Povídka malostranská: Jak jsme navštívili nejhezčí vesnici v ČR

Text: Redakce

Debaty o tom, která část Prahy je ještě centrum a která už ne, jsou asi neřešitelný. Hodně lidí to vnímá tak, že „opravdový“ centrum města je ta část, kde se celý dny promenujou houfy turistů a většinu baráků tvoří hospody, bary, hotely, obskurní muzea a obchody s kšiltovkama I <3 PRAGUE za tři kila. Malá Strana je unikátní v tom, že ačkoliv je ze všech stran obklopená právě těmito semeništěmi kýčovitého kapitalismu, uvnitř panuje docela klid. Skoro jako na venkově. A bydlí tam skuteční lidé.

Náš kontakt se na Malé Straně narodil a strávil tu většinu života. To není úplně neobvyklej scénář; hodně rodáků má k této čtvrti mimořádně silnej vztah. Bavíme se o tom, čím to je — jestli třeba nějakou roli nemůže hrát fakt, že se Malostraňáci už jako děti učí ve škole o Nerudovi a jejich formativní období je tím ovlivněný. Jestli to třeba už odmala nevnímají jako privilegium, na který jsou pak celej život zákonitě hrdí. Kontakt říká, že to dává smysl, ale pravej důvod podle něj leží jinde: „Teorie dobrá, ale však se rozhlídni. Tady je to prostě nejhezčí.“

A ukazuje nám nejlepší zelinářství v Praze, nejlepší květinářství v Praze, a aby to neznělo moc vychloubačně, dodává, že za řezníkem ale musí jezdit na Smíchov. Nevadí. Redakční Slečna, která právě přijíždí z Brna a připojí se tak až později, ironicky instruuje Chlapce slovy „Von je taky z Keplera, tak si vem něco hezkýho na sebe, ať neděláš ostudu“.

Mentální obraz Kontakta coby uhlazeně otravného preppy boye z elitní rodiny se nicméně rozpouští v okamžiku, kdy se scházíme na Karmelitské a dotyčný navrhuje dát si nejdřív chlebíčky a panáka. Ve čtyři odpoledne. V pořádku.

Kulturní scéna se na Malé Straně koncentruje kolem hlavního náměstí, kde leží dvě zásadní místa: A Studio Rubín, geniální kombinace sklepní putyky, kavárny a divadelního / koncertního prostoru pro nějakých šedesát až sto lidí, a Malostranská beseda. Ta je teda známější a trochu víc fancy, ale za návštěvu stojí obě. Už proto, že Beseda je jednou ze scén právě začínajícího Fringe Festivalu (spolu třeba s Divadlem Kampa, Divadlem Inspirace nebo Café Clubem Míšeňská). V Rubínu je zase možný potkat po představení opilé umělce, kteří mají problémy držet rovnováhu, ale zároveň zvládají balancovat na dlani osm ruských standardů a říkají všem „náčelníku“. Navíc tam není signál, takže izolace od okolního světa je takřka perfektní.

V létě si největší pozornost uzurpuje Containall, sezonní posezení přímo u Vltavy, který oplývá nechutně romantickým výhledem a pořádají se tam alternativní večírky, venkovní projekce a výstavy v eponymím kontejneru i přilehlé budově. Kontakt nicméně bere svoji roli vážně a podobná zprofanovaná místa rovnou zavrhuje; Containall totiž zná každej, žejo. Ale že v Nemocnici pod Petřínem mají volně přístupnou jídelnu, kde si můžeš koupit chlebíčky a švihnout sebou na trávu ve velké zahradě, to už ne. Jedinej háček je v tom, že se zavírá už v pět.

Hodně jsme přemýšleli o tom, jak tento článek vlastně rozdělit; jednou z možností bylo roztřetit Malou Stranu na jednotlivé oblasti, případně popsat zvlášť hospody, kavárny a takový ty randící hotspoty, kam si mládež chodí užívat jaro porušováním mravnostních zákonů. Nakonec volíme tzv. Nuselskou metodu — prostě si to celý projít a seřadit jednotlivá místa chronologicky podle chodu večera, což dává smysl i vzhledem k tomu, že a) tento postup odpovídá migračním trasám domorodců; b) první panák padl už během té největší odpolední výhně na Petříně.

