Hlavně nechodit přes koleje: Jak jsme poznávali okolí MeetFactory

Text: Redakce

O tom, že dramaturgie MeetFactory patří k nejlepším v Praze, nemá moc cenu pochybovat. Jenže zároveň platí, že dostat se tam je trochu porod. Prozkoumali jsme, jestli se dá v okolí vůbec něco dělat, když už si dodáte odvahu se tam vypravit.

Tradiční proces návštěvy MeetFactory (neboli Krmítka) následuje poměrně jednoduchý pravidla: jedeš na Smíchov, nějak se tam střízlivě dostaneš, užiješ si večírek, potom zavřou velkej sál a ty usrkáváš poslední pivo, voláš tágo a u toho přemýšlíš, za co v poslední večerce doma v civilizaci utratit ty čtyři pětky, který dostaneš po vrácení plastovýho kelímku. Depresivní. Naštěstí existujou i jiný možnosti.

Do Krmítka se dá přijet několika způsoby. Když jseš přespolní, vystoupíš buď z autobusu na Knížecí, nebo z vlaku na smíchovským nádru (upřímnou soustrast). Místní to většinou řeší metrem; vylezou z podzemí v pražským Gothamu, kterýmu se občas vznešeně říká Anděl, a potom nastoupí složitou cestu na Zlíchov, na autobusovou / tramvajovou zastávku Lihovar, která je Krmítku nejblíž. True pankáči lezou tam a zpátky přes koleje, to ale nedoporučujeme, protože v takovým případě si říkáš spíš o Meet Fraktury.

Největší výhodou Krmítka je fakt, že se tam dá chodit nejenom na koncerty a parties, ale i na alternativní divadlo, výstavy, site specific instalace a další hipsterismy. Naše redakční jednotka ve složení slečna + chlapec zažila všechny tyto polohy na vlastní kůži. Party roku nebo instalace tak meta-konceptuální, že se člověk cítí blbě, když na sobě nemá šle a patku? Možný je všechno. "To, co tady hrajou, je vyháňací playlist," prohlásila slečna, a byl to degustační žargon. Konceptuální atmosféra nás přiměla meditovat nad pivem o skutkové podstatě relevance umění. Jak říkal Miroslav Donutil: Jojo, pořád se něco děje. V Krmítku rozhodně.

Nicméně zpátky k pointě: Co se dá dělat v okolí? Během rešerší tohoto článku jsme navštívili několik ikonických míst v docházkové vzdálenosti a rozdělili je do dvou skupin podle plánované dramaturgie večera. Behold!

Varianta A: Jdu na rande / na výstavu / chci být hodný

Wine Food Market (Strakonická 948/1)

Pokud se něco jmenuje Wine Food Market, je jasný, že se tam nebudou scházet žižkovští pankáči na desítku. Dá rozum. Nicméně tohle místo fakt doporučujeme jenom určité skupině lidí – je to skvělý, pokud máš chuť se dobře najíst (za relativně slušný ceny), ale ber na vědomí, že tenhle podnik je v podstatě posh voliéra.

Doporučujeme hlavně milovníkům italské kuchyně, lidem, které baví od stolu pozorovat, jak se vyrábí pizza, a těm, jimž nevadí pohled na vypózené manažery v růžových košilích a italských špičatých botách, prodávající tarify během žvýkání chobotniček koupených za peníze z prodaných tarifů. Ale vážně, jídlo je tady super. Dokonce mají kuchaře, kterej je ochotnej upravit základní veganskou pizzu (aka těsto + sugo, čili 'langoš za kilo') podle tvých představ. Což je rozhodně vzácnější, než by mělo.

Jelica (Na Zlíchově 35)

Trochu dál za Krmítkem se nachází vyhlášená srbská restaurace, kde si můžeš pochutnat na hromadě originálních slovanských pokrmů. Skvělý je, že to tam vypadá jak někde v Dětřichově na návsi (kostel & sádrovej kohout included), i když je člověk pořád deset minut od Anděla. Srbská kuchyně hodně vychází z brambor, zelí, zeleniny a koření, takže tady mají i kotel vegetariánských a veganských možností, ale skutečný lákadla se nachází v jiných částech jídeláku.

Tohle je totiž podnik, kde ti na objednávku připraví celý prase. Nebo jehně. Taky sem chodí slavit crew z KVIFFu, což je automaticky známka kvality. Bohužel jsme neviděli nikoho, kdo by si objednal celý zvíře, ale někdy bychom rádi. “Dobrý den, co si pán bude přát?” “Pivo a prase.” "Jistě," odpověl by číšník, a celá situace by začala připomínat Ferreriho Velkou žranici, akorát sofistikovanější a na Zlíchově.

