Ve spolupráci s ¨

Pravidla dolního Žižkova: Jak jsme poznávali svět za Ohradou

Text: Editors Photo: Styling: H&M

U některých pražských čtvrtí je od začátku jasné, že jeden článek bude až až; většinou se toho v nich zas až tolik neděje, kultovních míst je pár a vrchol kultury představuje pestrý výběr parků k venčení psů a jedno lokální divadlo. A pak jsou místa jako Žižkov, kde je situace přesně opačná – abychom pokryli opravdu všechno podstatné a zároveň vás nenutili číst texty o rozsahu Jeruzalémské bible, museli jsme jej rozdělit hned do tří článků. Naštěstí to šlo poměrně snadno.

Jednotlivé části Žižkova totiž mají každá svůj specifický feeling. Ta horní, kterou přezdíváme Žižkopec, je distriktem alternativních galerií, drink barů a Venuše ve Švehlovce. Na jejím okraji začíná Koněvova, legendární ulice s největším počtem výčepů v republice, která představuje mikrosvět sám o sobě. A potom je tu ještě spodní část aka Hluboký Žižkov (dále HŽ): spíš rezidenční oblast mezi Ohradou, Chmelnicí, Jarovem a kolejemi, kde je navzdory lehce anarchistickým pověstem vlastně docela hezky. Na první pohled by se dokonce mohlo zdát, že i celkem nuda.

„Sem jezdí lidi po práci už opravdu jenom domů,“ vysvětluje Zuzana Kameníková, ředitelka Kina Aero, nejvýraznější kulturní instituce HŽ. „Není tu tolik firem, obchodů, nově vzniklých restaurací a kaváren jako na horním konci Žižkova, který je blíž centru. Z mého pohledu je tato lokalita opravdu příjemným místem pro život: v okolí jsou tři parky (Parukářka, Vítkov, Židovské pece), zástavba není tak hustá jako na horním Žižkově, je tu víc zeleně. Přitom jste tramvají v centru za dvacet minut.“

„Na jednu stranu tu chybí ruch velkoměsta a já jako rezidentka bych ocenila víc kavárniček, restaurací a drobných obchodů, jako jsou knihkupectví nebo řeznictví. Na druhou tu ale vládne opravdový klid,“ dodává – a vzhledem k tomu, že z prvních průzkumů mezi rezidenty dostáváme tipy jako zahrádky Žižkov, procházky po Olšanském a Židovském hřbitově (kterých se dá zúčastnit i organizovaně s Prahou neznámou), Kafkův hrob nebo letní zahrádku a bazén na Pražačce, to vypadá na panující občanskou shodu.

Naštěstí platí, že étos zvětralých piv a startek probublává pod povrchem tak těsně, že stačí natrefit na správnýho průvodce. Což se nám evidentně povedlo, tudíž pro tuto chvíli opouštíme idylku parků a teplých postýlek a vydáváme se do ulic.

Bordel, Braník, Briketa

„Pamatuješ, jak jsme někde u Ohrady seděli ožralí v nonstopce a já tam byl polonahej?“ ptá se redakčního Chlapce jeden kamarád, jehož vzpomínky na HŽ jsou definovány tímto zážitkem. „A přišla nějaká bitchin’ padesátiletá pani, která se mě ptala, jestli jsem ještěrka? A když jsem se zeptal, co to blábolí, tak z ní vypadlo, že se chce líbat? A jak mi pak vyhrožovala servírka, že zavolá štamgasty a ti nám dají přes držku?“

Chlapec pamatuje, ale bohužel ne natolik, aby dokázal přesně lokalizovat místo incidentu. Pro novou várku zábavy si tak musíme dojít osobně.

Hranice HŽ na jižním konci vede kolem obou hřbitovů a zastávky Nákladové nádraží Žižkov, kde se tramvajové koleje lámou v pravém úhlu směrem na Želivského ulici dolů ke Koněvce. Jako první je na ráně rohová restaurace U Kozla, na kterou jsme dostali tip jako na „typickou kultovní knajpu se starýma chlápkama, co čumí do piva.“ Dostat se dovnitř je docela quest vzhledem k tomu, že Želivárna je šestiproudá silnice a přechod nemá semafor; člověk navíc musí zdolat nutkání zaplout radši do elegantního burger baru Želva, kde mají kvalitní pivní speciály, a spolknout fakt, že Kozel má zatemněný skla a není tudíž vidět dovnitř.

