Případová studie Karlín: Jak se chudá pražská čtvrť probudila k životu

Text:

Je to už (skoro přesně) patnáct let, co se Karlínem prohnala ničivá povodeň a prakticky ho srovnala se zemí; pamětníci se od té doby nemohou shodnout na tom, jestli nová tvář čtvrti pomohla nebo ne. Z konvenčních hledisek určitě: pod Negrelliho viaduktem je teď bezpečno, místo smradlavých pavlačí vyrostly nablýskané, pasivně energetické kancelářské komplexy, a dělat business v Karlíně už pár let platí za ekvivalent světáctví. Zároveň je ale zřejmé, že se všech okruhů širšího pražského centra je právě tento tím nejnovějším, což nemusí být nutně důvodem k radosti. Záleží na tom, jak moc se ve vás sváří láska ke strohému urbanismu a špinavé romantice.

Pravdou je, že důvod, proč byl právě Karlín povodněmi zasažen nejvýrazněji – totiž že jde o relativně úzkou placku mezi řekou a vítkovským úpatím, kde se (na rozdíl třeba od sousedního Žižkova) dá v pohodě jezdit na kole a všechny ulice se shlukují do logicky vystavěných bloků – zároveň výrazně pomohl k jeho obnově. Prakticky stačilo přijet, odvézt ruiny a začít stavět znova.

Už během první krátké procházky místními ulicemi je jasné, že Karlín mezi okolními čtvrtěmi vyloženě trčí. Všechno je pravoúhlé, uklizené a atraktivní, hlavní třídy (Sokolovská a Křižíkova) o víkendu po setmění zejí prázdnotou. Florenc a Palmovka, západní a východní hranice čtvrti, mají pověst podobnou Sherwoodu u Hlaváku, mezi nimi ale panuje důstojný klid, ačkoliv světy elitních novinářů, večeřících v Michelinem doporučených hip restauracích, a somráků zevlujících kolem Negrelliho viaduktu od sebe dělí maximálně pár stovek metrů.

Kartograficky tak území bývalého špitálského předměstí představuje zdaleka nejpřehlednější část pravého břehu Vltavy. Kdyby císařské vládě na přelomu 19. a 20. století nedošly peníze a dotáhla do konce megalomanský projekt pražské asanace, mohlo podobně vypadat i skoro celé Staré Město; naštěstí ale po této snaze probořit v Praze druhou Paříž zůstala pouze Pařížská ulice, zatímco Karlín – když už jsme u téhle metafory – se o sto let později proměnil z pražského Clichy-sous-Bois v pražskou La Défense. Skoro.

Dům, který přežil

„Karlín byl hodně depresivní,“ vzpomíná na dobu těsně po povodních Aleš, první z našich kontaktů. „Lidi jako by se na ulicích báli – nechodili prostředkem chodníku, ale schoulení podél zdí domů. Voda vzala všechno do tří metrů vysoko. Baráky obouchaný na cihlu, v ulicích hromady zničenýho nábytku a sutin. Metro nefungovalo, náhradní autobus jezdil Pernerkou kolem tunelu. První podnik, kterej pak znovu otevřel, byla Černá kočka. Taková sklepní díra, kde vařil i obsluhoval jeden pingl, takže když si někdo objednal jídlo, byl celej podnik půl hodiny na suchu.“

Celkově pětisetletá voda zdemolovala pětadvacet karlínských domů a poškodila desítky dalších. Řádila i u východní hranice čtvrti, kterou tvoří masivní barokní stavba někdejší vojenské invalidovny a přilehlé experimentální sídliště, vystavěné ve třech vlnách v polovině 20. století podle Le Corbusierových modelových vizí. „Našel jsem tam volný pokoj u kamaráda, spíš takovou komůrku v přízemí,“ zasvěcuje Aleš. „V srpnu 2002 jsem se měl stěhovat. Pak mi do toho něco vlezlo, takže jsme to posouvali o týden. Když jsme pak v pondělí sledovali zprávy, dělali jsme si legraci, že by tam měl zajet a odstěhovat si nejnutnější věci.“

