Ve spolupráci s ¨

Předvánoční speciál: Jak se bydlí na Václaváku

Text: Foto: Libor Petrášek

Na závěr roku jsme si pro vás připravili opravdu exkluzivní téma: Václavák. Místo, který zná úplně každej, i kdyby se narodil v Mlíkařské Lhotě u Horního Slavičína; každej, kdo aspoň jednou v životě slyšel Pražskej výběr, podíval se někdy v televizi na zprávy, nebo absolvoval základní školní vzdělání. Jenže háček je v tom, že málokdo ho zná zevnitř.

Původně jsme měli v plánu pokrýt tento majestátní středobod hlavního města jako jakoukoliv jinou čtvrť, tzn. dát si někde sraz (v tomto případě samozřejmě u koně, pod ocasem, protože jsme už moc staří na to, abychom se pletli mezi mládež dole před New Yorkerem) a vyrazit na obhlídku. Bohužel, Václavák není Krymská. Naše natěšená snaha vyšťourat někde v zákoutích mezi obchoďáky pár zábavných podniků tvrdě narazila na fakt, že tam prostě žádný nejsou.

Dokonce i ta útulná knajpa V Cípu, zašitá ve stejnojmenný ulici u Jindřišský, už se anti-eponymně přesunula jinam. Čestnou výjimkou budiž Branická Formanka ve Vodičkově. Haleluja.

Problém je, že ač jsme v první řadě kulturní přehled, shodujeme se, že o místních diskárnách nikdo číst nechce. Za zmínku určitě stojí multižánrová scéna Francouzského institutu, podobně sympaticky rozkročená Čítárna Unijazzu nebo nově otevřený prostor Mono Fono, případně divadelní Studio Dva ; Dívka přidává i Františkánskou zahradu (na procházky a zašívku s legendární Světozor zmrzlinou), kvalitní socrealistickou architekturu hotelu Jalta nebo ramen restauraci Kitchen The Address dole na 28. října.

„Z kavarén tam máš třeba Styl & Interiér, nepravděpodobně schovanou ve vnitrobloku u Vodičkový. A Cafe Cafe dodává. „To bylo v jednu dobu zásadní místo pro všechny pražský modelky a podobný modely. My tam chodily s kamarádkou na víno a já jednou ožralá nabízela jednadvacetiletému ukrajinskému číšníkovi spolubydlení… což se potom opravdu stalo. Měl submisivní přítelkyni a hrozně mu smrděly nohy.“

Míjíme Freshlabels, naši kamennou prodejnu, i nedaleký Špejle a Kantýnu , (který v tom turistickým pekle představují jedny z mála relevantních adres na jídlo), a scházíme se na drink v Parlouru, elegantním zašitém baru v Krakovské, který Dívka nazývá „obejvákem nerudnejch barmanů“ a uklidňuje zoufalého Chlapce, kterému je venku zima a z představy Plzně za sedm pětek v generické franšízové hospodě dostává zánět vkusu. Na místo přichází o něco dřív a je mu blbý si objednat.

„Tohle je tak strašně intimní a romantický místo, že je mi vyloženě blbý tu sedět sám s drinkem jak nějakej zoufalej dement,“ pohání Dívku k akci. „Tak jsem řekl, že čekám na dámu. Hejbni kostrou.“

Uvnitř vládne vyloženě útulná atmosféra, světlo zajišťují svíčky a barman má vlastní stupnici hořkosti drinků, která začíná u „standardní“ a „dospělé“ a končí u „stařecké zahořklosti“, „kremace“ a „exhumace“. Dívka, která nemá problémy mávat Macbookem mezi pankáčema v Dejvické nádražce, usuzuje, že tady už by to vzhledem k tomu intimču bylo fakt blbý, takže si poznámky ťuká do mobilu.

A… to je z večerního náběru všechno. Konec terénního výzkumu. V tomto bodě bychom mohli tento článek ukončit, rozloučit se slovy „sál Lucerny stejně znáte, Music Bar taky, naproti je ještě Světozor “, popřát hezký Vánoce a odejít na pivo někam, kde se to dá udělat, protože to není Václavák.

Takovéto konceptuální pojetí magazínu jsme ale nakonec zavrhli a vymysleli náhradní plán.

