Kus života mezi stadiony: Jak se dělnické Vršovice skrývají před světem

Text: Redakce

Budeme upřímní – když jsme někdy na přelomu kalendářního roku nahazovali v redakci témata tohoto seriálu, dolní Vršovice nás nejdřív vůbec nenapadly. Jakože Krymská jo, tam není o čem, ale dál? Chuchvalce ulic v ďolíku pod Vinohrady, kde nejezdí metro a absentuje celopražsky zavedená kulturní scéna, zůstávají trochu stranou pozornosti. O Vršovicích se ani nemluví jako o „next big thing“ (na rozdíl třeba od Nuslí nebo Palmovky ); prostě jen tak existují. Přitom stačí se na chvíli ponořit pod jejich hladinu a člověk má pocit, že by tu mohl strávit týdny a pořád by neviděl všechno.

Náš lokální kontakt, kterému budeme říkat třeba Blonďák (on teda není blonďatej, ale to nevadí), žije ve Vršovicích už dvacet let. A přestože podle katastrální mapy zabírá jeho čtvrť poměrně rozsáhlou část širšího centra Prahy, skutečný hranice prý fungujou trochu jinak: „Vnímám to tak, že Vršovice leží v ďůlku. Jak vylezeš na kopec, už je to něco jinýho.“

Vzhledem k tomu, že Krymskou a okolí jsme procházeli v samostatném článku, se tak vytyčená oblast zužuje na knedlík ohraničený ze západu Grébovkou, ze severu Heroldovými sady a Kodaňskou, z východu stadionem Eden a z jihu železniční tratí na Benešov.

„Ono se to určuje docela blbě,“ přitakává Blonďák. „Jak se Vršovická mění v Otakarovu a pokračuje do Nuslí, to je hranice… pak Krymská, Kodaňská a tak. Z druhý strany to asi nemá cenu řešit, páč tam jsou Strašnice a Hostivař, a to už moc lidí nezajímá.“

Společným prvkem většiny bedekrů, průvodců a dalších podobných textů je to, že se soustředí prakticky výhradně na vrchní část čtvrti kolem Ruské, a Blonďákův ďůlek souhrnně odbývají pár slovy o dělnických barácích, hernách a fotbalu. Zatímco nahoře na Mexické už léta láká kolemjdoucí svojí autentickou toskánskou kuchyní elegantní restaurace Osteria da Clara, Vršovická, centrální třída spodních Vršovic, po které jezdí tramvaje, může kontrovat maximálně gargantuovským množstvím levných čínských restaurací a bister.

„Tady se vlastně nic moc kulturního neděje, je to dělnická čtvrť, která má prostě jenom směrem nahoru pár hezkejch ulic, protože to tam ještě smrdí Krymskou,“ potvrzuje Dlouhán, další místní znalec, který v těchto končinách provozuje dílčí uměleckou činnost. „Cokoliv pod Moskevskou je díra. Gambáče desítky a rozkopanej asfalt.“

„Nahoře hipstři, dole fotbal“

Ideálním výchozím bodem k poznávání různých tváří vršovického genia loci je procházka proti proudu Botiče, říčky, která přitéká do čtvrti z jihu a pod Grébovkou zatáčí směrem k Výtoni, kde splývá s Vltavou. Ta naleštěnější část Vršovic, o které mluví Dlouhán, leží na kopci nad horním břehem; kromě klasických hotspotů v okolí Krymské se tam poslední dobou vyloupla spousta více či méně exotických jídelních možností. Od středomořského bistra s pekárnou a lahůdkářstvím (Nofech – název i zdejší nabídka prozrazuje izraelský původ majitelů) přes Moravskou cukrárnu (kde, podle Dívčiny kamarádky – Vršovické matky mají ty nejlepší koláčky na světě), po asijské Miky’s Food („fajn curry“ doplňuje Matka) nebo Café Buddha (zde jiný Dívčin kontakt přísahá na vyladěný vývary a lisovaný bůček). Nebo podniky jako wine bar & deli Fajnšmekr a kavárny Prostě kafe nebo Café Jen, kde je šance srážky s nalitým bohemákem prakticky minimální.

Už kolem dvou hlavních náměstí, Vršovického a Čechova, se ale ráz čtvrti začíná měnit. Za pár minut člověk překračuje most na Vršovické a míří povodím Botiče směrem ke kolejím, za kterými už začíná nefalšovaná příměstská džungle.

