Horečka páteční noci: Jak vypadá party v barech na Dlouhé, když je člověk střízlivej

Text: Redakce

Některý místa je prostě potřeba navštívit, aby se člověk na vlastní oči přesvědčil, že opravdu vypadají tak, jak se říká, že vypadají. Předpokládáme, že cílovka GoOutu nepatří zrovna mezi štamgasty vykřičených barů na Dlouhé třídě; dobrou zprávou je, že tam už nemusíte chodit. Dali jsme to za vás.

Návštěva míst, která jeden z našich kamarádů nazývá „živým ztělesněním Evropy 2“, původně byla součástí plánu zmapovat okolí Roxy. Nakonec jsme ale usoudili, že lidi, kteří jdou na party do Roxy, ocení spíš reálný tipy na jídlo nebo drink před akcí – podobně jako když jsme sondovali kolem MeetFactory, bez balastních látek. Připravit se o šanci zažít pátek na pražský Stodolní jsme ale nechtěli. A i když je naše redakce velmi postmoderní a mísení vysokého a nízkého je naší druhou přirozeností, rozhodli jsme se tentokrát pro stylovou čistotu. Mapování oblasti kolem Dlouhé tudíž proběhne dvoufázově:

1) „legendární“ (ne)kulturní hotspoty, o nichž bude řeč v tomto článku;

2) normální podniky kolem Roxy, kde se dá přežít dýl než pět minut bez úhony a nutkavé touhy prohnat si žilami oceán nelegálních látek. Tahle místa ale přijdou na řadu až později; teď se bude trsat.

Důležitou součástí přípravy tohoto textu bylo pečlivé sledování filmů Sira Davida Attenborougha. Jeho flegmatická nonšalance a jemný pozorovací talent nás inspirují. Hlavně proto, že naše redakční četa (tradičně ve složení Chlapec + Dívka) je v tomto směru kulturně i akademicky nevzdělána, takže představu o tom, jak to v Kozičce apod. bude vypadat, jsme získávali z YouTube videí o pářících rituálech tukana vrubozubého.

„Ne nadarmo se té oblasti mezi Harley’s, Deanem a Kozičkou říká bermudský trojúhelník. Občas to člověka jakoby vcucne,“ poučil nás jeden kolega na Facebooku, čímž mimoděk vytyčil naše výzkumné území. Po krátkém prozkoumání Google Maps nám totiž původní seznam nabobtnal do děsivé šíře a Chlapec prohlásil, že názvy podniků jako El Mojito, Vanity, Follow Me nebo 80’s ho děsí víc než myšlenka prázdnin na Ibize.

Dívka proto smírně navrhla rozbít základní tábor v baru Fano na Haštalské ulici a z něj paprskovitě vybíhat do vybraných míst, kde v pátek večer bují zábava plošší než korejská tenistka. Jo, a šli jsme tam úplně střízliví. To je důležitá součást konceptu. Vypít kýbl mojita a vytírat tělem podlahu v Jamesi Deanovi by nemělo ten správnej efekt; to lidi dělají normálně. Střízlivost je výzva.

„Harley’s Bar bych vynechala, ten podnik vzbuzuje obavy o požární bezpečnost. Můj bývalej šéf, expat, vždycky popisoval, že tam je jenom jedno úzký schodiště, takže kdyby se něco stalo, všichni by tam uhořeli,“ podotkla Dívka. Opepřit náš páteční trip post-biblickým infernem se nám nechtělo, takže vybraná triáda barů se nakonec ustálila ve složení James Dean, Bombay a Kozička.

Plus, samozřejmě, základní tábor. Fano se sice oficiálně honosně jmenuje Café Bar, ale ve skutečnosti je to geniální popelářská nonstopka, která má fenomenální webové stránky, na zdi tu visí obří plakát Santiago Bérnabeu a jeden kamarád tam kdysi na záchodech našel ilegální drogy, což při sběru materiálu k tomuto článku potvrdil i náš fotograf. K dokonalosti schází jen točenej Braník.

Do unikátního mikrokosmu Fana se ještě vrátíme úplně na konci; teď přichází čas vyrazit do terénu. První je na řadě James Dean. Volíme tzv. 'potápěčskou metodu', což znamená nadechnout se a vběhnout dovnitř. Disponujete-li podobně jako my vzpomínkami na pubertální léta strávená na punkových koncertech, bude se vám to hodit; technika nádechu a používání loktů při prorážení davu je podobná. Dobrodružství začíná.

