Divoká Šárka a okolí: Jak vypadá život na konečný

Text: Redakce

Léto v Praze má spoustu výhod, hlavně pro ty, kteří mají rádi procházky. Jednak je půlka města rozkopaná na maděru, takže se prostě procházet budete, ať se vám to líbí nebo ne. Zároveň ale platí, že s nástupem prázdnin ožívají kromě letních kin i okrajové části města – parky, které jsou zkrátka tak daleko, že v nich vícemeně nehrozí náhodný náraz do zbloudilých zájezdů ochotníků popíjejících houbu (ehm, Riegráče, ehm). Třeba Divoká Šárka. Jedno z nejkrásnějších míst v celým městě.

Šárka teda není park, ale lesopark; to jen pro případ, že by si někdo představoval lehárko na paloučku a vzal si s sebou na výlet 4,3 kila potravin, kytaru a bicykl, aby následně vylezl z tramvaje a vrazil do skály. Zkušenější trampové už ví, že nejlepší způsob, jak se sem dostat, je dojet na konečnou tramvaje (nebo autobusu), doplnit síly v tom slavným Mekáči hned za točnou a vyrazit vstříc přírodě. S hranolkama.

Nás ale zajímala trochu jiná věc – jasně, Šárka jako taková pro nás není žádný velký tajemství, prostě gigantický místo, kde se dá lozit po skalách, koupat, popíjet, felit s mravenci, běhat a koukat se svrchu na město. Ten areál je trochu zvláštní v tom, jak nám, lidem žijícím mimo okrajové výspy Prahy 6, připadá odtrženej ode všeho; přitom se do něj dá vlézt hned z několika stran, a kultovní Mekáč je jenom tou nejvíc turisticky provařenou ze všech. V přímým okolí lesoparku se nachází městské části Veleslavín, Vokovice a Liboc; navštívili jsme je všechny a přinášíme poetické svědectví o tom, jak to vypadá ve Veleslavíně a Vokovicích. V Liboci ne, protože tam nic není. Jakože vůbec nic.

Kriminálka Lívance

Nádraží Veleslavín je malá stanice ztracená kdesi v post-dejvických lesích, na jednom z těch míst, který jsou v podstatě normální vesnice připojený k metropoli kombinovanou silou vůle, vyhlášek a sovětského urbanismu. Vede tamtudy cesta na Kladno, z vlaků ale nikdo nevystupuje; ti, kteří to nezalomili zastávku předtím na nádražce v Dejvicích, pravděpodobně vylezou až na konečný, protože jedou na šichtu do fabriky na puky (nebo co se to v Kladně vlastně děje). Náš plán odpálit průzkum šáreckého okolí právě ve vlaku brzy narazil: těšili jsme se na bizarní rozhovory s lidmi cestujícími lokálkou do Veleslavína, jenže jsme zjistili, že tento živočišný druh je ohroženější než nosorožec javánský.

Což by nám asi nemělo připadat tak překvapivý, když se vezme, že Veleslavín je tak trochu sleepy hollow. Rozetnutý vejpůl betonovou pěstí Evropské třídy, táhnoucí se od Kulaťáku až na letiště, na jedné straně paneláky, na druhé nádraží a zámek (a lokální myčka aut, zaštiťující se sloganem „MY JE MYJEM“, což považujeme za podpis copywriterského génia). Navíc jedno z mála míst, který dávalo Veleslavínu smysl jakožto svébytné výletní destinace – alespoň pro milovníky urbexu – je už taky passé: působivě chátrající bývalá teplárna má dneska zazděný přístupy.

Což je škoda, protože rejstřík zdejších aktivit stál za to: od vyhýbání se holubům a pádu o patro níž dírama v podlaze velký prosvětlený strojovny, přes lezení na nejistou železnou konstrukci balkonků na jižní fasádě, až po pozorování 3D rotujících hologramů nad násypama červenýho prachu (protagonista zážitku se dušuje, že se mu to dělo bez halucinogenů). Pokrok (a developery) prostě nezastavíš.