Havana na Újezdě, amplion a charita s pivem

Úspěšná navigace napříč občerstvovnami pod Petřínem je poměrně náročnej úkol. Kontakt, jako správný Malostraňák, většinu záchytných stanic pro unavené turisty okázale ignoruje a místo toho chodí do parku sbírat ovoce a medvědí česnek; na rozdíl od jiných podobných zelených zevláren v centru tu panuje naprosto klidná atmosféra a taky čisto. Jestliže třeba v Riegráčích nebo na Letný existuje reálná hrozba, že člověk při procházce šlápne do voňavého dárečku od postaršího labradora, tady je větším rizikem omylem dupnout na blonďatou líbající se hlavu. Protože ale chuť na posezení a pivko musí být ukojena, uklízíme se na nejstylovější zahrádku široko daleko: bistro na Nebozízku.

Tradičně kreativní práci s angličtinou („párky“ se překládají jako „pairs“, čehož si ale člověk nevšimne hned, neboť agresivní typografie laminovaných meníček způsobuje dočasnou slepotu — tolik fontů na jednom místě jsme viděli naposledy na billboardech na pneumatiky z roku 1996) doplňuje bohatá nabídka jídel a nápojů, psí krekry za patnáct korun, paní v nejlepších letech popíjející vínečko a boží výhled na řeku směrem k Letný. A skryté výdejní okénko s amplionem, kde flegmatický pan prodavač vyhlašuje hotové objednávky: „Bramboráčky! Bramboráčky!“

Občas to musí říct třeba třikrát a je u toho čím dál intenzivnější, což člověka mentálně přenáší z centra Prahy někam ke slapským břehům. Idylka.

Slečna se k naší výzkumné jednotce připojuje na Újezdě; cestou na sraz míjíme monumentální stavbu Tyršova domu i Muzeum hudby, další kulturní spot, kam se dá zajít na smyččová kvarteta i experimentální minimal, a stavujeme se v Klubu Újezd na jedno točený. Tady to ale bude žít až později večer; horní patro je oblíbenou výspou místních Apačů, kteří se třeba od těch žižkovských liší tím, že jim nevadí propíjet noc s Budvarem za čtyři pětky.

Možností, kam zapadnout, je spousta — budeme hodní a půjdeme Vedle ? Nebo obdivovat murály v Café Shadow? (To už asi ne, protože je zavřený.) Nebo Popocafepetl, naprosto zaměnitelný s dalšími stejnojmennými podniky v Praze? Případně se nabízí vyhlášená mexická restaurace Cantina kousek od klubu Újezd. Chlapec ale potřebuje cigára a dal by si pivo, což se dá elegantně vyřešit najednou v Dobré Trafice.

Nakonec ale naše kolektivní vnímání reality zcela pohlcuje polonahý šerif s obrovským doutníkem, tlustým jako dětská ruka, který se vyvaluje před pizza fastfoodem na židli s elegancí sultána na odpočinku a užívá si instantní pohodu. Skoro jako by právě neseděl v zástěře na špinavý přelidněný křižovatce v centru Evropy, ale někde v Havaně u kvelbu s tyrkysovou fasádou, starým růžovým Cadillacem a macatou černoškou po boku.

„Na Malý Straně je blbý, že tu moc nevařej po desátý. Tady na Újezdě máš aspoň Burrito Loco, ale jinak nic moc, pokud tě neuspokojuje Mekáč. Což mě teda ne, ani když mám hulihlad,“ poučuje nás Kontakt a mluví z něj hluboká životní zkušenost. „Ono to tu vlastně později už moc nežije. Turisti jsou indiferentní šum, nakoupí cetky a jdou se zhulákat na Starý Město do Dlouhý.“

Protože je krásně, míříme na Kampu, kde se k nám připojuje další lokální znalec — muž, který, citujeme, „poznal všechny plody Malé Strany včetně zdejších židovských děvčat“.

U Trnkovy vily zatáčíme, abychom se vyhnuli místům, kde tušíme největší koncentraci selfie tyčí — Lennonovu zeď, ten pidi most přes Vltavu, na kterým je víc visacích zámků než na punkfestu v Brněnci, a Muzeum Kampa s tučňáky a hojně fotografovanými sochami análních mimin Davida Černého. Za sebou necháváme i Mlýnskou kavárnu, legendární útočiště redakce Respektu, více či méně intelektuální mládeže, Tomáše Sedláčka, knížete a Jakuba Koháka. Mají tam sice vyhlášenej hermelín, romantický vstup přes náhon a chodí tam gymnazistky, ale co už.

