Nejkontroverznější zastávka v Praze: Jak jsme vystoupili na Štvanici (a co jsme tam našli)

Text: Redakce

Má staronová tramvajová zastávka na Štvanici smysl nebo ne? Tuto palčivou otázku (která v rámci předčasné okurkové sezony po celý únor a březen zaměstnávala svět facebookové Letenské party intenzivněji než policejní násilí, psí hovínka a mdlý sortiment letenské Billy) jsme si kladli taky. Toto je výsledek.

Dostat se na jeden z nejslavnějších pražských ostrovů byl donedávna docela masakr; cesta na Štváňu v sobě automaticky zahrnovala hrozbu, že člověk omylem skončí někde pod autem nebo ve Vltavě. Od doby, co kvůli několika přejetým duším zavřeli starou zastávku na Hlávkově mostě, se sem totiž dalo dostat pouze dvěma způsoby: pěšky z Těšnova nebo pěšky z Vltavský.

Obě tyto možnosti zahrnovaly ultimátní orientační běh prochcanými industriálními podchody, které sice vyzařují ten správný post-apo vibe, jenže vypadají spíš jako předehra k násilným trestným činům než romantické procházce (k níž Štvanice tak nějak automaticky vybízí). A odpálit rande tím, že se omylem vynoříš uprostřed magistrály, taky není úplná výhra.

Naštěstí nás v tom radnice Prahy 7 nenechala: zastávka přímo nad ostrovem (tentokrát i se zbrusu novým semaforem) je opět otevřena prostému lidu. Dokonce jsme se dočkali i slavnostního ceremoniálu s fanfárama, pivem a historickou tramvají. Nezastavilo ji ani asi patnáct milionů příspěvků rozhořčených letenských patriotů na jejich oblíbeném sociogeografickém bitevním poli: „Proč bych vystupoval na Štvanici? Vždyť tam nikdo nechodí!“ řičeli jedni. „No a právě proto tam ta zastávka bude, aby tam někdo chodil. Ty vole,“ kontrovali druzí. Jako prokrastinační krmivo geniální.

Faktem nicméně zůstává, že Štvanice – jakkoliv krásná – zas tolik možností k vybití nenabízí. Ty romantický procházky jsou samozřejmě evergreen, ale na popis možných aktivit s druhou osobou preferovaného genderu poté, co se nad ostrovem rozhodnete vystoupit, nepotřebujete náš magazín; k tomu máte 87 % všech ostatních internetů.

Pro milovníky industriálu se nabízí secesně neoklasicistní vodní elektrárna, nicméně víc než fakta o tom, že „stavba využívá prvků francouzské renesanční zámecké architektury“ a „výkon zhruba odpovídá příkonu veškerého pražského veřejného osvětlení“ vám asi v rámci Prague city life prospěje zkušenost, že když vám někdo ukradne tašku na Starým Městě a hodí ji do Vltavy, zachytí ji personál elektrárny vybrakovanou někde ve zdejším jezu.

Kdysi památkově chráněný dřevěný zimák, kde si to s pražskými kluby za první republiky rozdávala i hockeyová mužstva z Kanady, už to má po demolici v roce 2011 bohužel za sebou. Pak je tu ještě tenis a vodní slalom, ale tomu naše redakce moc neholduje, stejně jako v 18. století zde pořádaným štvanicím. (Get it? Get it??) Wikipedie mezi kdysi štvanou divou zvěř řadí medvědy, býky, jeleny a krávy, což v nás vzbuzuje několik otázek: Jak se pořádají štvanice na krávy? Proč to zní trochu jako hláška z veganskýho blogu? A jak se sem pro Krista pána dostali medvědi? (Možná z Florence, kde se medvědovité šelmy vyskytují dodnes, akorát teď už většinou pijou víno a říkají si Karel.)

My se ale zaměříme na tři zásadnější okruhy možnýho trávení času na Štvanici: vyšší kultura (hihi), skejťáctví a techno.

Okruh první: Vyšší kultura

„Už vidím ty papaláše v mercedesech, jak jezdí na Štváňu tramvají, jen protože tam je,“ vztekaly se některé subjekty v Letenské partě. (Pánská polovina naší redakce očividně podezřívá tyto subjekty z toho, že se ve svých vlastních Mercedesech najednou ocitli na Hlávkově mostě v koloně dost dlouhé na to, aby měli čas vytáhnout mobil a dštít síru na Facebooku.)

Nejvýznamnější dominantou Štvanice je totiž tenisový areál, kde se pořádají různý prestižní turnaje, Václav Klaus tam slavil narozky a celkově má tohle místo pověst esence snobství, kde bílí heterosexuální pánové z vyšší střední třídy pinkají do míčků na zdejší antuce navlečeni v oblecích dražších než HDP Botswany (ale spíš to budou jenom takový řeči).

Naše snaha najít někoho, kdo sem pravidelně chodí hrát, se s úspěchem příliš nesetkala; možná to je tím, že neznáme moc tenistů. Zato známe hodně lidí od divadla, takže jsme zákonitě X-krát navštívili klasicistní chráněnou kulturní památku, která je od roku 2014 známá jako VILA Štvanice a pořádá se tam mnoho uměleckých seancí a dýchánků, jakož i performancí, večírků a merend, žúrů, matiné i soirée.