Veleslavínské nádraží nicméně získalo republikovou slávu v dubnu 2015, kdy byla slavnostně otevřena prodloužená trasa metra A, která chvíli vypadá, že bude mířit na letiště (jak by člověk tak nějak logicky očekával), jenže potom přichází odvážný logistický fórek a tunel se z Veleslavína stáčí kamsi do prdele k Motolu. Díky této legrandě (v době svého vzniku nazývané též chalupoida, podle jednoho z tehdejších ODS headlinerů a domnělého konstruktéra tý neuvěřitelný křivky) se tak na povrchu nad výstupy z metra začaly rojit kupy kufry obtěžkaných turistů, kteří měli namířeno na Letiště Václava Havla a místo toho skončili u lokálky na Kladno.

Dobře zmapovaná neexistence eskalátorů, díky které běhají po schodech nahoru a dolů portýři ve žlutých reflexních vestách, aby pomáhali lidem s kufry (což tehdy podnítilo facebookovou kreativitu), mimochodem stále trvá. Když tento problém vyšel na světlo, byl Leicester City na sestup, od té doby vyhrál titul a byl zase na sestup. Stanislav Gross byl ještě naživu, stejně jako Jaroslav Holík. Ti portýři tam stojí pořád a nudí se. Ale co už, zpátky na povrch.

Cestou od nádraží nahoru k zámku nám okamžitě padla do oka zašlá červená fasáda rohového baráku, honosící se nápisem RESTAURANT PIZZA MUSIC PUB KARAOKE (a ještě plakátem RED ROCK, kdyby náhodou). Geniální. Působí to dojmem, že vlezete dovnitř a číšník vám vrazí pěst mezi oči a zařve „CO SI DÁTE MLADÝ PANE PIVO VODKU RUM“. Bohužel jsme si tuto tezi nemohli ověřit naživo, protože tam mají zavřeno; podle vzhledu místa už tak od roku 1994. Škoda.

Zato restaurace Na Závisti, trůnící nahoře na kopci, otevírá svoji náruč dokořán: dřevěná výzdoba, malby ryb v místnosti u baru a konceptuální venkovní posez na zahradě rodinného domku poskytují skvělou kulisu k odpolednímu pivu, třeba jedné desítce, které pan číšník žoviálně říká „jedna deset“. Je to jeden z těch ohrožených druhů hospodských, kteří dělají řemeslo poctivě a popisují veškerou svou činnost, jako kdyby realita byla nejasná a potřebovala blbuvzdorný voiceover: „Už to točím! Už to bude! Už to nesu! Tady to je!“

Je to neskutečně příjemný, ospalý místo, kde si lokální publikum musí ukájet touhu po dramatech v takových věcech, jako je správná receptura na lívance. Alespoň tak vypadal rozhovor mezi několika postavami na zahrádce, kde veleslavínská slečna dvacet minut popisovala jemné rozdíly v tuhosti těsta na palačinky a lívance, načež se odvázala a spustila dramatickou story o tom, jak dělala lívance a měla problémy s těstem, a gestikulovala u toho s vervou policejní důstojnice ve skandinávském televizním thrilleru.

„Já už mám dva velký nápady, jak zbohatnout,“ svěřuje se místní pán svým kamarádům, a zní u toho jako nadšený vynálezce z knih Gábora Mocsára. „Integrovanej bzučák na televizi, to je první. A pak něco jako plynová maska, která převádí chrápání na vážnou hudbu. To je dobrý, ne?“ „Nó, Honzovo chrápání, to by byl hotovej Mózart,“ převádí jeho kolega teoretický návrh do praxe. Atmosféra Na Závisti je tak pohodová, že je nám skoro blbý odcházet… ale pořád nás čeká ta Šárka, následovaná průzkumem vokovického sídliště.

