Ve spolupráci s ¨

Kuny přes cestu a kulisy staré Anglie: Jak jsme se prošli Střešovicemi, Ořechovkou a Petřinami

Text: Photo: Libor Petrášek Styling: H&M

Teprve při psaní těchto článků jsme si naplno uvědomili, jak je Praha dokonale členitá. Prakticky stačí stoupnout si na jakýkoliv místo na mapě, vyjít libovolným směrem, a nejpozději do půl hodiny jste v úplně jiným světě. A neplatí to jen v centru; ve skutečnosti není tento fenomén nikde znát tak dobře jako v okrajových částech, kde už by člověk očekával spíš záplavy uniformních sídlišť než barevný městský eklekticismus. Praha 6 je dokonalým příkladem: začíná prakticky hned za historickým centrem, končí na letišti a mezitím se prostřídá tolik mikrosvětů, kolik by jiným městům stačilo na tři aglomerace.

Po zmapování zelené elegance Dejvic, maloměstského pouličního života na Břevnově a prosluněné oázy klidu kolem Veleslavína a Šárky tak přichází čas podívat se ještě na jednu výseč Šestky, úzký pruh země, který trčí na skále mezi třemi výše zmiňovanými obvody – tedy Ořechovku, Střešovice a Petřiny, část města začínající hned za monstrózní křižovatkou městského okruhu a končící nahoře u nové stanice metra. Tři čistě rezidenční staré čtvrti. Předěl mezi dejvickým a břevnovským údolím.

Prvním tipem, který nám přistál na stole, bylo koupaliště Petynka. Není to zrovna největší ani nejzábavnější koupák v Praze, ale návštěva se dá spojit s procházkou po okolí, a to už rozhodně stojí za to. Výhodou Petynky je navíc poměrně chill personál. Jeden z respondentů objasňuje: „Když jsme tam byli naposledy, kamarád rozsedl židli. Omylem. Mně se podařilo zamknout si klíček od skříňky v té skřínce, a z kamarádky, která šla s náma, vypadlo, že neumí plavat. Takže chvíli stála v bazénu na těch schůdkách a pak se vzdala a odešla pít pivo. Ale všechno nakonec v pohodě.“

Květa, která v sedmnácti utekla z rodného Mostu, aby se nastěhovala do sklepního 1 + 1 na Petřinách k hluché pratetě, má s Petynkou taky své zkušenosti: „Mají tam tobogán! A kamarádku, která se opalovala nahoře bez, tam jednou balil týpek slovy: ‚Slečno, můžu vás pozvat na šampaňský?‘ Akorát u toho držel v ruce Bohemku a ta slečna pracovala pro posh dovozce francouzských vín, takže na rozdíl od něj věděla, co šampaňský je a není, a nápadník měl smůlu.“

Samotný sídliště na Petřinách působí dojmem klasickýho SSSR skanzenu na kraji města, ve Střešovicích a hlavně na Ořechovce ale dominuje vilová zástavba, díky které je už tak malá čtvrť navíc dost řídce osídlená – což nás hned po příjezdu vede k položení zásadní otázky: „Když chodíš po ulicích, vidíš na nich lidi. Kde se vzali? Za kulturou sem nepřijeli, protože tady žádná není, takže tady evidentně někde bydlí.“ Často to jsou starousedlíci; velká část vilek se dědí v rodinách. Zbytek? Studenti z kolejí Větrník.

Poté, co jsme odbavili všechny kulturní zastávky v okolí – což znamená hlavně galerii Makráč (v Ústavu makromolekulární chemie v krásné budově od Karla Pragera nahoře na Heyrovského náměstí), která funguje už 45 let a představuje západní mys našeho výzkumného ostrova — tak přišel čas sehnat kontakty a vydat se na průzkum. Výhodou je, že všechny tři části představují vlastní, poměrně pevně uzavřené světy, takže můžeme tento text krásně rozdělit do tří kapitol. Připraveni?

