Náhodný okruh Brnem: Jak jsme cirkulovali kolem falu

Text: Redakce

Minulý týden jsme navštívili podhradí Špilberku a zjišťovali, kde si tam dát pivo, víno a umění. Tentokrát, ve druhém díle jarního brněnského reportu, budeme o něco více nostalgičtí. A pak půjdeme lejt.

O Brnu se říká, že je to jedinej vtip, ve kterým se dá bydlet; podle nás spíš připomíná jeden velkej mem. Redakční Chlapec to ví, protože v těchto končinách strávil pět let na studiích. On teda během té doby bydlel v Bystrci, na gigantickým sídlišti utopeným na okraji čtvrti za lesy, již proslavila zoologická zahrada, prigl a Kajínek, a ze školy ho po těch pěti letech vyrazili bez titulu, ale co už. Slečna sice podobnou zkušenost nemá, ale jezdí sem pravidelně a ráda (a, jak podotýká s upřímným důrazem, neironicky).

Jedním ze základních pravidel je moc se neflákat přímo na Svoboďáku. Je to sice největší a nejznámější náměstí uprostřed centra, jenže právě tady se taky zároveň soustřeďuje těch šest a půl brněnských turistů. A falus. Pro výpravu za autenticitou je potřeba vytyčit okruh kolem falu a pohybovat se za jeho obvodem.

Úvodní nostalgické intro, než se dostaneme k tomu lití

Asi by bylo dobrý na úvod říct, že kdybychom se pokoušeli sestavit článek pouze z Chlapcových mentálních check-inů z dob, kdy v Brně neúspěšně válčil s českým vysokým školstvím, byla by výsledná kompilace poněkud nepřehledná a plná historek z míst jako park na Moraváku nebo bizarní nonstopka jménem Viera, kde si jednou nějakej chlápek blil do dlaně, aby nemusel opouštět rozpitý pivo. Ale to je jednak dost NSFW a jednak jsme teprve ve třetím odstavci textu, takže se vracíme zpátky do reality.

Viera už mimochodem neexistuje, což je v Brně poměrně častej osud; poločas rozpadu undergroundových náleven je v poslední době čím dál nižší. Zavřeli už i Sedmej schod, pololegální punkovou knajpu na Konečňáku, kde se neplatilo za topení, takže tam ti pankáči seděli v lyžařských bundách a nikdo to moc neřešil. Pohltil ji absintový bar Naproti. Bohužel stejnej osud potkal i geniální hospodu v pasáži Alfa. Jednou tam dva představitelé československé literární scény hučeli do lidí, že jsou homosexuální nacisti a jmenují se Konrád Headline a Otto Zkouřený. Ach. Vzpomínky.

Ono pokud člověk vychází z Priglu, fórů na netu a studentských historek, tak to tak možná nevypadá, ale kulturní scéna je v Brně ohromně silná. Navíc je všechno blízko u sebe; třeba z Janáčkova do Mahenova divadla se za příznivých povětrnostních podmínek dá možná i dočůrat (nezkoušejte to). A když je venku hezky a do začátku představení zbývá pár desítek minut, můžete sebou fláknout do parku na Moravák (kde teda teď stojí tenhle Voltron, ale pak to zase půjde) nebo na Koliště.

Co se kultury týče, největší ránou bylo určitě zavření Bora, kultovního koncertního pajzlu na Křence, kolem kterýho se vytvořila regulérní subkultura umělců, štamgastů a barmanů (dost lidí si postupně odškrtlo všechny tři kolonky). Dlouho šlo o jediný místo v Brně, kam bylo možný přijít na koncert kanadského experimentálního multiinstrumentalisty a najít na pódiu hippíka, co si hraje čtyřicet minut s walkmanem, a to už je ten koncert.

Pozici tohohle sklepního velvyslanectví alternativy převzal Kabinet múz. Tam si teda můžeš zajít i na jídlo a dovnitř se nebojí vkročit ani větší a zavedenější kapely, ale dost velká část původního étosu uvnitř zůstala. Kalby se občas furt protáhnou do pěti do rána a za barem najdeš furt víceméně stejný lidi. Před barem ostatně taky. Jedním z nich je i Chlapcův bývalý spolužák, který nám po zbytek večera dělal garde. Můžeme mu říkat třeba Milan.

