Černá díra pod Špilasem: Jak jsme testovali swag v Brně

Text: Redakce

Jednou to přijít muselo. Benjamin Franklin možná řekl, že jedinými životními jistotami jsou smrt a daně, my ale samozřejmě víme, že tento seznam není kompletní: správně by se mělo říkat smrt, daně a Brno. A navíc nemáme rádi pragocentrismus a máme rádi výlety. Když se proto naskytla šance zařadit do edičního plánu dva brněnský texty na přelom května a června, bylo nám jasný, že toho musíme využít.

Otázka zněla jak. Naše tradiční pracovní metoda – tedy rozdělit město na jednotlivé části, ty potom jednu po druhé navštívit a prolézt odshora dolů – se tady aplikovat nedá, protože Brno je sice menší než Praha, ale k tomu, abychom ho dokázali celý detailně popsat ve dvou článcích, by muselo proporčně připomínat spíš Bruntál, což naštěstí nepřipomíná. A členit centrum města na několik samostatných kvadrantů taky nemá cenu, protože centrum Brna je prostě centrum Brna. Jedno.

Proč potom kopírovat mustr pražských článků a psát o místech jako dolní Sklo, Modráč nebo Mýdlo? Všechny tyhle hotspoty, kde člověk cítí čpavý odér zvětralýho piva a zápach členů víkendové filozofické ligy proti deodorantům už při pohledu na jejich jména, dávno pokryly weby jako Prigl, takže se ani nemá cenu snažit. Komplexního průvodce brněnským undergroundem už jsme všichni četli několikrát. Na Špilase ale bude v létě pěkný a zajímavý kulturní program, takže tímto vám předkládáme palubní deník z naší návštěvy okolních míst, vybíraných podle jednoduché koncepce. Žádná koncepce není.

(Kromě „brněnské černé díry“. Tento fenomén, popisující stav, kdy člověk přijede do Brna a vrátí se za tři dny s kocovinou jako kráva a mapou vzpomínek připomínající přezrálý ementál, musíme na tomto místě zmínit jako varování.)

Lingvistický humor level Brno

Chlapec, bývalý brněnský rezident, dorazil na místo dřív, protože se den předtím opil ve svém rodném východočeském maloměstě, spadl do rybníka a musel si tak ještě koupit boty: „Reprezentuješ kulturu, ty vole. Nemůžeš mít na nohách puškvorec.“ Radioaktivní skejťácká obuv značky Česílko tak putovala do papírové krabice, z níž se po celej zbytek výletu linul hnilobný puch ryb.

Na hlavním nádraží to nikomu nevadilo, protože tenhle prostor je v Brně legendární jak svojí urbanistickou anarchií, tak plejádou pachových vjemů vzdáleně připomínajících tchoří klec v tělocvičně. Dřív se oba tyto fenomény spojovaly v prostorách restaurace Lamplota, což je de facto brněnská nádražka, do jejíhož sklepa láká nenápadný neonový vstup utopený mezi vietnamskými výdejnami jídla. Každej večer se do jejích útrob nořily další a další existence, kterým ujel rozjezd, takže si daly nudle, a zatímco jim z koutků úst odkapávaly provazce glutamátové vazelíny, šly ještě do Lamploty na jedno a zůstaly tam do úterý.

My si ale dáváme sraz v Praze, respektive na Praze, nebo jak se tomu správně říká; designová hip kavárna s přilehlým dvorkem a nabitým výstavním i jinak kulturním programem, přiléhající k Pražákovu paláci přímo na Husově ulici pod Špilberkem, představuje pomyslný vrchol kontextuálního brněnského humoru. A zároveň zábavnou výzvu pro lingvisty, kteří se od jejího otevření můžou vrtat v Českém národním korpusu a zkoumat, jak to místní skloňujou, aby rozlišili, jestli jsou v Praze nebo v Praze. (Nebo nerozlišili, což vede k zábavným historkám o umělcích, kteří nedorazili na vernisáž, protože se tou dobou nacházeli v Praze v Husově ulici. Bohužel v té staroměstské dvě stě kilometrů daleko. True story.) Slečna to tu má ráda a prohlašuje Prahu za výchozí bod brněnství. Metahumor.