„Vila je super. Jednou jsme tam měli scénický čtení, někdy v květnu nebo v červnu. Už bylo dost teplo a diváků přišlo asi sedm, tak jsme se prostě rozvalili na louku k Vltavě, zapálili cigára a četli. Později večer mi jeden kamarád chtěl podat zapalovač, ale podcenil sílu svých paží, takže ho hodil do Vltavy a pak jsme museli projít tím betonovým kentusem až na Těšnov, protože jsme měli asi tisíc cigár a žádnej voheň,“ svěřuje se jeden z našich respondentů, zatímco pánská polovina redakce vzpomíná, jak si během jednoho ze zdejších koncertů Jiří Imlauf četl na zahradě knihu a pil víno, zatímco ostatní kolem něj chlastali jak dánskej zájezd.

Dámská polovina vzhledem k odlišnému uměleckému zaměření (které bude dále rozvedeno v sekci Techno) vzpomíná na jinou návštěvu, kdy původní plán nabourat jakousi artovou oslavu ve Vile nevyšel, tak si vzhledem k teplé letní noci s doprovodem rozložili na přilehlý trávník tradiční tuniský lázeňský ručník (aka fúta) a zásobu Braníků a za zvuků italodiska a švédskýho death elektra si užívali pěknou improvizovanou privátní outdoor rychtu z telefonů. Vilu zkrátka doporučujeme, ať už jdete na divadlo nebo jen tak s Braníkem okolo.

Okruh druhý: Skejťáctví

Pro vyznavače prkýnek s kolečkama je Štvanice pojem. Tamní areál má obrovskou historii, už víc než 20 let spadá pod správu firmy Mystic Skates a každoroční fesťák Mystic Sk8 Cup je podle organizátorů největším pražským open-airem. Koná se většinou první víkend v červenci a stalo se tam už tolik věcí, že by to vydalo na samostatnou publikaci (taky měl premiéru v roce 1993). Legendární je třeba historka se slavným francouzským riderem Bastienem Salabanzim, kterej si prý jednou na závody přitáhl kytaru za několik tisíc dolarů, zapojil ji do komba a začal hrát.

Následně si všiml nějakýho místního týpka, kterej tam jen tak jezdil, a líbilo se mu to natolik, že mu tu kytaru chtěl prostě dát. Kluk samozřejmě odmítal, takže Bastien – aby mu dokázal, že to myslí vážně – ji jednoduše vzal a roztřískal o asfalt. A šel závodit. Když si člověk spojí tenhle příběh s historkama o zahraničních hvězdách, který schválně zmeškaly letadlo, aby mohly na Štváně ještě pár dní kalit, začne se mu ten celkovej obrázek spojovat víceméně sám od sebe.

„Ten park má strašnou historii. Jako první u nás splňoval kritéria pro závody World Cupu, což bylo v devadesátkách něco neskutečnýho. Je to prostě legendární místo, každej rok se to přestavovalo podle aktuálních trendů, ta scéna je strašně masivní,“ přibližuje další z našich kontaktů.

Ptáme se, jestli existuje nějaká rivalita mezi dvěma nejznámějšíma scéna v Praze – Stalinem a Štvanicí. „Vůbec. Lidi, co jezdí závody, musí trénovat tam i tam. Štvanice je skatepark, je to víc technický, jsou tam rádiusy, bangy. To musíš umět. Stalin je zase víc na polety, vyšší triky a tak. Na Štváňu jdeš, když chčije, nebo když se ti nechce hrotit strašná technika na zemi, bedně nebo railu,“ odpovídá kontakt, a my mu nerozumíme ani slovo, ale tváří se dostatečně sebevědomě na to, abychom věřili, že to tak je.

Okruh třetí: Techno

Poslední významnou institucí kultury na Štvanici je prostor bývalýho klubu Face2Face. Z tohoto místa jsme získali několik zajímavých informací, ale nemůžeme je zde publikovat, protože většinou zahrnují porušení minimálně tří zákonů či vyhlášek. Teď ale prázdnej barák zase čas od času ožívá: technaři, potvrzující svoji intuitivní schopnost nakvartýrovat se do opuštěnýho prostoru a proměnit ho v 1674 „zúčastní se“ na Facebooku, tady čas od času pořádají svoje slety černých županů v rámci Komiksů a jiných Addictů. Když se dostanete dovnitř a nespadnou na vás schody, může vás tam potkat leccos, třeba zmatený kolouch ve čtyři ráno.

„Když skončil Palms Trax, ocitl se vedle mě nějakej blonďatej kluk, jestli si nepůjdem zatancovat," vzpomíná naše dámská polovina. "Což se mi zrovna nechtělo, ale dali jsme si pivo. Po chvíli konverzace vyplynuly na povrch dvě věci: jednak že si nemáme lautr co říct, jednak že je oproti mně legračně mladej.“

„Kupodivu nechtěl tipovat, kolik mi je – což se ukázalo jako jeho poslední smart move, po kterým následoval 2x opakovaný nevyžádaný pokus o kontakt sliznic, doprovázený pickup hláškou jak z diskotéky na náchodský škole v přírodě: ‚Nebuď labuť, dej mi pusu, ne.‘“

„Nahlásila jsem odchod a kolouch si překvapivě, i přes naprostou absenci témat k hovoru či oboustranný chemie, řekl o telefonní číslo,“ rozkrývá dámská polovina vytrvalost lidí, kteří se seznamují na technu ve čtyři ráno. „Tak mu mile povídám, že si tu dneska jistě najde nějakou snazší a lepší kořist. To ho rozhodilo. Prej: ‚Jak se můžeš takhle vůbec ptát?‘ Tak jsem ho ujistila, že to nebyla otázka, a vesele odhopkala pryč.“

Na tágo, samozřejmě. Ale vy už nemusíte, díky tý nový krásný zastávce si to ultimátní kombo „přes den skejt, večer divadlo a v noci techno“ můžete užít i s environmentálně odpovědným transportem, což samozřejmě schvalujeme. Godspeed!

© 2017 GoOut