Pravidla džungle: Jak bezpečně přežít v okolí Roxy

Text: Foto: Libor Petrášek

Čtvrtstoletí je dlouhá doba. Klub Roxy, zvenku relativně nenápadnej barák na okraji Dlouhé ulice, je v tuto chvíli starší než polovina lidí, kteří do něj chodí (a třeba během koncertu BFMV se tohle číslo blížilo někam k 80–90 procentům). Na počest tradičního říjnovýho narozeninovýho týdne, letos už s pořadovým číslem 25, přinášíme ultimátního průvodce nejbližším okolím…

…respektive, abychom byli přesní, jeho druhou část. Tu první už jsme pokryli v samostatném článku zhruba půl roku zpátky, kdy jsme se v rámci konceptuálního mapování vydali do Jamese Deana, Kozičky a Bombaye, trojice vykřičených barů na Dlouhé, kde se sociální kredit určuje mírou opálenosti a tempo večera diktují genitálie. Tentokrát máme ušlechtilejší cíle; návštěvníci Roxy (a tím spíš NoDu) si zaslouží přece jen trochu víc. Na prasečinky ale dojde taky. Pořád jsme v centru, kam se chodí v první řadě kalit. Pochopitelně.

Problém s „okolím Roxy“ je v tom, že se to dost těžko definuje; mluvíme o té části města, kterou zná každej zpaměti, málokdo v ní ale strávil víc času, než bylo nezbytně nutný. Prostor kolem Hlaváku, Masarykova nádraží a náměstí Republiky, ohraničenej z okolních stran Josefovem, Václavákem, Staromákem a řekou. Průtoková zóna pro přiožralé turisty, třpytkatou mládež a masy lidí opouštějících a zase se navracejících do Prahy.

A přestože ani v tomhle kvadrantu není problém narazit na útulné kavárny / zašívárny pro freelancery přežívající na kafi a ginu s tonikem (Citadela, Tobruk, Atrium), případně ginu a kafi s tonikem (EMA espresso bar), jeho vnitřní charakter daleko spíš vystihují místa typu legendární internetové kavárny na Masaryčce, kterou znalci nádražních zařízení přezdívají U paní Emy. Bohužel, tato kotva v okolním chaotickém světě už má zavřeno; návštěvníci druhého největšího pražského nádraží si tak musí vystačit s bizarním čínským bistrem a hladovým okýnkem, jehož swag zamrzl někde mezi normalizací a kolektivizací.

Křižovatky dopravního centra, kudy lidi procházejí z bodu A do bodu B, ale zároveň představují ideální zákoutí pro alternativní kulturu. Hluk je tu logicky o dost menším problémem než třeba na Vinohradech, navíc přespolní sem trefí pěšky za pár minut jak z vlaku, tak z Florence. A když už mluvíme o kultuře, je Roxy absolutní dominantou.

Utužování vztahů s umělci na baru

Zřejmě nejslavnější pražskej klub stojí na Dlouhé 33 už od roku 1992. Přestože jde v první řadě o vlajkovou loď taneční scény, stihly se za tu dobu na jeho pódiích vystřídat zástupci snad všech existujících žánrů; dramaturgové Roxy se tak můžou pochlubit, že se jim podařilo alespoň jednou dovnitř přitáhnout snad každýho, kdo je v Praze dýl než na prázdniny. Od metaláků, kterým počítačovej zvuk kopáku způsobuje neštovice, přes lokální indie folkaře až po fanoušky experimentálního divadla a vizuálního umění. Ti si dávají sraz nahoře v NoDu, kde popíjí kafíčko, případně lámou drinky a jsou u toho kulturní, protože je to zároveň kavárna a galerie.

