Ve spolupráci s ¨

Město snů, model 2018: Jak současná generace vnímá život na Jižáku

Text: Photo: Libor Petrášek

Panelových čtvrtí na krajích velkých měst jsou po republice desítky a člověk snadno propadne přesvědčení, že se od sebe vlastně vzájemně moc neliší. Realita „králíkárny“ je uniformní a jednolitá, její samotný princip nedovoluje individuální odlišnost. Jenže ať už se o rozdílech mezi jednotlivými sídláky bavíme jakkoliv cynicky, jeden fakt je přijímán takřka univerzálně – Jižák, největší pražské panelové hnízdo, je jejich králem.

Velkolepý triumf socialistického plánování. Skutečné nové město pro moderního člověka 20. století. Sovětské vizionářství ve své době zrovna nevynikalo skromností. A protože kdesi v jungiánské džungli podvědomí české popkultury září červenými kapitálkami napsané pravidlo o tom, že každý text o Jižáku musí začít citací té skladby od PSH (ona je ve skutečnosti od Lesíka Hajdovského, ale co už), přidáváme se i my: „Jižák, město snů, my žijem tu už spoustu dnů. Beton je tady a beton je i tam, všechno je na beton, každej fandí nám.“

Ten refrén znají samozřejmě všichni, kteří jsou dost staří na to, aby si ještě pamatovali Oriona před jeho transformací v letargický oživlý kýbl Cuba Libre. Ostatně Jižák, v původní verzi od Manželů, platí za vůbec první hip-hopovou skladbu u nás.

Celý Jižní Město tak má už několik dekád pověst místa, kde se zrodil českej rap, což potvrzuje i kultovní Studio Jižák – to sice aktuálně sídlí v rodinným domku pár kilometrů stranou v Petrovicích, v hlubokých devadesátkách se ale nahrávalo normálně v paneláku.

„Na začátku devadesátek dělali všichni všechno, nebyly pevně rozdělený úlohy. Ta crew z Jižáku vyšla z graffiti scény a byla docela úzká. Orion a Sifon už rapovali, ale LA4 ještě dělal breakdance. Úplně první tracky se nahrávaly u mě doma v bytě, až z toho vzniklo takový provizorní studio,“ popisuje počátky fenoménu Tomáš Sochůrek, zvukař, šéf současnýho Studia Jižák, sběratel žánrových Andělů v kategorii hip-hop a někdejší rapper známej z kultovní formace Coltcha jako Etienn.

„První nahrávku jsem dělal tuším pro Názov Stavby,“ dodává – o jak hluboký historii je řeč nám dochází v okamžiku, kdy se na téma Jižák bavíme s jedním ze zástupců současných pražských cloud rapperů. Otázka zní jasně: Co si tvoje generace myslí o Jižáku? Odpověď je ještě jasnější: „Ta současná? Vůbec nic, hahahahaha, ani neví, že se tam něco dělo.“

Hned po odrecitování rituální úvodní pasáže skladby Jižák pak v drtivé většině článků přichází hlasité upozornění, že teď už to tak ale v žádným případě nefunguje, že Jižní Město je normálním solidním místem pro život, že Praha 11 natřela všechny hnusný šedý paneláky na veselo a že Panelstory Věry Chytilové už neplatí.

V podstatě každej text, kterej se nějakým způsobem snaží mapovat realitu městské části začínající na Roztylech a táhnoucí se přes Chodov, Opatov a Litochleby až dolů na Háje a k Milíčovu, následuje tuto dějovou linii, utvrzovanou výpověďmi pamětníků, kteří tam žijí už minimálně od revoluce.

(Jako další krok pak s železnou pravidelností následuje zuřivá hádka v diskusi, jestli se správně říká Jižák nebo Jižňák.)

My se rozhodli toto schéma opustit – že Jižák, kterej začínal jako shluk nedokončených paneláků uprostřed bahnité louky, prošel za poslední bezmála půlstoletí razantní změnou k lepšímu, je tak nějak jasný. Zajímalo nás ale, jak se na tuhle legendami opředenou pražskou část dívá mladší generace: studenti z místních kolejí a lidi, které sem přilákaly nižší nájmy.