„On tam fakt jel, což bylo štěstí, protože ve dvě odpoledne přišla první voda. Přízemí zatopila úplně, nakonec sahala až do půlky bytu o patro výš. A kdyby to ještě byla Vltava, tak dobrý, ale nás vytopily spíš hovna ze záchodu. Přežily jenom cédéčka a Tesla repráky. Byt jsme zrekonstruovali a stěhoval jsem se až za čtyři měsíce, pro jistotu jenom se spartakiádním lehátkem, compem a lahvičkou keťáku.“

Největší karlínské dominanty odolaly; majestátní hotel Olympik, přísně narýsovaný hranol připomínající socialistické sny o pořádání olympiády v Československu, třeba funguje dodnes beze změny, a jeho východní fasáda tak může být i nadále terčem vtipů (díky vzoru připomínajícímu požár).

Karlínská kasárna sice stále potřebují rekonstrukci jako prase drbání, naštěstí ale – než je ministerstvo promění v justiční areál – slouží objekt stojící od 19. století jako nejnovější v dlouhé řadě pražských kulturních pop-up hitů. Může za to jednak zkušený produkční tým (v letech 2013–2015 vedli stejní lidé dramaturgii Nákladového Nádraží Žižkov), jednak autenticita někdejšího vojenského objektu s centrálním apelplacem, kam se vejde bar, letní kino, obří posezení, volejbalový kurt i umělecké instalace. A taky stále živé vzpomínky na epickou otevíračku a fakt, že místní bar kašle na pozérství a záměrně (vzkaz jinak všudypřítomné gentrifikaci) nabízí normální pivo za tři pětky. Sice to není Braník, ale to už bychom byli vyloženě zmlsaní.

„Mají tady prý největší pískoviště v Praze,“ ukazuje redakční Dívka na haldu po levé straně, které Chlapec dosud nevěnoval pozornost, protože ho zaujalo pivo za tři pětky a byl trochu nervózní z faktu, že za chvíli začíná film s Wesem Andersonem a on slíbil na vstupu, že odejdou před devátou, aby nemusel platit sedmdesát korun. „Takže tu kromě hipstrů zevlí taky karlínské matky,“ dodává. Mezi Kasárnami a konceptuální kavárnou pro matky, která se jmenuje Divoké matky (zábavný kontrapunkt k letenskému Nudnému otci), vypadá Karlín jako ideální místo k rozmnožování.

To bývalá mazutová výtopna u Invalidovny svou budoucnost tak jasnou nemá. Unikátní technická stavba se střechou z betonové skořepiny (ta paralela s La Défense fakt funguje) patří developerovi, jehož záměry jsou nejasné, a není památkově chráněná. Tedy aspoň prozatím. Naštěstí se objevila iniciativa Mazutka žije, která se snaží na problém upozornit – například pořádáním sousedských setkání (samostatně i pod hlavičkou blížícího se Zažít město jinak), besed nebo vycházek, z nichž ta nejbližší se chystá na říjen. „Máme podaný návrh na prohlášení Mazutky za kulturní památku a řešíme její následnou konverzi na multifunkční prostor,“ říká Petr Zeman z Prázdných domů, které se na záchraně podílí.

„Nový majitel sice tvrdí, že je prostor kontaminovaný z předchozího provozu, ale podle nás jsou to jen účelová prohlášení, aby je to nechali v klidu zbourat, jak žádali,“ dodává. Díky unikátní střeše na táhlech není vnitřní prostor přerušený sloupy; mohl by z něj být skvělý sál – ať už na sport, divadlo nebo třeba celoroční krytou gourmet tržnici po vzoru kodaňské Torvehallerne, londýnského Borough Marketu nebo kreuzbergské Markthalle 9. Tahle možnost Dívku rozněžňuje snad ještě víc než autorem stavby navrhovaná přeměna na kostel – Mazutka má hodně sakrální vibe, rozhodně víc, než bychom čekali od místa, které sloužilo k pálení bláta z mrtvých dinosaurů.

