Planeta Karlák: Jak ubíhá život na největším náměstí v ČR

Text: Redakce

Většina náměstí funguje jako přirozený meeting pointy, záchytný body v krajině města, přestupní uzly z bodu A do bodu B. A pak existuje Karlák. Což je tak trochu samostatnej organismus.

Do značný míry za to může jeho rozloha: v České republice větší náměstí vůbec nenajdete, v Evropě sice pár jo, ale ne moc. A když už, tak jde většinou o monumentální otevřený prostory, kde přesun z jednoho konce na druhej trvá půl dne a uprostřed trčí nějakej pomník, socha, kašna, hrobka nebo něco podobnýho. Karlák sice má podobných památek několik, ale málokdo by je dokázal vyjmenovat; dost možná proto, že netrčí.

Místo, který se do roku 1848 jmenovalo Dobytčí trh (což je poměrně příhodná přezdívka i dnes, ale o tom až později), je totiž geograficky rozdělený na dvě části, přičemž dominantou každé z nich je obří centrální park. Dohromady to vytváří obdélník, jehož delší strana měří víc než půl kilometru; dávat si v těchto podmínkách ‚sraz na Karláku‘ tak může být docela past.

„Měl jsem tady tři couchsurfery z Uruguaye, kteří říkali, že se potkáme někde v centru,“ objasňuje jeden z našich kontaktů, který na Karláku strávil větší část dospělého života (jo, dá se tam bydlet, což u jiných náměstí taky není samozřejmost, žejo). „Pak mi přišla zpráva: We’re at the Charles Square. Polil mě pot. Jak mám do prdele hledat tři Uruguayce na Karláku? Venku vedro, tma, v parku už jel fet cup… Řekl jsem jim, ať hlavně nikam nechodí a stoupnou si někam do světla, oni řekli ‚jasně‘ a odešli do Neustadtu. Našel jsem je tam za půl hodiny, jak se ládujou sendvičema.“

Meeting pointy uprostřed džungle

Pokud už byste se ocitli v podobný situaci, hodí se nastínit nějaké základní kartografické dělení; v podstatě existujou tři poměrně bezpečný místa, kde si na Karláku dát sraz, aniž byste se pak museli honit po celým náměstí a mávat u toho končetinami jako Emil Zátopek. Část první se (z pohledu od Náplavky nahoru) nachází směrem napravo a její dominantou je nemocnice. Ta má tu výhodu, že je velká a nikdo u ní moc nezevluje.

Zadem kolem nemocnice se pak dá jít procházkou třeba k botanický zahradě, na Albertov nebo do ulice Na Bojišti, kde můžeš rovnou zaplatit pokuty Pražskému dopravnímu podniku a vrátit se pak přes Ječnou zpátky na Karlák. Poslední část tohohle itineráře je legálně uznávanou formou mučení v pěti státech Evropské unie, proto nabízíme alternativu: park Ztracenka se strmým reliéfem a bezva výhledem na protější břeh dělá čest svému jménu, protože kromě mediků, hlídače a pár přátelských hobos tu nejspíš na nikoho nenarazíš.

Ideální pro letní podvečerní rande, kdy lze improvizovaný piknik s plechovkou sardinek stylově završit romantickým nočním dopíjením moselskýho rieslingu z lahve na vyhřátým šutru u vchodu nedaleké Urologické kliniky VFN. (True story.) Mimochodem ten barák vypadá jako něco postavenýho ze zbytků hotelu Intercontinental a je poměrně děsivej, i když tam nestrávíš kus dětství jako dámská polovina redakce. Naštěstí ho esteticky vyvažujou protější goticky hrozivý budovy porodnice u Apolináře nebo jedna z míň známých realizací kontroverzního Karla Pragera - brutalistní kotelna za rohem.