„Nejlepší je, že tady mám všechno po ruce,“ svěřuje se Blonďák. „Kolem Krymský rostou nový moderní podniky, kavárničky a tak, u Botiče vládne normcore, a cestou na jih je to čím dál ostřejší. Hrozně moc divočiny všude, zatuchlý parky, kterýma projdeš na konec města, sovětský paneláky všech stylů vedle starejch far a klasickejch baráčků, vily plný cigošů kolem železnice…“

V místě, kde okolní město začíná mizet pod trním, číhá nejzničenější silnice v ČR – lemuje ulici U Seřadiště. Pořád jsme pár minut pěšky od zašíváren trendsetterů na Krymské, Praha se ale s každým dalším krokem doslova mění pod očima. Rozpadlý baráky v křoví, pískající vlaky jedoucí na Benešov, a do toho místa jako Klub Harlequin, což je obří podzemní bar s biliárem a tyčema na poledancing, který ale nabízí i zábavný program pro celou rodinu (a Jirku Korna, ten tam má dokonce svůj stůl). „Přímo naproti si mladý vršovický rodiče udělali takovou chillout zónu. Na zahrádce,“ doplňuje Blonďák, a aby celé té kompozici dodal závěrečnou tečku, dodává: „Kousek odtamtud mají zkušebnu Chinaski.“

Je to fascinující tip na výlet. Krásných výhledů na město najde člověk spousty, ale autentická dělnická kolonie, kde si místní komunita staví domky z vyřazených vlaků a zahrádky zvelebuje vším, co zrovna přijde pod ruku, se nachází jenom tady. Slum ve Slatinách funguje bez přerušení už skoro sto let; úplně legální nebyl nikdy, pokusy o jeho odstranění ale evidentně nemají smysl. A vlastně ani důvod – Slatiny jsou v rámci Prahy naprosto unikátním místem.

Zpátky ve městě, pod monumentálním Gočárovým kostelem sv. Václava na Čechově náměstí, je v sobotu večer relativní klid. V okolních čtvrtích tepou večírky, tady se ale pořád především bydlí; kdo chce, hledá kulturu jinde. „Žije to vlastně akorát trochu na Petrohradský,“ poodkrývá Dlouhán (Blonďák má v této otázce evidentně jasno). „Technaři z Polygonu tam teď otevřeli novej klub, Ankali, já tomu říkám Berghain chudých. Pak funguje Kolektiv Petrohradská, kde probíhaj zábavný výstavy a semináře, třeba na vizuální kulturu zaměřené pásmo Fresh Eye, ale zatím je to takový hodně na náhodu, nepravidelný, bez plánu. Prostě mladý umělci si pronajali opuštěnej barák, postavili tam bar a teď se to snaží nějak rozhýbat.“

Naše snaha zapadnout na Petrohradskou na večerní pivo naráží na fakt, že mají zrovna zavřeno; letmý online průzkum napříč naší sociální bublinou ale potvrzuje, že se vyplatí zkoušet to častěji, hlavně když je uvnitř nějakej program. Vernisáže se obvykle odehrávají úterý až čtvrtek, o víkendech nepravidelně ožívá velký vnitřní dvůr s ping pongem, druhým barem, DJ pultem a grilovačkou.„Je to tam hrozně příjemný, a hlavně to dělají lidi, který fakt mají nějakej přehled, vkus a čich na zajímavý věci,“ podotýká další vršovický kontakt.

Když jsme neuspěli se snahou probít se na Petrohradský k pivu, vydali jsme se aspoň nazdařbůh směrem nahoru, kde jedinou známkou života byla paní venčící najednou šest kníračů. Ulice naštěstí končí na malé výspě pod Borodinskou, což je miniaturní silnička lemovaná hotelem Agricola, zahradou a půlkou jakéhosi statku. Naproti řadě klasických maloměstských bytovek pak trůní restaurace Gulliver, a abychom nezapomněli, že jsme pořád ve Vršovicích, i Sportbar Magic Planet.