Kapitola první: Ořechovka

Centrem Ořechovky je malé náměstí, na kterém stojí komplex bývalého kina. S Historikem si dáváme sraz v hospodě Stará Ořechovka, která kromě geniálních oldschool webovek láká vyloženě útulnou atmosférou: dveře, který působí dojmem, že za nima začíná novej svět, uvnitř je všechno dřevěný (vypadá to tam jako na horské chatě), a první věc, kterou vidíme, je křovinořez položenej na stole. Redakční Chlapec si poznamenává: „Taková ta hospoda, kam vlezeš a čekáš, že tam najdeš Bolka Polívku.“

„Hospody v tomhle baráku jsou celkem čtyři,“ doplňuje Historik. „Fancy kavárna, kterých máš na Letný hromadu, Stará Ořechovka, lepší restaurace pro lepší lidi, a taková ta typická nálevna, která už ale možná není otevřená. Dřív to bylo normální kulturní centrum, jenže po revoluci přišly majetkový spory a hromada věcí zanikla, hlavně to kino. Toho je fakt škoda. Proběhly nějaký pokusy o jeho oživení, ale je to složitý.“ Přerušují ho dvě náhodné dámy (jedné může být tak sedmdesát), které si sedají ke klavíru, vytahují noty a začínají hrát Mozarta. Jen tak.

Petr Ryska, petřinský rodák a zakladatel projektu Praha Neznámá, podotýká, že ačkoliv si řada lidí spojuje název Ořechovka právě s kinem, ve skutečnosti jde o celou čtvrť – sice malou, ale zato existující v pevně uzavřeném mikrokosmu. „Její hranice není těžký poznat,“ upřesňuje. „Z jedné strany Střešovická, z ostatních pásy zeleně: Průhledová a Slunná. Na okraji vede železnice. Za první republiky to bylo urbanisticky fakt hezky oddělený od zbytku Prahy 6.“

„Podle mě má právě Ořechovka ze všech vilových čtvrtí největší kouzlo,“ dodává s tím, že velkou část atmosféry tu vytváří výrazná architektura v anglickém stylu. Zástavba červených cihlových domů s vysokými štíty, úzkými podlouhlými okny, komíny a předzahrádkami skutečně působí jako procházka anglickým stereotypem: „Architekt Vondrák, který to tu na začátku dvacátých let stavěl, jel na zkušenou právě do Anglie, kde viděl tamní městečka a rozhodl se jejich styl okopírovat. Každou ulici nakonec plánoval jiný architekt, ale ve stejném stylu, takže si Ořechovka zachovala určitou jednotu v rozmanitosti.“

Zajímá nás, jestli je teoreticky vůbec možný se sem přestěhovat — vilová zástavba působí dost uzavřeným dojmem, až je těžký si představit, že uvnitř bydlí někdo jinej než starousedlíci, kteří ještě pamatují konec války. Často to tak opravdu je. „Jeden můj známej si tam chtěl pár let zpátky koupit byt,“ přibližuje Ryska. „V jednom z těch anglických domků našel nějaký volný 1 + 1, ale byla to docela past… ten dům byl skoro v havarijním stavu, právě proto, že tam bydlely jenom dvě paní, kterým bylo třeba osmdesát devadesát. A ony by to i rády opravily, ale prostě už na to nemají sílu. Domy na Ořechovce jsou navíc stavěný na jednu cihlu a nemají žádnou izolaci. Tenhle měl aspoň záchod, což za první republiky taky nebyla úplně samozřejmost.“

„Hodně lidí si představuje, že Ořechovka byla stavěná pro vyšší vrstvy, ale zpočátku to bylo spíš naopak,“ doplňuje. „Byla to úřednická čtvrť – blízko Hradu, blízko Dejvicím, kde jsou úřady. Vedla tudy i první zkušební trolejbusová linka směrem k Hanspaulce. Takže i když to na první pohled vypadá, že každá vilka je rodinná, často jsou v nich normálně bytový jednotky.“