„Ten kuřecí hamburger je nesmyslně hladký“

Milan je hrdým odborníkem na Brno po setmění. S blížící se půlnocí nás chce automaticky zatáhnout do Modráče, když mu ale vysvětlujeme, že naším cílem je najít nějaký místo, který neznáme, zamyslí se a vytáhne triumf: M13, rockovou hospodu za divadlem, kam prý, citujeme, „lidi moc nechoděj, ale když tam jdeš, tak se z toho posereš.“

Oázy brněnských nonstopek jsou fascinující. Některý z nich tvoří vyloženě vlastní mikrosvět; legendární byl v tomto směru třeba Šutr, sklepní pajzl u nádraží, kde se sice nedalo dýchat, ale zato tam člověk narazil na elitní výkvět šermířských fantasy metaláků v propálených mikinách Nightwish, kteří v jukeboxu poslouchají Nightwish a vydrží se celou noc bavit o Nightwish, zatímco si prolévají chřtán Kurvinou (což je pivo a asi tři druhy panáků v jedný sklenici).

Tahle scéna už teda neexistuje, ale pořád se dá zapadnout do některého z mnoha okolních „barů“, třeba do Luny, kde byl Chlapec třikrát v životě a pokaždé tam potkal jediného člověka: staršího pomočeného komunistu.

M13 je trochu sofistikovanější, ale v jiným, svéráznějším slova smyslu. Na zdech visí 22 kytar a bicí. To jen tak pro začátek.

Trochu nás překvapuje, že uvnitř panuje relativní klid; počmárané hlavy, které sem zamířily na pivo po koncertě Kiss, mlčenlivě hledí do svých půllitrů, takže největší haló z našeho příchodu má nepočetná skupinka štamgastů, kteří moc nechápou, co tam děláme: „No ty vole a teď se tu vyskytla tadle slečna. Baletka.“

Zatímco část výpravy obdivuje obrácenej neonovej kříž v chodbě u záchodů, nabídku vody s různými sirupy za šest pětek a „brněnskou focacciu“ (těsto s kořením a šunkou), druhá část aktivně přemýšlí, kam jít dál. „Takže Modráč ne, jo,“ ujišťuje se Milan a škrábe se u toho na hlavě. „Takže takový ty Mejdla a tak taky nedáváme. No tak můžem jít směrem na Úvoz a něco najdem.“

Pomalý bar, oblíbený meeting point studentů z Tvrdého kolejí – místa, kde v letech 2013 až 2015 bydlel Chlapcův spolužák a podával odtamtud reporty typu „Honza právě pochcal pingpongovej stůl“, „Usnul jsem na židli a nefungujou mi nohy“ nebo „Po střeše běhá nahá Ukrajinka“ – bohužel zavírá. Milan má ale eso v rukávu. „Musíme do Kamenožrouta,“ rozetíná situaci. „Tam je to tak strašný, že je to super.“

„Jednou jsme tam seděli na pivu a u vedlejšího stolu nějakej borec vykládal hrozně divnou historku. ‚Já jsem myslel, že mě táhne domů, abych ji ojel‘, huláká. ‚Ona ale chtěla, abych jí ojel dceru! Hahaha.‘ Tyhle věci se tam normálně dějou,“ vypráví náš společník cestou ke žlutočerné ceduli. V Kamenožroutovi je ale plno, a lokální delegace opilců využívá poslední dny legálního kouření v hospodách s takovou vervou, že už po třech vteřinách smrdíme všichni jako prokoplý kamna. Začínáme si pomalu zoufat.