Václavák totiž, urbanisticky vzato, není vůbec náměstí; je to spíš široký městský bulvár (takový pražský Champs Elysées, haha), lemovaný obytnými domy. Jasně, člověk procházející kolem si všimne maximálně stánků s párkama, vchodů do metra, obchodů s hadrama (C&A pro méně posh lidi, Van Graaf pro více posh lidi), případně takové té výlohy, kde thajský rybičky oždibujou cizincům nohy, zatímco je zvenku pozoruje čtyřicet milionů duší zmateně kmitajících sem a tam.

Jenže nad touhle oázou konzumu jsou normální byty. Klasický náměstí, jako Staromák, si do občanky jako adresu nedáte, pokud nebydlíte v „typical Czech pub", v hotelu nebo na Orloji. U Václaváku to jde, což spousta lidí ani neví. Takže náhradní plán je jasný – vyzpovídat sedm různých šťastlivců, kteří tu buď bydlí, nebo bydleli dříve, a položit jim jednoduchou otázku: Jaký to je?

Tady jsou odpovědi. Veselý Vánoce přejeme!

„Časem zjistíš, že se živíš jenom junk foodem, protože je ho všude spousta. Nejradši jsem měl kurvu Světlanu, co stávala vedle Komerčky. Dával jsem jí prachy na jídlo. Taky jsem věděl o každý demonstraci, páč jsem je měl skoro pod voknama.“ (Adam, divadelní režisér)

„Demonstrace… Ty vole. Takovejch demonstrací. Já jsem ani netušila, za co všechno se tady demonstruje. To máš třeba třicetkrát ročně. I když uznávám, že jednou jsem si myslela, že se děje nějakej převrat, tak jsem se podívala z okna a byl to jenom dav řvoucích fanynek táhnoucích do LMB na Twenty One Pilots. Každopádně až nějakej převrat fakt bude, tak si ho dám pěkně doma s kafíčkem.“ (Veronika, studentka)

„Nastěhovali jsme se v roce 1997 a vydrželi tam 12 let. Za tu dobu v nejbližším okolí přibylo asi deset bordelů. Krakovská taky dlouho sloužila jako zkratka pro noční jízdy taxíků, takže tam byl o půlnoci větší provoz než přes den. Když se demonstrovalo, stačilo otevřít okna a slyšelas všechno až do bytu. Opakovaně jsem takto zažil hřímajícího Petra Cibulku.“

„Co se praktické stránky týče, člověk se rychle naučí nechodit přímo po Václaváku a procházet spíš pasážema. Taky mi přišlo zvláštní, jak někoho může obtěžovat dojíždění nebo celkově doprava kamkoliv. Ono když máš do pěti minut od baráku všechny tři metra, asi deset tramvají a vlakáč, tak to moc neřešíš, jak to bereš jako samozřejmost.“ (Vítek, hispanista)

„Boží klídek. To bys nevěřil, jak je tady útulno a ticho. Teda myslím u nás ve vnitrobloku, venku je bordel jak v tanku, ale to je mi u prdele.“ (Adam, umělec)

„Znáš takovej ten pocit, že když někde bydlíš dostatečně dlouho, tak tě lidi kolem začnou poznávat? Nemusíte se ani zdravit, nemusíte se vůbec znát, ale prostě tvůj obličej se na těch pár konkrétních místech vyskytuje tak často, že se stane koloritem. Najednou jsi ‚ta holka z Letný‘ nebo ‚ta holka z Míráku‘ nebo tak něco. Vietnamci ve večerkách tě znají, v restauracích tě znají, potkáváš stejný tváře na ulici… tak tady to neplatí, ale vůbec. Václavákem protýká každej den tak neuvěřitelná masa těl, že je naprosto nemožný zachovat tu nějakou podobnou stopu. Prostě vylezeš ven z baráku a najednou jsi součástí obrovské anonymní masy. Nic mezi tím. To mi přijde dost creepy.“ (Kája, designérka)