Potenciální noví nájemníci by nicméně brzy narazili na specifické problémy, které vychází z unikátního charakteru čtvrti; třeba tam nejsou garáže, protože v plánovací fázi nikdo nečekal, že by se úředníci zmohli na vlastní auto. Další háček je občanská vybavenost. Za první republiky byla Ořechovka naprosto soběstačná – dokonce tudy běžela i sáňkařská dráha vystavěná přímo do terénu – ale teď často ani není kde nakoupit. „Centrální část Ořechovky byla naplánovaná opravdu dobře. Pamětníci vzpomínají, že si tu vždycky vystačili, nepotřebovali jezdit vůbec nikam,“ vzpomíná Ryska. „Měli tu všechno a žili si v klidu až do roku ’38.“

Přímo vedle Staré Ořechovky stojí Žabka, která v okolní zástavbě působí vyloženě nepatřičným dojmem – je to proto, že tu jinak prakticky neexistují žádné franšízy. To platí i pro Střešovice a z velké části i Petřiny. Je to zvláštní pocit: člověk prochází městem a připadá mu, že je něco jinak, něco tu úplně nesedí, ale nedokáže to pojmenovat. Dojde mu to až v okamžiku, kdy poprvé uvidí to svítící logo ŽABKA. Standardní městské ontologické bezpečí přítomnosti Mekáčů, Albertů a Potrefených hus tady zkrátka vůbec neexistuje. Což je vlastně super. A dává to smysl.

„Ořechovka by nic takovýho nedovolila,“ souhlasí Ryska. „Ta čtvrť byla vždycky tak trochu sama pro sebe. Dokonce tu nefunguje ani taková ta územní rivalita: pamětníci z Ořechovky necítí ke Střešovicím ani Petřinám vůbec nic, protože je prostě nezajímají. Domy, který byly poškozený za komunismu, se upravujou zpátky do původní podoby; nenajdete tu ani graffiti, protože Praha 6 jako první v Praze zatočila se sprejerama.“ Historik dodává: „Možná je to taky z toho důvodu, že do Břevnova i Dejvic je to opravdu kousek, takže když potřebuješ do supermarketu nebo na burger, prostě si zajdeš jinam. A tady nahoře, na tý skále, může zůstat skanzen.“

Kapitola druhá: Střešovice

Sousední Střešovice jsou okolnímu světu přece jen trochu přístupnější, i když si pořád zachovávají dost svérázný profil. Michal, který se v létě 2013 přestěhoval na Baterie – což je vějíř ulic úplně nahoře, pojmenovaných způsobně podle toho, u které dělostřelecké baterie zrovna stály – vzpomíná na výhody bydlení na střeše Prahy: „Když jsem přijel, ve městě byly zrovna povodně. Viděl jsem na Facebooku, jak si všichni stěžujou, že nejede metro, ale já byl úplně v pohodě. Tady nahoře svítilo sluníčko, bylo sucho, kuny běhaly přes cestu… trvalo pár týdnů, než jsem začal cítit potřebu sejít dolů mezi lidi.“

Občanskou vybavenost na Bateriích zajišťuje postarší Vietnamka, která tu vede sámošku s vyloženě maloměstskou otevírací dobou (večer zavřeno, o víkendech podle nálady), a bankomat v budově nedaleké Ústřední vojenské nemocnice. Případně Billa dole na Břevnově, do které se ale sestupuje strmou skalní uličkou Na Zástřelu; ta je mimochodem unikátní v tom, že část leží ve Střešovicích a část v Břevnově, takže skoro na každým baráku visí jiná cedule. Je to docela schizofrenní zážitek. Vracet se z té Billy s taškama krpálem nahoru po úzkých schodech je taky zážitek.

„Prostě si jdeš pro nějaký rohlíky, džus a hajzlpapír, protože je neděle a Vietnamka má zavřeno, a při cestě zpátky si připadáš, jak kdybys zdolával Matterhorn. S kocovinou,“ popisuje Michal. „Totéž platí pro návraty domů z města: tramvajová zastávka Baterie leží na hlavní třídě a baráky jsou nahoře na strmé skále, po které musíš vyšlapat. Pokud se ti teda nechce čekat na autobus, kterej jezdí nahoru na náměstí. Jenže ten pak pokračuje do Vojenské nemocnice a jezdí s ním převážně pacienti, takže je dost depresivní.“

