Ve spolupráci s ¨

Maloměsto na metru: Jak úspěšně prožít mládí v Kobylisích

Text: Photo: Libor Petrášek Styling: H&M

Pokud si někdo čte trasu pražskýho metra jako básničku, skoro to vypadá, jako by Kobylisy patřily do širšího centra: Václavák, Hlavák, Florenc, Letná, Holešovice… a jsme tam. Jenže potom do toho metra stačí nasednout. Přejezd mezi stanicemi Nádraží Holešovice a Kobylisy trvá dýl než průměrná skladba od Pink Floyd, a když člověk na druhé straně řeky vyleze ven, místo industriální reality ho přivítá vlastně typický maloměsto.

Bylo nám to jasný už během první fáze příprav tohoto textu, protože Google na dotaz „Co se dá dělat v Kobylisích“ odpověděl článkem o pánovi, kterému se na balkoně uhnízdily poštolky a on je krmil. To nevyvolává zrovna dojem pulzující metropole plné dobrodružství.

Přitom přímo kolem metra probíhá docela solidní hemžení; je to ale hlavně proto, že odtamtud jezdí autobusy do okolních sídlišť. Na Ládví nebo do Střížkova dojdete i pěšky, do Bohnic je to pár minut, stejně jako do Chaber, Ďáblic, nebo na druhou stranu na Prosek a do Letňan.

„V těch barácích u autobusových zastávek jsou byty. Kancly tu vlastně skoro neexistujou, je to vyloženě rezidenční čtvrť,“ poučuje nás Anežka, místní rodačka, která tu strávila mládí a jejíž vzpomínky na pubertální kobyliství budou tvořit podstatnou (nejzábavnější) část tohoto článku. „Ale jsou divný, drahý. Slyšela jsem, že tam nikdo moc nechce bydlet.“

Mediální důraz na poštolky na balkoně potvrzuje, že Kobylisy lákají na první pohled hlavně blízkostí přírody – kousek odsud jsou Čimický a Ďáblický háj, Draháňské údolí i Troja, kde teda už nemají lávku, ale ZOO pořád stojí.

Největší kulturní vyžití tu nabízejí multifunkční Salesiánské centrum a Divadlo Karla Hackera – a milovníci architektury, jako naše redakční Dívka, ještě upozorňují na dvě funkcionalistické vily od Richarda Ferdinanda Podzemného (jedna stojí na Čimické, druhá na Libišské ulici).

Morbidnější stránku čtvrti představuje fakt, že na Kobyliské střelnici se za války popravovalo, a taky finanční úřad pro Prahu 8, sídlící v hrozivé budově na kopci, která vypadá spíš jako Drákulův šmajchlkabinet. Jít s nějakým průšvihem v Kobylisích na finančák musí být podobná radost jako bodat se tupým nožem do kolene.

„Kobylisy vlastně ničím vyloženě unikátní nejsou,“ přemítá Klára, další bývalá rezidentka, která toho v Praze viděla už docela dost: „Bydlela jsem na Smíchově, na Palmovce, a tam si v noci kvůli hernám a feťákům ani neotevřeš okno. V Kobylisích byl totální klid. Skvělej poměr mezi dostupností, pohodou a cenou bydlení. Člověk, kterej není nějak extra náročnej, tam najde prakticky všechno.“

Vypadá to, že klídek a pohodinda opravdu slouží jako nejvýraznější místní lákadlo; nikdo se ani nesnaží předstírat, že by se tu něco dělo, a dokonce existují iniciativy za co nejvěrnější zachování současného stavu. Pouliční punk tu zkrátka nikdo moc nechce, což se odráží i na tom, že studentů v okolních ulicích bydlí naprostý minimum. Kobylisy patří starousedlíkům a rodinám s dětma.

Chcete hodinky? Napište nám!