Zastávka první: James Dean

Pochopitelně jsme během příprav článku zjišťovali, jak to v těchto místech vypadá, od těch, kteří se tam čas od času ocitají. O atmosféře v Jamesi Deanovi nás poučuje kamarád z Jablonce: „Opil mě tam jeden Ind, kterej se chtěl družit, ale já se opil a utekl mu,“ vzpomíná. „Přišel jsem si jak posh osmnáctka, akorát mám metr pětaosmdesát, devadesát kilo a dlouhý vousy. Takovej feeling mi ještě nikdy nikdo nedopřál,“ dodává zasněně.

Ptáme se, jak se člověk do takovýho podniku vlastně dostane. „Ja nad tím hodně přemýšlel, ale nevím. Prostě kalím třeba na Národce a pak chodím městem. Dlouhá je zrádná v tom, že je tam hodně bankomatů, to mě možná přitahuje,“ uzavírá s tím, že doufá, že se jeho zpověď dostane do článku. Done.

Na Deanovi je zábavný, že nahoře je hospoda a dole klub, a přestože schodiště dolů dělí od zbytku přízemí tenká vrstva průhledného vzduchu, parta bouncerů pečlivě hlídá, aby se obě scény nesměšovaly. Pánové jsou fascinujícím způsobem synchronizovaní, skoro jako velké, svalnaté akvabely. Dole je neskutečně narváno, přestože přicházíme poměrně brzo (asi v deset); DJ, na kterýho není vidět, pouští rozvernou rockabilly verzi Angels od Robbieho Williamse, což publikum oceňuje sborovým zpěvem a potleskem.

Uprostřed místnosti se v kleci svíjí dvě go-go tanečnice, kterých si ale nikdo moc nevšímá, protože největší pozornost na sebe strhávají uhlazení třicátníci ve světlých pastelových košilích, případně tričkách se zbytečně velkými nápisy. Moudrá volba: Všichni svítí a je na ně tudíž vidět. (Chlapec je naopak navlečen do tmavého svetru ze sekáče, ve kterém vypadá jako ztracené strašidlo.)

Na zdi registrujeme velký nápis 'Dream as if you lived forever, live as if you died today', a lidé dodržují jeho poselství. Davem se s gazelí elegancí proplétá servírka s velkým kýblem, do kterého hází prázdné sklo; její suverenita si zaslouží potlesk, zvlášť vzhledem k tomu, že podlaha dost klouže a hustota zalidnění je tady vyšší než v Monaku. Když opouštíme sál, DJ hraje Rock Around the Clock, ale mohlo by to být cokoliv jiného, protože účastníci zdejšího veletrhu sexuálních příležitostí reagují na rytmus jako bakterie na světlo a takové podružnosti, jako melodie a texty písní, jsou jim úplně egál.

Zastávka druhá: Bombay Bar

Když jen tak naoko proplouváte Dlouhou, pravděpodobně po cestě na nějakou uměleckou módnost v "Domu U Minuty“:https://goout.net/cs/verejny-prostor/dum-u-minuty/vgx/ (nebo do Tretter's, pokud jste ten typ člověka), patří Bombay se svojí jiskřivě oranžovou fasádou k jedněm z mála míst, kterých si okamžitě všimnete. Ostatní podniky typu Follow Me nebo Kozička zůstávají nenápadně zastrčeny do pozadí, kde se stydí za svoji fyzickou existenci. Bombay je na ni ale hrdý: Pojďte k nám! Máme koktejly (s cenovkama napsanýma na skle)! Namícháme cokoliv s čímkoliv! Každý pátek je tu party plná genitálií! Ve skutečnosti to vypadá skoro až útulně; takový to místo pro sraz spolužáků po patnácti letech, kdy je vám jasný, že polovina těch spolužáků bude mít platinový hára, leasing na Superba a čivavu jménem Kevin.

Zdání ale klame. Bombay se za svojí sice nápadnou, ale nerozměrnou fasádou rozevírá do epického interiéru, něco jako ten stan, kterej měla Hermiona na mistrovství světa ve famfrpálu. Vypadá to tam jako na nočním nádraží, akorát jsou všichni opilí (čili jako na nočním nádraží). U dveří je špunt. Lidi stojí, nehýbou se a evidentně jim to vůbec nevadí, protože když se krouživými pohyby snažíme probít mimo vstupní prostor, tváří se, jako bychom spadli z Venuše. Jediným člověkem, který má vepředu trochu místa, je švihácký čtyřicátník provozující lehce erotický tanec s postarší slečnou.

