Poloostrov Holešovice: Jak jsme se proplétali mezi továrnami

Text: Foto: Libor Petrášek

„Já jsem z Letný!“ reaguje spisovatel David Zábranský na naši prosbu, aby nás, coby holešovický rezident, obohatil svými kulturními tipy. Ačkoliv Praha 7 patří k relativně menším městským částem, Davidova reakce je všeříkající: někde mezi ulicemi Dukelských hrdinů a Argentinskou, podél kolejí oddělujících „holešovický poloostrov“ od zbytku světa, se městská realita Sedmičky štěpí na dvě části. Letná je hip/posh a trendy, dolní Holešovice zatím ne. Zatím.

V tradiční dělnické čtvrti se život mění před očima, není to ale tak křiklavě patrné jako třeba v Karlíně, který po záplavách vyrostl prakticky celý znovu od základů; holešovický kvadrant, lemovaný z jedné strany kolejemi a ze tří stran Vltavou, pořád symbolizují hlavně staré cihlové baráky. Jen místo továren a fabrik v nich v současnosti najdete spíš divadelní sál, technoparty nebo tržnici. Občas i všechno najednou.

„Holešovice jsou určitě řeka a její břehy, kavárny v hipsteřím stylu, ale taky nádraží Bubny a jeho hrabalovská atmosféra v noci i přes den,“ poeticky popisuje svou čtvrť Tomáš Zdeněk z Crossu. Redakční Chlapec je tím zmaten natolik, že míří zažít poetiku Bubnů na vlastní kůži, zatímco zbytek čety (Dívka a Společník, který sem v rámci své někdější práce v logistice mezinárodního výrobce karbonovaných nápojů zavážel zboží a zná prej „minimálně všechny večerky až po Libeň“), sedí na domluveném místě v Holešovické šachtě.

Po krátké telefonické instrukci se následně snažil najít v útrobách nádraží kavárnu, která se tam prý někde nachází; jediné, k čemu ho rotvajler pustil, byl ale jakýsi hangár s nápisem CrossFitCommitted. To Chlapce vystrašilo, protože se nerad hýbe, a koordinovaně se neumí hýbat vůbec. (Ta kavárna nakonec fakt existuje, ale nachází se v hangáru a je otevřená jen pro lidi, co tam cvičí. Co už.) Podle jeho svědectví se v Bubnech dále nachází už jen pomník holocaustu, opuštěná nádražní budova a parkoviště střežené nervózním rotvajlerem, který nikde neměl pána, protože je asi sám svým pánem.

„Nádraží v Bubnech je náhodou super, měls to víc prolízt,“ mrmlá Dívka o pár minut později nad pivem v Šachtě, novém, elegantně zastrčeném kulturním prostoru s galerií a venkovním posezením, kde barman pouští hudbu z iPodu a čtyřka Únětic stojí hodně lidových dvacet osm korun. „Žijou tam endemitní ptačí druhy, což vím díky tomu, že jsme tam byli na nějaký ornitologicko-architektonický vycházce v rámci Dne Architektury. Půlku lidí tvořili fakt ptačí nadšenci, což jsi hned poznal podle toho, že byli oblečený ve sportovním a nesli si dalekohledy, aby na ty ptáky viděli. A druhou půlku pak městský hipsteři s plátěnkama, co přišli koukat na baráky a divili se, jak někdo může podle zpěvu rozeznat strakapouda nejmenšího od jiných, větších strakapoudů.“

Továrny, beaty a kérky

Nejvýraznější dominantou dolních Holešovic je vietnamská tržnice, monumentální industriální areál táhnoucí se přes několik tramvajových zastávek, v jehož útrobách se skrývají poklady jako centrální sklad Alzy, bordel, galerie Trafačka nebo kultovní foodie hotspoty jako vietnamské Bistro pod osmičkou a zeleninová Hala 22. Je to tak obří prostor, že tam iniciativa Prázdné domy organizuje komentované procházky. Poslední dobou v tržnici vyrostlo několik nových uměleckých hubů; až je občas snadný zapomenout, že se uvnitř fakt dají koupit normální věci (tržnice, žejo), což nám Společník musí připomínat jakousi zmatenou historkou o tom, jak si tam pořídil apartní pantofle značky SPORT.

