Čtyři druhy pankáčství: Jak vypadají Bohnice pod povrchem

Text: Redakce

„Nápad dobrej, ale brzo vám dojdou témata,“ glosoval jeden známý náš plán vyrazit do pražských ulic a každý týden na stránkách magazínu zmapovat jednu část města. „Za chvíli si vystřílíte centrum, a co budete dělat pak? To jako pojedete někam do Bohnic?“ Ano.

Bohnice jsou mezi pražskými čtvrtěmi poněkud zvláštní úkaz. Nachází se sice na samém okraji města, ze tří stran je obklopuje divoká zeleň a jezdí tam jenom autobusy (přívoz přes Vltavu dole v Zámcích teď nechme stranou), ale pokud člověk nemá panickou hrůzu z přesedání (a neztratí se v tom betonovým labyrintu u metra za lesem v Kobylisích), dostane se tam z centra vlastně relativně rychle. A Holešovice jsou hned za řekou. Přestože tak bohnická příroda na první pohled působí uklidňujícím, meditativním dojmem, estetika holešovicko-libeňských industriálních démonů sem skrze stromy podél řeky proniká jako rezavá pěst.

Což, přeloženo z poetického narativu do reálné řeči reálných lidí, znamená následující: na povrchu Bohnice působí, že tu vládne boží klídek. Když jsme ale vystoupili na autobusové zastávce a potkali se s naším kontaktem, uvítací věta zněla: „Nejdřív se půjdeme podívat na bike park, ten je hned tady za barákem. Jednou jsem venčila psa a on tam vyčenichal pod stromem feťáka, kterej vypadal, že umírá, ale pak jsme zjistili, že si jenom snaží nastřelit žílu na krku a nejde mu to.“ A to je ta část pod povrchem. Rozumíme si.

Jednou ze zásadních bohnických hodnot je vzájemná sounáležitost. Zdá se, že se tu všichni tak nějak znají, ať už z hospody, nebo aspoň z historek, a náplava zvenčí (což v tomto případě může znamenat jakoukoliv jinou část Prahy) tak má v prvních hodinách takovej ten pocit, jako když se snaží někam trefit na vesnici: „Jasně, u starý lípy doprava, projedete kolem Blažkovejch, to jsou ti, jak vo povodních vyhořeli, a pak doleva u tý zatáčky, jak tam Novákoj v roce 1986 srazili psa.“

Ostatně náš kontakt, slečna, které budeme říkat Bohničanda (protože to je super slovo), nepřichází na zastávku sama. Doprovází ji Bohničák a dostává se nám příslibu, že později potkáme i „nějaký starý rodáky, pankáče a možná i Bechera“. Becher je člověk, kterej si dřív dával k snídani třeba čtyři panáky, ale Bohničák objasňuje, že to už je minulost. „Von už nepije. Jenom teda pivo. Ale zato furt.“

Důvod, proč jsme do Bohnic vyrazili právě v půlce května, je na místě: poslední květnový víkend se totiž v areálu psychiatrické léčebny odehraje další ročník pouličního festivalu Mezi ploty. Pro velkou část Prahy je to jedinej důvod, proč se do těchto končin vydávat. Pokud se tedy chystáš na Mezi ploty (což bys měl/a), věz, že kromě dvoudenního kulturního programu skýtají Bohnice ještě spoustu dalších možností, jak tady prozevlit pár dní. Bohničanda je všechny zná, a my už teď taky.

Celá čtvrť se skládá ze dvou částí – starý Bohnice, což je normální dědina, a betonový sídláky, který ji za socialismu obestoupily ze všech stran. To je na periferiích velkých českých měst poměrně standardní scénář. Konkrétně u tohoto místa je bohužel standardní i opakovat do zblbnutí jeden hurá vtípek, kterej kdyby byl ještě o něco vousatější, mohl by založit norskou folkovou kapelu. „Jedeme do Bohnic.“ „Tak bacha, ať si vás tam nenechaj! Ehehehe he.“

Bambulárna, podst. jm., lokální označení pro psychiatrickou léčebnu (Kapesní slovník pražských přezdívek, GoOut 2017)

