Ve spolupráci s ¨

Malá Hanoi na kraji Prahy: Jak funguje vesmír v Sapě

Text: Foto: Libor Petrášek

Vyrazit do nejznámější vietnamské tržnice v republice na vlastní pěst s sebou nese riziko, že se člověk v té spleti uliček a obchůdků jednoduše ztratí. Pro člověka zvyklého na klasické pražské kulisy totiž místní scenerie působí vyloženě matoucím dojmem. To je ale nedílná součást jejího kouzla.

Areál protíná pavučina budov a kontejnerů, ve kterých jsou převážně malá bistra, ulice, které se kříží v úhlech, co nedávají smysl, a nejlepší způsob, jak se zorientovat, je jednoduše následovat proud kolemjdoucích. Je to vlastně takový les omšelých nízkých bungalovů, kde je pokaždé vidět jen za nejbližší roh. Bez ohledu na to, kde právě stojíte, vypadá Sapa pořád stejně – může tam být dvacet budov, může jich být dva tisíce. Je to jako oživlá 3D inkarnace špatně vygenerované Google mapy.

„Záchytný body tu ale fungujou,” říká Oliver Lowe,MC, který dělí svůj čas mezi hudbu a provádění po Sapě. „Například kašna u zadní brány pro auta… nebo obecně brány jako takový. Jsou tady tři, jedna pro pěší a dvě pro auta. Uprostřed je místo, kde je nejvíc bister nalepeno na sebe. Nebo buddhistický chrám. Jsou i další.” Portál Sapamapa, který by (logicky) měl sloužit přesně k těmto účelům, není prý vždy bohužel správně aktualizovaný a obsahuje chyby, takže se člověk musí spolehnout buď na známosti, nebo na instinkt – což se tu ostatně děje často.

Něco podobnýho se dá říct i o oficiálních stránkách. Ty ale aspoň bodují dokonalým devadesátkovým designem, který prozrazuje, že v Sapě mají důležitější věci na práci než kódovat web. Zastavěná louka na jižním okraji města, kam se dá dostat buď taxíkem, nebo autobusy z Kačerova či Budějovické, vlastně žádnou extra pozornost zvenčí ani nepotřebuje. Vystačí si sama.

Oliver si to tady zamiloval už před lety; dokonce tak, že přemýšlel, že se do Sapy přestěhuje. Podařilo se mu dokonce sehnat byt 1+1 za nějaký čtyři tisíce (plus energie); při podpisu smlouvy ale vyšlo najevo, že si oficiálně pronajímá kancelář. Bydlet se tu totiž, formálně vzato, nesmí.„Asi kvůli tomu, že by tu v nočních hodinách rostlo riziko kriminality. Ostatně jako kdekoliv jinde, v jakékoliv komunitě."

„Je to škoda. Bylo by skvělý přijít sem třeba v létě večer, dát si na ulici nápoj z cukrový třtiny, dát do něj dvojitou vodku a k tomu zobat nějakej streetfood a jen tak se procházet s přáteli a relaxovat.” Takhle pozdě už ale v areálu bývá zavřeno.

Míst, kde se tu dá rychle najíst, je zhruba třicet. My si vybrali bistro Sành Quán; hlavně proto, že náš redakční Chlapec odmítá jíst cokoliv ze zvířat, což je v Sapě obecně docela problém. Nakonec je uchlácholen příslibem, že si tu může dát Bún bò Nam Bộ s tofu místo masa. Opravdu to jde, i když ho obsluhující slečna zkoumá zvídavým pohledem, jako by jí během objednávky sdělil, že zítra odlítá na Mars.

Přes den se v areálu Sapy pohybuje spoustu lidí, kteří bydlí často v Krči nebo Písnici. Místní ale dojíždí i z centra a z vesniček za Prahou. Pokud se zodpovědné osoby někdy dokopou k výstavbě trasy metra D, bude končit právě kousek odtud, v polích za Písnicí; to ale může trvat bůhvíjak dlouho. Potom je otázka, jestli právě určitá nedostupnost nepřispívá k autentickýmu charakteru Sapy; co se stane, až se sem všichni budou moct dostat z centra za pár minut? Neztratí areál něco ze svýho kouzla?

„Je možný, že se Sapa v budoucnu změní," přiznává Oliver, ale hlavní riziko vidí jinde: „Celý to podle mě závisí na tom, jestli nová generace Vietnamců bude pokračovat ve šlépějích svých rodičů. Jestli zachová tradici vaření poctivýho vietnamskýho jídla a ne-hektickýho způsobu života. Zatím se Sapa drží. Je to autentický místo s atmosférou."

„Další, kdo místní kulturu určitým způsobem negativně ovlivňuje, je část foodblogerů, kteří k receptům na webech a v kuchařkách nepřistupujou s úctou a pečlivostí. Mění tradiční receptury, vynechávají ingredience, špatně pojmenovávají bylinky. Využívají aktuálního zájmu o vietnamskou kuchyni, ale dělají to uspěchaně a ve svůj prospěch, což slýchám přímo od provozovatelů některých bister v Sapě."