Jak poznáš, že nějaký místo leží v Karlíně? Řekne ti to

Je celkem zábavný, jak místní kulturní podniky mají potřebu vetknout si svoji geografickou příslušnost přímo do názvu. Kromě Kasáren Karlín tu máme třeba Forum Karlín, což je vlastně jedinej solidní koncertní prostor v Praze, kam se pohodlně vleze „tak akorát“ lidí a zároveň tam mají dobrej zvuk.

Hudební divadlo Karlín už se svojí bujarou muzikálovou produkcí naši sociální bublinu tolik netáhne, na rozdíl od galerie Karlín Studios nebo sezonního Letního kina v Karlíně, který u Invalidovny provozuje Český rozhlas. Přístav 18600, geniální felící spot u řeky nabízející zajímavou indie dramaturgii, přednášky o urbanismu a super scenerie k selfíčkům, sice slovo Karlín v názvu nemá, ale tak aspoň to PSČ. Rebelové.

„Já jsem úplně zmatená. Jakože úplně," vypráví kamarádka cestou z koncertu Bert & Friends, na který se do Přístavu nasáčkovalo několik stovek lidí a stanovilo tak nový místní rekord. „Furt jsem potkávala nějaký známý, ale byli všichni strašně daleko od sebe! A zároveň ne. Úplně mě to zmátlo dneska. I když to je možná tím, že jsem vypila všechno víno, co mi zbylo z Holešovic," přemítá a demonstruje tak fakt, že do Přístavu se dá romanticky dojet z protějšího břehu tím nejluxusnějším pražským přívozem s koženkovými potahy a integrovanými držáky na nápoje. Možná i proto další z našich kontaktů, bývalý rezident, řadí Přístav mezi tzv. „warm-up before fucking“ místa, spolu s nedalekou Kočičí kavárnou, což je kavárna, kde si můžeš pohladit kočku.

Svatá trojice hospod (a hromada fancy jídla)

Předběžný facebookový průzkum týkající se styčných bodů lokální komunity bývá u většiny článků trochu bolehlav; každej totiž vypichuje něco úplně jinýho, takže nám nakonec většinou nezbývá než rozprchnout se jako policajt Stephena Leacocka všemi směry najednou a nakonec skončit v nějaké úplně random knajpě, o které sice nikdo nemluvil, ale byla nejblíž. Ne tak v Karlíně. Vennovy diagramy doporučovaných podniků se tentokrát napříč výzkumem překrývaly takřka dokonale; na jedné straně hip statusový symboly „nové čtvrti“, na druhé trojice zajetých hospod pro místní.

Nejdřív ta první část. Hype kolem restaurace Eska vyeskaloval (hehe) letos na jaře, kdy obdržela svůj první Bib (něco jako michelinská hvězda lite, jakože tam mají skvělý jídlo, ale stojí míň než ojetý Ferrari); stálice pražské foodie scény a redaktoři ze sousedící Economie její kouzlo ale objevili dávno předtím. Dívka, která se v těchto kruzích pohybuje s elegancí moskevské baletky, podotýká:

„Lidi z Esky chodí po práci na pivo Na Růžek, protože je to jeden z mála zdejších podniků otevřenejch i po půlnoci. Po posledním pop-upu jsme tam v půl druhý ráno s celou crew dvou top českejch restaurací, která předtím naservírovala degustační menu o X chodech, hráli šipky a klopili zelenou. Pak nás vyhodili, tak jsme si my přeživší vzali ještě tágo do nonstopky. Michelinskej kuchař a čtyři slečny. Taxikář se podíval na naše genderové složení a uznale podotkl, že pán je asi bubeník.“

Podobně kultovní pověst má kanadské bistro Garage, kam se vyšší střední třída z celé Prahy sjíždí na nejlepší poutine, berlínsky designové rodinné bistro Proti proudu nebo apartní kavárna Můj šálek kávy, kam prý podle svědectví ironického antagonisty kávové scény „chodí úplně všichni“ a „je to takovej ten podnik, kde mají vynikající kafe, ale řeknou ti, že do něj patří maximálně kapička medu velikosti mravenčího zadečku.“ Foodies, cofeenazis a ostatní hedonisti naopak (i přes nabitost, v tom má ironik pravdu) dodnes oceňují Šálek jako jedno z prvních míst, kde se v Praze dala pořídit dobrá káva z filtru.