Areál psychiatrické léčebny, které někteří místní přezdívají Bambulárna (a lidem uvnitř Bambuláci), zabírá tolik místa, že vyhnout se mu je prakticky nemožný. Přespolní si ho prý často představujou jako oplocenej kus světa za zdí, kde u každé brány hlídá týpek s rotvajlerem a uvnitř probíhá rekonstrukce Přeletu nad kukaččím hnízdem. Že je to blbost, by mělo být jasný už z faktu, že uvnitř se nachází dvě zásadní kulturní centra čtvrti – kavárna V. kolona, kde se občas pořádají koncerty (a je zvykem při nich úplně zhasnout, což je skvělý, pokud tedy hudebníci na pódiu nemají problémy trefit se do nástrojů), a především Divadlo Za plotem, hlavní centrála Meziplotů a celkově ohromně zábavná multifunkční scéna, do jejíhož provozu se aktivně zapojují bohničtí pacienti.

„Jestli chceme na procházku, tak se Bambulárně nevyhnem, protože je úplně všude. Ten areál je fakt obří. Já sem chodím normálně na procházky, občas tu potkáš koně,“ objasňuje Bohničanda, zatímco míjíme les. Uvnitř areálu. Prý se říká, že je tam někde pod stromem zakopaný kilo LSD. (…)

Součástí areálu je i největší canis- a felinoterapeutické centrum v republice, Karel Nešpor, věnující se terapii smíchem (a squattingu before it was cool), a malá farma, kterou v našem krátkým průzkumu během příprav článku úplně všichni zmínili mezi tipama na výlet prakticky okamžitě. „Tam musíme jít stoprocentně. Žije tam beran, kterej má koule až na zem. Jako medicinbaly,“ trefuje Bohničák argumentační jackpot hned na první pokus.

Když dojdeme na místo, alfa-beran se bohužel někde schovává i s medicinbaly. Zato ale vidíme dvě lamy s krizí identity; jedna z nich vypadá, že si myslí, že je králík. Bipolární pavián, jeden z legendárních obyvatel farmy, už bohužel nežije. U krmelce teda spí nějaká nudná koza, ale to je slabá náhražka. Nevadí. Můžeme se aspoň podívat na domečky, kde bydlí místní správci-hippíci; lehce amišovský ráz celé kolonie podporuje Bohničanda vzpomínkou na to, jak sem málem šla bydlet.

„Oni totiž sháněli spolubydlící, normálně tady visely inzeráty. V požadavcích samý takový věci jako veganství, všude se chodí naboso, nesmí ti vadit žádný zvířata, hnůj a tak. Jenže zároveň tady platí zákaz internetu, tak to nakonec neklaplo.“

Bohnice jsou obecně ideálním místem na procházky, pokud se člověk chce vzdálit od města, ale zároveň pořád cítit jeho dosah v podobě hippíků s nohama od hlíny, kteří přežvykují bio tofu nudle, mají brouky v dredech a batikovanými pažemi vyťukávají kamarádům zprávy na Messengeru. Takoví žijí v Drahaňském údolí, jednom z nejkrásnějších míst na okraji Prahy. Kousek odsud je i Čimický háj, Velká skála nebo zoologická v Troji. Nás ale ještě večer čeká sraz s místními pionýry autenticity u piva, takže procházkovou část zakončujeme na hřbitově.

Je to strašidelný místo. V takovým tom smyslu, že kolem sebe člověk po cestě metá kulturní humory a hýká u toho jak orangutan, ale v okamžiku, kdy se vynoří hřbitovní zeď, zmlkne a dýchne na něj hororová atmosféra. Bohničanda vypráví, jak jsou tu vedle sebe pohřbení hrdinní vojáci, dávní pachatelé ohavných zločinů i někdejší chovanci ústavu (proto ho dokonce i katastrální mapa Bohnic nazývá Hřbitovem bláznů), zatímco Bohničák na podezřelý šelest ozývající se z lesa reaguje uklidňujícím tónem: „V pohodě, to nejsou nemrtví. Maximálně divočák.“

Dovnitř se dá dostat přes relativně nízkou, rozpadající se zeď; na to si ale netroufáme, stačí nám pohled na stromy porostlé břečťanem, šero a mlhu. Radši se jdeme podívat na vedlejší hřbitov zvířátek, kterej je sice taky dost depresivní, ale aspoň nevypadá jako zhmotněná fantazie Eliho Rotha na dojezdu. Když jdeme zpátky do civilizace, míjíme skupinku mlčenlivých mladých gotiků obklopujících jednu ze hřbitovních mohyl. A to jsme si mysleli, že tyhle creepy věci se dějou jenom v South Parku.

