Kult Koněvka: Jak jsme se vydali na jedno pod kopec

Text: Foto: Libor Petrášek

Poté, co jsme na jaře pokryli tu elegantnější, horní část Žižkova (přezdívanou Žižkopec či Žižkohrady), přišel čas zahrát si na Vladimíra 90210 a sestoupit níž, do míst, kam se gentrifikační nákaza šíří pomalu a naráží přitom na zábrany z drátěných plotů, čír a rozlitýho piva. Konkrétně na Koněvku, ulici, která drží primát v počtu výčepů v České republice.

Spodní Žižkov je místo opředené legendami. Místo gerojů a magických potvor v nich sice vystupují alko-anarchisti, pikaři a osmdesátkoví bohémové falešnýho bigbítu, ale celkovej fantasy feeling zůstává. Tento článek je tak druhou částí z takzvané Žižkovské trilogie; Bořivojku, Vlkovku a Jiřák už jsme popisovali tady, spodní část kolem Kliniky a Aera přijde na řadu po Novým roce. Dnes se budeme soustředit výhradně na Koněvku. Protože když můžou mít vlastní text takový klíčový tepny pražskýho nočního života jako Krymská nebo Dlouhá, tak Koněvka musí taky.

I když se nebudeme striktně držet konkrétní ulice, táhnoucí se dole od Vítkova až na Ohradu, dá se v nejbližším okolí narazit na pár klenotů. Jako legendární klub Bunkr na Parukářce, což je park na kopci, v jehož dominantě to vypadá jako ve vodácký hospodě, akorát nikde kolem není voda. (Ani na kadiboudě.) Parukářka je se svým výhledem super místo na alternativnější rande, kde můžete narazit jak na odpolední minimal, kde technokids šťastně tančí nehledě na 40stupňový vedra, tak na chlápka se španělkou pobitou hřebíkama, jak hraje folk-punkovou coververzi Rosy na kolejích.

Podobným směrem (kopák, kravál, rachot) míří i trojice kultovních klubů na okrajích našeho výzkumného okruhu: Storm, Modrá Vopice a Exit Chmelnice. Zejména Storm má dost divokou pověst; prakticky kompletní žižkovstvo se shodne na tom, že jde o zcela zásadní místo, a ti odvážnější si odtamtud dokonce i něco pamatují.

Jako Nikola Džokić, který v této legendární kobce pomáhá pořádat Stay Zmrd party. „Na Stormu je super, že tam pohodlně nacpeš 500+ lidí, máš dvě backstage, z nichž jedna má vlastní bar… ale jinak je to furt poctivá bizarní díra, která smrdí Žižkovem a máš tam levný pivo. Win win.“

„Jednou takhle nad ránem na technu,“ přisazuje si další, anonymní kontakt, který se rozhodl odkrýt karty a ponořit se hluboko do vzpomínek, „šel nějakej vyndanej týpek na hajzl, sedl si do kabinky… a začal po lidech metat hovna. Než ho ochranka zneškodnila, podařilo se mu pár lidí i trefit.“

My ale vyrážíme do terénu v pracovním týdnu, takže musíme postupovat obezřetněji a pokud možno se vyhnout letícím exkrementům. Volíme proto stejnou metodu jako zkraje roku na Dlouhý: žádnej chlast (dobře, pár piv, ale žádný prasárny) a žádná sáhodlouhá příprava, ale normální sestup. Jdeme dolů.

Hospoda, která si zaslouží vlastní článek

Lokální kontakt aka Redaktorka navrhuje schůzku v náhodně vypadajícím veganském vietnamském bistru. Zatímco večeříme sojové řízky a fobíčka ve společnosti osamoceného pána, který chodí uprostřed listopadu po Žižkově v dešti bos, zasvěcuje nás Redaktorka do svého příběhu. „Já tady bydlím dva roky, protože chodím v Praze na školu. Do Jinonic. Chápeš? Buď jseš na fakin Ohradě, nebo v Jinonicích. Přestěhuju se do Bosny,“ zakončuje razantním tónem. Toto téma se v pozdějších konverzacích bude objevovat s železnou pravidelností; třeba že na Žižkově je dobrý, že tam na rozdíl od Bosny pořád teče voda, nebo že v Bosně sice byla válka, ale aspoň to znamená, že se tam na tebe nesmějou optimističtí lidé v metru. (Což bude možná souviset s tím, že tam není metro.)