Ne že by to s tím povídáním šlo vždycky jednoduše, protože vietnamština používá systém tónů a naučit se ji je pro cizince často jednoduše nemožný. Ne kvůli nedostatku snahy, ale prostě proto, že ten jazyk funguje úplně jiným způsobem.

Lidi se ale samozřejmě domluví vždycky. „Narazil jsem na místa, kde je jeden český pegagog, který soukromě doučuje pár dětí," přibližuje Oliver. „Vlastně mě to ani nepřekvapilo. Jsou to často mladí, nejspíše čerstvě vystudovaní nebo ještě studující pedagogové, kteří zvolili méně tradiční cestu za obživou. A Vietnamci jsou pro ně super zákazníci — sami hodně pracujou a potřebujou, aby jim někdo pomáhal s výchovou dětí, potažmo s jejich jednodušším začleněním do společnosti."

„Sama moje mamka se už dlouho stará o dvě vietnamské holčičky a poslední čtyři roky žijí i se svými rodiči v horním patře našeho domku v Domažlicích. Fungují dohromady jako rodina a mámu berou jako svoji ‘českou babičku’. To byl vlastně první impulz, proč mě tahle kultura a gastronomie začaly přitahovat.”

Sapa funguje už od roku 1993, kdy si tu první člověk pronajal konkrétní buňku. Tehdy to byl skrytej svět. Turisti ji ve velkým začali objevovat až nějakých pět let zpátky, kdy do Prahy zavítala první vlna zájmu o autentickou vietnamskou kuchyni. Hromadu věcí, surovin a ingrediencí, který potřebuješ k vaření, totiž seženeš s jistotou často jenom tady.

Vietnamci v Sapě vnímají svět trochu jinak než v centru. Nejsou obklopení hektickým způsobem života, nemají potřebu se sedřít z kůže. Idylickej život na konci světa ale naráží i na reálný problémy, a jedním z nich je třeba generační zlom.

Někteří z Vietnamců žijí v České republice už přes půl století; Oliver podotýká, že v ulicích Sapy můžeme vidět tři generace. Nejstaršímu chlápkovi může být kolem sedmdesáti — osmdesáti, sedí před krámem a prodává Bánh rán, což jsou vietnamské smažené rýžové koule (koblihy) plněné kokosem a mungo fazolemi. „Je to sympaťák, takovej zvláštní dědeček, neumí skoro vůbec česky, takže toho asi Čechům moc neprodá. Teď mi vlastně dochází, že jsem ho nějakou dobu nepotkal.”

„Nejmladší generace se často sama nazývá banánovými dětmi” dodává Oliver. „Zvenku žlutý, uvnitř bílý.”

Jirka, Oliverův kamarád, je Vietnamec. Vysokoškolák, jedno z banánových dětí, od pohledu sympaťák. S tatínkem, panem De, provozují bistro Bao Bao kousek pod Ípákem, takže má vhled do obou ‘scén’, v Sapě i v centru. Připojuje se k nám na procházku. A potvrzuje, že mladí Vietnamci často opouští svůj vlastní jazyk a zvyky:„Hodně děcek mluví i doma česky, protože se s vietnamštinou nesetkávají, a rodiče se jim musí přizpůsobit.”

(Redakční Chlapec si při té příležitosti vzpomíná na celostátní finále češtinářské olympiády, které absolvoval na gymplu v dobách děsivého pravěku známého též jako „2007”, a byl poražen vietnamským chlapcem. Multikulturalismus v praxi.)

„S Jirkou jsme se seznámili náhodou,” vzpomíná Oliver. „Chodil jsem velice často do bistra Lan De, které vlastní jeho mamka, na jídlo Xôi Thập Cẩm. Paní Lan se divila, že jsem tak často v Sapě, že chodím přímo k ní a že se tolik zajímám o konkrétní jídlo, suroviny a složení. Ptala se mě, jestli jsem policajt. Jestli tady pracuju. Nebo jestli mám vietnamskou ženu. Vysvětlil jsem jí, že bydlím za rohem a že mi u ní prostě chutná a rád poznávám nové věci. Na papírek mi při odchodu napsala telefonní číslo a řekla mi, že je to číslo na jejího syna a ať se mu ozvu, že bude ráda, když se budeme kamarádit a učit se jeden od druhého."

Co se kulturního vyžití týče, máme automaticky za to, že Sapa je v první řadě místo pro byznys. A procházky — nedaleko je krčský les nebo Thomayerova nemocnice, kde můžeš potkat daňky a jeleny. Narazit ale přímo v areálu mezi bistrama na galerii nebo koncertní sál zní jako bizarní utopie. Jirka nás ale překvapuje: „Ve velkém sále restaurace Dong Do se kromě svateb a oslav pořádají i hudební akce.”

Na opravdu velký události se ale místní většinou vydávají do SaSaZu. To může znamenat třeba návštěvu slavnejch vietnamskejch umělců, který přiletí vyloženě sem. Na koncertě se pak sejdou klidně tři generace, protože ty skladby všichni znají. Bavíme se o žánru: Existuje něco jako vietnamský techno? Vietnamskej indie pop? Post-metal…? „Hele, popový slaďáky," objasňuje Jirka. „Songy o lásce, který slyšíš v rádiu. Víš, jak jsme v tom prvním bistru poslouchali rádio? Tak tohle.”