Vypadá to, že se divadelníci a technaři nějak domluvili mezi sebou a místo kreativního pojmenovávání nových hotspotů vsadili na spartánskou strohost, údernost a pořádek, jak se na městský industriál sluší a patří. Výsledkem jsou lokality jako 36 Underground, protože někde na úřadě v Polygonu nejspíš sedí týpek v černý mikině a přiřazuje různým halám náhodná čísla, aby v tom nebyl bordel.

Jo, a samozřejmě SaSaZu, asian fusion restaurace a hlavně legendární diskotéka / koncertní prostor pro oranžovou mládež, kde si Dívka jednou nad ránem brutálně rozsekla bradu a nikdo jí nevěřil, že přitom nebyla vyndaná jak nákup z tašky, protože to je v SaSaZu norma. Chlapec sice podobnou vzpomínkou kontrovat nemůže, zato tam ale jednou performoval se svojí gymnaziální punkovou kapelou v rámci soutěže Skutečná liga a absolvoval přitom rozhovor s, uhm, Míšou Ochotskou.

Tzv. Teorii náhodných čísel potvrzují i Jatka78. V masivní hale, kde se dřív poráželo absurdní množství zvěře, teď sídlí domácí scéna Cirku La Putyka; Štěpán Kubišta, naše spojka s Jatky, objasňuje: „Holešovice jsme si jako sídlo nevybrali, Holešovice nám byly přiděleny. A jsme za to rádi.“

„Když před lety vyhořela zkušebna a sklad Cirku La Putyka na Smíchově, Rosťa (Novák ml.) hledal pro svůj soubor nové zázemí.“ Štěpán připomíná, že Cirk hrál už od samého začátku v pronajatých prostorách nejznámější holešovické divadelní scény, nedaleké La Fabriky: „Rosťa tím pádem Holešovice dobře znal a uvadající areál tržnice taky. Když se to proto začalo řešit, magistrát města mu objekt přislíbil. Bohužel pořád trvají majetkoprávní spory, takže situace pořád není úplně ideální.“

„Jinak jsou Holešovice pro divadlo ideální čtvrtí,“ pokračuje. „Potvrzuje to vzrůstající počet scén, hlavně v posledních letech. Dá se říct, že se právě Holešovice staly „hlavním městem“ pražského divadla – a to ještě není konec. Nová scéna se chystá ve Vnitroblocku i Doxu. Pro nás je to jedině dobře."

„Samotný prostor tržnice naopak ideálním místem pro divadlo není. Zákazníci našich sousedů nechodí na naše představení a obráceně. Je to škoda, ale nenašli jsme společný jazyk, a tak je spolupráce s komunitou uvnitř tržnice takřka nulová. Nicméně situace se postupně lepší, ledy se prolamují. Pomáhají tomu místa jako Trafačka, snad budou další taková přibývat.“

Industriální étos je v dělnické čtvrti všudypřítomný; pro nás je to trochu nevýhoda v tom, že A) občas máme problémy trefit na přesný konkrétní místo, kde je zrovna večírek, protože jsou všechny blízko od sebe a vypadají stejně, a B) protože vypadají stejně, není na nich vlastně co popisovat. Uvnitř prázdné haly stačí postavit pódium a bar, zajistit bezpečnost a hype napříč cílovkou, a je hotovo. Na druhou stranu tato „vybělená špína“ holešovického genia loci láká i lidi, kterým nestačí se na industriál jen koukat a chtějí ho mít ideálně přímo na těle, jako ten pán z Tetsua.