Pověst Karlína jako místa, kam putovala půlka Prahy za prvníma vlaštovkama kvalitních nápojů, potvrzuje i nedaleká dvojice podniků Tea Mountain a Veltlin. Ten první vypadá jako zenová čajovna, ten druhej jako elegantní rakousko-uherský vinný bar. Obě místa ale skrývají dekadentní potenciál.„Jeden čas jsme v Tea Mountain měli díky přátelství s majitelem schovaný lahve kvalitního rumu pod pultem,“ vzpomíná jeden z pamětníků, „takže když se vedle ve Veltlínu protáhla degustace, stačilo se jen prosmýknout vedle a pokračovat v party v jinak zavřeným podniku.“

Aleš připomíná, že ještě předtím, než obnovený Karlín rozkvetl v symbióze korporátních baráků u řeky a opravených továren kolem hlavních tříd, se právě tady začalo prodávat první Pho v celé Praze (kromě Sapy). „Byla to teda obyčejná čínská reštyka, ale vedle baru měli malou A4 s nabídkou pár vietnamských jídel. Jednou si toho všiml nějakej Amík, objednal si pho, fakt ho dostal a napsal o tom na expats.cz. Strhlo se strašný haló – do té doby Vietnamci v Praze vůbec netušili, že se tu uživí i čistě vietnamskou kuchyní. Jmenovalo se to Vietnamská fást gůd. Jo, takhle v ženským rodě.“

Střih o pár let dopředu, a umělecko-reklamková mládež najednou místo smažáku chodí čtyřikrát týdně na fóčko a bunču. A pak že multikulturalismus nefunguje.

Tomáš, další z našich kontaktů, všeobecné nadšení trochu krotí; povodeň totiž spláchla se špínou i pořádnou část místního koloritu. Stačí se podívat na minimalistický berlínský (again) švih Nejen Bistra. „Tam dřív stála strašlivá knajpa, kterou si Tarantino točil zvenčí do Hostelu, dokonce v ní i jednu noc vykalenej spal,“ vzpomíná. „Pak tu byla neskutečně divná… věc, ezo cosi, s nahatejma obrazama na zdech. Frndy a pinďoury zblízka v deseti variantách. Bylo to schovaný za těžkým červeným brokátovým závěsem, kterej se rozhrnoval až po desáté hodině.“

(Myslí tím nejspíš legendární bar Mlsná Tygřice, cílovou destinaci mnoha karlínských kaleb té doby, ze kterých se nám zatím ani pod slibem anonymity na holej pupík nepovedlo vymámit konkrétnější vzpomínku než vědoucně zastřený úsměv.)

„Pak tady je Bad Flash,“ pokračuje poukazem na pivní bar, který má pobočku i na Krymské (a sesterský podnik Zlý časy v Nuslích). „Na jeho místě stával bar Zion, naprosto ultimátní cikánská hospoda, kam jsem se bál i já. V hospodě Kachna a Koráb obsluhovala bývalá baronka se svým manželem. Teď už je všechno opravený nebo zbouraný. Nuda.“

Další kontakt, slečna, která dříve působila v redakci Respektu, potvrzuje: jakkoliv je Karlín skvělý místo, kde v roce 2017 vydělávat peníze, z hlediska pouličního života přišla s prosperitou a bezpečím taky naleštěná nuda. „Já mám historky jenom z polívkárny u Florence,“ omlouvá se. „A jaký?“ „No, chodila jsem tam na polívku. Maj je dobrý.“

Středobodem pivního života jsou tři místa, která spíš než bizarní atmosférou bodují tím, že jsou tam už dlouho – Lokál Hamburk sídlí v hospodě fungující už od 19. století, i když námořníky a fanoušky bývalého bordelu v prvním patře od té doby vystřídali příjemní pánové popíjející Plzničku na venkovním parapetu a kochající se pohledem na majestátní neorománský kostel Cyrila a Metoděje na druhé straně Karlínského náměstí. Dalším podnikem, který získal svoji slávu dřív, než mohla naše redakce legálně pít alkohol, je Karlínská pivnice v Pernerově.

