Náplavka 2017: Jak do Prahy přišla gentrifikace (a co po ní zbylo)

Text: Redakce

Léto 2017 začíná, kulturní sezony ještě dobíhají, ale ve vzduchu už visí prázdniny a pražská kavárna se dávno přesunula z interiéru někam ven na slunko. Ještě pár let zpátky by stačilo skočit dolů na Náplavku, protože se tam tak nějak organicky scházeli úplně všichni. Teď už to neplatí; neformálně subkulturní swag Rašínova nábřeží zmizel stejně nenápadně a přirozeně jako každodenní používání slova „hipster“. Ten kilometrovej pás dlažby mezi Jiráskovým mostem a Výtoní zakonzervoval sám sebe. Pokud chcete na jednom místě vidět mechanismy gentrifikačního procesu, je Náplavka ideálním studijním materiálem.

Když v redakci mapujeme jednotlivý čtvrti, vypadá to většinou stejně – shánění kontaktů, třídění tipů, výlet do terénu a piva. U míst, který absorbovaly frontální atak vousatých veganských armád (jako Krymská), potom bývá zábavný sledovat, jak se během toho vyvíjel vzájemnej vztah kulturních elitářů se starousedlíky. Na Náplavce nic podobnýho nefunguje: nedá se nijak rozšiřovat, nikdo tam nebydlí, a jedinej způsob, jak sem přilákat ještě víc lidí, by bylo neustále přistavovat ke břehu nový a nový lodě, než ten krásnej výhled na protější smíchovskej břeh úplně zmizí pod salvou španělských turistů na papundeklových palubách. Náplavka je vlastně unikátní v tom, jak je konečná. Úzkej pás chodníku, kde už se stalo všechno, co se stát mohlo.

Přesto tam letos bude až do října zase totálně narváno. Post-hipsteři budou i nadále chodit na akce do (A)VOIDu, Mánesu a Cargo Gallery, na odpolední piva do Bajkazylu a pro čerstvý bio cukety na sobotní farmářské trhy. Před sestupem dolů k řece si možná zajdou na oběd do Olivy, obdivovat umění do Tančícího domu, na jedno ke Kalendům, deci Na břeh Rhony nebo na zmrzlinu do Puro Gelato. Nebo aspoň doplnit zásoby Braníků do Žabky na Moráni.

Akorát o večerech už z improvizovaných pódií pod Palačákem budou místo alternativních indie nováčků znít spíš electroswingový čardáš dubstepy a EDM, nebo tak něco. Z Náplavky se stal mainstream: místo, kam lidi chodí, protože tam lidi chodí; místo, o kterým se píše všude, takže to zákonitě musí bejt cool.

Zjišťovali jsme, jak se étos téhle pražské kamenné pláže proměnil od dob, kdy se tu srocovalo maximálně pár desítek lidí a po tý cyklostezce uprostřed se dalo opravdu projet, aniž by člověk musel nonstop troubit jako lvoun hřivnatý a přejíždět gymnazistům přes jejich plátěné tašky s logem Radia Wave.

Konec jedné éry

„Já jsem se tady učil na zkoušky,“ vzpomíná první z našich kontaktů – máme v zásobě celkem čtyři, a protože každý z nich podává stěžejní, takřka evangelické svědectví, budeme jim říkat Matouš, Marek, Lukáš a Jan. Tohle je Matouš, člověk, kterej na Rašínově nábřeží prožil kus mládí mezi lety 2012 a 2014. „Před Bajkazylem byl přes den absolutní klid. Večer jsme chodili na Náplavku hlavně proto, že se sem dal pronést vlastní chlast a parky byly furt plný. Vsázeli jsme se o to, kdo se jako první zhuláká tak, že spadne do Vltavy.“

„Viděl jsem to na vlastní oči jenom jednou: Týpek, od pohledu dáreček z Karláku, kterej nějakým záhadným způsobem spadl až dolů k řece, si tady dával krabicáka a očividně vůbec nevěděl, kde je. Pak si stoupl, že se půjde vychcat. Myslím, že mu instinkt říkal, že se má opřít jednou rukou o zeď, jenže si neuvědomil, že stojí na břehu a žádná zeď tam není. Začal močit, pak ztratil rovnováhu a spadl po hlavě do vody. Chránit obličej si nemohl, protože jednou rukou nahmatával tu neexistující zeď a ve druhý držel ptáka. O deset vteřin později vyplaval na hladinu jeho mobil. Dodnes lituju, že to nemám na fotce.“

Martin Kontra, zakladatel Bajkazylu, zná tuhle scénu z první ruky už sedm let, a ačkoliv ví, že krása neobjevených míst netrvá věčně, vnímá její proměnu dost těžce. „Poslední dobou k nám chodí víc lidí, ale jsou to spíš anonymní masy. Přibývají takový ty davový faktory jako agrese a vandalismus,“ přiznává. „Dřív to byl takovej hotspot pro kámoše, teď se z toho ale stává druhej Staromák. Lidi už neberou Náplavku za svou, ale jenom jako další trendy místo, kam přijdou a dělají brajgl. Taky začínají chodit stížnosti od rezidentů nahoře na nábřeží, což předtím nebývalo. Lidi chodili v první řadě za obsahem, chlast byl vedlejší.“