Náš cíl je totiž zábavnější: komunitní centrum přímo v parku, kde si můžeš dát pivo a zaplatit kolik chceš. Nálet hipíků, kteří na Kampě občas vyraší z hlíny a terorizují okolí agresivně asynchronní hrou na bonga, ještě nedorazil.

„To je stejně skvělý, když je charita spojená s pivem,“ chválí Slečna, která využívá svobodomyslné atmosféry místa a mává kolem sebe lahvovým Braníkem. „Nejlepší marketing. Přidáš pivo a dobro se hned prodává samo.“

„Dobrej! Hned to hlaste!“

Oficiální hranicí mezi Malou Stranou a Smíchovem je Vítězná ulice, po který jezdí tramvaje (a následně odbočujou buď doleva ke Švanďáku nebo doprava směrem k náměstí). „Ve chvíli, kdy tady zavřeli to okýnko s chlebíčkama, to ale pro mě Malá Strana přestala bejt,“ stýská si Kontakt. Neobměkčí ho ani stylové vetešnictví a obchod Kutil, kde prodávají provazy a když nevíš, jak se konkrétně jmenuje kterej typ šňůry, tak se na tebe koukají jako na totálního losera, který si v designové kavárně objedná instantní frapučíno a utopence.

„Já jsem tam byl asi dvakrát v životě a dost se bojím lidí, kteří sem chodí častěji. Vždyť nakupují jutové pytle a provázky, což znamená, že buď někoho škrtí a pak se potřebujou zbavit těl, nebo jsou to tvořilky. Těžko říct, co je horší.“

Uličky vedoucí z Újezda na sever jsou protkány spoustou pitoreskních obrazů – jako kavárna / prádelna Bottega, která má otevřeno jen odpoledne, nebo okno u Vopičků, kde nějaká místní legenda provádí výrazový tanec na chodníku a v každé ruce drží reprák. A pak ty zapomenutý klenoty v průjezdech. Mizíme na jedno do kavárny Roesel, kde hermelínu říkají ‘náklaďáček’ a můžeš se tam stavit na svačinu, pokud ti teda nevadí, že nemají amplion.

Do podobné kategorie spadá i Café Club Míšeňská s krásným dvorkem; jsou tam i zásuvky, rostliny a knihovna. A Vincentka na lístku. A vaří tam polívku. U vedlejšího stolu sedí páreček mláďat; slečna lolitkovsky ocucává brčko a vrhá sugestivní pohledy na blazeovaného gymnazistu, kterej má určitě v kapse iPod a v něm celou diskografii Psích vojáků, třikrát. Naše debata o tom, jakej je správnej toaletní papír a jak řešit ucpaný hajzly, se u nich s úspěchem příliš nesetkává.

Připozdívá se, takže je čas na přesun do pivnice; Malýho Glena Kontakt zavrhuje, protože ačkoliv je to jedno z nejlepších míst, kde na Malý Straně zapadnout s pár lidma na pár piv, hodně lidí to tam zná a nabourává to KONCEPT. V nálevně U Hrocha je zase plno. Zato U Klíčů na Prokopské vládne hmatatelný étos lokálního patriotismu. Malá Strana na předsudky nehraje: někteří místní padesátníci, kteří venku klopí pod zapadajícím sluncem, mají na sobě mokasíny z jemné usně, jiní odrbaný conversky, ale baví se spolu všichni.

Slečna cení místní vinný lístek (bílý nebo červený, ale dvě decky za 36 korun) a diví se, že si Klíčů cestou do sousední Napy nikdy nevšimla. „No jo, je to zapadlý. Malá Strana je taková vesnice,“ rozjíždí se Znalec. „Měla by vyhrát soutěž Vesnice roku. Smutný je, že se to asi nikdy nestane.“

Venku před hospodou potkáváme avantgardního opilce. Motá se po chodníku jako špína v kýblu, tleská rukama a vylejvá u toho olej z plechovky sardinek do kanálu. Když na rohu Nerudovky mizíme v útrobách Kocoura — to už je ta fáze, kdy koncept letí z okna a prostě se jde lejt — číšník vytuší náš záměr dřív, než se stačíme nadechnout: „Dobrej, hned to hlaste.“