„Hele, sice se tu děje hovno, ale zase můžeš vytáhnout mantru všech lepších lidí, realitních makléřů a tak – SPORTOVNÍ VYŽITÍ,“ kontruje Jáchym, další lokální kontakt, který mimochodem pracuje v exkluzivní realitní kanceláři, pročež o těchto věcech ví své:

„Když jsme se sem přistěhovali, tak jsme šli první tejden běhat do Ďáblickýho háje, a pak už jsme celou dobu ani nevytáhli paty z baráku. Jenom do Absolut baru. He, he.“

„Ne, máš tady tři koupáky. Na Stírce, někde u paneláků a akvapark na Šutce – to je normálně takovej ten ultramoderní park, tři druhy tobogánu, tři druhy sauny, tyhle koniny. Já tam byl jednou a dodnes mám doma hodinky s předplaceným litrem. A už je nechci, takže napište do toho článku, že je klidně někomu prodám. Je na nich litr mínus jedna návštěva akvaparku. Jestli je někdo chce, ať napíše do komentáře na Facebooku, a jsou jeho, mně je to fuk.“

„Na Šutku jezdí mimochodem všichni kámoši z Letný,“ pokračuje Jáchym. „Hnedka u bazénu totiž maj chlebíčky, takže můžeš brouzdat v plavkách, ráchat si nohy ve vodě a u toho požírat chlebíčky, což je boží.“

Redakční chlapec si SPORTOVNÍ VYŽITÍ spojuje spíše s areálem fotbalového klubu Admira, kde byl jednou v neděli ráno na zápase mladšího dorostu mezi Kobylisy a Táborskem a potom se divil, že mu lidi spílají do hipsterů.

„Admira je místní Ďolíček,“ poukazuje Anežka na vršovickou chloubu, zatímco Chlapec vzpomíná na místní nálevnu, kde to vypadá trochu jak v čekárně u doktora, a strejda za okýnkem dává pivo každýmu, i trenérům, kteří by zrovna měli trénovat, protože se hraje zápas.

High School Musical: Kobylisy Edition

Anežka prohlašuje, že Klapkova ulice je nová Krymská. „Po Klapkovce jezdí tramvaje, končí u knihovny a ZUŠky, což je pro místní kids centrum sociálního života. Jsou tam obchody, dřív tam byla pošta, tržnice… a cukrárna, kde jsem měla svoje první rande.“

„Bylo mi asi třináct, měla jsem zelený skejťácký boty a šla s o rok starším klukem z proseckýho gymplu. Po škole jsme jeli busem z Čertova vršku kolem trafiky, kde jsme si koupili čtyři startky, kusovky, vykouřili je na zastávce, sjeli na Bulovku, tam přestoupili na tram do Kobylis a šli do tý cukrárny. Já si dala čaj a indiánka. Báby na nás koukaly, protože jsem měla strašně hnusnou velkou červenou bundu, protože byla zima.“

„Ta cukrárna furt existuje. Dali jsme si před ní pusu a já pak šla pěšky domů kolem bazénu. Stojí hned vedle obchodu, kterej se jmenuje ‚Nezbytné věci‘. Vedle jsou pak už jenom herny.“

Na sídlišti v Ládví se komunitní život sdružuje kolem kulturáku a multikina, kam prý lokální mládež chodí zkoušet zábavné návykové látky. „Na Ládví jsem se poprvý opila,“ vzpomíná Anežka, „a potom se poblila v tom multikině na záchodech. V tom kulturáku jsou samozřejmě taneční, ale i autoškola. Kulturák v Ládví je důležitej, supluje totiž kulturák přímo v Kobylisích, kterej neexistuje.“

Poláčkovskou poetičnost scének ze života teenagerů v Kobylisích sice narušují zkazky o sídlištních kalbách, jejichž intenzitu by nejspíš nedával ani Zilvar z chudobince; jinak to ale zní jako skoro perfektní místo pro život, když člověk ještě nemusí moc řešit věci: „Nejlepší na Kobylisích je, že jsou dost členitý. Není to jenom sídliště. Zpětne to považuju za ráj pro výchovu dětí v devadesátkách. My jsme bydleli vlastně na hranici s Libní.“

Což, mimochodem, otevírá další důležitou otázku…

„Libeň? Co je to Libeň?“

Lokální kontakty se shodují na tom, že mezi Kobylisy a Libní existuje něco jako rivalita. Tomáš, hudební producent, který tu vystřídal dokonce dvě adresy, vzpomíná: „Když jsem se přestěhoval do Kobylis, bydlel jsem v baráku na Trojský, kde se dřív točilo německý péčko. Chodily tam normálně fanouškovský dopisy od Němců, žádosti o podpisy a o kalhotky.“