Ti sem jezdí do Hellu, možná nejslavnějšího českého studia zaměřeného na tetování a body modifikace. Na delfínky nad prdel se tady asi nikdo moc tvářit nebude, ale pokud chceš třeba split jazyka nebo implantovat rohy, není problém. Jedna z kontaktů (kontaktek? …kontaktek, fuck generické maskulinum) objasňuje: „Ono to možná pro dost lidí bude vypadat jako nějaká strašidelná sekta satanů, ale ti lidi tam jsou úžasní, fakt je to baví a jsou to hrozní sympaťáci. A umí. Podporujou osvětu, charitativní akce, aktivně se snaží bojovat proti předsudkům. A dělají i fetish nights, svazování, BDSM, tyhle věci. Mě třeba pověsili na háky.“

Je dobře, že v Holešovicích roste alternativní kultura. Existovaly totiž časy, kdy vlajkovou lodí zdejší party scény byl klub Mecca, zašlá vzpomínka na zapomenuté začátky tanečních večírků v Praze na přelomu tisíciletí. Tehdejší dramaturgie byla na úplně jiné (nižší) úrovni, ale náš Společník tam v roce 2010 zabloudil na Silvestra a potkal Agátu Hanychovou a dostal vodku zadarmo, což zní jako solidní bizár.

Letná -> Holešovice -> Libeň (?)

Architektka a urbanistka Milota Sidorová bydlela v ulici U Měšťanského pivovaru, kousek od Doxu, v letech 2012 až 2013; v té době probíhala postupná přeměna čtvrti, jak se vlivy (už gentrifikované) Letné přelily přes koleje a pokračovaly dolů k Libni. „Holešovice boli miesto, kde sa dali nájsť ešte byty za dobrú cenu," vzpomíná Milota. „V tom čase boli škaredšou a tvrdšou sestrou Letnej, ktorá sa hipsterizovala. U mojej ulice končila väčšina turistov. V okolí bolo v tom čase ešte málo reštaurácii, kde zájsť. Život se kumuloval okolo Delnickej.“

„Tam bolo živo, obchodný parter, kde ale človek ešte našiel staré reality vyvesené na nástenke, tlač a tabak, alebo obchodík špecializovaný na lacnú drogériu a farby. Lepšie obchody sa kumulovali do areálu Meštanského pivovaru. Vnútro Holešovíc už v tom čase bolo akosi uzavreté do ešte menších centier. Putyka, Meštanský pivovar, Tržnica, Dox – to všetko boli relatívne uzavrené časti, ktoré musel návštevník doslova nájsť.“

„Holešovice som mala rada aj pre istú anonymitu a introvertnosť, ktoré poskytovali brehy Vltavy – na ranný jogging skvelé, aj keď sa mi raz do zadku zahryzol pes, ktorý strážil bezdomoveckú komunitu obývajúcu nábrežnú budovu.“

„Dlhý, dlhočizný most na Palmovku, koniec Prahy. Zelené brehy, nablýskané – a prázdne komplexy nového developmentu,“ odkazuje na masivní skleněné mrakodrapy podél přístavu, kam chodí pražská kreativa do práce (kousek odtud má kanceláře lokální pobočka Ogilvy i další reklamky) a rychlovýtahy tam jezdí do patnáctého patra za pár vteřin. Chlapec tomu říká „holešovický Chicago, vole,“ zatímco Milota pokračuje: „V tom čase tam eště neboli holešovické doky. Ešte stále tam bolo dosť neporiadku a tvrdosti. Ešte stále človek musel na kafe do galérie Dox. Dalo se tam skvelo na bicykli, človek mal pocit, že je najviac v pražskom Berlíne.“

„Dnes by som povedala, že Holešovice sú po Karlíne ‚the next it‘. Stojí zato pozrieť nájmy, pretože táto záplavová oblasť sa dostává do stredu zájmov. V súčasnej Prahe, v ktorej nájmy rastú pekelnou rýchlosťou, je aj táto časť v riziku rychlej gentrifikácie. Ako rýchlo bude schopná prekonať bariéru rieky, holešovických Bubnov a dvoch okrajových vstupov z metra, môžeme len predpokladať. Bude to ale skôr ako neskôr.“

Součástí tohoto světa je i ambiciózní radniční projekt Art District 7, který si klade za cíl proměnit Holešovice na plnohodnotné kulturní centrum. Přímo u nádraží pak stojí Cross Club, legendární podnik proslulý super kavárnou s extenzivní nabídkou masových i vege jídel, dobrou hudební i nehudební dramaturgií (občas výstavy, občas devadesátkový bumbác tekkno), volnomyšlenkářským vztahem ke drogám a kovovými instalacemi na obří (dvoupatrové) zahrádce. O pár ulic vedle zase anarchokapitalistické doupě Paralelní Polis, kde prodávají kafe za bitcoiny a jeden náš marxistický kamarád prohlásil, že „kvůli nim přemejšlel, že snad začne znova chlastat, aby jim to tam mohl poblejt“.