Mají jídelní, pivní a nápojový lístek, všechny s odvážnou typografií (směs Comic Sansu a různých amorfních fontů způsobuje, že ceny jsou dnes AkCní). Chceme si dát pivní sýr, ale jsme zmatení z toho, na jakým by měl být lístku. Už ani nevíme, co jsme zjistili, protože dovnitř vešla dvojice Nepálců v šedých kimonech s tropickými klobouky, což nám odpálilo veškeré kognitivní vnímání reality do sousední galaxie.

Závěr večera u moře (tak trochu… skoro… jakoby)

V Kafírně u sv. Omara na Tržišti se nám majitel ve dveřích nejdřív omlouvá, že nic nenaleje, protože musí chránit „ty svoje holky“ (ony pracujou dvanáct hodin denně a je potřeba, aby vydržely, protože je to štamgastskej podnik a personál se nesmí točit — lidi mají rádi svoje životní jistoty). Pak ale rozváže, sdělí nám, že bude dědečkem a slaví to už čtvrtý den. V další okamžik už na tácku před podnik donáší čtyři fernety a připíjí se na něco, čemu místní kunsthistorik říká „ono mimino“, aby nás poučil o genderové korektnosti mimin.

Majitel Kafírny kunsthistorika samozřejmě zná, jsme přece na vesnici. „Já jsem na tebe čekal tejden v Toskánsku! A tys nepřišel,“ vyčítá mu kunsthistorik. „Nemůžu bejt vole ve Firenze, když jsem vole na Tržišti,“ kontruje majitel lokálu a nadále vychvaluje jak blížící se vnouče, tak svou kávu ('espresso za 46 korun, uprostřed Malý Strany, no vemte si to'). Kunsthistorik se mezitím přitáčí ke Slečně a vypráví jí francouzsky o Jacquesi Prévertovi a zinkových barových pultech v Paříži.

Pak na kunsthistorika začne působit mocná síla vypitého alkoholu (narazili jsme na něj už před tím U Klíčů a Kontaktova přítelkyně předvídá, že se zjeví ještě později v Napě), takže jemnou francouzskou poezii vystřídá nějaká Mussoliniho italská revoluční píseň o mládí, jaru a kráse.

„Tak, highlighty už máme za sebou, teď už jenom bluelighty,“ naznačuje Kontakt, že se blíží zakončení výletu v nejznámější místní popůlnoční adrese, kam se chodí herci, režiséři, ústavní činitelé a jiní výkvěti prolejvat vodkou a kde večírky často končí v okamžiku, kdy už ti nudnější z nás načínají v kanclu druhej litr kafe. V Blue Lightu je nicméně zrovna uzavřená společnost a vyhazovač nás posílá pryč. Nevadí: „my, Židi ani další Malostraňáci tam nechodíme", doplňuje Kontakt. Navíc na chodníku stojí Ornella Štiková. Nevíme, co tam dělá, ale Znalec má jasno: „Určitě ji tam taky nepustili. Kdybych já měl svůj podnik, taky bych ji dovnitř nepustil.“

A s tímto okamžikem už dochází na Kontaktova slova z úvodu: na Malé Straně to po desáté až na pár specifických míst moc nežije. Chceme do Napy, dát si pivo na tom útulným post-hipsterským dvorečku ve vnitrobloku, ale ten už je zavřenej a majitelé nechtějí riskovat policajty. Bereme si aspoň pivo do kelímku a jdeme zakončit výlet zpátky na břeh Vltavy, na sklizenou zahrádku u Karlova mostu.

Je krásný, vlahý jarní večer a na hladině řeky se zrcadlí světla z obou náplavek. Majestátní silueta Hradu shlíží na Malou Stranu jako starostlivý otec (i když kdyby osazenstvo Hradu zjistilo, z jakých socio-kulturních vrstev se rekrutuje naše redakce a její kontakty, nejspíš by se mu z toho zježily chlupy i na chlupech).

„Tady je to boží,“ shrnuje Kontakt zasněně, hledě na řeku. „Vám asi ne, ale mně Vltava voní jako moře. Takový trochu rezortový moře, ale je to tam.“

© 2017 GoOut