„Starý Střešovice měly trochu smůlu,“ rozkrývá Petr Ryska. „Komunisti se totiž v 80. letech rozhodli, že je zbourají a postaví tam velvyslanectví spřátelených zemí. A začali násilně vystěhovávat. Bourat se začalo v roce 1986; třetina těch původních vesnických baráků, často připomínajících třeba jihočeský statky, zmizela úplně. Zbourali třeba vyhlášený hostinec U Zvoničky, kam se chodilo po schodech do prvního patra. Po revoluci pak trvalo asi pět let, než se domy začaly vracet majitelům… a jak mezitím chátraly, tak se řadě z nich už zpátky ani nechtělo. V původním stavu tak ze starých Střešovic zbyla asi třetina.“

„Co zůstalo, byly třeba domečky deputátníků – to byli lidi z vesnice, kteří byli doma zvyklí mít hospodářství, takže pracovali na Strahově a část výplaty dostávali v naturáliích. Můžete si je projít ještě dnes. Střešovice jsou navíc malý a často nebylo kde stavět, tak se tesalo do skály; třeba maštal pro koně. V jedné skalní jeskyni bydlel bezdomovec Pepík, za první republiky tam přebývali nezaměstnaní. Pan Sochůrek, nejstarší žijící obyvatel starých Střešovic, má souseda, který si do skály vytesal záchod. Mimochodem, pan Sochůrek se nedávno postaral o opravu místní kapličky a chodí tam zvonit vždycky na Silvestra.“

Nejvýznamnějšími památkami na území starých Střešovic jsou Müllerova vila, úchvatná funkcionalistická stavba od Adolfa Loose, neméně půvabný evangelický kostel od Bohumíra Kozáka na náměstí a neorománský katolický kostel s farou sv. Norberta. Pro Michala ale celou čtvrť definovalo něco jinýho: „Je to taková ta část města, kterou si rychle ochočíš a potom už se ti nikam moc nechce. Nádherný procházky dolů do Dejvic kolem Ořechovky, starý tratě a chatových kolonií, hřbitov… nahoře na skále nádherně voní vzduch, všude jsou stromy, zpívají ptáci. Ta izolace od zbytku města je fakt cítit, nad tebou už je jenom nebe. To jinde v Praze nezažiješ.“

„Kdybych byl sportovec, připadalo by mi to ještě lepší,“ dodává s tím, že zatímco jemu osobně nejvíc vyhovovaly možnosti pokročilého flákání, jiní, aktivnější obyvatelé, oceňují třeba fakt, že tu sídlí Svaz lyžařů a významný florbalový klub TJ Tatran Střešovice, navíc kousek odtud je plochá dráha na Markétě. „Jo, a vídáš tady dost cyklistů, což mi přijde vyloženě jako masochismus,“ diví se. „Kterej šílenec jezdí v Praze na kole po skalách? Ale fakt existujou. V létě si dávají pivo na zahrádce na Dělostřílnách.“

Květa ještě doplňuje, že kromě sportovců si tu na své přijdou i zahrádkáři. „Ve Střešovicích funguje Zahradnictví Chládek, to je super instituce,“ podotýká. „Můžeš si tam koupit stromek, mulčovací kůru nebo jesetera z nádrže a zajíst to karbanátkem s kaší ve zdejší jídelně.“

Zmíněná hospoda Na Dělostřílnách je vůbec důležitou součástí místního koloritu: vlastně typická česká knajpa, jejíž většinovou klientelu tvoří kromě zbloudilých letních cyklistů převážně úzká selekce místních štamgastů z okolních bytovek. V jednu dobu ji rozšiřoval i sám Michal, který – coby zřejmě jediný freelancer ve Střešovicích – sem chodil psát články, poněvadž tu mají net. „Pak jsme zjistili, že je to jedno z mála míst v Praze, kde si můžeš dát samotný krokety, jen tak s tatarkou,“ dodává. „Tak jsme sem chodili na krokety.“

Strategický význam tohoto místa nezávisle potvrzuje i Historik, když vzpomíná na útulnou pivnici U Medvěda Balú. „Byl to malinkej baráček se dvěma místnostma, výčep a sezení… přímo dole na Střešovický, u zastávky Baterie. Krásný místo. Bohužel už ho zavřeli a teď tam je byt. Je tady ale ještě jeden podobnej podnik, takovej krásnej pajzlík,“ dodává triumfálně, načež zjišťujeme, že má na mysli Dělostřílny. Co jinýho.