„Původně to mělo bejt velký a hezký. První plány vznikaly v šedesátkách, cílem bylo vybudovat úplně nezávislou, samostatnou čtvrť. Jenže komunisti byli plánovači na hovno, takže zjistili, že jim dochází čas a prachy a místo toho narychlo naházeli na pláň hromadu šedejch králíkáren a nastěhovali lidi ještě prakticky na stavbu,“ uvozuje historickou reálii Jižáku Míša, jedna z dotazovaných osob. Jakub, divadelní režisér a obyvatel Chodova, přidává současnou perspektivu alternativního umělce: „Dokud nebyl obchoďák, tak jsme měli všichni deprese. Pak postavili obchoďák a my se tím stali slavnými.“

Mamutí OC na Chodově přitom patří v Praze k těm snesitelnějším. Jak z hlediska zásobenosti, tak i proto, že na rozdíl od Palladia, Novýho Smíchova a dalších podobných ejakulátů pozdního kapitalismu působí tak nějak civilnějším, „normálnějším“ dojmem. Nevýhoda je, že ho ze všech stran oblepujou výpadovky, takže vymotat se ven chce buď metro, autobus, nebo hodně sebevědomí. Nebo auto.

Mimochodem – už v tomto bodě za sebou máme čtyři citace od čtyř různých lidí, a to rozhodně není konečné skóre. Článek o Jižáku totiž zlomil rekord v nepoměru mezi počtem respondentů a množstvím informací, které se nám z nich podařilo dostat. Tou zdaleka nejčastější bylo ujištění, že je to daleko a nic moc se tam neděje. Prostě beton tady a beton tam a všechno je na beton.

(Pardon. Tohle bylo naposledy.)

Výchova úspěšných manažerů na Jižním Městě

Pokud odečteme pamětníky a očité svědky proměny sídliště v normální místo k životu – oba katastrální celky, Jižní Město I a Jižní Město II, poskytují domov dohromady nějakým 80 tisícovkám lidí – zjišťujeme, že největší konstantou napříč obyvatelstvem jsou studenti z místních kolejí.

Jako Dominik, který tu strávil dva roky během studia ekonomie. Kolejí je celkem pět, a i když formálně leží už v Kunraticích, patří neodmyslitelně k atmosféře Jižáku.

„Jediná občanská vybavenost, co mě zajímala, byl Albert. Po zavíračce večerka. Po zavíračce večerky benzinka,“ zahajuje Dominik svůj výklad na téma Jižák vs. podmínky pro život.

„Albert byl důležitou součástí sídlištního světa, protože mi připadalo, že se všude po Jižáku válely jejich nákupní vozejky. Lidi s jejich pomocí stěhovali věci, používali je jako odpaďáky… dokonce jsem na otočeným vozejku viděl lidi grilovat.“

Kreativita kolejní mládeže není samozřejmě zdaleka omezená na Jižák, relativní odloučenost a velká koncentrace studentů na malým prostoru ale dělají divy. „Potkáš hromady lidí, kteří do tý doby bydleli u rodičů a museli chodit se stmíváním domů. Nově nabytá svoboda je utrhla z matčina řetězu,“ vzpomíná Dominik.

„Když jsem se učil na státnice, někdo dvě patra nade mnou vyházel kousek po kousku během několika hodin všechen nábytek z okna. U každé jednotlivé věci křičel LETÍÍÍÍ. Kousek od nás bydlel týpek, kterej si došel na benzínku pro naftu do petky, nalil ji do záchoda a zapálil.“

„Vyhodili ho, ale druhej den si zažádal o ubytování na vedlejší koleji a dostal ho. Teď je z něj úspěšnej manažer.“

Zábavu na „studentským“ okraji čtvrti zajišťujou místa jako klub Blanice nebo El Magico, klasická kolejní dýza, ještě odvázanější než ty na Jarově. Láká na „nejlepší studentské mejdany v Praze“ a vlastní appku, což jsme u žádnýho podobnýho místa ještě neviděli (Roxy nepočítáme). „Nejlepší hospody ale byly přímo na kolejích,“ poučuje Dominik. „Jinak jsme chodili k Zelenýmu Ptákovi, to je kousek. Jednou jsem jim tam ukradl ferneta z tomboly.“

