Ve spolupráci s ¨

Ípák, Mírák, Francouzská: Jak se zorientovat na křižovatce

Text: Photo: Libor Petrášek Styling: H&M

Jak vypadá život na nejvytíženější MHD tepně v Praze? Stanice metra I. P. Pavlova stojí od roku 1974 a dlouhodobě registruje největší provoz ze všech; v reálu to ale spíš než lokální Piccadilly Circus připomíná předimenzovaný včelí úl, akorát místo trubců tu cirkulují pikaři a jehovisti.

Osa mezi Ípákem a Mírákem tvoří přirozenej předěl Novýho Města a Vinohrad; první část Prahy 2, schovanou dole mezi vinohradskými bloky nalepenými na Grébovku, jsme už pokrývali v samostatném článku, a zbývající kvadrant tzv. Žižkohrad (cesta z Jiřáku na Želivárnu) přijde na řadu letos na jaře. Tento text tak rozkrývá hlavně menší shluky ulic kolem olbřímích hlavních tepen: Ječné a Žitné, Sokolské a Legerovy (která se mimochodem čte [ležérova], což ale nedodržuje ani těch 6 lidí, kteří to vědí), a úzký pás Vinohrad mezi rovnoběžkami Francouzská – Korunní – Vinohradská.

Všechny tyto ulice mají několik věcí společných; největším styčným bodem je rozhodně fakt, že se na první pohled nedají vůbec překročit. Což je tak nějak obecně první věc, které si nenabrífovaní nově příchozí na Ípáku všimnou: to náměstí není samo o sobě velký, vlastně ani vůbec nevypadá jako náměstí, ale dostat se z bodu A do bodu B — třeba když člověk přebíhá na tramvaj — může trvat zdánlivě nekonečně dlouho, protože provoz hlavně na Sokolský spíš než silnici připomíná Nil v době záplav.

Noční autobusy staví úplně někde jinde než tramvaje pendlující mezi Karlákem a Mírákem, o pár set metrů dál číhá anarchistická betonová tlama známá též jako „vstup do Muzea na metro”, a aby té zmatenosti nebylo málo, starší generace říkají Ípáku Pavlák, a podle Wiki existují dokonce i lidé, kteří používají slovo Slinták (kreativní). Dávat si tu sraz bez azimutu a buzoly se obecně nedoporučuje, maximálně u jednoho ze dvou stěžejních styčných bodů – což jsou legendární nonstop mekáč a květinářství na Tyláku, před nímž ale často kempí různí lidé oslavující Ježíše Krista a zabírající tak drahocenný prostor.

„Je to vlastně takovej kvadrant expatů, veganů, gayů a jiných hipstrů,” přemýšlí nahlas redakční Dívka, zatímco vybíráme místa ke zmapování. Není divu, že právě tady má GoOut svoji kancelář. Na první pohled sice člověka zaujme spíš pouliční špína, občas se ale oba světy zábavně střetávají; jedna naše známá se takhle pokoušela darovat bezdomovcům krevety, který jí zbyly ze strašně posh cateringu a jinak by je bylo potřeba vyhodit.

„Jenže první člověk nás odmítl, že není bezdomovec, že jenom hraje na kytaru. Ptala jsem se ho, proč teda hraje na kytaru o půlnoci v podchodu metra na Ípáku, a on řekl, že si trénuje vystoupení před lidma. Tak jsme našli druhýho, ale když jsme mu chtěli dát to jídlo, tak zrovna začal chcát. Vyšlo to až napotřetí.”

Právě v těchto končinách leží taky budova Českého rozhlasu včetně novýho, prosklenýho studia Radia Wave na rohu Balbínovy a Vinohradské dole u Muzea, kde se dá zastavit na cigáro a poslouchat zprávy přímo z ulice. Na otevíracím večírku byla celá Balbínka uzavřená, dole stálo pódium a největším hrdinou dne se stal headliner Hugo Toxxx, kterej se v totálně zkouřeným stavu úspěšně pokoušel o crowdsurfing uvozený větou „Jestli mě nechytíte, vy zmrdi… (skok)”. Náhodní lidé na to koukali z oken, felili a vypadali spokojeně.

Od fóčka po tlačenku: Kulinářský okruh kolem Ípáku

„Bydlet tady má v podstatě jen jednu výhodu, a to že máš všechno blízko. Jo, a byty jsou docela levný, starý baráky a u magistrály se lidem moc spát nechce,” popisuje Andrea, která bydlí přímo na Legerový, s oknama do ulice.