Cestou ke druhé zásadní místní hospodě, tramvajácké výspě na Vozovně Střešovice, procházíme uličkou Nad Hradním vodojemem. Vypadá trochu jako střešovickej Montmartre: na pár metrech se tu tísní řeznictví Hudera a Syn, luxusní kadeřnictví Melidora, nebo restaurace s penzionem U Staré cesty, která působí dojmem, že ji chtěl někdo postavit na Malý Straně a omylem se sekl o kilák. Zároveň to ale tak nějak dává smysl. Třeba nonstopka ve Střešovicích (alespoň podle našich kontaktů) není vůbec, protože by ji tady ani nikdo nečekal. Na rozdíl od kýčovitýho penzionu ve skále.

Pokud do tohoto kvadrantu přijíždíte tramvají z centra, první věc, kterou uvidíte, je Vozovna Střešovice. Nalevo se rozpíná nehostinný kráter ukrývající asfaltovou spojnici mezi Hradčanskou a Břevnovem, napravo stojí hospoda a tramvajácký muzeum.

Nutno dodat, že podnik, nezbytně spojený s dějinami českého pub rocku (Tři sestry, žejo), nenechává svojí estetikou nic náhodě: přímo u baru stojí stará motorka jak z Rebelů, jak na ní ten chlapík, o kterým jsme si mysleli, že je zlej, ale nakonec byl hodnej a jenom zamilovanej a hloupej, jezdil dva roky bez nehod a říkal, že to stihne z Dejvic do Brna za míň než hodinu, což je empirická pitomost.

Barový stoličky jsou ve skutečnosti tramvajový sedátka a na menu číhají lahůdky jako FANÁNKŮV SALÁT PRO SILÁKY (restované hovězí, vařené vejce, míchaná zelenina, olivy, česnekový dressing) nebo sekce LIKÉRY A KOŘKY, skrývající třeba MYLOŠŮV BECHER nebo JÉGRMAJSTR. Fernet se dělí zásadně na JASONĚ a DRSONĚ, což uznává i slečna servírka, která nám na lístek píše čárky J a D. Zrovna, když s Historikem obdivujeme autenticitu tohoto místa, se půlka hospody zvedá jako jeden muž a se slovy „Je čas hulit“ jdou všichni ven hulit.

Kapitola třetí: Petřiny

Na rozdíl od předchozích dvou čtvrtí působí Petřiny mnohem typičtěji „městským“ dojmem; může za to samozřejmě dominantní sídliště s novou zastávkou metra. „Podle mě se to dopravně nevyplatí,“ podotýká Petr Ryska; „tramvaj bohatě stačila, teď akorát pár lidí získá navíc pár minut.“ Anežka, naše petřinská respondentka, nesouhlasí: „Za metro jsem vysloveně ráda, protože i když spojení bylo dobré i předtím, tak pokaždé v létě vše rozkopali a dostat se do města byl porod. Kolem vchodu se sice sdružují podivná individua, ale to je asi všude. Taky mi přijde rozumné, že je teď lepší spojení do nemocnice na Motole.“

Květa oponuje, že vedení trasy áčka směrem k Motolu tzv. „chalupoidou“ (termín Jindřicha Šídla inspirovaný bývalým starostou Šestky, který tuhle rozvernou křivku pomáhal prosadit) namísto logičtějšího a tolik potřebného pokračování rovně na letiště jí připadá absurdní. Ve stanici Petřiny ale aspoň zažila nejlepší Cinema Royal: „Organizátorům se tehdy povedlo domluvit přístup do ještě rozestavěnýho metra, takže jsme v kulisách surovýho betonu a odhalenejch větráků, v rudě nasvícený tmě, koukali na Total Recall. Dokonale padnoucí atmo ke kultovnímu sci-fi o Marsu. Dodneška mě mrzí, že tu brutalistní jednoduchou krásu v hotový stanici překrývaj řvavý zářivky a zbytečně barevný panely a dlažba, kterýma teď Metrostav przní všechny nový stanice.“