Ne že by hospodský prostředí bylo nutnou podmínkou k dělání brajglu: „Čas od času probíhaly války kolejí, jejichž cílem bylo udělat co největší rámus. Blanice vs. Vltava vs. Otava. A vedle byl kopec, kde se dělaly koncerty, tak jsme si občas sedli na kopec a koukali zadarmo na koncert.“

Mrtvej Brouk na Zahradě (a další místní speciality)

Náš terénní náběr padl tentokrát na páteční večer; vysoká očekávání pravé sídlištní rotyky se ale nepotvrdila. Chlapec přijel na Chodov, vylezl z obchoďáku, zjistil, že neví, jak se odtamtud vymotat, jel zpátky na Roztyly a následně během dvou hodin absolvoval okružní trip všemi místními částmi včetně Litochleb a Milíčova. Cílovou rovinku tvořil Centrální park, obří pás zeleně rozkročený mezi stanicemi Háje a Opatov.

Je to fascinující místo. Obřích sídlištních parků už jsme pár viděli, žádnej z nich ale nevypadá jako lehce zvlněná přistávací dráha pro splašené boeingy. Absence stromořadí i dalších potenciálně výrazných struktur způsobuje, že je z jedné monolitické řady paneláků vidět přímo na protější monolitickou řadu paneláků, i když cesta naštorc přes ten park trvá pět minut.

Na rozdíl od Severního Města se tady na jihu nezachovalo ani moc upomínek na starý vesnice, který tu původně stávaly a propůjčily současným čtvrtím svoje jméno; Háje třeba šly k zemi úplně. Z Chodova sice zůstala gotická Chodovská tvrz (s kulturním programem!), její kouzlo je ale podlomeno faktem, že náš pán a vládce jebnul hned vedle centrálu Agrofertu.

Je pravda, že Chodov skrývá ještě jednu specialitu – místní hřbitov. Ten totiž kromě toho, že leží na sídlišti, ještě i sám vypadá jako sídliště. „Ten, kdo ho navrhoval, měl podle mě solidní smysl pro humor,“ podotýká Agáta, na kterou právě toto místo udělalo během návštěvy Jižáku největší dojem. „Představ si, že celej život bydlíš v paneláku a po smrti tě šoupnou zase do paneláku, akorát pro urny. Prostě máš sousedy nad sebou a pod sebou a vedle sebe, na tomto světě i na onom.“

Procházka Jižákem rozhodně uspokojí fanoušky historickýho vývoje moderní architektury – není pravda, že by tu vládla vyloženě uniformní paneláková šeď. V okolí Kunratickýho lesa na jedné a Hostivařskýho lesoparku na druhé straně prosvítají řady rodinných domků, socreál pomníky si podávají ruce s bytovkama maloměstskýho střihu. Stovky rozsvícených oken jako by chtěly potvrdit, že se tu ve 21. století opravdu dá spokojeně žít.

Plus, samozřejmě, tu stojí legendární monstra jako ubytovna Sandra v Opatově (21 pater!!) nebo hotel a ubytovna Kupa, což jsou takový ty dvě mega věže spojený průchodem s obříma hodinama nahoře. Fotka Kupy nesmí chybět v žádným článku o Jižáku, protože pro spoustu lidí je právě její fasáda definicí celé čtvrti. Takže:

Dokonce ani tradiční sídlištní bolest – kultura – tady nepůsobí tak dezolátně jako třeba v Řepích. Minimálně do kina si člověk zajde na Hájích (kde stojí Cinema City Galaxie). Music Club Jižák už sice v současnosti slouží jenom pro zkušebny (což, na druhou stranu, není vůbec k zahození), nicméně Kulturní centrum Zahrada pořád jede naplno – třeba na Beatles revival s názvem Mrtvej Brouk bychom si zašli hned, už kvůli tomu rozkošně cynickému názvu.