Místo slibovaných starých chlápků nicméně uvnitř nacházíme páreček postarších dam řešících život u kořalky, mileniála v apartní čapce a kostkované košili, který si čte noviny a večeří smažák, a pár žoviálních štamgastů sledujících šlágr fotbalové ligy mezi Plzní a Libercem. Číšníci mají bílý košile a místo obligátních rádiových hitů vládne důstojné ticho, jejž přerušuje pouze debata od štamgastskýho stolu: „Ta Plzeň, to je tragédie, na to, že hrajou doma… Pivo dřív bejvalo lepší, fotbal taky.“

„Co? Kam že mám přijet? Já nikam nejdu, já sedím v hospodě a piju pivo,“ prohlašuje spokojený pán od vedlejšího stolu, zatímco Liberec vyrovnává na 2:2 a dovnitř vstupuje týpek ve vojenským baretu a mikině s obřím státním znakem, vytahuje iPhone X a tváří se záhadně. Zvedáme kotvy, protože Chlapec, ač hladový, nechce zatěžovat místní gulášový swag požadavky na veganské pokrmy, pročež odmítá jídelák a jeho objednávka „jenom pivko“ vyvádí v neděli v podvečer číšníka z míry.

Na křižovatce před Kozlem jsou největší dominantou komplexy monumentálních podnikatelských hi-fi věží; jedním z lidí, kteří tu v potu tváře pomáhali budovat kapitalismus, je stand-up komik a osvědčený průvodce Nikola Džokić, jehož cenné služby jsme už využili v článku o Karláku (a o Koněvce). Loni tu Nikola objevil legendární Bar Briketa, a tato mrňavá nálevna zastrčená přímo na hlavní ulici vedle čínskýho bistra a čehosi, co se jmenuje „Odívání: Obchůdek u Růženky“, jej okamžitě inspirovala k podrobnějšímu průzkumu.

„Řeknu vám jednu věc – BRIKETA nikdy nespí,“ prohlašoval na Facebooku, a název BRIKETA psal zásadně kapitálkami, protože BRIKETA si nic jinýho nezaslouží. „Je jedno, jestli je osm ráno, pět odpoledne, středa nebo říjen… BRIKETA je pořád plná strašnejch individuí, takovejch těch hardcore mastnejch štamgastů a malejch tlustejch špatně odbarvenejch žen. Ale oni mají svět v píči. Vždycky na plný koule jede džuboks, lidi vycházejí z BRIKETY tak zbriketovaný, že se divím, že tam ještě nikoho nějaký auto nezabilo.“

Naše zkusmá návštěva BRIKETY bohužel nenaplňuje očekávání; uvnitř panuje ospalá, přiožralá nuda. Takže se opět vrátíme k Nikolově lodnímu deníku z jara 2017: „Zrovna teď v pondělí, v 18 hodin, tam jede Mumuland a nějaká paní tančí s mullet týpkem. Stál jsem opodál a čekal na tramvaj, a najednou z BRIKETY vylez další frajer, džíny z roku 1986, velkej šedivej plnovous, podíval se na nebe a zařval: TO JE VEDRO DO PIČE!!! MILUJUUUU!!!“ Otočil se a šel pařit na Mumuland. Buďte jako BRIKETA. Mějte v píči.“

Jedna z respondentek nám silně doporučuje hospodu Radyně na Žerotínově, pár metrů od hranice HŽ; hlavně proto, že tam prej chodí bezdomovci a mají levnej Braník. Redakční Dívka tuto zprávu kvituje s nadšením, protože Braník je její oblíbený způsob trávení volnýho času – při hledání cesty ji ale mate jiná putyka za rohem, kde mají taky Braník a navíc se to jmenuje bar U Čtyřky (a před dveřma stojí tohle vozítko). Nakonec úspěšně proplouvá bludištěm Braníků a vchází do Radyně v apartní sukýnce, což neuchází pozornosti sympaťáka za barem: „Slečno, jste tady správně? Nejdete náhodou do tanečních?“