Štamgasti, kteří v Gulliverovi vysedávají na zahrádce, mají dokonale propracovanou náborovou strategii: „Jdeš na pořádný pívo, co?“ táží se Chlapce, který žmoulá v rukou plechovku citronového Radlera. Na to se nedá nic říct, takže Chlapec usedá k vedlejšímu stolu a následujících dvacet minut tráví poslechem zapálené debaty o tom, jakej je rozdíl mezi kilem čerstvých a sušených hub, případně o specifikách české hospodské ekonomiky:„No vona jako ta tlačenka stála čtyrycet, jo. Ale bylo toho zas dvacet deka!“

„Tady se to gentrifikovat ani nedá“

Zatímco umělecké snahy zapouští ve Vršovicích kořeny spíše pozvolna, hospod je tu dost a dost. Chlastá se skoro všude, třeba v Milé tchýni, kterou Blonďák uvádí jako „odpornej koktejl bar, kam chodí pít holky z místní hotelovky.“ Nadechujeme se a sestupujeme po schodech dolů, snahy o erudovanou reportáž ale přebíjí vyloženě agresivní estetika podniku, něco mezi obalem špatné nu-metalové desky z roku 2003 a diskotékou v Sádku u Poličky, akorát s mnohem líp zásobeným barem. Podobným neduhem trpí i nedaleký pajzl (pardon, „art café“) Vakuum, kde ale aspoň vysedávaj drumbáci a jiní alternativci, kteří nenosí véčkový trička a řetízky od Vietnamců.

Třešničkou na dortu je podle všeho Panda, bar na Bohemce, o jehož legendárním potenciálu chrlí Blonďák i Dlouhán nezávisle na sobě kvanta superlativů. „Panda je největší prasárna, lidi jsou tam už dopoledne úplně našrot a (Blonďákova) oblíbená kratochvíle je volat na ně z balkónu policii. Od tý doby, co je zákaz kouření vevnitř, je ten bar ještě děsivější, protože dřív tam bylo tak zahulíno, žes neviděl tou prosklenou výlohou dovnitř. Teď už vidíš. Ale nechceš to.“

„Jo, Panda je super, ale žádný historky tam nenabereš,“ namítá Blonďák. „Tam se totiž fakt chlastá ráno, špička je před obědem, večer tam nikdo není a zavíraj brzo.“ Jinak se ale s Dlouhánem v klíčovém svědectví virtuálně rozchází, protože svoji recenzi ukončuje slovním spojením „příjemnej pajzl“. I když nám teď přijde pravděpodobnější, že to myslel spíš ironicky.

„Na chodníku před Pandou postávaj bezdomovci, jeden z nich chodíval přespávat k naší sousedce a pak nám pochcal chodbu a rozmlátil schránky. Ale zas maj výčepní okýnko, to je dobrý.“

Panda skutečně před zavíračkou zeje prázdnotou, na rozdíl od elegantní kavárny Moabit, která působí na Vršovické jako návštěva z Vinohrad. Blonďák tam chodí rád, a my chápeme proč: Chlapcovi stačily dvě návštěvy k tomu, aby prohlásil místní atmosféru za „takový trochu Fra, žádnej stres, vinyly a dobrý pivo“. Navíc tohle místo není bůhvíjak provařený – nebo spíš nezapadá do okolního konceptu zábavy – takže šance, že si člověk nesedne, je poměrně malá. Spíš tady potkáš Portugalce, jak radí barmance, kterej song od Pink Floydů pustit jako další. Je to Another Brick in the Wall. Přirozeně.

„Tady se nic moc dalšího dít nebude. Nahoře pod Krymskou máš nový kavárny, restaurace a tyhle blbiny, ale tady na Vršovický se to gentrifikovat ani nedá. Já bydlím u Bohemky, a tam se za těch dvacet let nezměnilo skoro nic. Akorát otevřeli Moabit. Tak teď chodím furt do Moabitu.“

S tou nehybností ale nemá tak docela pravdu – například park naproti nádraží Praha-Vršovice prošel relativně nedávno rekonstrukcí, v rámci které se mu přilíplo vzletné pojmenování po uměleckém páru Hauková-Chalupecký a psí hřiště. Hlavně jsou tam ale v zemi zabudovaný trampolíny, které – podobně jako Haribo medvídci – dělají radost malým i dospělým: „Vodím tam zhulený kámoše, který tam pak hodinu skáčou jak děti nebo ulítávaj na podsvícenejch lavičkách,“ svěřuje se se svou slabostí pro koncepci parku rezident z nedaleké Petrohradské 123. „Tenhle park je fakt jedinečnej, v pražským kontextu.“

„Komu dneska fandíš?“

„Di-gi-mo-ni, digitální monstra!“ huláká tlupa asi desetiletých dětí před nákupním centrem Eden, které svojí naleštěností působí v okolní zástavbě jako pěst na oko: řady obřích rozpadajících se věžáků na jedné a padesátkových paneláčků na druhé straně, strukturované do úhledných geometrických bloků, poskytují dokonalou atmosféru sovětského skanzenu. Stačí se ostatně podívat na názvy ulic: Taškentská, Amurská, Krasnojarská, Turkmenská. Smrt reálného socialismu i divokých porevolučních let ilustruje i fabrika na Koh-i-Nooru, tahle věc, nebo pozůstatky klubu Eden, kde v devadesátkách hráli Sugarcubes a teď se tam neděje nic.