„Vtipný je, že NoD znamená původně NO Drugs,“ vypichuje redakční Dívka. „Škoda, že to nevěděl ten týpek, co tam balil moji kamarádku, ať s ním jde na hajzl na čáru. Že se nedělil jen tak, jí došlo, až když chlapec po zmínce o příteli protáhl obličej a zaměřil pozornost jinam.“

Adéla, která se v Roxy/NoDu stará o dramaturgii, přibližuje zábavnou realitu práce v prostoru, jejž proslavily pařby, dusot a lití: „Čas od času nás hned zrána přivítá skupinka fanoušků, kteří už X hodin dopředu čekají na večerní akci. Během dne se to často rozrůstá až za roh, do vedlejších bloků. To je fajn, akorát někteří z nás chodí do práce na večerní šichtu a zaboha se nemůžou probít do klubu, protože ten hrozen fanoušků tam prostál celej den a prostě NEUHNOU.“

Jestliže Roxy má na klubové scéně výsadní postavení (v okolí se koneckonců moc konkurenčních prostorů ani nenachází, když nepočítáme ty juchací balírny a obskurity typu Klub Joe v pasáži Kotva), Experimetnální prostor NoD o patro výš patří na té divadelní spíš do alternativy. Zároveň skvěle plní úlohu baru na afterparty, jehož výhodou je, že existuje poměrně slušná šance, že tam potkáš členy kapely, která před chvílí dohrála dole v Roxy. Ještě zpocený. U panáka.

„Mnohdy s umělci po koncertech tužíme vztahy v NoDu na baru,“ opisuje Adéla tento fenomén elegantními eufemismy. „Umělci potom v lepším případě odjíždí o půlnoci tourbusem do vedlejší země. V horších případech končí kalba u nás v kanclu, kde jim pouštíme tráčky do osmi do rána. Zahraniční kapely u sebe navíc nenosí český koruny, takže domů odcházíme většinou švorc, nějak se vyspíme, ráno jdem vyndaný do bankomatu a jede se nanovo.“

Dá se v tomhle rumrajchu vůbec bydlet? Překvapivě ano — jak potvrzuje sám redakční Chlapec, který strávil rok v Soukenické ulici, přímo u křižovatky Dlouhé a Revoluční. Neboli, jak říká on, v „ústí pekelné tlamy“: „Většinou je skvělý, že máš všechno na dosah ruky, nemusíš mít ani lítačku, prostě jseš uprostřed dění. Jenže pak tě třeba ve dvě ráno probudí zvuk, kterej zní jako trochu jako útok rozzuřených velryb na sovětskou jadernou ponorku, tak vykoukneš na ulici a vidíš dva nachcaný týpky, jak v mrtvým bodě kamery demolujou semafor.“

Divadlo, řezníci a neexistující záchod

Pokud potřebujete solidní základ před večírkem, redakční Dívka navrhuje Naše Maso, podnik, který připomíná fiktivní restaurant Jatka ze Simpsonů (kde Homer zapíjel Mene Biftekel sádlem a… nedělejte, že tu epizodu neznáte). Chlapec je vegan, takže několikahodinovou Večeři od Řezníka, která se nese v duchu hesla „od čumáčku po ocásek“, považuje za jakýsi osmý kruh dantovského Pekla. Dívka ji popisuje jako ultimátní nálož tuku a živočišnejch proteinů ve všech podobách, včetně morkových kostí, a doporučuje neváhat s rezervací, bývá vyprodáno dlouho dopředu.

Podobně efektivní způsob nakládání s živočichy mají i v Maso a Kobliha a Sansho, dvou vyhlášených podnicích řezníka a šéfkuchaře Paula Daye na nedalekém Petrském náměstí. Pro ty, co preferují vystlat neživočišně, je tu pak legendární indická nonstop večerka v Revoluční a její promaštěný samosy za dvacku.

Kromě Roxy se tahle část Prahy chlubí i klidnějšími kulturními výspami, například divadly, kam můžeš vzít svoji mámu, právníka i spolužačku z fildy. Jasnou jedničkou je v tomto směru Archa, největší pražské divadlo bez stálého souboru, které funguje už od roku 1994 (čili není takovej metuzalém jako Roxy, ale jen těsně) a na jeho programu se střídají geniálně nazvučené koncerty, Jan Kraus, taneční škola pro prvňáky, a úplně všechno mezi tím.

