejža.

„Navíc tu dřív žila mnohem barevnější společnost, všechny příjmový skupiny, obchodníci, řemeslníci, učitelé, umělci… protože existovala nějaká diverzita. Když jsou ale všechny byty uniformně stejně drahý, výsledkem je, že v nich budou bydlet jenom bohatý lidi, kteří všichni pracujou podobně, chodí ven podobně, vstávaj a chodí spát ve stejnej čas, a ta diverzita se vyrácí. Vzniká tak vlastně takový satelitní městečko v centru.“

„Platí to i pro nebytový prostory, který je naprosto nereálný sehnat,“ přizvukuje HD. „Všechno je rozprodaný mezi Rusy, Italy, Araby a Izraelce… a kamarádíčky lidí z radnice. Ty ceny jsou šílený. Pokud nemáš správný kontakty; to pak seženeš třeba obecní byt za pár tisíc, začneš ho pronajímat na AirBnb, vyděláš si kilo měsíčně a pak ho prodáš. Pardon, privatizuješ. To AirBnb je reálně velkej průser, nikdo nebude pronajímat 2+1 ani třeba za dvacku, když si na něm na turistech vydělá čtyřikrát, pětkrát tolik.“

Způsoby, jak se na Starým Městě bezpečně pohybovat, samozřejmě nejsou až tak složitý; stačí se vyhýbat podnikům, který mají venku na tabuli napsaný ROAST DUCK TYPICAL CZECH STYLE nebo něco podobnýho, okázale rustikálním hospodám se slovem Švejk kdekoliv v názvu (nebo na menu), a napáleným večerkám, jako je ta přímo naproti DAMU, kde prodávají cigaretový papírky za pade. „Tady jsou rustikální dokonce i pizzerky,“ objasňuje Rejža. „Je to bizár. Těžký masivní stoly, jakože staročeská výzdoba, dubový polena místo židlí, na zdech všude cepy, a do toho si dáš linguine.“

„Není to ale tak strašný,“ doplňuje redakční Dívka, která z pozice znalkyně pražské foodie scény rovnou sype z rukávu několik tipů: „Přímo naproti Parlamentu máš celkem sympatický bistro Mistral, na luxusní steaky se chodí do George Prime Steak u knihovny, na snídaně je fajn La Bottega di Finestra Nebo nedávno otevřený Bistro Kaprova, i když legendární knihkupectví U Fišera, který na jeho místě stálo dřív, bylo samozřejmě lepší.“

Originální půvab Starýho Města je nicméně pryč, a otázkou zůstává, jestli se na současným stavu vůbec může něco změnit. Všichni jsou přesvědčení, že ano, ale chce to v první řadě čas. „Až ty baráky budou vlastnit lidi z další generace, kteří nezažili komunismus a nejedou si ještě na tý divoký kapitalistický vlně z devadesátek, změna přijde,“ nepochybuje Rejža. „Ke slovu se dostane generace, které bude opravdu záležet na tom, aby bydlela v normálním městě a ne v obří výloze plné aut, piva a matrjošek. Chvíli to potrvá, ale zlepší se to. Určitě.“

© 2018 GoOut