Kapesní encyklopedie Dejvic: Jak strávit mládí na Kulaťáku (a všude kolem něj)

Text: Redakce

Dejvice jsou jednou z těch pražských čtvrtí, které by se daly označit slovem „ambiciózní“. A na první pohled snad i „klidné“: ideální vzdálenost od centra jak pro studentství, tak pro rodinný život, spousta parků, dobrá architektura, blízkost letiště, metro, služby… zkrátka idylka jak z reklamy na novej development, akorát že tenhle výčet kvalit (na rozdíl od novodobých paneláčků – pardon, viladomů s duší – v Měcholupech) se v Dejvicích zakládá na pravdě.

To ale neznamená, že by tu vládla nuda. Tahle čtvrť si co do kvality trávení času ve městě nezadá třeba s Vinohrady, a stejně jako ony ukrývá pod poklidnou fasádou “luxusní rezidenční oblasti pro vzdělanou vyšší střední třídu” (je to oficiální) i několik ryzích bašt androše a retra.

Bohužel, některé z nich už se odebraly na smetiště dějin. Třeba kultovní Delvita na zastávce Lotyšská, jejíž otevírací doba (do tří do rána) zachránila nejednu bytovou party před předčasným koncem. (Dneska její funkci částečně plní nonstop trafika v budce na Kulaťáku. Mysli na to, až ti dojdou cigára nebo přijde ranní chuť na bagetu Šunkový speciál.) Nebo ještě kultovnější mlíčňák na Kulaťáku s kazetovým stropem, kakaem do skla a bonboniérami s lechtivými motivy. Nebo krásně ušmudlaná bubenečská nádražka. Dojatě vzpomínáme.

Jiné lokální instituce (třeba obchod s přímočarým názvem Umělé hmoty na rohu Jugopárty a Lotyšské) ale pořád drží. Víme to, protože máme tajnou zbraň: naše redakční Dívka právě v těchto končinách bydlí už spoustu let (on ten barák je sice formálně v Bubenči, ale pro potřeby textu jsme obě tyto části spojili dohromady, protože půlka lidí stejně nerozlišuje Dejvice a Bubeneč a druhá ani neví, že nějaká Bubeneč existuje). Průzkumná trasa je tak plně v její režii.

„Tady je strašně moc míst, který vyloženě stojí za to vidět. Třeba ten tyrkysovo-hnědej kulatej barák kousek nad Slamníkem, kde byl dřív salon veteránů a dneska tam stojí pravoslavná modlitebna. Nebo hned vedle stojí barevnej uměleckej dům se sochou buldoka, kterej má erekci. Nebo třeba Wuchterlovo náměstíčko se super husitským kostelem,“ vyjmenovává Dívka své oblíbené architektonické klenoty.

„Nebo Hotel Internacionál, nejlepší sorela v Praze, dole v Podbabě. Nebo ten udržovanej pastelovej panelák s reliéfama v Expo58 stylu vedle Diplomatu. Nebo Skleňák od Podzemnýho. Nebo krásnej pomník Nikoly Tesly a mávající Koněv hned naproti.“ Její následující překotný výklad o kvalitách Engelova urbanismu zarazí nesmlouvavá žádost o pivo.

Dáváme si sraz v kavárně Potrvá, alternativním koncertním prostoru na Hradčanské, kde se z reproduktorů line Crooked Rain, Crooked Rain od Pavement a přívětivý knírač za barem automaticky předpokládá, že si řeknete o heslo na Wi-Fi (předpokládá správně). Na zahrádku je ale bohužel ještě moc zima, takže musíme domlouvat další postup v poněkud kakofonní atmosféře připravující se jazzové kapely; kopák je ještě v pohodě, ale jakmile se přidá ságo, jdeme radši pryč.

První plánovanou zastávkou je slavná hospoda Na Slamníku, jeden z mála podniků, jejichž swag vstoupil přímo do devadesátkové české populární kultury (NSFW). Bohužel je ale zrovna v rekonstrukci, takže musíme improvizovat. Chlapec navrhuje hospodu U Kraba, kde se mu jednou podařilo během bujarého večírku svléknout se až do trenek („potom už barman zasáhl, ale kalhoty byly ještě v pohodě, což v knajpách v centru většinou nebývaj“), ale Dívka tuto možnost zavrhuje. Dávná vzpomínka na právě tam ztracenou Nokii 3510 (měla barevnej displej!) je očividně stále příliš bolestná.