„Tady se griluje úplně všude“

Starý Bohnice, kam člověk spadne, když se vymotá ze hřbitovního lesa, jsou vlastně docela normální česká vesnice s klasickou návsí, na který stojí obligátní autobusová zastávka, obecní vývěska a hospoda. Ta se jmenuje U Kaštánku. A přestože by něco takovýho nemělo být fyzikálně možný, její zahrádka působí jako zmrazovač času — jakmile si člověk sedne na ty masivní dřevěný lavice a dá si pivo, okolní svět prostě přestává existovat. Tuhle geniální felící superschopnost, na vesnicích poměrně běžnou, moc míst v Praze nemá.

„Tady se dá i grilovat,“ objasňuje Bohničák. Potom se zamyslí, rozhlédne kolem dokola a dodá: „Tady se vlastně dá grilovat úplně všude.“ Bohničanda potvrzuje a vypráví o Slovákovi, kterej se živí jako námořník, takže většinu roku furt lítá někde po moři a do Bohnic se dostane třeba jenom na čtrnáct dní v létě.

„On vždycky přijede po roce, sedne si tady a rozdělá obří oheň. A uvaří třeba padesát litrů guláše. A pak tam čtrnáct dní sedí a leje u ohně. Lidi k němu normálně choděj, povídaj si, daj si guláš, pivko a on je spokojenej. Pak tu vatru uhasí, sedne na autobus a zmizí zpátky na moře.“

Venkovní atmosféru doplňuje bezprizorní dítě šplhající na strom, pes a pán ve středním věku, který se moc omlouvá, ale shání „drobeček na jointa“. Zábavný je, že Kaštánek je vlastně relativně malej podnik, ale zato má hned tři tváře: kromě té vyklidněné venkovní ještě barovou místnost, což je takový to klasický bistro s permanentně otevřenýma dveřma ven na ulici, kam chodí tvůj děda na „jedno zdravotní“, pokecat se servírkou a bavit se s kamarádama půl dne o obráběcích strojích (nebo tak něco). A úplně vzadu se schovává ještě bizarní salonek, jemuž se podařilo na asi osm metrů čtverečních narvat dvouciferný počet nabobtnalých semišových červených taburetek.

Čtyři stupně bohnického pankáčství

Jestliže se esenciální hodnoty starých Bohnic manifestují U Kaštánků, sídlištní část čtvrti má o něco méně romantický charakter. Na Podhajských polích se například nachází Drak, což je meeting point místní mládeže; v podstatě jenom dětský pískoviště obehnaný vykousanou betonovou zdí, kterou nějaká kreativní duše počmárala psychedelicky podmanivými výjevy. Škoda, že tradiční osazenstvo tohoto místa jejich uměleckou hodnotu asi příliš neocení, protože jej tvoří, citujeme Bohničandu, „hlavně takový ty neškodný feťáci a puberťáci, kteří se tady třeba ve dvě odpoledne ztřískaj jak koně a paří na dramec z mobilu.“

Co se hospodské scény týče, dozvídáme se o třech zásadních bodech — prvním z nich je docela obyčejně vypadající Hospůdka U Hřište (to není překlep, viz foto níže), které nikdo neřekne jinak než u Kláry (podle majitelky) a jejíž strategická důležitost vychází z toho, že slouží jako spádová nálevna pro obyvatele nejdelšího paneláku v republice. Alfa panelák má osmnáct vchodů a je dlouhej jak tři fotbalový hřiště. Klára by tak logicky měla sloužit jako tavící kotlík životů a názorů; Bohničanda nicméně objasňuje, že to tak úplně nebývá.