Zato hospod v Sapě moc není; maximálně pár heren, ale moc živo v nich nebývá. Vietnamci totiž moc nechlastají, i když u spousty z nich bys doma našel minimálně jednu lahev finské vodky. (Tu ti ostatně nalejou i v hodně bistrech v Sapě; žádný speciální pálenky tu nenajdeš.) „Nikdy jsem vlastně neviděl na mol ožralýho Vietnamce. Ani na grilovačce s patnácti lidma — jenom jsme si dali pár piv, grilovali holubí maso a povídali si."

„Párkrát se mi stalo, že mi na fb stránku psali čeští muži, jestli je v Sapě bordel a jestli tam seženou místní holky. Lidi jsou úplně zmagořený. Nic takovýho tady není.” Stojíme zrovna před barákem, kterej působí dojmem lacinýho motelu z předměstí Las Vegas; ta asociace dává smysl. Oliver nás ale ujišťuje, že uvnitř se nachází jenom sklady a kanceláře vzdělanějších Vietnamců, kteří převážně místním nabízejí třeba účetní nebo právní služby. Samotnej koncept nevěstince Vietnamcům není většinou vůbec vlastní. Do vlastní kultury si tohle netahají.

Je vůbec možný přijet do Sapy na vlastní pěst a normálně se zorientovat? Oliver říká, že jo, pokud dodržuješ základní pravidla: chovat se s respektem, mít otevřenou mysl, nenechat se odradit třeba první nečekanou zkušeností během oběda (hodně vietnamských jídel má dost specifickou chuť: např. v polévce Bún bò Huế se používá krevetová pasta, jejíž chuť začátečník nemusí hned vnímat pozitivně). „Obecně se snažím místním hodně naslouchat a co nejvíc se na ně napojit, abych to pak mohl předávat na prohlídkách nezkresleně dál."

Neexistujou ideální dny na návštěvu; čas se tady nedělí na pracovní dny a víkendy, jak je známe my. Po šestý večer ale život v areálu většinou utichá a trhovci se začínají odebírat domů. Zažíváme to z první ruky, zatímco si v bistru u Jirkovy maminky dáváme vynikající Bánh bao (kynuté knedlíky plněné vepřovým, vejcem, skleněnými nudlemi a houbami).

Poslední zastávka před návratem do města míří do buddhistického chrámu; musíme se zout a vypnout vyzvánění telefonů. „Vietnamci jsou věřící,” potvrzuje Jirka. „Zapalujou vonný tyčinky, hlavně o svátcích — dávají je na malej oltář, kterej máš i v hodně vietnamských domácnostech. Připravujou se různý jídla, který se pak dávaj na ten oltář. Je to tradice.”

Oliver se přidává: "Na oltáři se objevují různé druhy ovoce, hlavně jablka a pomeranče. V určitých částech roku například i bushukan neboli *Buddhova ruka*, exotický citrus, který připomíná ruku s prsty, a další druhy. Ovoce je předloženo v chrámech jako oběť. V Sapě najdeš na oltářích také komerční sladkosti nebo pet lahve s vodou. To v Asii ale moc neuvidíš."

“Stejně tak to bylo ve vietnamské firmě s krevetami, kam si mě kvůli zkušenostem v gastronomii najali, aby se dostali i na český trh. Měl jsem docela velký oltář v kanceláři a vždy ráno okolo 9:00 přišla paní šéfová, zapálila tyčinky, požádala o dobrý výsledky firmy a občas na oltář dala nějaké jídlo. Nejčastěji Bánh chưng — pokrm, který se připravuje hlavně na Nový rok. Mělo to zajímavou atmosféru," doplňuje.

„Různý náboženství mě vždy trochu otravovaly. Nebo spíš lidé, kteří se tě snaží přesvědčit o tom, že jejich víra je ta správná,” popisuje Oliver. „Ale ti, který potkávám v chrámu v Sapě, nepředstírají, že ví všechno — naopak uznávají, že vlastně neví nic a celý život se učí. To mi přijde krásný. Pokorný. Jsou mi tímhle hodně blízko. Ať už jsou to “civilisti”, co chodí do chrámu, lidé z chrámu, mniši z Vietnamu, kteří sem občas jezdí pomáhat místním, nebo teď jeden český kluk, Michal, kterej si nechal oholit hlavu a studuje s Vietnamci v Sapě buddhismus."

„Je to jedna z věcí, které na Sapě – a Vietnamcích obecně – tak miluju. Nad nikoho se nepovyšovat, z ničeho se neposrat, prostě jenom být a fungovat," uzavírá, zatímco si cestou zpátky k autu kontrolujeme kalendáře a hledáme nejbližší volnej termín. Jedna návštěva tady totiž rozhodně nestačí. V tom má Oliver naprostou pravdu.

© 2018 GoOut