Dalšími variantami jsou třeba Národní technická knihovna, což je rušné prosklené akvárko hostící pečlivě biflující studenty, alternativní hudebníky, swingové tančírny i super galerii. Když zrovna z (jinak architektonicky velmi kvalitní) NTK neodpadávají kusy fasády o hmotnosti menšího asteroidu, je přilehlý park i betonový plácek s Gebauerovými hlavami a letní zahrádkou zdejší kavárny ideálním zevlícím prostorem.

Nebo Marpek, skotský obývák / bar dole na Jugoslávských partyzánů, který slouží zároveň jako obchod s whisky a soukromý klub. Dívka se o tomto místě vyjadřuje téměř romanticky; bohužel tam mají oficiálně otevřeno pouze do devíti, pokud tedy uvnitř zrovna neprobíhá nějaký apokalyptický večírek s dudy a historkami o práškovacích letadlech a židovských matkách, což ale teď pravděpodobně neprobíhá, protože by o tom nejspíš věděla.

Nakonec v nás vítězí lenost a přesouváme se do Království piva, podzemní pivotéky na Bubenečské, kde člověka hned po sestupu přivítá červené hasičské autíčko, nápis „DEJ BŮH ŠTĚSTÍ“ a spousta více či méně odborné pivní literatury. A skupinka studentů, kteří se dožadují „nějaké desítky“ a nutí tak barmana zavrhnout autorské čtení kompletní místní nabídky a skočit rovnou k té nejlevnější variantě, což je teda jedenáctka, ale studentům to nevadí. Výhodou tohoto místa je prakticky totožný poměr stolů a zásuvek, což ocení zejména ti, kteří si do hospody tahají pět mobilů, tablet a elektronické hudební nástroje.

Pivo v Království je vynikající (jak Chlapcův stout, tak Dívčin speciál z bubenečského pivovaru), ale protože začínáme mít chuť na něco většího, poohlížíme se po restauraci. Dokonale rudimentární jídelnaMartin & David, vlastněná stejnojmenými komunikativními bratry, má bohužel otevřeno jen do 15h (zato ale už od sedmi, takže tu můžeš cestou do práce posnídat třeba vinnou klobásu nebo svíčkovou). Zavrhujeme i další osvědčené varianty jako české restaurace Pod Juliskou a Na Urale, pelmeňárnu Váleček nebo francouzské Bistro á Table. Dívka má totiž plán: Katsura.

Ačkoliv vyjadřuje zřetelnou obavu z toho, že o Katsuře skoro nikdo neví a když o ní napíšeme, ztratí svůj exkluzivní status, nakonec neváháme. Protože tohle je tak neskutečně konceptuální místo, že bez něj by tento text jednoduše nebyl kompletní.

Zapomenutý klenot pod zemí (o jehož existenci trochu nechceme psát, aby tam nezačalo chodit moc lidí, ale co už)

Představte si nejautentičtější japonskou restauraci, kde obsluhu tvoří Japonci, dá se tam sedět na gauči mezi mangama a pozorovat u toho japonské veřejnoprávní pořady (akorát místo mončičáků v podkolenkách a epileptických reality shows zrovna dávali nějakou meditativní hodinovou reportáž o pěstování fenyklu v Itálii, což nám trochu pobořilo osvědčené stereotypy) a na jídelním lístku najdete i takové perly comfort foodu jako kimchi sushi, rámen nebo okonomiyaki.

Akorát že Katsura nesídlí v altánku nad lotosovým jezerem, ale v mínus druhém patře hotelu Diplomat, hned vedle bizarně vymalovaných garáží. A víc už neřekneme. Zbytek je na vás.

(Ty garáže jsou mimochodem super samostatným tipem na výlet, ale jenom v případě, že zrovna nefrčíte na houbách. Zdejší nástěnné kombo levharta, pterodaktyla a vintage formule v idylicky zelené krajině by mohlo rozhodit i silnější povahy.)