Skvělé kusy se dají najít i v programech divadel v Dlouhé a Celetné ; ve Španělské synagoze zase můžete narazit na špičkovou soudobou hudbu v podání Orchestru Berg. A pro koho je celá tahle scéna moc zmatená a postmoderní, může najít útočiště v muzikálové náruči opulentního paláce Hybernia, případně v Obecním domě. K čemuž se tak nějak hodí přítomnost dvou ze tří pražských michelinských restaurací (Field a La Dégustation Boheme Bourgeoise).

„A ještě L’Fleur, to je úplně top místo. Na drinky,” doplňuje redakční Dívka itinerář pro ty, co nepovažují párek v rohlíku a hornickou vlajku za záruku hezkého večera. „Šampaňský od malých pěstitelů, jedno z nejpromyšlenějších a nejoriginálnějších koktejlovejch menu v Čechách.“ A tým milejch barmanů v čele s majitelem Milošem Danihelkou, který kromě osmdesáti variant negroni umí výborně naservírovat i historku o pisoáru, který nebyl:

„Najednou vyleze úplně mokrej pán a ptá se: ‚Kurva, co tu máte za divný pisoáry? Šel jsem se vyčůrat a podívejte, jak vypadám! Váš pisoár mě celého postříkal!‘ Tak mu říkám, že na našich záchodech žádný pisoáry nejsou, jestli by mi mohl ukázat, kde k incidentu došlo. Ukázalo se, že pán to poslal do takovýho toho hypermoderního vysoušeče rukou vedle umyvadla.“

Kousek odtud, směrem na Florenc, se nachází Lidová jídelna Těšnov, klasická závodka s obědama za pár korun, která pár let zpátky zažila prvotřídní normcore boom a dostala se tak na pražskou gastro mapu i pro lidi, kteří jinak doma pěstujou kimchi a rozumí slovům jako sous vide, na rozdíl od původní, postmodernou nezkažené cílovky. „Je to krásný místo,“ rozplývá se Jana Pakočka z Vývařovny, známá fanynka smažáků a Braníku. „Nad hotovkama se tam potkávaj všechny typy lidí – studenti, levicoví aktivisti, bílý límečky, modrý límečky, mámy s dětma, tátové, úředníci. A vždycky tam seženeš poctivej českej rajčatovej salát s cibulí, nebo okurkovej s pepřem. Co může člověk chtít od života víc?“

Podobné ontologické bezpečí nabízí i chlebíčkárna Apetit v Dlouhé - místo, kde se zákusek může neironicky jmenovat čára, majonézové saláty se obchodují ve vyšších stovkách gramů a štamgasti od stolku s ruským vejcem a vídní sdílí s ženami za pultem svůj detailní plicní chorobopis.

Dívka dodnes zasněně vzpomíná na náhodný nákup fakt kvalitní dvanáctileté skotské v dvoudecových lahvích, v doprodeji za šede („Bowmore za cenu ferneta, chápeš?! Vykoupila jsem všechno, co šlo.“). Případně ultimátní takeaway sendvič, který vyrobila připlácnutím obloženého chleba se sýrem na druhý s uherákem: „Myslím, že už nikdy nedostanu tak velkej big-up za svou kulinářskou kreaci jako tenkrát od zedníků pijících kafe u stolu naproti. Bohužel jsem musela běžet na schůzku a nemohla si ten obdiv užít,“ lituje.

Triumvirát večírků, epických příběhů a omamných látek

Většina „klasických“ chlastaček tu nad ránem končí v jednom ze čtyř míst. Nejzapadlejší z nich je nonstopka Tučňák v Nekázance, kde jednou našemu kamarádovi rozbili nos a barman na to reagoval slovy „chlapi, já vám klidně ještě naleju, ale utřete si po sobě kurva aspoň tu krev“. Skutečnými perlami lidové zábavy je ale trojice blízkých klubů: Chapeau Rouge, Bukanýr a Druhý patro.