Martin podotýká, že jedním z důvodů přeměny Náplavky z alternativního hoodu na stálici pražské party scény je zvýšenej počet lodí, který si pronajmou místo u řeky a mají možnosti nabízet miliardy piv, pizzu a reklamu (Cpt. Morgan), což Bajkazyl už z podstaty nemůže, a ostatně ani nechce. Důsledkem je hudební a vizuální smog, kterej láká „specifickej typ lidí.“

Marek, další z našich kontaktů, ví, o čem je řeč; občas se na těch party palubách sám ocitá, i když nechce říct proč (rozumíme). Jeho výpověď je všeříkající: „Znáš takový ty diskotéky, kde hraje nějaký random EDM a všichni kluci mají bílý pólo trička s rozepnutýma límečkama a náramky a hodinky a melíry a drahý sluneční brejle? A holky nosí takový ty vyšisovaný bokovky, ze kterých jim čouhaj tanga, a jsou tak oranžovo-khaki, že vypadaj, že se zároveň předávkovaly beta karotenem a zaspaly v solárku? Tak tohle je něco podobnýho, akorát víc high class. Dáš tři kila za vstup, pak stojíš na baru, klopíš nějaký basic drinky a přemýšlíš, s kým se družit. Je to dost zábavná psychologická sonda.“

Druhořadé celebrity vs. kontejner

V současnosti se Náplavka připravuje na rozsáhlou rekonstrukci, jejímž cílem je instalovat víc veřejných záchodků a proměnit takový ty tunely ve zdi, který teď slouží jako zásobárna místních barů, v hip artový prostory s kafem a galeriema a podobně. Klasika. Hlavně ty záchody jsou poměrně velkej problém, protože lidí je hodně a zdí málo (nehledě na to, že čůrat na zeď je genderově nevyvážený koncept).

„Pod Jiráskovým mostem to občas, když je parný léto, smrdí jak někde v Kolíně na nádraží,“ potvrzuje Lukáš, jeden z mála „starousedlíků“, kteří na Náplavku nezanevřeli dodnes. „Má to pořád svoje kouzlo. Pět let zpátky se tady odehrávaly fakt bizarní scény: jdem třeba na koncert malý indie kapely a během zvukovky potkáme ožralýho Leo Beránka, jak zápasí s kontejnerem.“

„Bylo třeba pět odpoledne, takže kolem posedávaly babičky na lavičkách a kochaly se krásným výhledem na Hradčany, a do toho přijde tenhle fašounskej orangutan, mává rukama jak na prvního máje a huláká cosi, co znělo jako maďarský kletby. Hledá někoho, s kým se porvat, a padne mu zrak na tříděnej odpad. Tak jde k tomu plastovýmu kontejneru a dá mu pěstí. Kontejner se nebrání, Leo Beránek je uspokojen a mizí kamsi směrem k Vyšehradu.“

Lukáš nicméně podotýká, že i přes proměnu ekosystému má Náplavka pořád co nabídnout. „To kouzlo večírku pod širým nebem, kdy jseš v podstatě pořád v totálním centru města, kolem je osm set lidí a všichni se skvěle baví, je ohromný. To nikde jinde nezažiješ. Pozéři se Náplavce vyhýbaj, protože sem začali chodit lidi. Já nevim no, podle mě je dobrý, když jsou na party lidi. Poslechový večírky post-ambientního dubstepu na vinylu si můžete dělat v nějakým coworkingu na Vinohradech během degustace stoletýho vína z Argentiny, to je mi fuk. A přestaňte mrmlat, že to už na Náplavce nejde – to místo teď slouží X-krát víc lidem, a jsou tady spokojený. Já když jdu na party, tak mám rád, když to fakt vypadá jako party.“

Řeka žije. Konečně

S Janem, jednou ze zábavnějších postaviček pražské umělecké scény, jsme se bavili nedávno na večírku v Cargo Gallery. Všechno bylo jako při starým: parta kamarádů vysedává u řeky, kolujou piva a nikdo nic neřeší. Venku je hezky, a i když druhej den ráno vstáváme do práce, je to každýmu tak nějak jedno. Jan si nicméně dává záležet na tom, aby bylo jasný, že sem už normálně nechodí a že dnešek je spíš výjimka.

„Nejlepším dědictvím toho rozkvětu Rašínova nábřeží je fakt, že si Pražáci uvědomili, že tady těch náplavek je víc říká. „A obecně míst u řeky. Ještě nějakých sedm let zpátky se v létě chodilo lejt maximálně do Riegráčů nebo na Letnou, teď máš otevřenou smíchovskou náplavku, Přístav v Karlíně, začalo se zase chodit na Štvanici, do Podolí… jako by celá ta kobzifikace tohohle blbýho jednoho kilometru nakopla zájem lidí o felení u řeky. A to mi přijde skvělý. Náplavka s velkým N může bejt mainstream, už to ale není jediný místo podél Vltavy, kam můžeš zajít v létě s kámošema na pivo. Na Balkan Bashavely, nebo co to tady teď frčí, už jsme stejně asi trochu starý. Koloběh života.“

© 2017 GoOut