Fakt, že si v Katsuře (kromě asi dvaceti dalších, překvapivě cenově dostupných věcí) dáváme nakonec zrovna kimchi, vyvolává reminiscence na návštěvu Místa, příjemného celodenního bistra a kavárny, které má pověst hangout spotu mezi pražskou foodie scénou a Dívka silně doporučuje tamní arašídové věnečky. Co spíš nedoporučuje, je napochodovat dovnitř s igelitkou plnou kvalitně vyzrálého kimchi. Zkusili jsme to jednou a teď už víme, že tamní obsluha (i osazenstvo) je obdařeno přímo zenovou trpělivostí, protože se nikdo nepohoršoval nad tím, že mezi vší tou betonovou elegancí trůní dva hipsteři navlečení do tuniských deček a páchnou na dvacet metrů jako bolavá noha. Kudos.

„Dukla? Ta je každýmu úplně u prdele“

Varování vzhledem k dramaturgii večera: polehávání u telky v Katsuře vás možná úplně vyklidní. To pak místo plánované apokalypsy na technu najednou zenově popíjíš whisky se sodou doma na gauči za poslechu severskýho minimalu. Ani nevíš jak.

Občas ale zvítězí chuť pít dál; v takovým případě máte na výběr hned několik míst. Záleží na tom, jak jste zrovna rozjetí. Pro variantu „středně“ doporučujeme třeba restauraci U Pětníka a přilehlý parčík (aka „červená hospoda na rohu“, oblíbená mezi milovníky Únětic a Sparty). Pro variantu „více“ zkuste Nahoře, což je oficiálně veganská kavárna, ovšem s velmi potěšujícím výběrem destilátů a provozem i kousek přes půlnoc. Varianta „hodně“ nabízí např. nálevnu Oáza s olezlými kulečníkovými stoly, kde se podle jednoho z našich známých v pozdních hodinách vyskytují „nachcaný osmnáctky, kámo“ (moving on).

Otevírací doba po půlnoci není v Dejvicích úplně pravidlem; Oáza je v tomto směru výjimkou, stejně jako ambivalentní nonstopka Cotton Club přímo na Kulaťáku, jejíž masivní interiér hlídají hned dva bronzoví lvi, z jukeboxu vyhrává Dan Landa a kdysi v ní popíjel i Luděk Zelenka.

„Ale nebylo to nějak divný, protože tohle je přesně ten podnik, kde potkáš v pět ráno Luďka Zelenku. Vůbec nevím, co jsme tam tenkrát s kamarádkou dělaly, když jsme mohly normálně jít pít domů o pár ulic dál. Asi nás bavilo sedět s vrchní paní Janou. To byla taková ta správná ženská s působivým orlím nosem a obříma umělýma prsama v tílku s hlubokým výstřihem, která si tam dovedla každýho srovnat, ale nám laskavě chodila kupovat do automatu cigára,“ zasní se Dívka nad další ztracenou dejvickou jistotou.

„Každopádně on byl jakoby domácí, já hosté,“ vrací se zpět k Luďku Zelenkovi přiléhavě fotbalovou metaforou. „Říkám si, že ten obličej odněkud znám, a pak mi došlo, že je to on. Kamarádka se ho ptala, kde teď hraje. Někdo řekl, že v Dukle. ‚A Dukla je v jaký lize?‘ ptám se. ‚Dukla je v prdeli,‘ zní odpověď. Luděk Zelenka byl smutný, protože to byla pravda.“

Nádražka 2.0 a drumbác po otvíračce

Žádný text o Dejvicích by samozřejmě nebyl kompletní bez zmínky o nádražní restauraci, která se nachází na metru Hradčanská a má mezi podobnými podniky napříč republikou tak výsadní postavení, že její webová prezence zabírá adresu nadrazka.cz. Dejvická nádražka není jenom nálevna, je to styl života. Největší koncentrace ryzího punku probíhá na zahrádce (případně rovnou na peróně, kde místní číratý klan sympaťáků vyprovází lokálky na Kladno slovy „Sid byl nevinnej“ a „Rum, pičo“), my ale míříme dovnitř, obdivovat eklektickou výzdobu na vysokých zdech.