Debata o hospodách v okolí je tentokrát o dost výživnější než na Ořechovce a na Petřinách. „Hospod tu máme docela dost,“ potvrzuje Anežka. „Třeba Nad Alejí. Nebo U Holečků, kde se pořádají i koncerty – ta je příjemná hlavně v létě, má zahrádku venku pod kaštany.“ Historik sice dodává, že Holečkovi už možná budou katastrálně v Liboci, ale jinak souhlasí: „To je klasická zahradní restaurace, kam se chodilo slavit třeba po zkoušce, dal sis tam tatarák… pořádaly se tam takový ty klasický socialistický hostiny, šunkový rolády s křenem a tak. Tady v okolí jsou všechny restaurace český. Když chceš jakože exotiku, tak na Břevnově máš Vietnamce.“

Nakonec se ale všichni dotazovaní shodují na jediné adrese: Na Petřinách 42, kde sídlí cosi, co se jmenuje Samojídelna – pivnice. „Ptej se na Větrníku po Prasečáku, jestli ho ještě Babiš nevykoupil, to ostatní už přijde samo,“ píše nám jeden domorodec na Facebooku. Kromě Prasečáku se tomuto místu prý říká třeba ještě Nálevna nebo Umakart. Ve skutečnosti jde o extrémně retro závodní jídelnu s výčepem, kde si můžeš dát na stojáka Gambo desítku za 26; my přicházíme ve středu v 18:30 a všichni už jsou úplně na plech. Což dává smysl, protože otevíračka je v devět ráno.

„Jardo, ty vole, ta měla štěňat jak psů,“ řeší skupinka pracovníků technických služeb venku na cígu závažné kynologické problémy. „Ty vole, vona už mě dvakrát pokousala.“„Tak ji nemáš provokovat, dyť víš jaká je, je to hrozná bestie“ odpovídá Jarda, načež se partička rozestoupí a v jejím středu se objevuje miniaturní klepající se jorkšír. To bylo trochu nečekaný. „Co se klepeš, je ti zima?“ obrací se Jarda k hrozné bestii. „Nemělas žrát ty boty, pak by ti nebyla zima. Prosímtě pojď ke mně, ty se klepeš jak nějakej drahej pes.“

Mezitím uvnitř v oceánu gamba desítek jako maják kultivovanosti ční postarší dáma s vizáží středoškolské učitelky, která u dvojky bílého vína vypráví svému společníkovi o dějinách surrealismu a dadaismu. Společník se zájmem poslouchá. Dělníci řeší jorkšíra. Je nám vyloženě líto, že nemůžem zůstat až do zavíračky.

Hlavním obchodním centrem na Petřinách je obstarožní komunistická krychle jménem NORMA; po cestě dolů do Střešovic nás pak zaujala vila s velkou černou plachtou a nápisem SLÁVA STÁTNÍM ORGÁNŮM NA VÝSOSTECH. „To je známá vila,“ potvrzuje Historik. „Ono se totiž řešilo, že by měla být zapsána na seznam kulturních památek. Majitel ji má v plánu opravit a renovovat. A těma nápisama se snaží říct: Kdyby mě nechali na pokoji, tak to opravím. Protože oni mu to napřed povolili, až potom se to začalo hrotit, tak se šprajcnul. Visí to tam už pár let.“

Na kolejích Větrník, v elegantní kavárně Do Větru schované v typické komunistické betonové buňce, mají na čepu Matušku a zavírá se až o půlnoci, což nám přijde zajímavý vzhledem k tomu, že většinu klientely v podvečer tvoří pobíhající ratolesti a osoby ve středním věku, náhodně rozsazené po útulných gaučích. Dokonce tu je i klavír. Na nějakou kalící náladu to vážně moc nevypadá; je fakt, že hned vedle sídlí městská policie. Na druhou stranu, kam by studenti z Větrníku jinak chodili?