Hodně domů podél Nepřekročitelné zóny obsahuje normální byty, což člověku tak nějak nedojde, když tudy chodí převážně se skloněnou hlavou. Podobná situace jako u Václaváku, akorát s tím rozdílem, že pod koněm nestojí dvakrát denně zácpy. Alternativní kultura tu moc nefrčí, až poslední dobou ji obstarává Drive House, nově otevřený kulturní centrum ve starým baráku na Rubešově. Pokud teda za kulturní zážitek nepovažujete zírání na brutalistní budovu bývalého Transgasu, která to má ale stejně bohužel za pár.

Uspěchaná atmosféra okolních ulic spíš než uměleckým zašívárnám přeje bistrům a malým kavárnám, určeným k rychlé zastávce před prací nebo přes oběd. Místa jako Hashashira na Španělský, Puro (pro vegany) nebo Mamy (pro fanoušky korejské kuchyně) přesně odpovídají konceptu „ve dvanáct přijdu, o půl jedný najezenej/á odcházím”.

Pro kafe se chodí do Pražírny, na schůzky do Kaaby nebo Momoichi, na burgry do Dishe a na letní poflakování do Riegráčů, který tvoří přirozenou hranici mezi naším okruhem a začátkem Žižkopce.

Hned pod Ípákem stojí malý bistro Bao Bao, který vlastní Jirka, jeden z našich průvodců v předchozím článku o Sapě. „Na rychlou večeři v okolí ideál,” hodnotí redakční Dívka. „Nudle, rýže, klasiky od pad thai přes kachnu až po autentický vietnamský jídla.” A protože jsme se tam vydali na začátku února a Praha bude ještě pár týdnů nejspíš připomínat spíš arktickou pláň než normální město, přidává rovnou i zdravotní tip:

„Mají super krevetovou polívku s rajčatama, kokosovým mlíkem, nudlema, koriandrem a česnekem. Je fakt poctivá a tak akorát ostrá. Prostě ideální ochrana proti zimě, dokonce i ve veganský verzi, když si řekneš.”

„Mimochodem, Francouzská je nejvíc internacionální ulice široko daleko,” doplňuje další rezident. „Vypadá to skoro jako koncept. Klasika jsou ruský lahůdky, kde seženeš všelijaký takový ty nakládaný prasárny, jsou tam i Řekové, Turci a geniální indonéský bistro Javánka, kde mají i vegan menu. Plus, samozřejmě, nonstop potraviny U Vávrů na rohu Francouzský a Uruguayský. Ty už spoustě lidí hodněkrát zachránily život, protože mají furt otevřeno, seženeš tam všechno a berou karty.”

„Nejčastější návštěvníci Vávrů jsou policajti na noční, kteří sem chodí na bagety. Protože donuty tam nemaj, tak si vinohradští strážci zákona musí vymejšlet vlastní stereotypy. Jedinej okamžik, kdy Vávrové měli výpadek, nastal ve chvíli, kdy tam někdo zaparkoval auto přímo do výlohy. Krám fungoval normálně i pak, akorát před ním byla policejní páska a dovnitř tou dírou táhlo. Ten pankáč, co tam každou noc sedí za kasou, se musel teple oblíct.”

Hip bistra, kam se s úderem poledne trousí kancelářské krysy, aby stihly být ve 12:30 zase na mailu (třeba my), nicméně nemůžou nikdy zcela nahradit autentické pivní bašty, kterých je v této části Prahy docela dost. Možná největší swag má Pivnice u Dandů kousek od Míráku, což je takový to místo, kde se leje už od rána a ve 22:00 je potřeba zavřít, protože chlapi musí ráno vstávat brzo do práce.

„Já musím být ale za šest minut na představení,” protestuje zbloudile vypadající člověk, který sem zaskočil na rychlé osvěžení před návštěvou Divadla U Hasičů (nebo na Vinohradech, ale na to bychom spíš nesázeli) a znejistilo ho, když před ním bez řečí přistálo další pivo. „Za šest minut? Tak to stihneš ještě dvě!”

(Mimochodem, jídelní lístek u Dandů – oficiálně se to jmenuje SNACK BAR – obsahuje lahůdky jako matjesy, gothaj s cibulí a podobný klasiky, který rozněžní milovníky klasických nádražních restaurací. Jo, a taky něco, co se jmenuje ‚kuřecí směs Vemenáč’ a je to prsíčko se sýrem a šlehačkou. Geniální.)

„My mother thinks I’m straight”

Legendární restaurace Demínka nenabízí kromě ornamentálního stropu vlastně nic extra, časy povídek Šimka a Grossmana jsou očividně pryč; větší sázkou na jistotu je Balbínova poetická hospůdka, útulný hnízdo pro starý androše, kde mají Havla na zdi, výzdobu z dobových artefaktů a koncert prakticky každej den. „Jé, tady to smrdí,” prohlašuje Dívka asi dvě a půl vteřiny po nástupu, a bere to jako kompliment. Chceme underground, ne aviváž.