Situace je vážná. Neobjevených nonstopek ubývá a kamarád, doplňující naši výpravu, dostal v hladovým okně na Čáře hambáč, kterej mu nechutná. „Ten kuřecí hamburger je nesmyslně hladký,“ glosuje Slečna texturu oblíbené místní půlnoční svačinky. Chlapec souhlasí: „To je beztak tím, že jsou v tom namletý celý kuřata. I s kopýtkama.“ „Kuřata nemají kopýtka, kámo. Ty už jseš vožralej?“

Nakonec zakotvíme v čajovně Hostimil, což je nejspíš jediný místo na světě, kde si můžeš v jedné místnosti dát čaj s vodnicí a debatovat o Nepálu s batikovanými lidmi a ve druhé vypít tisíc piv a strávit zbytek večera debatou o intertextualitě v umění, Palestině a různých způsobech, jak se dá spařit prase. Pokud tedy nesedíš vedle repráku, ze kterého se najednou o půl třetí ráno začne valit cosi jako dětský smích a reggae, aby ho následně vystřídal temný noise s hlasem naléhavě deklamujícím existenciální verše jako Sexuální genocida či Kouřila péro, až se jí z těla kouřilo. Přidali bychom nějaký bližší a podrobnější rozbor místní atmosféry, ale už bylo pozdě a naše poznámky se hemží různými šiframi, kterým střízliví a mimo Brno nerozumíme. Pardon.

Závěrečná mini-sonda do černé komnaty brněnské gastronomie

Druhej den ráno chceme jít na oběd do Vegalité, ale je neděle a mají zavřeno. Což je škoda, protože na tamním jídelním lístku se nachází veganské halušky se zelím a uzeným tempehem, které Chlapec považuje za absolutní vrchol blaha a zázračný lék na kocovinu a tvrdí, že jestliže je možný dostat michelinskou hvězdu za nějakou molekulární ptákovinu, tak Vegalité by za tyhle halušky mělo dostat aspoň michelinskou galaxii nebo michelinský Kuiperův pás a ostatní ho prosí, aby už přestal blábolit a nekazil všem už tak dost těžký ráno.

Slečna, která narozdíl od Chlapce do gastronomie opravdu trochu dělá – což se projevuje mj. tak, že má v kuchyni asi patnáct různých druhů soli a odstředivku na salát a nepřipadá jí to divný – přitom vzpomíná na včerejší večeři v sympatickém bistru / vinném baru Kohout na víně, který se nachází v suterénu Domu umění hned za rohem od Kabinetu.

Zatímco tak proponenti hladkých kuřecích burgerů odmítají šanci posunout se v třídním potravním řetězci o patro výše a hledají „nějakej smažák nebo tak něco“, Slečna nostalgicky touží po tamní fúzi asijských a lokálních chutí, lístku plném naturálních vín a dezertu s popcornem. Bohužel je přehlasována patriarchátem, takže roli finální zastávky přebírá Pivnice u Čápa.

Čáp je jedno z mnoha míst, kde se majitelé v určitým bodě rozhodli, že už je nebaví podporovat bohémský alkoholismus magistrů z filozofické fakulty a z původně legendární knajpy udělali jakože solidní restauraci. V pořádku. Teď je to vlastně docela normální podnik, teda až na to, že disponuje nejvíc agresivně anti-veganským jídelním lístkem v republice.

„Jediný jídlo u Čápa, kde není maso, je eidam třicítka v bramboráku,“ poučuje nás Milan. „Jinak dávají slaninu i do šopáku. A když si dáš řízek se salátem, tak to neoddělí od sebe, takže dostaneš řízek a ten salát leží na něm. Než se probojuješ k tomu řízku, je úplně prochcanej zálivkou. Mňam.“ Na druhou stranu ale mají super zahrádku přímo na Obilňáku a obsluha je dost rychlá na to, aby si člověk vůbec neuvědomoval, že si dává „jednoho vyprošťováka“ už popátý, ujel mu vlak a začíná se pomalu propadat do Brněnské černé díry.

Na podzim se do Brna vrátíme znovu; máme v plánu navštívit Vilu Tugendhat a její okolí, projít celý Veveří odshora dolů a pokusit se o časosběrný dokument na Čáře pod hodinama. Do tý doby si ale dáváme tříměsíční detox. Devět z deseti doktorů totiž doporučuje dávkovat Brno postupně – jinak se člověku začne točit hlava, zažívá silné euforické stavy a vrcholí to tím, že už se nikdy nevrátí.

A to my musíme, protože máme kancl v Praze. Zatím.

© 2017 GoOut