„Dřív byl na Větrníku billiard club, říkalo se mu bécéčko,“ vzpomíná Historik. „Pivo se podávalo z výdejního okýnka. Tam jsme strávili docela dost času. Jinak Pirát, ale ten už taky neexistuje, nebo ten Umakart, no. Větrník byly ale klidný koleje, na rozdíl od sousední Hvězdy. Tam jsme chodili na československý diskotéky v dobových kostýmech. Tady nic takovýho nebylo. Hudební kluby tu nejsou, divadlo taky ne, kino po Ořechovce taky ne… takže těch možností zábavy jako student moc nemáš. Dobrý je mít holku, protože se vyblbneš na procházkách. Na to je tahle část města geniální.“

Anežka přikládá trochu odlišný pohled na věc: „Většina lidí ti řekne, že Petřiny jsou důchodcovská čtvrť, kde se nic neděje. To ale platí jen napůl. Přes den je tu klid, můžeš věšet prádlo venku před panelákem a nic se nestane, ale večer Petřiny rozhodně nejsou bezpečné.“

„Koleje Hvězda i Větrník ubytovávají občas podivné lidi. Přímo před naším domem přepadli naši babičku, ve Hvězdě kamarádku, já i máma jsme se setkaly s obtěžováním. Takže ve večerních hodinách jezdím raději taxíkem.“

Na místě současnýho sídliště stála dřív holá pláň; podle původního plánu tam mělo vyrůst sídliště ve stylu socialistickýho realismu, podobně jako v Havířově nebo Ostrově. Výsledkem je ale taková ta šedá příměstská klasika, na který vlastně není na první pohled zajímavýho skoro nic. „Úplně stejný sídliště stojí v Malešicích,“ potvrzuje Petr Ryska, nicméně dodává: „Tohle má ale lepší pověst. A může za to fakt, že leží na Šestce.“

„Už když jsem chodil do školy, tak nám říkali, že Praha 6 je nejlepší. Místní to cítí, je to prestižní část města. Dřív si tu lidi nechávali říkat pane inženýre, pane doktore… dokonce jedna paní trvala na oslovení Paní doktorová, protože i když sama titul neměla, tak ho podle prvorepublikových zvyků převzala po manželovi. Jeden kluk mi později ve škole řekl: Ty jseš z Prahy 6, já jsem z Prahy 6, tak to se můžeme kamarádit.“

„Šestka je jedinej obvod, kde si lidi dobrovolně přes svátky vyvěšujou státní vlajky. Zajímavý je, že ačkoliv na Petřinách vlastně není nic zvláštního, a to sídliště není nijak hezký ani zajímavý, lidi ten étos Prahy 6 ctí i tam – jsou pyšní na to, že tam bydlí. A platí to i pro nováčky, kteří se přestěhují a o pár měsíců později už tu hrdost cítí taky.“

Anežka souhlasí. „Petřiny mám i navzdory jejich problémům strašně ráda,“ dodává. „Jsou útulné, působí domácky. Všude kolem zeleň, dá se dojít na Bílou Horu, do Ruzyně, do Šárky… je tu hodně pejskařů, dokonce jedno léto tu volně létali dva papoušci kakadu. Informoval o tom časopis Šestka.“

Květa rozšiřuje seznam místní volně se vyskytující fauny o veverky, který chodila krmit na parapet, když bydlela u hluché pratety; Anežka pak ještě dodává, že večer kromě úchylů potkáš i zajíce, kuny nebo lišky. „A přes den spoustu ptáků: žluny, sojky, kavky, krahujce.“

„Jinde v Praze bych žít nechtěla,“ uzavírá, a když se přeci jen snažíme dopátrat nějakého „záložního plánu“, dodává jasně: „V úvahu by připadaly snad jedině Dejvice, Břevnov, Hanspaulka… i když to je vlastně pořád Praha 6. Mimo Šestku už nikdy. Je prostě přívětivá.“

© 2018 GoOut