„Jako chodí tam všichni, protože jinam není moc kam. Ale štamgasti jsou náckové. Já tam kempila celkem často asi pět let a nikdy mi to nedošlo, což je divný, protože mám dredy. Ale bohnický náckové jsou divný v tom, že se jim dredatý holky z nějakýho důvodu líbí. To si pak jenom říkáš: Aha. Oops. Okay no, tak já jdu asi pryč teda.“

V Bohnicích leží taky nejvýš položený místo Prahy – a samozřejmě že na něm stojí hospoda. Jmenuje se stylově Sněžka, mají tam pivo za 23 korun a jedinej jukebox v Bohnicích, kvůli čemuž občas vznikají zábavné kulturní rozbroje. Protože když chce nalitej dělník poslouchat u piva Landu, tak bude poslouchat u piva Landu a do Kobylis kvůli tomu nepojede. My ale jdeme na Zastávku, protože právě tam cítí Bohničanda nejvyšší pravděpodobnost koncentrace místních chodících encyklopedií.

Nemýlila se. Stačí vlézt dovnitř a už to jede: toho znám, toho znám taky, tyhle dva jsme už dneska zahlídli, tenhle se tady jednou zeblil, následuje tykačka se servírkou a hlasité představení redakčního Chlapce slovy „Tohle je XY, on tady jde o vás napsat článek.“

Na to, jak je Zastávka zapadlým místem, vyzařuje překvapivě silný vibrace; nejspíš za to může ta obří podobizna pana majitele na zdi, vyvedená ve stylu Walker, Texas Ranger. Nebo odsud stále ještě nevyprchal swag starého kulečníkového stolu, který sice moc kulečníkových her nepamatuje, ale chodili na něj prý souložit pankáči. Samozřejmě potom, co — jako vzorní, nočního klidu dbalí občané – odevzdali na baru všechny sichrhajsky, visací zámky a další věci, který by při tom mohly cinkat.

Braníka sice nemají, ale lokální pivo — jmenuje se Šedivák — nám to plně vynahrazuje. Na zahrádce nás vítá bohnický Tom Bombadil, který se jmenuje Honza (redakčně změněno) a zmínka o cizinci sbírajícím materiál na článek ho viditelně zaujala. „Pro koho to píšeš?“ táže se. „Pro GoOut. To je takovej kulturní portál a magazín. Na netu.“ „Jo na internetu jako? Já internet neuznávám,“ přisouvá se Honza blíž ke stolu, mohutně si lokne Šediváka a spouští čtyřicetiminutový stand-up monolog, který nestíháme zaznamenávat.

Snažit se nějakým způsobem zarámovat Honzovu zpověď do koherentního vyprávění je nereálný úkol, protože Honza je představitelem krásného a bohužel ohroženého druhu člověka, pro nějž „jít do hospody“ znamená prostě sedět u piva a žvanit o čemkoliv, hlavně že je dobrá nálada. Což je oproti nekonečnýmu teoretizování mladých akademiků a umělců, na který člověk narazí třeba na Národce, strašně osvěžující změna. On sám nerozporuje: „Hele, člověk se vyvinul z opic. A těch je aspoň… padesát druhů. Takže logicky je i padesát druhů lidí.“

V Bohnicích se v největší koncentraci prý vyskytují čtyři: wellness pankáči (pravidelně se koupou, mění si spodní prádlo, ale jsou to furt pankáči a mají kérky); fitness pankáči (chodí do posilky, dbají o sebe, znají koncept osobní hygieny, ale furt lejou a jsou to pankáči); hippie pankáči (dredatí vegani, kteří žijí se zvířaty) a technopankáči (tento žánrový hybrid se nám ani po půlhodinové snaze nepodařilo definovat).

A tímto bodem — tedy definicí mocných Čtyř stupňů bohnického pankáčství – zakončujeme vyprávěcí část tohoto terénního reportu a zbytek článku už budou jenom Honzovy citace bez kontextu, protože kontext stejně nikdo nezná, ani Honza.

„Piko není droga, to je doplněk stravy.“

„V mekáči nežeru, dávaj tam do masa žížaly.“

„Jé, Johnny Cash, to je super! Takovej maďarskej punk.“

„Já třeba rád usínám u porna, s tím má přítelkyně celkem problém.“

„Co by byly tvoje poslední slova před smrtí?" "Ztratil jsem včera trenky.“

„Já jsem pacifista, ty vole. Já neubližuju ani broukům. Ale kdybys mě nasral, tak tě zabiju.“

„Červenej Trpaslík je Aristoteles.“

„Bohnice jsou život.“

© 2017 GoOut