Jeden z průzkumů odhalil, že z celkových 1623 vchodů na celém Jižním Městě se hned 1237 nachází do pěti minut chůze od školky, 1025 od obchodu s potravinami, 1423 od sportoviště, a prakticky všechny od zastávky MHD. Statistiky mluví jasně. Na druhý straně ale mluví jasně i lidi jako Tobiáš, jehož třináctiletá zkušenost s životem na Opatově vyústila v poznání: „Hele Chodov je jakože luxusní část, Opatov hnusná část, a Háje klidná část. Všechno jsou to ale prdele.“

Park, pivovar a Jehovisti

Ve čtvrti, která má počtem obyvatel blíž třeba k Hradci Králové než k jiným pražským částem, nemá moc cenu snažit se vysoustružit nějakej obraz „typickýho obyvatele“. Štěpán, kterej bydlel na Hekrově ulici v Hájích, nicméně představuje poměrně typickej příklad – hodně času trávil ve městě a na Jižáku si užíval hlavně výhody jeho polohy: „Hostivařskej lesopark je super. Chodil jsem tam běhat, a když bylo teplo, tak uhejbat lidem se psama. Jinak je to v podstatě tak, že vjíždíš a vyjíždíš z betonovýho kurníku.“

„Hodina cesty do práce, hodina z práce… Dobrý je, že na těch okrajových místech je fakt klid. Plus, samozřejmě, pořád relativně levný bydlení – na Prahu. Asi tam moc lidí bydlet nechce, protože je to daleko.“

„Mám kamarády, kteří bydlí na Jižáku, protože zdědili byt po babičce a nechce se jim platit nájem v centru,“ přikyvuje Dominik. „Najednou máš byt na metru, což je vlastně výhra… na Chodově je nákupák, kde seženeš úplně všechno… vypadá to fakt skoro idylicky.“

„Jenže ani slušný nájmy sem ty mladý lidi moc nenatáhnou. Vsadil bych se, že tam bude o dost vyšší průměrnej věk než ve zbytku Prahy,“ dodává, načež se noří do dat Českého statistického úřadu a o pár minut později přichází s potvrzením: „Pokud koukám správně, tak je hned po Praze 10 druhej nejvyšší.“

Přímo na Chodově stojí Jihoměstský pivovar, kterej vaří překvapivě výborný pivo; tenhle Štěpánův tip silně kvitujeme. Není ale poslední: „Pamatuju si místní Dendrit Kafé. To je taková ta sídlištní kostka, jaký se stavěly za komára. Hrozně si to chtělo hrát aspoň na normální kavárnu, ale stejně se tam chodili akorát schovávat fotrové z těch paneláků kolem. Taky tam byla hospoda, kde se chlastalo už od poledne a pár existencí tam jede lihovou extraligu a pozorujou lidi, jak zoufale dobíhají autobus.“

Po chvíli detektivní práce zjišťujeme, že hospoda se jmenuje kreativně Pivní bar 11. Sídliště si na metafory moc nepotrpí.

Nakonec se tak celá zkušenost s Jižákem zužuje na poznání, že původní plán – postavit na okraji Prahy za Kačerovem de facto samostatný město – přece jen vyšel, i když asi jiným způsobem, než jeho autoři očekávali.

Mladý rodiny tu najdou levný bydlení, školky a přírodu. Studenti tu najdou koleje, na kterých se vyblbnou na pár dekád dopředu. Starousedlíci si užívají fakt, že se celá ta dystopická realita Panelstory postupně přeměnila v nudnej každodenní kolorit. Místní alpy se pořád mají kde nacamrat. A ostatní prostě přijíždí a odjíždí, což je díky metru naštěstí jednoduchý a rychlý.

„Nejradši jsem měl ty ženský, co postávaly u stojanu Jehovistů,“ zakončuje Štěpán. „Ráno tam stály zamračený a pořád si něco mumlaly. Chodil jsem často kolem, ale až v okamžiku, kdy jsem je začal fakt poslouchat, mi došlo, co vlastně říkají. Nadávají úplně všem a přivolávají zkázu a pohromu.“

Zní to jako ideální anekdotické ukončení exkurze do čtvrti, která se nepodobá žádné jiné. Protože Jižák je město snů. Lidi tu žijou už spoustu dnů.

Sorry.

© 2018 GoOut