Naší první zastávkou je samozřejmě Vystřelený oko, jedna z nejslavnějších hospod v Praze, která už čtvrt století platí za zhmotněnou definici pojmů jako „alternativa“, „volná atmosféra“ a „Martin Velíšek“. Který, mimochodem, celý podnik zkraje devadesátek zakládal a evidentně se mu odtamtud příliš nechce; my ho potkali přímo u dveří do lokálu, kde se dvořil všem dívkám a ženám, které chodily dovnitř nebo ven, a glosoval to slovy „Dámy do hospody, no paráda!“

To už Chlapec žmoulal v ruce kulturní zine Volá Londýn, který si koupil přímo před hospodou za tři pětky a jehož obsahem je obsáhlý devótní životopis Billa Clintona – a nic jinýho. Uvnitř panuje efekt včelího úlu; Dívka to nazývá „irskou atmosférou", protože zatímco venku leje jako z konve, uvnitř je sucho, útulno, teplo, žlutý světlo, strašnej randál a milion lidí, se kterýma se chceš okamžitě začít bavit. My si vybíráme trojici Slováků s mopsem, protože u jejich stolu je jako u jedinýho ještě místo.

„Podívej, tohle jsou takový ty typický androšský účesy, jakože, od revoluce jsem si nemyl mařenu, protože sedím furt tady‘,“ všímá si Chlapec, zatímco Dívka s Redaktorkou obdivují korpulentní dámu v růžovém s vizáží televizní věštkyně, nápis LIHOVÉ NOVINY na zdi za barem a lopatku na popel s logem Slavie Praha. „Tady už chybí jenom fotka Havla z osmdesátek,“ podotýká Dívka, načež otočí hlavu lehce doprava a nachází na zdi fotku Havla z osmdesátek.

Atmosféru útulného disidentského pelíšku potvrzují i kachlová kamna v rohu (polena se skladují venku na dvorku, kde to tím pádem voní skoro jak někde na horský chatě) a příchod pána, který vrazil do lokálu jako odjištěnej granát a zařval: „Kurva, tam chčije. A kdo za to může? Komunisti!“

Střípky eklektického pouličního života

Veganské bistro z úvodu není jedinou příležitostí, jak se na Koněvce nakrmit; spíš než posh restaurace a vyhipstřené toustárny tu ale najdete spíš místa jako jídelnu U Slovanské lípy, kde Redaktorku jednou počastovali „hnusným salátem“ a při odchodu ji praštily dveře do hlavy. Naším favoritem je ale kroketárna Croq'n'Roll aneb bistro, kde mají jenom krokety a nic jinýho. Redaktorka nechápe, kdo by chodil někam, kde si nemůže dát nic kromě kroket. Dívce září oči a píše si adresu do deníčku.

„Hospody jsou jedna věc, ale tady na Koněvce je stejně nejzábavnější pouliční život,“ poučuje nás Redaktorka. „Často tady potkávám takovou tlustou paní, která venčí tři úplně stejný mrňavý oranžový koule s nožičkama… to je magickej zážitek. Nebo tohle,“ zastavuje se a ukazuje rukou na obchod s renesančně vypadajícím nábytkem. „Podívej se na to. ‚Klasický nábytek‘. Co ti takový místo říká? ‚Koukněte, poddaní, na co nikdy nebudete mít.‘ S tím, co tady bydlí za lidi, nechápu, jakej můžou mít obrat. Maximálně si někdo koupí hnusný křeslo za deset litrů na nějakej nesmyslnej Provident a pak to tři roky splácí s úrokem 88 %.“

„Dolní Žižkov není moc bohatá oblast,“ objasňuje, zatímco zahýbáme doleva a míříme do Fatálu, rockovýho klubu, kterej během týdne funguje jako normální hospoda. „Sice tu potkáš dost cizinců, ale hlavně proto, že v týhle části města je hrozně moc levnejch hostelů.“

Do Fatálu se leze na zvonek, na zdi visí malba Poslední večeře a asertivní barman střílí ostrejma hned od dveří. „Já jsem vám to říkala,“ podotýká Dívka s ohledem na předchozí debatu o tom, že Fatál není žádná pekelná šmouha na tváři Matičky Prahy, ale prostě normální hospoda, kde akorát hrajou nahlas kytarový sóla. „Co jste říkala? Vy jste Sibyla?“ odpovídá barman. „Hej, máme tady Sibylu!“ Při odchodu se pak ptá, jestli Dívka náhodou není „od toho zmrda zmrdanýho“, čímž myslí pana předsedu Babiše, protože Dívka, konzumující nápoje v rámci pracovní činnosti, se ho táže na účtenku.