Naproti Polis se o pozornost hlásí bar Diana, o němž se všichni vyjadřují jako o „tý hnusný nonstopce“. „Měl jsem známou, která vždycky pila drinky s paraplíčkem,“ vzpomíná Společník. „Jakože i když si doma dělala rum s colou, tak si do toho musela mrsknout paraplíčko, aby to byla ochotná pít.“

„No a tahle slečna jednou napochodovala do Diany, rozrazila ten strašně smradlavej závoj dýmu a poprosila o gin s tonicem. To se tam asi nikdy předtím nestalo, takže konsternovaná barmanka vytáhla nějakýho Dynybyla, dolila ho asi sodovkou a švihla s tím na bar, načež ta slečna suverénně požádala ještě o paraplíčko. Všichni kolem smutně lemtali ty svoje zvětralý desítky, ale ne, ona prostě chce paraplíčko, tak bude paraplíčko. A basta.“

„Lidi se obměňujou. Dřív, kdo si nemohl dovolit bydlet na Letný, šel do Holešovic. Teď už musí až do Libně,“ odkrývá další z našich kontaktů a dodává: „Teď už se tady neotevíraj nový hospody, ale bistra, jako třeba Home Kitchen nebo Phil'sTwenty7. Na místě, kde dřív stálo Mervartovo pekařství, je teď hip toustárna.“

Nostalgie po starých zaflusaných hernách může mít různý podoby. Jeden respondent si stěžuje, že „lahůdky“ na rohu se teď jmenujou „lahoodky", jiní doporučujou zmiňovanou toustárnu u Libeňskýho mostu. Naším favoritem je ale Knihkopec, místo, který vzniklo tak, že město nabídlo prostor komukoliv, kdo tam postaví veřejný záchodky. „Takže tam naběhli hipsteři, zvelebili to a teď tam máš knihovnu s pivem. A s hajzlama teda. Je to geniální místo.“

„Kámo, ty máš něco s rukou?“

„Kousek od Jankovcový, u kruháče, je hospoda U Přístavu,“ doporučuje na dálku jeden z rezidentů, i když slovo „doporučuje“ je třeba brát trochu s rezervou, protože vzápětí dodává: „Natáčelo se tam video Bloku proti islámu a celkově tam chodí dost sparťanů a podobnejch existencí. Jednou jsme tam šli na pivo a lidi si zrovna dávali přes držku. Zajímavostí je, že naproti stojí starej hezkej barák, kde je herna a prodávaj v ní piko.“

Bohužel, když se v rámci pokročilejší fáze terénního výzkumu vydáváme na místo, do herny se nedá vlézt (nebo nevíme jak a kudy), takže náš report sestává pouze z konstatování, že tam hrálo country z jukeboxu a jakási slečna ve stříbrné paruce do toho zpívala karaoke. Piko jsme nesehnali.

Samotná hospoda U Přístavu zato kypí životem. „Občas se tam dějí veselé příhody,“ přibližuje rezident. „Někdo si po pár pivech třeba řekne, že si půjde zafetovat, což se ale nelíbí jeho družce, tak se pak hádaj přes ulici. Kousek je kruháč, kde se místní squadra občas baví tím, že kalí do rána a pak hází kolemjdoucím dětem míčky do silnice. Nebo psům. Celkově je to tam takový přísnější, no. Prostě Přístav.“

Takto barvitá recenze nás samozřejmě přinutila k tomu jít se tam podívat; stačilo pár minut a od vedlejšího stolu se ozvalo „Já už jsem hodnej, já jsem tady u tohodle stolu zažil všechno a už budu hodnej“. Otáčíme hlavy a identifikujeme autora citátu jako postaršího místního opilce. Pár vteřin po této deklaraci střízlivosti přichází servírka s tácem panáků, načež pán bleskově mění pozici, sápe se po „laku na rakev“ a dodává, že svět už nikdy nebude normální. V pořádku.