Kultura se tady spojuje s fotbalem. Vršovice hostí hned dva přední kluby – Slavii a Bohemku – a poslední část našeho výzkumu se týkala právě jich. Který klub je tu oblíbenější? A co se děje, když zrovna hrají proti sobě?

„U nás se to moc často nerve, fanoušci spíš hulákaj. Ale když je vršovický derby, tak se zavře celá Vršovická, a to je pak ty vole pořádný korzo,“ sdílí Blonďák. „Rivalitu spolu mají, ale Spartu nesnášej oba víc než toho druhýho. Lokální klub je spíš Bohemka, tu tady všichni milujou. I když spadla do druhý ligy, nezměnilo se nic. (Stadion) Ďolíček je vršovickej symbol.“

„Já znám lidi, který ani neví, jakou ligu zrovna hrajem,“ svěřuje se Bohemák, další z našich kontaktů – v životě se prý s nikým nepral, ale nepřijde mu nějak divný, pokud to někdo dělá. „Chuligáni to tak mají, no. Ta vršovická rivalita existuje, ale je to spíš sportovní věc: jakože chceš porazit Slávku, protože se hraje o nadvládu nad Vršovicema, ne jim rozbít huby, protože to jsou svině. To platí jenom o Spartě.“

Poslední kontakt, Slávistka, zmiňuje dvě kultovní červenobílé nálevny: Hospodu u pozemního hokeje, které se říká U Koziček, protože tam dřív byla stáj s kozama, a Synot Bar přímo u stadionu.„To je klasika. Dá se tam sázet, koukat na fotbal, vždycky je narváno před i po zápase,“ vyjmenovává. „Můžeš tam pouštět i vlastní hudbu, je tam super atmosféra.“

Občas ale přijdou i ostřejší chvíle; bar Bohemka je prý celkem pravidelným cílem policejních výjezdů, a místy se to semele i ve slávistickým baru: „Zažila jsem tam bitku dvou holek, kdy jedna rozbila druhý hlavu půllitrem. A jednou tam omylem začal najíždět policajt na koni. Do schodů. A nemoh toho koně zastavit. To byla hrozná prdel.“

Když zakončujeme náš terénní výzkum ve zmiňovaném baru Bohemka, vládne zrovna uvnitř bohorovný klid; asi je to tím, že fotbalová sezona ještě nezačala. Jen pár štamgastů u stolu sborově prozpěvuje Africa od Toto, což je bizarní, a servírka na žádost o desítku odpovídá: „A myslíte jako pivo, nebo vybrat výhru u Fortuny?“ „Pivo.“ „Uf, to jsem si oddychla!“

Pán u protějšího stolu sleduje Chlapce naprosto bez hnutí asi dvacet minut; vypadá to, že dokonce ani nemrká. Jako by přemýšlel, odkud sem ten člověk přivandroval a komu vlastně fandí. Chlapec si v této souvislosti vzpomíná na návštěvu slávistické Hospody U Stadionu, kde byl jednou před derby na pivu v multikulturním houfu přátel (tj. slávisti i sparťani); přestože nikdo na sobě neměl žádné viditelné znaky klubové příslušnosti, číšník se pojistil hned při objednávce. „Čtyři piva, prosím.“ „Jasně kluci. A komu dneska fandíte?“ „My dva Slavii, my dva Spartě,“ přiznávají všichni po pravdě. „Jasně. Takže vy dva dvě desítky, a vy dva běžte okamžitě do prdele.“

Nejlepší je, že procházka z Krymský kolem Botiče až sem, do hnízda fotbalových fanoušků, zabere tak půl hodiny. Víc není potřeba. Vršovice jsou – jak říká Blonďák – prakticky tři města v jednom: moderní trendy, opuštěný ruiny a dělníci na pivu.

A vůbec nejlepší na tom je, že to vypadá, že se na tom v dohledné době nic nezmění.

© 2017 GoOut