Musíme jít ke stolu do zadní části s kulečníkem; trochu nás šokuje, že je Radyně takhle velká. Zvenčí vypadá jako klasickej 1+kk výčep (bar za výlohou + hajzly), ale ve skutečnosti funguje spíš jako Hermionina kabelka na mistrovství světa ve famfrpálu. Největší stůl je obsazen skupinkou pankáčů se psem, kteří řeší žižkovské možnosti venčení: „Hele nejlepší je Parukářka, ale i Pražačka je dobrá, von se tam vyběhá a pak může jít s náma do hospody. Huhehe.“

Chlapec dostává pivo automaticky zhruba 36 vteřin po svém příchodu, aniž by prohodil jediné slovo; jeho pozornost upoutává dvoumetrovej santusák v šusťákovce a sněžnicích. „Přijďte někdy v sobotu, můžete si tady i zazpívat,“ láká nás barman, a když se o hodinu později loučíme, dává najevo smutek: „Vy už jdete? Kam? Vám se tady nelíbí? K Jarovu? Co tam? Jakej článek? O dolním Žižkově? Proč?“

Další z našich kontaktů, žižkovská matka, doporučuje ještě Bernard Bar v Jeseniově a přidává i zběžný přehled lokální gastro scény: „Na křižovatce Ohrada mají skvělej kebab s sebou. Pak Vietnamci na zastávce Biskupcova, Pho 17, Pho Nem v Koněvce… hned naproti bylo ještě Bento Sushi, kde dělali fajn ramen. Už se ale přestěhovali do Holešovic.“

Vzhledem k převládajícímu charakteru našeho terénního náběru (tour de knajp) nicméně volíme jinou cestu a na trase směrem ke kolejím na Jarově zastavujeme U Študáka. Ondřej, naše lokální spojka a někdejší rezident tohoto zastrčeného studentského hnízda, prohlašoval tuto hospodu za kultovní; podotýkal ale, že je to spíš kvůli lokaci, že jinak je to spíš nudnej podnik, a měl pravdu. Dívka aspoň zahání hlad zeleninovým rizotem pohřbeným pod gigantickým množstvím eidamu čtyřicítky; vypadá to jako sýrová variace na výbuch Krakatoy. Prý to bylo dobrý. Poctivý. Študácký štýlo. Jako meeting point s Ondřejem ale Študák slouží dokonale: každej místní člověk tu byl v životě minimálně jednou, takže stačí říct a ví.

Radikalismus, Rypadlo, Rychta

Filip, organizátor antifašistických akcí ,spojený mimo jiné s nedalekým sociálním bistrem Střecha, definuje nejdůležitější body HŽ jasně: „Nákladový nádraží, Aero, Klinika. V opuštěných barácích okolo se občas dělají technopárty. Určitě bych zmínil Žižkostel, alternativní kulturní scénu, kde se pořádají skvělý akce včetně komunitních událostí, spolupracujou tam třeba s romskejma děckama.“

„Jinak na NNŽ je Pragotron, což je normální bar v malý, opuštěný budově vedle kolejí po pravý straně. Ten ale funguje jenom v létě, a navíc hrozí, že už znovu ani neotevře. Zániku ostatně čelí celá žižkovská alternativní scéna. Developeři se ji snaží vyhnat, nájmy šíleně rostou.“

Charakter dolního Žižkova coby pražský verze St. Pauli jinak samozřejmě nejvýrazněji potvrzuje Klinika, prostor, o jehož smyslu a významu jsme v GoOutu od začátku maximálně přesvědčení, protože zdravě fungující kulturní scéna ve velkoměstě takový místa potřebuje. Chlapec si ze svých návštěv nejznámějšího pražskýho squatu vybavuje kromě skvělých přednášek hlavně experimentální koncert ve složení banjo + saxofon + random bordel. Někdo to alternativní umění prostě dělat musí.