„Když to trochu zcenzuruju, tak univerzální historka pro všechny tři místa je: Byl jsem strašně XXX a ještě víc YYY, a se ZZZ jsme dělali ***. Za proměnný si dosaď alkohol, drogy, ostudu a nějakou random holku,“ shrnuje jeden z našich kontaktů. Vzhledem k tomu, že podobných svědectví se nám sešlo poměrně dost, ukončujeme tímto redakční část článku a dále bude následovat pouze série autentických citací, která přiblíží atmosféru těchto podniků lépe než tisíc průvodců. Začneme v Chapeau, legendárním třípatrovým klubu, jehož návštěva je podle Dívky iniciačním rituálem, kterým si dřív nebo později musí projít každej, něco jako když Masajové musí holýma rukama zabít lva.

„Jeden čas jsme chodívaly s kámoškou do Chapeau na dubstepový středy, stály jsme u záchodů a počítaly, s kolika různejma klukama půjdou jednotlivý holky na záchody. Skvělá hra. Rekord drží jedna bloncka, ta jich stihla pět, z toho jednoho dvakrát, co si pamatuju.“

„Nejlepší akce v Chapeau úplně dole byl dvoudenní večírek dark ambientu / noise, nazvali tam spoustu skandinávských psychopatů a tak. No a do toho najednou z vrchu přišel cikán prodávající růže. Chvíli stál v tom kotli uprostřed v temnotě nehybně postávajících individuí a nabízel ty růže, než si uvědomil, jak jsou všichni temní, depresivní a nepřátelští, že z repráků se line čím dál víc hluku a něčeho jako prasečí kvičení a že na projekci se právě střídá narážení na kůl s kanibalismem. Zblednul a vysmahl, než bys řekl Burzum.“

Zastávka druhá: Bukanýr, party loď kotvící u Štefánikova mostu, která má oficiální páteční zavíračku v sobotu v osm ráno a kamarád tam koupil trávu od bouncera, což se mu povedlo tak, že za ním prostě přišel a zeptal se, jestli nemá trávu a on měl.

„Přijde týpek k šesti vyndanejm lidem, co sedí na schodech a blokujou vchod k zamčeným dveřím v horní části lodi. Poprosí, aby ho pustili, že musí nahoru za ženou, která tam je s dítětem a kočárkem. Všichni vyndanci se teda zvednou, načež týpek se natáhne na schody a usne.“

„Jednou byla v Bukanýrovi akce, kde se jakoby jamovalo do hudby, kterou pouštěl DJ. Random lidi si podávali mikrák a buď rapovali, dělali beatbox nebo zpívali. Když jsem se konečně dostala ke svým pěti minutám slávy, ukradl mi mikrofon nějakej šedesátiletej bezhaus, kterýmu se, jak jsem se později dozvěděla, říká MC Tráva. Dodnes jsem mu to neodpustila.“

Na samý závěr pak přichází Druhý patro, kultovní hipsterská nálevna v Dlouhý, kam se donedávna lezlo na zvonek a kde se mnoho mladých ambiciózních umělců naučilo důležité životní moudrosti, že není průšvih udělat ostudu jako vrata, pokud se tak stane za zamčenýma dveřma na zvonek.

„Ve Druhým patře do mě jednou asi ve tři ráno začal hučet barman, že bych měl něco dělat se svým životem. Tak jsem mu řekl, že je moc chytrej, a zeptal se ho, jestli je to tím, že ráno na hajzlu potkal Ježíše a ten ho vomrdal do prdele. Pak jsem dostal tečku a nějakou dobu tam měl plot, než jsme si to s barmanem vyříkali.“

Na tomto místě většinou přichází nějaká závěrečná glosa, elegantní shrnutí toho, co jsme se na návštěvě v dané čtvrti dozvěděli a jak na nás zapůsobila. Tentokrát musíme tuto bohulibou tradici porušit, protože osa Námrep / Roxy / Chapeau je… no, chaos. Výbušná směs prokalených nocí, koncertů, hluku a spěchání na vlak. Party, jakou bude čtvrtstoletí v Roxy, si podobně intenzivní hood rozhodně zaslouží. Vidíme se?

© 2017 GoOut