Po šestý večer tu ještě panuje skoro meditativní klid, ale celkovej „charta vibe”, podobnej Vystřelenýmu oku nebo Slamníku, visí ve vzduchu naprosto neomylně. „Co chceš za kořalku?” ptá se barman jednoho z prvních dorazivších štamgastů. „Skončit s tím,” podotýká tento, smutný, a dostává vodku. Maitre d’ nás následně upozorňuje, že bude folkový koncert, tak jdeme pryč.

Přímo na Ípáku je asi nejznámější zašívárnou Radost FX, což je takový trochu Schrödingerovo místo, protože tam každej někdy byl, všichni o něm ví, ale nikdo se tam nevyskytuje moc pravidelně a nemá k němu navázaný nějaký silnější emoce. Pořádají se tam akce, restaurace nabízí i vege věci, ale celkově tam to místo prostě jen tak nějak… je.

„Na piva je ještě super Kulovej blesk, na lepší jídlo pak Nota Bene. Kamarádka tam tuhle uronila slzu nad srnou v degustačním menu, který nabízí asi nejlepší poměr cena : výkon v okolí,” doporučuje jedna z našich respondentek.

Že přímo na Míráku stojí stánek, kde mají nejlepší hot dogy v Praze, platí za všeobecnou kulturní znalost. Je to ideální vstupní brána do oblasti hip podniků pro kreativní mládež, která se rozprostírá za kostelem sv. Ludmily, mezi Francouzskou a Korunní.

Jako Ideál, kultovní kavárna na Sázavský a oblíbený místo vinohradské kulturní scény. Poslední dobou tuto pozici přebírá loni otevřená kavárna / bar Bullerbyn, které se podařilo přesně trefit obě strany pracovně–kalícího spektra, mají tam konceptuálně pojmenované toalety a krásnej salonek; Bullerbyn je ale spíš vinohradská Cobra, v tom smyslu, že nějaký velký alternativní prasárny se tam nestávají. V Ideálu to v jednu dobu byl standard.

„Legendy mluví o barmance, která musela být pokaždý o panák vepředu, takže za večer vyklopila třeba dvě flašky, ale pořád byla střízlivější než všichni ostatní. Nejlepší byl ale Radek, kterej ve tři ráno na baru meditoval: ‚Hele, kdybych nebyl zadanej, tak bych to zkusil na tuhle barmanku, ta je úplně super. Má super kozy a osobnost.’ Fakt, že ta slečna stojí asi půl metru od něj a stojí tam už hodinu, ho vůbec nevzrušoval.”

Nahoře na Francouzské, těsně za kopcem, kterej určuje hranici Vinohrad a Vršovic, stojí legendární bar Boudoir U sta rán, extrémně příjemný gay friendly místo na drinky do tří do rána a poměrně častá „končící” stanice pro ty, kteří bydlí na horních Vinohradech.

Tlumený světla, velký okna otevřený přímo na ulici a elegantní horní patro nad barem, kde se dá strašně rozvalit a potom se nikomu nikdy nechce domů, víc než bohatě vyvažujou v podstatě jedinej výraznější nedostatek: místní zahrádka je sice alternativně krásná a útulná, ale sdílí vnitroblok s bordelem a popelnicema z Javánky, takže atmosféra je občas narušena zvukovými projevy pracujících slečen a smradem ze starýho tempehu. Ale to je fakt detail.

Ironický nápis „Homosexuálům nenaléváme,” který dřív zdobil pípu, a unisex toalety s dojemným nápisem ‚MY MOTHER THINKS I’M STRAIGHT’ na kovových dveřích jsou samozřejmostí. Boudoir má takovou gravitační sílu, že do vedlejšího lounge baru B52 nechodí vůbec nikdo. Byl poloprázdnej i na Silvestra v jednu ráno.

Retro & další noční radosti

Do tohoto kvadrantu mimochodem spadá i Termix, asi nejslavnější gay bar v Praze; názory na tohle místo se obecně hodně různí. Pro některý je to vrchol devadesátkové fosforeskující dekadence, kam by už v životě nevkročili; lidi, kteří sem ale chodí častěji, mají většinou mnohem pozitivnější pohled. To platí i pro slečny, který tam baví tancovat, protože je nikdo neosahává.