Ale konec sentimentu, zpátky na Karlák. Druhá část se rozkládá nalevo (od Ječný směrem k radnici) a je o dost živější. Soustředí se tam těch pár lokálních kulturních vychytávek (jako Kino MAT nebo La Loca) a od doby, kdy Ondřej Kobza rozšířil svoje impérium z Krymské do okolních enkláv, funguje uvnitř radnice Café Neustadt. Což je mimochodem jedno z nejvíc schizofrenních míst v celý Praze, protože soudě podle řečí na internetech tam všichni furt chodí a nikdo neví proč. „Neustadt je fakt na ho*no kavárna,“ píše na Facebook rozezlená slečna sedící v Neustadtu. (…)

Každopádně si tenhle podnik zaslouží pozornost kvůli několika věcem - jednak tam mají výborný cidery, slušný víno od tzv. přírodních vinařů, domácí limonády a občas veganský wrapy, jednak tam pořád čas od času probíhá zábavnej program (i když největší hype už opadl pár let zpátky).

Ideálním místem na sraz nicméně není přímo Neustadt, ale spíš kašna venku před radnicí. Ta má výhodu, že když jde člověk na Karlák směrem z Vodičkový, nedá se přehlídnout. Akorát bacha: nesmí se tam pít pivo. Ono se teda nesmí v Praze venku pít skoro nikde, ale pod svatým Josefem tuplem ne, protože tam poměrně často hlídkujou strážníci.

„Jo, policajti mě chytili už dvakrát,“ přiznává jeden z místních rezidentů. „Ale nevím, jaká je pokuta, protože to vždycky bylo v pohodě. Jeden povídá: Co tu děláte? Odpověděl jsem, že se osvěžuji. ‚Tak se osvěžujte v zařízeních k tomu určených,' řekl a poslal mě do Neustadtu.“

Alternativním spotem k vzájemnému setkání může být i geografický střed mezi oběma polovinami Karláku, čili ta spojnice mezi Resslovou a Ječnou, kde staví tramvaje. Problém je, že ačkoliv sem trefí úplně každej, přeběhnout silnici je často herkulovský úkol; lokace přechodů vypadá, že ji plánoval někdo po flašce zelený, a panuje tam čilý provoz, takže na to většina lidí prostě kašle a aplikuje tzv. jihoasijský princip, aneb ‚když tě to nesejme, tak můžeš‘.

„Vypadáte jako cizinec a mluvíte cizí řečí“

Pánská polovina naší redakce zná Karlák a okolí dobře; mezi lety 2014 a 2015 totiž bydlela na Gorazdově, ulici, která začíná u Tančícího domu a přes svoji relativní bezvýznamnost nabízí řadu zajímavých způsobů vyžití, jako jednu z nejlepších vietnamských restaurací široko daleko, korejskej supermarket a prominentní gay klub. A taky kočičí kavárnu a hospodu, která v létě 2014 pouštěla na zahrádce cédéčko Cranberries pořád dokola, z čehož má pánská polovina dodnes post-traumatickou stresovou poruchu.

Cestou z Gorazdovy přes Moráň na Karlák potkáte tři zajímavý místa: Locál Café & Bar, vyloženě příjemnej podnik s točeným ciderem a civilní výzdobou, kam nikdo moc nechodí, i když nevíme proč. Možná za to může fakt, že je tam furt šero, ale aspoň tam nehrajou Cranberries. Na ambicióznějším konci spektra leží Café Amandine (kam pánská polovina redakce nikdy nevkročila, přesto na ni má jasný názor) a konečně I Need Coffee.

Právě INC mělo v době, kdy Náplavka pomalu přestávala bejt cool, pověst největšího hipsterskýho hotspotu v okolí. Skutečnou výhodou tohoto podniku, nabízejícího kromě nejkyselejší kávy na sever od Etiopie i strohý design nenarušovaný takovými podružnými blbostmi jako normální stoly a židle, je však jeho poloha – provoz na Moráni je (zejména v létě) poměrně solidní, takže se místní grafici a designéři mohou vystavovat v té obří výloze jako vousaté andulky.