Koupání s překvapením (možná)

V samotným areálu Šárky stojí za zmínku hlavně dvě věci: koupaliště a hospody. Protože i když bychom tady mohli rozprávět o pověsti o Ctiradovi a Šárce, sdílet turistické tipy na ty nejhezčí skaliska nebo básnit o tom felplacu úplně nahoře, kde naše redakční jednotky vždycky neomylně skončí, aniž by měly ponětí, kudy se tam leze a jak se dostaly zpátky, tak nějak cítíme, že podobně seriózní informace nalezne zvídavý čtenář jinde. Procházky jsou samozřejmě geniální věc, my ale chceme spíš objevovat kulturu – což, v tomto případě, znamená hlavně koupání.

V šáreckým areálu jsou hlavní koupací místa celkem dvě, a záleží na každým, jak moc se zrovna cítí jako dobrodruh. To známější, přírodní koupaliště Džbán, totiž sice láká příslibem romantického poflakování, jenže zkušenosti našich kontaktů vypichují pár potenciálních háčků. „Je to prostě kus vody uprostřed areálu, kam se dostane úplně každej," sdílí jedna slečna.

„Jednou tam za mnou přišel nějakej strejda, že si chce povídat – a byl vlastně docela milej, prostě brebentil cosi o stromech a mšicích a evidentně mu jenom chyběla lidská společnost. Otázka je, proč ji hledal zrovna na Šárce, kde žádní lidi většinou nejsou, a když už jo, tak mají na sobě jenom plavky… možná právě proto, hm.“

„Já tam vlezla jednou a měla jsem tejden vyrážku,“ doplňuje druhá, „ale jsem jediná široko daleko, takže jsem možná divná já a ne to koupaliště. Každopádně na louce kousek odtamtud je nudapláž. Ale ne jen tak ledajaká. Ty si asi představuješ nějaký porno, ale ubezpečuju tě, že průměrnej věk tam je tak 67 let a všechno všem tak divně visí a kinklá se.“

Pozorovat rozklad, nemilosrdné účinky gravitace a jiných povětrnostních sil můžete ve Džbámu i na neživých objektech: součástí areálu jsou tři budovy bývalých převlékáren, které značně ohlodal zub času. Pro milovníky urban exploringu představuje zdejší kombinace pochozích střech s klubajícíma se břízkama, dlouhých pavlačí a průchozích kójiček s pozůstatkama bezdomoveckejch ležení (nebo teenage parties s houbou, přijde na to) solidní náplast za nepřístupnou teplárnu. (Samozřejmě opepřenou všudypřítomnými nápisy Zákaz vstupu, takže od nás to nemáte.) Méně otrlým každopádně doporučujeme držet se břehu a FKK.

Koupaliště Divoká Šárka, tendenčně vystavěný a ještě tendenčněji pojmenovaný areál s tobogánem, skluzavkama, pincem a hřištěm na nohec, působí oproti Džbánu dost kontrolovaně a nepříliš zábavně. Stejně jako místní výběr restaurací, od hostince Dívčí skok (takový to místo s gigantickou tradicí, který se pyšní tím, jak tam před 400 lety vařili mega pivo a císařpán tam jednou přivoněl ke šniclu) až po Restauraci Šárka, držitele výroční Ceny za kreativní copywriting (myčka ve Veleslavíně skončila na krásném stříbrném místě).

Alespoň trochu svěžího vzduchu nabízí Za Pět Dvanáct – ne ten soubor, ale hospoda, umístěná hned na hranici Šárky a zastavěné části Vokovic, naproti základní škole. Ono se tam teda nic moc neděje, ale naši terénní návštěvu ozdobila delegace pánů z místního fotbalového klubu SK Aritma:  „Jak jste hráli dneska?“ „Co myslíš? Na piču jsme dostali.“ „No tak si pojď dát aspoň pívo.“ „Tak jo. Dyť já se na to těšim celej den.“

Přímá svědectví z vokovické podkovy (nebo aspoň snaha o něco podobnýho)

Vokovice vypadají na mapě dost zvláštně: mrňavej hrozen baráků vklíněných doprostřed šáreckého údolí. Působí to trochu, jako by tam před mnoha lety dupl obří kůň a v jeho šlápotě někdo postavil pár domů, propojených zleva doprava ulicemi V Středu a Půlkruhová, z nichž jedna je rovná a druhá půlkruhová. Jestliže kolem veleslavínského zámku panuje idylka, tohle je přímo nechutná idylka: dokonale ospalé pidi-městečko, kde se všechno děje na Evropský, a když říkáme všechno, myslíme tím „jezdí tam tramvaje a teď už i metro“.