Je cosi poetického na tom, že místo, kde pivo stojí 25 korun a 50 haléřů a na čarodky tu hrála kapela Topičův křivák, zdobí velká tabule s nápisy „SALADE DU CHEF“ a „MOULES FRITES“. Dámský záchod zas hostí improvizovanou báseň KEPLER VYPER TRIČKO BRANÍK NEUMIM PSÁT. Podle klíčových slov to skoro vypadá, že ji psala Dívka, ale prý ne.

Týpek u vedlejšího stolu poměrně vehementně týrá vodáckou kytaru, ale není ho slyšet, protože intenzita hovoru ze všech stran připomíná sršní úl na steroidech. Máme trochu strach ptát se zaneprázdněného vrchního na heslo na Wi-Fi, tak zkoušíme „nadrazka“. Funguje to.

Kdysi dávno, když přímo naproti bydlel Bohdan Bláhovec se svojí crew, dosáhlo testování limitů nádražky vrcholu. „Jednou u něj na kalbě došel chlast, tak jsme si řekli, že sem půjdem pro zásoby,“ vzpomíná Chlapec. „Jenže bylo už asi za pět dvanáct a Nádražka zavírá o půlnoci. Tak mi Bohdan strčil do ruky takovou tu dekorativní keramickou čajovou konvičku, ať do ní naberu vodku. Doběhl jsem na bar ve 23:58 a poprosil, jestli by to jakože šlo. Barman ani nemrkl, oklopil do konvičky zbytek flašky a řekl si o dvě kila.“

Půlnoční zavíračka je poměrně šikovným způsobem, jak zajistit, že se tam nějaká zbloudilá duše neroztříská o půl patý ráno přímo na koleje. Samozřejmě je možný napochodovat sem ještě před obědem a strávit příjemný den s hlavou v půllitru, což v létě nejspíš plánujeme udělat, protože to zní jako nejlepší možná náplň dne v tomto a pěti okolních vesmírech.

Pokud uděláte tu strategickou chybu, že jdete na první pivo třeba v deset večer a půlnoc přijde příliš brzy, ale do Cottonu ani Oázy se vám nechce, pořád ještě existuje druhá svatyně dejvických litev: Klubovna. Prostor, kterej má podobně elegantní pověst, což je způsobeno hlavně faktem, že tam často i přes den duní hypnoticky neoriginální drum’n’bass. Zároveň to ale zdejší dramaturgové prokládají divadlem, filmovýma projekcema nebo třeba živým vystoupením izraelskýho DJe, kterej je od hlavy až k patě zabalenej do červené lycry a hraje u toho na theremin.

„Klubovna je boží. Já tady vlastně bydlím. Jako ne v Dejvicích, ale tady. V Klubovně,“ svěřuje se nad panákem aspirující mladý architekt. To dává smysl; kousek odtud v rámci Kampusu Dejvice sídlí nejen ČVUT, ale i VŠCHT a teologická fakulta Karlovky.

„Jednou jsme tady kalili po zkoušce a kamarád už chtěl jít domů, jenže zapomněl, že existuje i něco jinýho než Klubovna. On totiž vyšel ven, že půjde pryč, jenže mezi hospodou a dveřma na ulici je ještě zahrádka. Takže vylezl před podnik, viděl padesát ožralejch lidí a vrátil se zase zpátky. ‚Ty vole, to je divný. Uvnitř se leje, ale venku se taky leje. Všude se leje.‘ Tak začal lejt znova a pak už si nikdo nic nepamatuje, ale probudili jsme se někde na Břevnově pod stromem.“

Jakže to bylo na tý Wikipedii? Relativně luxusní rezidenční oblast pro vzdělanou vyšší střední třídu? Nepopíráme. Dejvice ale v dokonalým postmoderním mixu vysokýho a nízkýho otevírají svou náruč i těm, jejichž náboženstvím je pivo a v erbu mají párek. A tak to má být.

© 2017 GoOut