Během naší průzkumné návštěvy se nám teda moc experimentovat nechtělo; Chlapec byl totiž příliš zaujat probíhajícím MS v atletice a tázal se okolosedících, jestli existuje nějaké tajemství české oštěpařské školy – „Jo, nejsme blbý, no“. Domorodá kamarádka přemýšlí, jak odpovědět na náš dotaz, co je na Karlíně nejlepší.„Dřív to bylo ghetto. Lidi, co tu bydleli, byli chudý. Teď… tak je to hezký, ale jinak na hovno.“

Další stálicí je hospoda U Zábranských, kde v roce 1979 vznikal českej punk a teď tam stojí obří sportbar. Jeho hlavní předností je jednak dost místa, jednak geografická poloha uprostřed čtvrti a jednak pověst stabilního lokálního meeting pointu, kam můžeš jít v klidu na finále Ligy mistrů i třídní sraz po deseti letech. „Zábranský taky zrekonstruovali, no. Dřív to byla klasická kultovní hospa, teď se to proměnilo v mega sportovní halu vzadu a plzeňskou franšízu vepředu,“ rozkrývá Aleš další vzpomínku.

„Hned naproti Zábranskejm byla dřív strašná huličská díra, skunk z ní smrděl sto metrů ven na ulici. Pak to na půl roku zavřeli a znovu otevřeli jako Popcore Smoking Pub. Mezitím si pořešili odsávání, takže dole mohlo pálit bongy dvacet lidí najednou a furt tam byl hezkej vzdoušek. Podnik byl na zvonek; dalo se sice jít nahoru na terasu, ale tam trůnil uprostřed stůl, gauče s palmama a pár nuznejch lavic kolem. Na gaučích směly sedět jen bitches s dealerama, takže i když to pak převzali noví majitelé a udělali z toho stávající Shadow Café, měli pamětníci furt strach si tam sednout."

Gauče a mellow patina spodnímu patru Shadow zůstaly i dnes, horní patro ale představuje jednu z nejpříjemnějších zahrádek v Praze, dokonale útulnou díky slunečníkům a grilovanýmu halloumi. (Bohužel jen klasicky do desíti, protože Karlín má rád svůj klid.)

„This is how I suck dick“

Cestou na centrální Karlínské náměstí, kde máme v plánu prozkoumat nějaký jiný, míň známý místo než Lokál a hipstersky benevolentní Café Frida, se na Křižíkově zastavujeme v Mrtvým ptákovi. Láká nás nejen avantgardní název podniku, ale hlavně partička úplně ožralých Anglánů venku na zahrádce, která slibuje potenciální zábavu. Dívka si dává k večeři vývar a zjišťuje, že jídelní lístek slibuje 20% slevu pro osoby s ptačím příjmením.„Já se jmenuju ****,“ entuziasticky zkouší číšníkovu znalost místních pravidel. „Dostanu slevu? Chcete občanku?“ Číšník nehne ani brvou. Prý se to stává tak třikrát týdně.

S blížící se policejní hodinou si Angláni balí svoje fidlátka a míří do útrob podniku (ale nejdřív doexují piva, protože „Can’t leave alcohol behind, mate“). Jsme jim v patách.

Jestliže zvenku vypadá Mrtvej pták jako vcelku normální hospoda, uvnitř se rozkrývá svět ve světě – dvoupatrová jeskyně s regulérní oldies diskotékou, kde všeobecnou ptačí tematiku podporuje genderově velmi vyhraněné dělení záchodů na „mrtvý ptáky“ a „veselé slepičky“. Hrajou Sweet Dreams, na což Angláni strašně paří a organicky se na parketu proplétají s decentním postarším párem. Paní si to evidentně užívá, bez ohledu na rytmus; pán už moc ne, soudě podle toho, že cestou ze záchodů číšníkovi několikrát opakuje, že to tady má rád, ale s nachcanýma buzerantama tančit nebude. Číšník, věrný své „I don’t give a fuck“ filozofii, flegmaticky přikývne a jde si po svých.