Debatujeme o tom, jak se tento pár dal dohromady; vypadá to na stydlivější kolegyni z back office, do které je čtyřicátník zakoukaný už od prvního briefu po nástupu na svoji (někdejší) pozici sales managera, ale dosud nenašel odvahu se jí dvořit. Až teď. Jiskra přeskočila minulej víkend při chůzi po uhlících na teambuildingu v Orlických horách, tak ji přikrmili trochou Grey Goose a teď je kolem nich metrová kružnice vyplněná takovým množstvím swagu a blaženosti, že dovnitř se nikdo neodváží.

„She must talk some language,“ huláká v referenci k nezaujatě odcházející samičce přes kulisu zhousovaného Michaela Jacksona svému kolegovi do ucha šaman v bílé košili; místní taneční styl nás mezitím okrádá o poslední zbytky komfortu. A ty budeme potřebovat, protože nás ještě čeká Kozička.

Zastávka třetí: Kozička

„Do Kozičky jsem chodila doučovat syny majitele. Dějepis a biologii,“ svěřuje se jeden z našich kontaktů. Tento legendární bar, známý na pražské popkulturní mapě jako místo, kde fotbalisti a hokejisti loví modelky s kozi, vzbudil při naší otevřené výzvě o sdílení zážitků z Dlouhé zdaleka největší ohlas. Kamarádka, která si dřív přivydělávala jako hosteska pro Philip Morris, vypráví o tom, jak tam byla asi pět let zpátky a nikdo na ni nekoukal skrz prsty, když chtěla panáka vodky. „V jedenáct ráno,“ upřesňuje. To už se vám dneska nepoštěstí; Kozička vzdala svoje někdejší pokusy o polední menu a otevírá až navečer.

Smutnící cizinci na TripAdvisoru doplňují, že obsluha je občas dost nepříjemná; pár napálených účtů je ale pořád v pohodě v porovnání se situací, kdy po vás vyhazovač hodí stůl. (Ve skutečnosti jsou uvnitř těžký kovový lavice, což otevírá poměrně dost doplňujících otázek.) Tato rozmnožovna v nás budí respekt. I proto, že éterem kolují zkazky o propracovaném systému hodnocení a odměňování bonity samců (čili orál za koks).

Po seběhnutí schodů dolů do sklepa, kde se celý prostor Kozičky točí jako Ouroboros kolem obřího centrálního baru, vládne nepřekonatelný diktát umělých kožešin. Celkový dojem je ušmudlanější než v Deanovi, čemuž nepomáhá hlasitá kulisa šmoulího EDM. Největší sekuriťák u dveří se tváří tak smutně, že vypadá trochu jako Mark Kozelek. Naši cenu pro nejlepšího hosta po krátké úvaze získává bezprizorní padesátnice v koktejlových šatech, která upíjí vínečko, kouří cigaretku ze špičky a naprosto ignoruje ty macho hovada všude kolem ní i jejich Maxi mojita za 940 korun. Navíc jako nejspíš jediná osoba v tomhle mikrokosmu nemá zvednutej pólo límeček, což je rozhodně plus.

„Tady je to na hovno, deme do Harlejs,“ prohlašuje lokální sběratel zážitků. Po cestě ven potkáváme dva kluky s báglem, kteří sice vypadají, že sem dojeli minimálně z Kyjova, ale specifické místní atmosféry si všímají okamžitě. „Co to zase je, tohleto?“ diví se jeden. „To je bar, vole,“ znalecky kontruje druhý. „A tady je ňáký patro a já su na sračky.“

Bar Fano, kam mizíme na zaslouženou odměnu (čili pivo), vypadá po tomto trojboji skoro klidně. Díky své strategické poloze mezi turistickým Starým městem, Staromákem a Dlouhou sem míří zábavná směska různých bytostí; prim hrají samozřejmě popeláři, kteří mají vzadu i štamgastskej stůl, narazíte ale třeba i na zamilovaný pár konzumující dvě fakt velký pizzy. Ve dvě ráno.

Dominantou stropního prostoru v rohu hospody je větrák, který nefunguje a visí vzhůru nohama; vedle něj stojí smutné a odpojené šipky, nad záchodem zase genderově odvážná cedule 'DANGER: MEN DOING LAUNDRY'. A taky plakát Jardy Jágra. „Hele, já to tady občas nechápu. Vždycky ale můžu zamávat Jardovi, ten mi rozumí,“ svěřuje se Dívka, zatímco z mrňavých počítačových bedýnek visících ze stropu hrají šlágry od Aviciiho, Tiesta a Tublatanky (v různém pořadí).

Je půlka noci, ale v barech na Dlouhé teprve začíná prime time. Sales manager z Bombaye má na svůj plán ještě spoustu, spoustu času.

© 2017 GoOut