„Termix dokáže bejt super, pokud jsi ve správný náladě,” odkrývá jeden místní umělec. „Jako jo, lidi, jsou debilní všude, ale to i v tom nejhezčím místě na světě. Je to hlavně o tom umět si to udělat pěkný. Přijít s kamarádama, zatancovat si, ošmatat zrcadla a jít v šest ráno domů.” Další kontruje tím, že „jít tam na plech z Boudoiru a vystřízlivět tam je očistec”, ale, upřímně řečeno, něco takovýho by byl asi očistec úplně všude.

„Já si do Termixu chodil pro panáky,” rozetíná další místní umělec. „Když mi bylo kolem dvaceti, gayové po mně hrozně jeli, tak jsem chodil na takový místa a oni mi kupovali whisky. Byl jsem ale hrozně zlej a stejně na sebe nenechal sáhnout.”

Naše představa o místě na drink uprostřed pracovního týdne je nicméně přece jen trochu… učesanější, takže Dívka navrhuje Martinez, nově otevřenej bar na Budečský, kde prý „mají i darkroom, haha”. To sice neověřujeme, ale rozhodně tam mají obří palmu pod proskleným stropem v atriu, takže sedáme pod palmu — poté, co Chlapec strávil deset minut čekáním venku na mraze, protože se bál jít sám dovnitř.

„Mně to tam připadá hrozně hezký a posh,” argumentuje, zatímco Dívka prohlašuje, že by ho tam sice nikdo nekousl, že je to prostě normálně útulnej lepší koktejlovej bar, ale ať teda počká, jestli přichází napuštěn géčkem desítkou od Dandů. (Což je pravda.)

Vyloženě typických night clubů tu v okolí vlastně moc není; teď se zábavně rozjíždí Tresor, ale Le Clan už spadá trochu mimo naši bublinu, a totéž platí i o Retru, místu, kterému se lidé při pátečních a sobotních cestách domů občas vyhýbají přes protější chodník.

Retro má přitom dlouhou historii, podobně jako Roxy; na rozdíl od něj se ale postupem času přiklonilo spíš k typickým EDM parties, což se odrazilo na celkové estetice místa: bílý límečky, přiopilý děti a další věci, které popisuje skupina Mutanti hledaj východisko v tomto monumentálním opusu.

„Uvnitř je to prdel,” popisuje Jonáš, náš insider pro toto konkrétní místo. „Narazíš na lidi sjetý vším možným, je jim maximálně pětadvacet… některý sem dojížděj ze středních Čech na víkendovou diskotéku. Skupinky Indů, predátorští šamponi z velký čtyřky, co hledaj oběti, barbíny a svalovci.”

„Jednou mě bounceři vytáhli ven fakt doslova pod krkem, protože si mysleli, že jsem se vychcal do koše.”

„Takový to diskotékový balení je všudypřítomný. X-krát jsem viděl, že si holka stoupne ke sloupu, a pokud nemá třeba dvě hlavy, tři nohy nebo tak, je během dvaceti minut zpravidla pryč. Jo, a na záchodech teče už léta jenom vařící voda, aby lidi utráceli za drinky.”

Závěr večera pak občas mění okolí Ípáku v regulérní zoologickou zahradu. Mekáč občas působí spíš jako MMA aréna, jediná místní nonstopka – Život je hrou na Tyláku – má jenom jeden stůl, takže se tam stejně všichni nevejdou, a cirkulující noční tramvaje způsobují zmatené pobíhání dokola ve snaze trefit se na tu správnou.

Ten všeobjímající chaos ale dokáže vygenerovat i fakt hezký okamžiky. Abychom to celý zakončili trochu pozitivně, tady je Dívčina příhoda, která dokazuje, že i na Ípáku existuje optimismus, pokud si to člověk dokáže udělat dostatečně hezký.

„V budově na začátku Kateřinský dlouhý léta sídlilo PWC. Zásadní výhodou tohohle baráku, zcela skrytou zrakům kolemjdoucích, bylo poslední patro s obrovskou terasou, proskleným barem a božím výhledem na Prahu. Kamarád mě tam jednou pozval na společnou oslavu narozenin; v tý době zrovna zuřila prohibice po metanolový aféře, ale tady probíhal dekadentní večírek před kulisou nasvícenýho Hradu, kde se asi 150 well-off kids zbavovalo všech flašek tvrdýho chlastu, který našli doma a v kanclech.”

„Jak jsem tam nikoho moc neznala, tak jsem se chystala relativně záhy pryč. Ale měla jsem celerový salát, a ten zaujal jednoho náhodného kolemjdoucího, který mi ho pochválil. Místo odchodu se najednou večer protáhl, až najednou čekám v šest ráno na metro a mám novýho kluka.”

„Takže poučení by bylo asi: Nezatracujte bizarní lokality. A samozřejmě jezte celer.”

© 2018 GoOut