„Na Václaváku se mi bydlelo dobře. Vydržel jsem tam něco přes rok a vzpomínám na něj v dobrém, měl jsem super spolubydlící… byt byl sice v dezolátním stavu (vana v kuchyni, zima a tma), ale já jsem byl na squat zvyklý, tak co. Za pár korun pohoda. A všechno bylo blízko. Václavák sám o sobě je drahý a plný turistů, jasně, ale stačí jít deset minut úplně jakýmkoliv směrem a najdeš všechno, co potřebuješ, přičemž jsi pořád v absolutním centru. Třeba kousek odtud je Tučňák, nejlepší nonstopka v Praze.“

„Pokud jde o ty horší věci, jako davy turistů, tak na to stačí jednoduchý trik – dát si na uši sluchátka a ignorovat všechno. A nabízet ti drogy, sex, nebo ti vrazit kudlu do zad může v noci kdokoliv i jinde v Praze, nejenom v centru, žejo.“ (Jan, spisovatel)

„Ve Smečkách je obchod, kterej se jmenuje Africký potraviny; potkával jsem ho po cestě z centra domů a vždycky si říkal, že to je zajímavej koncept, že by se mi nějaký zajímavý africký věci hodily. Třeba surovej palmáč, nějaký batáty, ovoce a tak. Tak jsem se jednoho dne odhodlal vkročit dovnitř – a v ten okamžik mi došlo, že to nejsou žádný potraviny, ale normální pračka peněz z nějakejch privátů kolem.“

„Za prvý tam byla tma, za druhý strašný vedro, a za třetí tam neměli žádný potraviny. Uprostřed místnosti sedělo na nějaký krabici šest chlápků, kteří se sborově otočili, když uslyšeli dveře, a koukali na mě se značnou nedůvěřivostí. Rozhlídl jsem se kolem a našel jeden regál, zaplněnej pytlema rýže a fazolí, tak jsem jeden z nich popadl a že si ho teda jako koupím.“

„Jenže, zlom číslo dva: nebyl tam ani žádná kasa. Prostě jenom banda chlápků sedících v tropický tmě uprostřed místnosti mezi obříma pytlema rýže a fazolí. Jeden z nich za mnou přišel, ani se nepodíval, co držím v ruce, a řekl ‚Hundred‘. Dal jsem mu kilo, on si ho strčil do kapsy, jako kdyby to byl pytel koksu, a ani se na mě nepodíval. Od té doby mám doma velmi mafiánsky získaný pytel nigerijskejch fazolí za kilo.“ (Chlapec)

„Ve Smečkách se dá vylézt na střechy baráků a je to boží výhled. Taky je dobrý, že tu jsou na centrum dost levný nájmy… vlastně obecně kolem Václaváku jsou. Lidem se tu moc nechce bydlet, čemuž se nedivím, musíš na to mít trochu žaludek. U nás v baráku je třeba mříž mezi druhým a třetím patrem; nahoře jsou byty, dole priváty. Takže v kteroukoliv denní či noční hodinu může přijít improvizovaná koncertní vložka, ty holky to moc neřešej. Chlapi na ně řvou něco většinou rusky, ale tomu naštěstí nerozumim.“ (Marek, student)

„Hodně oceňuju názvy restaurací v okolí. Třeba Příčnej řez na rohu Příčný a Řeznický. Nebo Jáma, vedle který si nějakej vtipálek otevřel Kyvadlo. Já jinak tyhle podniky v dětství moc neřešil, tehdy nám zrovna na rohu otevřeli KFC, na který jsem se těšil, tak jsem chodil tam.“ (Vít, sociolog)

„Podle mě se z Václaváku stal postupem času mnohem větší lunapark. Víc suvenýrů, víc ‚exotických‘ klubů, víc fastfoodů… ale vlastně samý zbytečnosti a nulovej posun z hlediska urbanistiky. Rekonstrukce je v plánu už asi deset let a furt nic, hnusný stánky s mastnejma klobásama a celý to úplně nepřirozeně rozděluje magistrála, což asi bude platit navěky. Jsem rád, že jsem tam mohl bydlet, ale dnes už by se mi nechtělo.“

„Přitom Václavák je fakt hezký místo. Je to škoda. Kdyby si Praha někde zřídila normální red light district, vykopala odtamtud bordely, odklonila magistrálu, vyházela ty strašný stánky a místo toho vysázela aleje, překopala dláždění a přidala víc dostupných garáží, byl by z toho krásnej bulvár. Ale to je bohužel fikce.“ (Vítek)

© 2018 GoOut