„Tady nahoře je klídek, ale sjedeš na Bulovku… celá Zenklovka pod Bulovkou je smrdutá pikem, projdeš se tam a je ti jasný, že máš víc zubů než všichni lidi, který potkáš, dohromady. Kolem metra ještě prosakuje Libeň, dál nahoře už máš starý bytovky a tam už jseš prostě v hezkým, ospalým maloměstě.“

Tomáš i Jáchym se nicméně shodují v tom, že něco jako „archetyp Kobylisana“ v podstatě neexistuje. „Já to vnímám hlavně v porovnání s Libní, no, hranice mezi oběma čtvrtěma mi trochu připomíná Ústí nad Labem,“ přibližuje Tomáš, zatímco Jáchym dodává: „Typickej místňák vypadá asi jako můj kámoš, kterýmu je 38, zdědil tu byt po rodičích, má tam psy… a vlastně tu nic nedělá. Kempí si v klídku a jezdí každej den do města, kde se dějou věci.“

Nakonec docházíme k tomu, že velká výhoda Kobylis tkví v tom, že jde o jednu z posledních pražských čtvrtí, kde si třicátník s relativně normálním příjmem může dovolit žít bez spolubydlících. Garsonky tu prý nejsou, ale malý 2+kk v novostavbě vyjde třeba na patnáct tisíc. Což je na Prahu hodně slušný, i když je otázka, jak dlouho to vydrží.

„Hele, Libeň je zlo,“ potvrzuje Anežka, že coby hrdá rodačka to s tou rivalitou myslí smrtelně vážně. „Slyšíš věci jako: V Libni okradli kamaráda, v Libni nic není, v Libni je výluka tramvají… Bulovku berem trochu na milost, i když je to hrozný místo, ale aspoň je blízko. A nahoru směrem na Prosek, na Čertově vršku, jsou takový ty vily pro lepší lidi.“

„Můj táta ale vždycky říkal: Na Čertovým vršku rozbil jsem si držku. Děcka z gymplu to říkaj taky. Takže tak.“

Nemocnice Bulovka je vůbec kapitola sama pro sebe. Její poloha na geografickém rozhraní mezi Kobylisy a Libní způsobuje, že vlastně nikam nepatří, takže její existence nikoho neštve; jinak ale nemá zrovna nejlepší pověst, i když hodně záleží na konkrétní zkušenosti.

„Tam se fakt zastavil čas, a dávno, hodně dávno,“ soudí Klára. „Radši jsem si vrhla ploda doma sama,“ zakončuje, a odteď už všichni budeme až do konce životů používat slovní spojení „vrhnout ploda“.

Fetiš Michala Davida, postkoloniální večeře a Čajovna nejvyšší potřeby

Po příjezdu metrem se člověku jako první naskytne majestátní obraz restaurace Kobyla, což v redakci považujeme za nejhorší slovo v českém jazyce, něco jako M O I S T v tom anglickém. Samotnej prostor je vlastně docela normální plzeňská hospoda, i když, pravda, s trochu nádražně akvarijním feelingem; Klára podotýká, že naproti se nachází gynekologie, kterou nedoporučuje. Občas máme pocit, že v Kobylisích je všechno tak nějak… random.

Druhou dominantou zastávky metra je Albert, jenže, jak říká Anežka: „Když jdou děcka k Albertu, myslí tím Albert na sídlišti, ne ten na metru. Albert na sídlišti is the only true Albert.“

„Tady se vlastně moc nekalí,“ vysvětluje Jáchym, zatímco sedíme v baru Amarula naproti metru, sbíráme síly na sestup do dalších lokálních kořalen a pijeme třetinkovou Stellu. Jedinou společnost nám dělá osamělý čtyřicátník datlující cosi do laptopu Asus; podle trhaných pohybů zápěstím poblíž klávesy Shift usuzujeme, že paří Prince of Persia a snaží se vyhnout takovým těm padajícím zubům na osmým levelu.

Jáchym bydlel vedle obchodu s enigmatickým názvem Šaty Go Home za rohem od Zenklovy, ulice, která padá až dolů do Libně; její kobyliská část ale nabízí taky několik klenotů, třeba indickou restauraci, která vypadá jako z učebnice postkoloniálního vidění světa.