V Resslově ulici, spojující Jiráskáč s Karlákem (to je ta, kde se nedá přejít ani na pankáče, protože mezi chodníkem a silnicí jsou svodidla), se schovává Krčma U Parašutistů ; místo, který rozhodně zapadá do naší Teorie o žlutých hospodách. Docela klasickej podnik s typickou klientelou a potenciálem zábavných odposlechů.

„Asi po sedmým pivu nám došly konverzační témata, tak jsme se začali bavit o gramatice ázerbájdžánštiny. Přisedla si k nám nějaká paní a zeptala se kamaráda, jestli je cizinec. Odpověděl jí, že ne, že je z Jablonce. Prej: ‚Ale vy vypadáte jako cizinec! A mluvíte cizí řečí!‘ Nevěděli jsme, o co jí jde, ale kamarád povídá, že jestli se jí zdá trochu černej, tak je to pouze odrazem jeho duše.“

Věci, který by jinde nedávaly smysl

Některý věci můžou existovat jenom na Karláku a nikde jinde. Třeba zdejší Albert. Po republice je několik specifických obchoďáků, jejichž dekadentní pověst dalece přesahuje jejich sortiment – taková letenská Billa nebo Albert v Brně na Veveří jsou přímo legendárními pomníky post-industriální deprese – ale Albert na Karláku je přebíjí všechny. Abychom tuto tezi ověřili, vešli jsme dovnitř a strávili tam celou jednu hodinu, poblíž regálu s neexistujícím pečivem.

Fascinující je už složení průměrného nákupu. Co většinou házíte do košíku v supermarketu? Ovoce a zeleninu? Těstoviny? Konzervy? Ať už je to cokoliv, na místní konstantu - flaška nějakýho Božkova, rohlíky a vlašák - to nejspíš nemá. Rozhodně to není tím, že by tady nakupovali jen dělníci a bezdomovci; viděli jsme i pána ve slušném, čistém a padnoucím obleku, který nonšalantně proplul regály, popadl litr režný a odtančil k pokladně, kde ještě navrch poprosil o ‚dvoje vícerojky‘, následně hledal tři minuty po kapsách drobný a pak vytáhl dvoulitr.

Ve vedlejší Bille, kde jsme sondovali hodinu poté, se nic podobnýho nestalo. Zato jsme se dali do řeči s pánem, kterej uprostřed ulice hledal klíče; ptali jsme se, jestli tu bydlí a co má na Karláku nejradši. „Nic. Kde mám klíče, ty vole,“ odvětil, takže jsme ho k větší aktivitě museli uplatit cigaretou. „Hele, je tady hodně Vietnamců. To je dobrý. Ale na pivečko sem nechodím. Nene. Já chodím na pivečko támdle. Na Smíchov,“ dodal, mávaje rukou kamsi k Vltavě. Potom našel klíče, klopýtl a začal nadávat na politiku.

Podobných bytostí se tu ostatně vyskytuje docela dost; místní park k tomu svojí relativní anonymitou přímo svádí (když stojíte za keřem, není na vás vidět skoro odnikud). Největší legendou je v tomto směru postarší bezzubá prostitutka, jejíž modus operandi je už několik let prakticky totožný.

„Nejdřív ti nabídne orál za dvě kila,“ poučuje nás místní kontakt. „Pak za kilo. Pak zadarmo, a když neklapne ani to, řekne si aspoň o cigáro. A tobě už je to blbý, protože je ti jí fakt líto, tak jí to cigáro dáš.“ Letmý průzkum napříč lidmi, kteří mají s Karlákem zkušenosti, ukazuje, že většina z nich považuje tuto strategii za poměrně chytrý způsob, jak přijít k cigáru. To dává smysl.

Jeden zahraniční písničkář, který před několika lety hrál na dvorku v Neustadtu, kde ho nikdo moc nevnímal a nikdo mu nerozuměl, popisoval následně u piva Karlák jako zvláštní místo. „Cítil jsem se hrozně dobře a divně zároveň. To se mi většinou nestává,“ prohlásil. Lepší metaforu pro tohle místo bychom si nedokázali představit.

© 2017 GoOut