Monika, naše spojka s Nákladovým nádražím Žižkov, vzpomíná na rok 2013, kdy se tato scéna poprvé otevírala: „Impulz přišel z městské části Prahy 3. Snahou bylo prohlásit NNŽ za kulturní památku, ukázat, že to místo může žít kulturou. Magistrát proto oslovil Dianu Vávrovou z Divadla Letí, která dlouhodobě spolupracovala s Matějem Velkem, aby vymysleli program, a vznikl z toho měsíční festival. To byl ten úplně první impulz, že by se tu mohlo něco dít.“

„Ve stejným roce se tu pak pořádal Designblok, což byl velkej zlom – najednou sem přišlo nějakých čtyřicet tisíc lidí a viděli, že ten prostor stojí za to. Další rok už jsme plánovali program na celou sezonu, vyčlenilo se víc peněz od města, ale pořád jsme naráželi na problémy se SŽDC. To nádraží se totiž pořád používalo jako nádraží, jezdily tamtudy nákladní vlaky. Nakonec se nám podařilo vyjednat, že bude pozastavenej provoz ve chvíli, kdy se pořádají akce. Ale byl to hroznej punk: peron provizorně oplocenej pletivem, na něm dvě stě lidí pařících na progresivní techno, a všude kolem houkaly vlaky.“

„Pak jsme oslovili Galerii Jaroslava Fragnera, která udělala velkou landscape akci přes celý léto na vyřazených vagonech. To už bylo jasný, že NNŽ žije, že to má smysl. Se SŽDC jsme vyjednali pronájem celýho kolejiště, takže vlaky konečně zajížděly jenom na druhou stranu. Skvělý bylo, když Miroslav Bambušek plánoval site specific představení o ropě, a potřeboval takový to industriální rypadlo na těžbu ropy, který mu tam přímo na scénu přijelo nákladním vlakem z Hodonína. Ta inscenace se pak odehrávala přímo v kolejišti.“

„V dalších letech už se celej program na NNŽ zprofesionalizoval, vyřešila se voda, elektřina, záchody, bar, přístupy na jednotlivý místa… prostě to začalo fungovat jako normální kulturní centrum. Lidi už byli zvyklí chodit, takže šťastnej konec.“

Zatímco ale Klinika a NNŽ jsou záležitostmi posledních let, Kino Aero bylo na současné adrese poprvé otevřeno už v listopadu 1933 a v současné podobě funguje od roku 1998. „Aero se vždy profilovalo jako kultovní místo na pražské scéně, jako čistě artové kino,“ vzpomíná Zuzana Kameníková. „Probíhaly tady legendární večírky, do kterých se aktivně zapojili třeba i Terry Gilliam a Terry Jones z Monty Pythonů. Divákům bylo většinou mezi osmnácti a pětadvaceti a dojížděli sem z celé Prahy.“

Svatá trojice kultury na dolním Žižkově je rozdělená jasně: umčo filmy v Aeru, alternativní kultura na Klinice, rychta / výstava v NNŽ. Ideální plán na víkend. Zároveň ale platí, že nějakej echt punk tu až tak nejede; na činnost Kliniky si podle policejních záznamů nestěžujou ani rezidenti přímo v Jeseniově, NNŽ funguje v prakticky dokonalé izolaci od okolního světa, a Aero se vyloženě přizpůsobuje rezidentnímu rázu čtvrti. „Snažíme se vytvářet příjemné místo pro celou rodinu,“ popisuje Kameníková. „Místo, kam můžou diváci zajít nejenom za filmem, ale i jen tak posedět s přáteli na nedělní brunch.“

Lidl, Lití, Lada

„Hele, tady se fakt nic neděje,“ krčí rameny Dana, další spojka s bohatými žižkovskými zkušenostmi. „Pracovala jsem v restauraci na rohu Koněvky a Ohrady, která už neexistuje… a potom v secondhandu, ale ten už taky neexistuje. V tý ulici byla kavárna, kde byly kočky, ale ta už taky neexistuje. Jako ne kočičí kavárna, ale prostě jenom kavárna, kde felily kočky. Jen tak, za výlohou.“ Na otázku, co považuje za největší lokální zajímavost, odpovídá jasně: „Lidl.“

Studenti, kteří dřív bydleli v kolejích na Jarově, tento fenomén mizejících hotspotů znají víc než dobře. „V přízemí v budově G býval bar,“ popisuje Ondřej, zatímco pronikáme do areálu v očekávání nějaké pořádné chodbovice. „Vlastnil to takovej alkáčskej rocker, co se tam ožíral a balil studentky. Choval tam nějakýho hada škrtiče. Dobrý místo.“