Jo, a mají tam Billu. Což je, jak chápeme, stěžejní středobod místního života. Alespoň to říká naše dopisovatelka, slečna, která z nějakýho důvodu tráví svá studentská a mladá pracovní léta v pronájmu právě ve Vokovicích. Fakt, že někdo takovej vůbec existuje, nás uvádí v úžas; přirozeně se tak snažíme dopátrat proč. Dopisovatelka bohužel sama neví.

„Já ti můžu třeba vyprávět o tom, jaký to je jezdit každej den do reklamky do centra a večer zpátky. Fakt. Nevymejšlím si, neznám tady nic, žádný hospody, vlastně ani žádný sousedy. Znám svůj pokoj, tramvaj a Billu,“ dodává významně a poukazuje na svůj sociálně-observativní projekt, bizarní facebookovou stránku Billa to Love dedikovanou životu ve čtvrti, kde, pokud je vám mezi pěti a šestapadesáti lety, je největším zdrojem lokální hrdosti existence supermarketu. Zároveň přikládá tip na místní ikonu, odborníka na Wittgensteina a člověka, který je, citujeme, „na rozhovor geniální“. Bohužel naše snahy vytáhnout tímto způsobem na světlo podpultové taje vokovického života končí ujištěním, že odborník je „tady jenom náplava“.

Redakční Dívka si nicméně vybavuje historku ze školních let s další vokovickou pamětihodností, bývalým nočním klubem Dransy v takový tý typický betonový krychli, který se sázely doprostřed sídlišť jako střediska služeb (he, he). „Přijely jsme s kamarádkou přespat k ní, úplně nadraný z Újezda. Půl pátý ráno, dáváme ještě poslední cigáro na lavičce před Dransy, když z taxíku vystoupí snědej týpek a dá se s náma do řeči – jestli jsme z Prahy, co studujeme a takový ty klasický kecy, přičemž se na nás snažil udělat dojem tím, že pracuje na egyptský ambasádě. Jako kuchař, vypadlo z něj po dalších dvou minutách, načež se nás, bezelstně ukazuje na Night Club Dransy, zeptal: ‚You work here?‘“

A tak se nakonec veškeré úsilí o přiblížení místnímu koloritu bortí pod zjištěním, že tady žádnej kolorit vlastně není. Vokovice, Veleslavín a Liboc dávají člověku jasně najevo, že hic sunt leones a dál už žádný město nebude, i když kamiony mířící po Evropský směrem na Ruzyni můžou naznačovat něco jinýho. Stavujeme se aspoň ve stylové restauraci Kaštan, která slouží jako spádový centrum pro celý Vokovice – ať už jde o pivo, kofolu nebo dětský hřiště. Na místní rozlehlé zahrádce, zatáčející přes dva rohy, jsme během naší odpolední návštěvy slyšeli dokonce portugalštinu. O pár stolů dál se zase kdosi chlubil elegantní dámě, že si tyká s Tomášem Hanákem, ale nijak to na ni nezapůsobilo. Go figure.

Ptáme se místního postaršího pána, kterej sedí sám venku u piva, jestli je odsud a co je na Vokovicích nejlepší. „Já sem chodím na pivečko, protože je tady hezky,“ prohlašuje. „Takový hezký místo, dám si jedno, vykouřím cigárko, a jdu domů.“ Vypadal přitom naprosto spokojeně. Takhle nějak působí celá tahle oblast – jako oáza klidu na kraji Prahy, kde se vykoupeš, odpočineš, pofelíš a večer už jseš zase zpátky doma. Upřímně řečeno bychom byli asi trochu smutní, kdyby to bylo jinak.

© 2017 GoOut