Nejenže je viditelně označená jako INDICKÁ, ale její výzdoba připomíná katalog redukcionistických viktoriánských představ o tom, jak to vypadá v Indii: Tádž Mahal, různá hinduistická božstva na slonech, zlaté sochy, bizarní murály s Gándhím, všechno. Chybí už jenom nekonečná smyčka bollywoodských filmů v pozadí. Prý se tam moc lidí neotočí, protože se všichni zaseknou o pár metrů vedle v čínské restauraci, kam se pravidelně chodí lejt.

Legendární Vlachovka je bohužel zavřená, takže náš plán na absorpci atmosféry tohoto popkulturně nesmrtelného místa padá; končíme místo toho v rohové hospodě s geniálně optimistickým názvem Enjoy Bar, kde jeden náš kamarád jednou vedl konverzaci se slečnou, která mu ukazovala telefonní číslo na Michala Davida.

„My se totiž s Míšou známe. My jsme spolu něco měli. Míša má rád, když mu cucám palce u nohy. Až mu budeš volat, řekni, že máš kontakt ode mě. Hihi.“

„Mně došlo, že v Praze máš vlastně spoustu debilních čtvrtí, kde se nic neděje,“ podotýká Jáchym; náš sraz v Enjoy Baru je tentokrát o něco klidnější, bez milenek Michala Davida. „Takový ty Jižáky a tak. Ale Kobylisy maj výhodu v tom, že tě tu nedržej. Dá se hrozně dobře dostat pryč.“

„Tisíc tramvají, metrem jseš za chvíli na hlaváku… jakože je to prdel, ale nechá tě vypadnout. Chápeš? Není tu takový to prázdno, který tě sežere, pohltí a izoluje, taková ta sektářská sídlištní depka. Kobylisy jsou super, protože říkaj: Kámo, budu rád, když se sem přijdeš vyspat, jinak si dělej, co chceš. Navíc je to tu fakt hezký.“

Anežčiny nightlife tipy mají trochu odlišný charakter: hospody Na Verandě a U Hofmanů, který nejsou nic extra, ale lidi tam chodí. Čajovna, která se prý nachází NĚKDE v Kobylisích, ale nikdo neví přesně kde. A potom samozřejmě PHB.

Tento akronym znamená „Pizzeria Herna Bar“ a místní ho vyslovují foneticky, jako „péhábéčko“, protože jak jinak. Jde o podnik, kterej se sice nachází až na Proseku, ale Anežka o něm mluví takřka s nábožnou úctou. „Začneš na Kobylisích na lavičkách u metra, chvíli pofelíš a pak se jede busem do péhábéčka.“

„Uvnitř není nikomu víc než osmnáct. Drogy tu moc nejedou, páč lidi jsou socky… jenom hulení, ale to zase dost. Klasika je nakalit se naproti v Kaufu před zavíračkou, odvážnější rovnou i šlohnou pytlík chipsů. Přeběhneš čtyřproudovku, proběhneš lesíkem a jseš u péhábéčka.“

Ptáme se, co je to vlastně za prostor – hospoda? Klasická pizzerka? Kulturák? „Všechno,“ zní odpověď. „Právěže je to takovej mišmaš, kterej nedokážeš definovat. Je tam pizzerka, ale i diskoška, kde se fláká celej hood, všichni, kdo něco znamenaj. Gympl Litoměřická a Litvínovská, místní elity. Dokonce mají i vyhazovače, ale ti nic nehrotěj.“

Anežka už v Kobylisích nebydlí, ale vrátila by se kdykoliv, protože – jak říká sama – čtvrť, kde prožiješ dětství, je jenom jedna. „Ráda bych, aby tu vyrůstaly moje děti,“ zakončuje. „Pro děti je to fakt dobrá čtvrť. Spousta kroužků, ZUŠka, bazény, všechno. My třeba se školou chodili na Okrouhlík drtit pískovcové kameny, což byl oficiální program. To asi jinde nezažiješ.“

„Hlavně ale samozřejmě chci, aby se moje děti taky socializovaly tady, na nejlepším sídláku, a tradice tak zůstala zachovaná. Kobylisy si to zaslouží.“

© 2018 GoOut