A potom – po konci večírku – nemusíš už nic vymýšlet. Před Krmítkem totiž zhruba od jedenácté večer pravidelně krouží horda taxikářů, vyhlížejících další kořist; klidně nastup, čekají na pasažéry jako Súdánec na déšť. Stačí vylézt před klub a rozhlídnout se kolem sebe. Dobrou noc!

Varianta B: Jdu na party / druhej den mám volno / chci být odvážný

Nagano 98 (Nádražní 11)

Přímo na autobusáku Na Knížecí stojí legendární podnik jménem Nagano 98. Uvnitř to občas působí dojmem, že tam pár lidí šlo v osmadevadesátým oslavit Nagano, druhej den se probudili na stole, pokračovali dál, střih, je rok 2017 a sedí tam furt. Soudě podle vizuální stránky oficiálního webu (a podle faktu, že běží na doméně wz.cz) bude jedním z nich i zdejší programátor.

Nagano je ideálním ‘startovním’ místem, pokud chceš před Krmítkem na jedno. Výjimkou je situace, kdy večer sám hraješ; v takovým případě k tobě totiž možná přistoupí některý z místních Dominátorů a bude si chtít zahrát na hudební nástroj. V létě má Nagano skvělou zahrádku, atmosféra v lokále je neopakovatelně retro a mají tam net. Navíc pokud spěcháš na autobus, dají ti pivo do kelímku. Jo, a neprodávají tam Smartyho, což nechápeme.

Restaurace Oáza (Nádraží 297/1)

"Mládeži, já budu zavírat ale," vítá nás obsluha nádražní restaurace Oáza, místa, jehož swag pronikl i na Vágus.cz a kde číšnice zakončují věty neohebnými slovními druhy. Smíchovský nádraží dýchá poetikou divokých devadesátek; je to jedno z mála míst, kde si můžeš (v tomto pořadí) koupit párek v rohlíku, brejle, drogy a odjet do Berouna. Nádražka toto reflektuje, pročež jsme zaujali místo u stolu vedle postaršího pána, který se představil jako Honzík.

Přestože v lokále byla zima jako v ruským filmu, Honzík si nestěžoval. "Já jsem z Krkonoš. A byl jsem v Anglii, v Leedsu," objasňoval situaci. "Šli tam po mně s kudlou, že jsem podezřelej terorista, protože mám vousy," dodal. "Muslimové," dodal ještě, a doporučil nám, že si máme taky nechat narůst vousy. Slečna teda nemusí. Honzík taky mohl jet do Skotska, ale nechtěl, protože "co bych dělal ve Skotsku, a ještě k tomu v Anglii?" Dostáváme se k tomu, že Island je gentrifikovaný Skotsko. Je čas jít.

Když opouštíme lokál, Honzík nás doprovází.

Bar U veselé kozy (Nádražní 2a)

Během plánování tohoto článku slečna trvala na tom, že musíme navštívit ‘takovou tu boudu, která stojí na točně pod Krmítkem a uvnitř se leje’. Opravdu tam je. Jmenuje se Veselá koza a dostaneš se tam, když na Lihovaru místo nahoru k mostu odbočíš doleva dolů. Na zdi je cedule s nápisem Lumpenkavárna a na internetových stránkách šest recenzí od srdíčka.

Přes léto u Kozy funguje zahrádka s kulturním programem, v lednu se ale veškerá akce musí koncentrovat dovnitř, kde místa není nazbyt – zato tu ale dochází k organickému propojení dvou světů, totiž krmítkovského art establishmentu a zlíchovského kamioňáctví. Uvnitř hraje Sting, což je někde mezi.

"Já byl odkojenej Ironem Mejdnem," glosuje Honzík hudební produkci zpoza baru, načež se prohlašuje za ‘severský typ’, říká nám ‘šéfe’ a ‘slečinko’ a plynule u toho přechází mezi tykáním, vykáním a sokratovským monologem. "Já musím přežít všechno, protože když přežiju všechno, tak přežiju všechno," vytahuje z rukávu neprůstřelnou tautologii, dopíjí svoje pivo a odchází mezi zlíchovské komíny, protože se připozdívá a musíme ještě do Krmítka na výstavu.

Na rozloučenou se Honzíka ptáme, jestli je věřící. Říká, že jo. "Bůh mě trestá," zakončuje. U Veselé kozy je veselo a slovenská barmanka pouští další šlágr. Půlnoc je za dveřmi. "Tady to de," konstatuje slečinka, a má pravdu.

© 2017 GoOut