„Dobrý je, že se tady normálně najíš a napiješ i po desátý. I po půlnoci. Což třeba na Letný moc nejde,“ podotýká Chlapec, a Redaktorka souhlasí. „To je fakt. Třeba kousek odtud je non-stop večerka, ve který sedí Vietnamka, která umí asi pět českých slov. Jedno z nich je ‚svině‘. To používá, když se jí do krámu ve tři ráno lámou ožralci a ona je vyhání koštětem. Jo, a tamhle je sexshop s kabinkama. Na honění. Oldschool.“

Žižkovská encyklopedie patriarchátu

Jedním ze zmiňovaných hostelů je Marabou. Toto místo nám bylo doporučeno, protože ve spodním baru prý ubytovaní hosté často kalí do rána a pracuje tam kamarádka, u které je možnost vyloudit pivo zdarma. Toho dne bohužel neměla směnu, takže jsme zamířili směrem, kde se má nacházet Klub Bar Divočák – hlavně kvůli internetovým recenzím, které v nás probouzejí nutkání zalézt tam aspoň na pět hodin.

„Kam dete, volové?“ ptá se náhodný pankáč na ulici. „Do Divočáka,“ odpovídáme. „Jó, tam je to super! Akorát už není,“ odpovídá krypticky pankáč a odtančí Koněvkou kamsi za obzor. Smysl jeho hádanky chápeme v okamžiku, kdy na uvedené adrese nacházíme jenom cosi, co se jmenuje Goose Party Bar, a tam se nikomu nechce. Pořád nám totiž chybí ještě jedna legenda – Tunel.

V útulném sklepním prostoru je narváno, takže se opět musíme vpáčit k rozjařené partičce balící špeky a hýkající na celé kolo. Jeden z kumpánů chválí Chlapci jeho žluto-zeleno-červený svetr a odmítá uvěřit, že Chlapec nemá reggae kapelu. „To je jasný, bratře,“ plácá ho po rameni. „Dyť ty seš náš. Se koukni na svůj svetr. Víš co má tady kámoš pod čepicí? Dredy! Vole, ukaž bratrovi dredy!“

Je to geniální člověk; později se dozvídáme, že jde o známou postavičku dolního Žižkova, frajera, jehož zábavou dřív bylo naběhnout v šest ráno do Žižkostela a začít hrát na improvizovanou bicí soupravu z dveří, popelnic, zdí, hrnců a podobných předmětů, které dělají kravál, což následně většinou vedlo k příjezdu ozbrojených složek. My se podobné zkušenosti nedočkali; zato se ale náš nový kolega čile zapojil do debaty o rape culture, když postuloval svou Teorii klasifikace žen.

„Hele, do dvacíti je to dobrá milenka,“ vzal si rázně slovo. „Vod třicíti dál je to pak dobrý na vztah. Ale mezi tím nevíš, jak se to bude chovat, hehe, žejo,“ zakončil svůj příspěvek do rozhovoru o objektifikaci žen. Dívka si mezitím dává nakládanej hermelín s fíkem, kterej prý dlouhodobě vyhrává soutěže nakládanejch hermelínů, a reportuje, že na dámských toaletách je nasprejovaný obří nápis NUSLE. „To je hodně špatný, když už se za nějakou městkou část stydíš tak, že ji vydáváš radši za Nusle.“

Redaktorka se ale ohrazuje: „Není to ani zdaleka takový rodeo jako dřív. Koněvka se změnila. Možná tu nevznikají tuny designových bister a podobných blbostí, ale cikáni s nožema, zastavárny a toluen už taky dávno nefrčí. Stává se z toho vlastně docela normální ulice.“

„Dřív tady mohl jít člověk kamkoliv třeba v pyžamu a nikdo to neřešil. Teď už to moc nejde, protože se tu otevřely místa jako galerie Life is Ours, kde reálně hrozí, že potkáš třeba někoho známýho. A vůbec se sem poslední dobou stěhujou lidi, který by to dřív ani nenapadlo. Hodně se mluví o tom, jak je Koněvka nebezpečná… ale podle mě je to furt tak nějak nastejno. A v nejhorším prostě přejdeš dvě ulice a jseš na Lipanský, což už je normální civilizace.“

Nikola Džokić má o definici pojmu ‚žižkovství‘ poměrně jasno. „Bydlet v podvěží je jako bydlet třeba v ghettu v Německu,“ přemítá. „Prostě Praha je skvělá, ale pořád jste na špinavým místě. Žižkov je takhle prostě vnímanej dodnes.“

„Poslední dobou se trochu začíná měnit v hrozně zábavnej mix různých faktorů,“ pokračuje. „Zároveň totální underground, ale taky tu máš spoustu míst, které slouží jako tepna hipsterské komunity… a jsi kousek od Vinohrad, kde si to svoje najdou i nějaký posh lidi. Žižkov není žádnej Detroit, ale ten ghetto feeling přetrvává – trochu tmavej, trochu mysteriózní. Miluju to.“

© 2017 GoOut