Naše debata o sémantice rasismu v Rusku, integraci robotů a o tom, že nejlepší povolání pro progresivní levičáky je Komisař Incluseau, jde s tímto okamžikem úplně do hajzlu, protože vedlejší pán má evidentně nabito ostrýma: „Drž hubu, já jdu ráno do práce!“„Hovno do práce, půjdeš spát na lavičku, jestli budeš takhle chlastat,“ kontruje jeho kolega. „Nepudu na lavičku, dostanu důchod ty píčo,“ vrací hrdina dne a klopí do sebe lak na rakev. „Buď ticho, a ještě navíc drž hubu,“ utírá si vousy.

Dívka jde na záchod a referuje, že u baru klečí muž a intenzivně se mazlí se psem. Když se stejným směrem o chvíli později odebírá pánská část ansámblu, pes už tam není, zato dveře od WC blokuje masivní pankáč. „Jdeš chlastat?“„Ne, já jdu chcát.“„Ok ty sračko.“ Společník, který má chromou nohu a tahá s sebou fofrklacky, vzbuzuje u pankáče zvýšený zájem; bohužel jeho kognitivní schopnosti jsou už o něco slabší, takže po zevrubném průzkumu situace následuje věta: „Kámo, vole, ty máš něco s rukou?“

V Holešovicích sídlí taky Armáda spásy nebo Port - dříve Avion - 58, což bylo super schovaný místo se zahrádkou, ideální na rande; teď už tam ale – slovy Járy Cimrmana – „začali chodit lidi“. (Pro úplnost, původní Avion58 se přestěhoval o pár bloků vedle do bývalého pivovaru.) Náš trip proto směřujeme k řece, k přestěhované komunitní zahrádce Prazelenina, kde se praží káva, hoří oheň a přes den se tam dá koupat i grilovat. Pivo se rozdává přímo z maringotky a pokud vás bohapusté felení u břehu neuspokojuje, můžete obdivovat konceptuální instalaci koleček. Hned vedle se tyčí vysoké kovové silo a Dívka s Chlapcem se okamžitě shodují, že ne Port/Avion, ale tohle je ideální místo na rande – tedy „urban rande“, pro (potenciální) partnery se zálibou v postmoderně.

Je čas končit. Zbývá nám poslední hojně doporučované místo, nedaleká hospoda U Vody, kde jeden z rezidentů sliboval „super palbu furt nahoře bez“. Když přicházíme my, jsou sice všichni nahoře s, ale zato tam z YouTube hraje Katy Perry a Meghan Trainor, tedy do doby, než se jeden z místních rockerů naštve, vypne na hulváta celej Internet Explorer, znova ho zapne a pustí rockový rádio.

Lokál U Vody obstarává jedna malá místnost a tichej plácek před dveřma, kde se dá v pohodě kouřit s výhledem na tradiční holešovické kombo industriál / voda. Společník ještě pokračuje v party a končí v putyce U Tonyho. „Kámo, to je normální nonstopka s Braníkem za 27 korun. A je plná nácků,“ referuje po pár minutách. Píše s Caps Lockem, takže máme trochu strach.

Nakonec ale končí na druhý straně dolních Holešovic v Crossu, protože kde jinde, žejo. Tentokrát tam prý byl docela klid, jen partička zbloudilých příslušníků střední třídy si u stolu vyměňovala eufemismy pro sex a vítězem se stala „nakrájená klobása“, což si asi ani nechceme představovat.

Strategická poloha Crossu nabízí ideální příležitost vrátit se z Holešovic zpátky do letenskýho klídku – pokud chcete. Čím dál víc lidí totiž radši zůstane dole, za kolejema, v tom dokonalým mixu dělnické špíny a prorůstajícího swagu. Podobných míst v Praze totiž moc neexistuje. Redakčně ověřeno.

© 2017 GoOut