„A co děláte v Karlíně?“ ptáme se naší skupinky, načež se dozvídáme, že tady všichni pracujou, že ano, jsou všichni homosexuálové, že pijou od rána na Prague Pride a že tady slaví rozlučku se svobodou. Kulometná kadence informací pokračuje vysvětlováním, kdo je čí slut, ujištěním, že „Leicester sucks“, a dotazy na naše sexuální zkušenosti. „This is how I suck dick,“ demonstruje ten nejaktivnější z nich. „Do you suck dick?“

U Saní, v hospodě přímo na náměstí, je taky veselo. Sice se to tentokrát musí obejít bez mezinárodní spolupráce, ale skupina rozjívených, vizuálně těžko identifikovatelných swagířů u vedlejšího stolu to plně vynahrazuje. „Ty jseš takovej metloš, zkus se chovat trochu friendly,“ nabádá jeden z nich, zatímco druhý odpovídá: „Mně spousta kluků říkalo, Pavlíku, já tě chytnu za ruku. A za to už tě nikdo nechytne, vole!“ „Ty jseš nalitej.“ „Myslel sis jako že vytáhneš mladšího bráchu na kafe? Se mnou je dycky vostuda, ty vole!“

„Ústupek je ustoupit. Pavlíku, koučuj to. Já jdu na lumpíka,“ uzavírá další, a myslí tím WC, zatímco před hospodou vylézá z limuzíny barevná bytost, mává šampaňským (teda Bohemkou) a jde zdravit číšnici sklízející zahrádku, aby si dala s ním. Původně jsme – spolu se všemi pamětníky – litovali toho, že se nedostaneme do legendární (a nyní už bohužel zbourané) Pivnice u Fandy, což byly předělaný hajzlíky u Florence přímo pod viaduktem. Už toho ale nelitujeme.

V návaznosti na další tip jdeme na závěrečný pivo do Pandy, ta má ale zavřeno, podobně jako bar u Antonyho; alespoň však na ulici potkáváme náhodné lokální známé, kteří tam měli namířeno taky, takže nás rovnou můžou nasměrovat k alternativnímu plánu. „Tak M.A.S.H.,“ zní jednohlasné rozhodnutí. „To je nonstopka s točenou Holbou, tam musíme.“

„To je hrozně divný být na místě, kde má být nahuleno a maty, ale teď už tady není ani jedno,“ mudruje náš společník, načež dodává, že nemůže uvěřit tomu, že tady skončil už druhý den po sobě (a dokonce tu slavil i narozeniny). Sjednocená výzdoba s tematikou kultovního amerického seriálu se tříská s faktem, že v televizi dávají film se Stevenem Seagalem, a my nevíme proč. Zeptali bychom se, ale u vedlejšího stolu sedí ušatý pán a divně se na nás kouká, navíc nás znepokojuje extrémně nasvícený kulečník pokrytý ubrusem, který vypadá jako oltář Movementariánů, tak na to kašlem a jdem pryč.

Hospoda u Báby, která láká točeným Braníkem, má bohužel taky zavřeno – na rozdíl od herny Oslík, kde náš známý, investiční bankéř, plánuje udělat teambuilding: „Každej v týmu dostane dva litry a uděláme si hezký večer,“ tetelí se. Evidentně tím má na mysli ty dva litry protočit v matech, protože když se dozvoníme dovnitř a žádáme o pivo, je nám řečeno, že to bez matů nejde.

„To už je koncept ale. Já chci ještě někde pivo. Dem na Florenc,“ velí Chlapec, načež se naše poznámky rozpouštějí v oparu vznášejícím se v interiéru Denního baru (jsou tři ráno), někde v půlce vysoce odborného rozhovoru o fotbale se dvěma Rumuny čekajícími na ranní autobus.

Na čtvrť, kde prý vládne čistá korporátní nuda a projíždějí mikrobusy s japonskými turisty, nakonec docela slušný.

© 2017 GoOut