„Další bar byl v budově F, asi ve třetím patře, ve společenský místnosti. Takovej DIY styl, vyřazenej nábytek, gambáč a tousty s kečupem. Příjemný bylo, že tam studenti a studentky z kolejí chodili*y v pantoflích a v pyžamu. Směrem na Vackov pak existuje podnik s legračním názvem Stará Promiň, ale my asi půjdem spíš do Juve. Jo, a u zastávky Strážní směrem do kopce byl ještě jeden bar, kde se strašně chlastalo a kouřila tráva a občas pozdě večer se zamkly dveře a na projektoru jelo porno.“

Koleje Jarov mají osm bloků; snažíme se dostat do jedné z budov, ale vzhledem k tomu, že nikdo z redakce už dávno nestuduje, narážíme na problém. Dveře jsou na čip. Naštěstí nám přichází na pomoc blízkovýchodní student, který nás pouští dovnitř a hrozně se diví, že tady dřív byla hospoda: „Really? A pub? Here? This is just a dorm. People go for drinks elsewhere. Usually, they take a tram and go to Husinecká. Or to the Old Town.“

Nakonec tak končíme v Ondřejem zmiňovaném Juve, což je podnik, který vyloženě vyzařuje sídlištní EDM vibes. Můžeš si tu sice dát malý rajčatový salát za třicet korun, ale většina lidí sem chodí spíš lejt. „Já tu tak deset let nebyl, ale překvapilo mě, že tohle místo vlastně vypadá přesně tak, jak si ho pamatuju, včetně tapet, včetně toho hnusnýho nábytku, modrých LED světel, fotbálku, všeho,“ popisuje Ondřej.

„Dneska je to mrtvý, ale jinak si myslím, že tohle je středobod studentskýho života tady na kolejích, místo, který vždycky fungovalo a fungovat bude. Když chceš jít někam ven a nemáš lepší nápad, skončíš tady, takový defaultní místo na kalení, kam jdeš tak nějak automaticky. Jo, a kdybys chtěl na hajzly, tak směr poznáš po čichu. Hehe.“

Na konci Koněvky, před Jarovem, se nachází ještě elegantní kavárna v kulturním centru Vozovna, kterou Žižkovská matka doporučuje jako ideální místo, kde si dát dortíček a limošku. Mají tam i dětskej koutek. Zvenčí to vypadá jako totální ostrůvek nedbalé elegance uprostřed piva. Všude okolo se táhnou řady starých baráků, jejichž vchody zdobí reliéfy jak z Krkonošské pohádky. Ontologické bezpečí rezidenční čtvrti s výbornou kvalitou života, stojící přitom tak trochu stranou pozornosti.

Naše poslední zastávka byla plánovaná v klubu Chmelnice, jenže u vchodu narážíme na bulharský umčo za pětikilo („Seks, drogi i rakenrol“) a zamčený dveře, takže jdeme pryč. Ještě předtím ale oceňujeme apartní autosalon Lada a osmdesátkový nákupák Lípa s kinetickými skulpturami ptáků a digiartem z dlaždic. Bavíme se přitom o nesmyslnosti rozmístění paneláků na Žižkově: je jich tu docela dost, ale netvoří žádný klasický sídliště. Prostě chvíli jdeš, najednou panelák, pak pár set metrů nic, další panelák, nic, panelák, a takhle pořád dokola.

Každopádně pověst Žižkova coby nebezpečnýho piko-hoodu nám po náběru všech tří článků přijde celkově trochu mimo. „Oblast kolem Aera spíš mládne,“ potvrzuje paní Kameníková. „Vizuálně se Praha 3 proměnila k lepšímu. Revitalizovaly se parky, vznikla nová hřiště, paneláky se rekonstruují. Nejsem odborník, takže nedokážu posoudit vlivy gentrifikace na dolním Žižkově, ale z laického pohledu tu nepozoruji v tomto ohledu žádnou změnu.“

Což je nakonec v důsledku dobře. Žižkovská trilogie je tímto perfektně uzavřena: Některý věci prostě nemá cenu měnit. Jsou v pořádku tak, jak jsou. Doufáme, že Žižkov v současný podobě přežije; zatím působí dojmem, že je schopnej přežít všechno.

© 2018 GoOut