Kombinace zahrádky, stromů a uměleckých instalací vybízí k intelektuálním činnostem. Na to jsme si ale vybrali špatnej termín, protože se kolem nás srocuje čím dál více lidí z různých subkultur, které na první pohled nespojuje vůbec nic kromě faktu, že jsou ve dvojicí a všichni se střídají ve frontě u pípy. „Štartujeme o dvadsať minút, tak abyste každý mali natočené pivko!“

V okamžiku, kdy jejich řady rozšíří dva mladíci s koňskou a slepičí maskou, to Slečna už dál nevydrží a jde se zeptat, o co jako jde. „Startuje tady Pivní běh,“ poučuje ji vlasatý mladík s vizáží doktoranda sociálních věd. „Týmy si domlouvají strategie. Oběhneš šest hospod, v každé si musíš dát pivo a dostaneš razítko na kartičku. Chcete soutěžit taky?“

Nabídku musíme odmítnout, protože máme jinej program, ale trochu toho litujeme; jednak názvy týmů zní hodně slibně (např. Dávej Dávej, Klub milovníků vyšívání, asi zas nic tento rok), jednak kromě obligátního závodu na čas je totiž součástí akce i takzvaná Cena sympatie, která nemá jasně určená pravidla. Může ji získat třeba člověk, kterej zvolí tzv. jihomoravskou metodu, nahází do sebe tolik piv, že se mu nevejdou razítka na kartičku, a na poslední stanoviště dorazí vyndanej jak nákup z tašky. Pořád ale musí stát na nohou a konverzovat, načež cenu obdrží za to, že je toho ještě schopen. Koňská a slepičí hlava volí jinou, vizuálnější strategii, kterou pracovně nazýváme „brněnský cosplay“.

Gastronomická perla v podhradí (zn. Těstovinky)

Pivní běh ovšem není jedinou akcí, která v Brně ten den probíhá. Souběžně s ním je na programu i Muzejní noc a koncert Kiss, takže pouliční panoptikum doplňují kromě zvířecích hlav i postarší hard rockoví strejcové a jejich odbarvené manželky, které pořád věří tomu, že dnes sedmašedesátiletý Gene Simmons je sexuální bůh a má transplantovaný jazyk z krávy. „Ty vole, to jsme si vybrali den,“ kroutí hlavou Slečna. „Kam jako máme jít teď? Já nevím, jestli chci spíš na Kmeny koukat na brusle Davida Černýho, nebo na výstavu Zetorů do Líšně.“

„To je stejně v prdeli, že už i v Líšni mají výstavy,“ notuje Chlapec, který na tomto sídlišti málem skončil v roce 2008, protože tam byly nejlevnější byty. „To byla taková ta ultimátní dělnická čtvrť, totální fakáč gentrifikaci. Mrňavý kóje pro gastarbeitery a v každým pokoji jediný okno, který mířilo přímo na tu továrnu, takže člověk byl půlku dne v práci a druhou půlku koukal na práci. Aby nezapomněl, kde je jeho místo. A teď tam stojí galerie. To je konec.“

„Hele, ale zejtra můžeš na výstavu vycházkových holí,“ ukazuje Slečna další šperk kulturního programu na víkend. „Přímo tady na Špilberku. Podívej, slibujou celkem 61 historických holí, včetně daru města Brna skupině The Rolling Stones a hůlky, o kterou se opíral seriálový Dr. House!“

Majestátní silueta hradu Špilberk láká turisty, místní ale tráví mnohem víc času zevlováním v parku pod hradem. Aspoň během semestru, kdy jsou Špilberk a Petrov redukovány z vážených kulturních památek na travnatou kulisu k heroické konzumaci vína. V létě je situace jiná – letošní kulturní program zahrnuje jak kvalitní elektroniku aka Špilberk Open Air Festival, divadla včetně letní scény Provázku, letní kino, muzikály a koncerty (ok, nejbližší jsou Jelen a Divokej Bill, ale vyvažuje to brněnská filharmonie svými open air koncerty, takže v pohodě).

Přímo na hrad ale nemůžeme, protože kvůli Muzejní noci zavírá dříve. Takže pivo. Nejdřív zavrhujeme Podnebí a Mezzanine – obě místa jsou super na kafe, drink, rande a takový věci (v Mezzaninu navíc mívají portugalský koláčky s vanilkovou náplní a punkovej klub v podzemí), jenže naším cílem je neobrážet spoty, který známe, protože jinak bychom se odtamtud nikdy nevymotali. Ze stejnýho důvodu padají i Trojka, Tungsram i vzdálenější Spolek (kterej má ovšem čestnou zmínku za to, že v prvním patře je dětskej koutek a ve druhým se chlastá, což považujeme za progresivní, inkluzivní a praktické).

Pokud máte náladu na lehčí leč stylový bizár, zkuste Super Panda Circus, hravého sourozence vyhajpovaného Baru, který neexistuje. Jednak tam dělají mango s kimchi, jednak jeho aktuální koktejlové menu s gumovou kachnou, Hurvínkem a dalšími hračkami zavdává k dokonale dadaistickým konverzacím: „Já jsem evidentní kachna.“ „Žádný takový, kachnu beru já, vem si mušli nebo raketu.“ „Ale já nechci bejt mušle.“ „Prosimtě, nemel, ty jseš jasná mušle.“

Méně konceptuální variantou je pak Restaurace pod Špilberkem, klasická devadesátková hospa, které si člověk na první pohled ani nevšimne. Stačí se ale pozorněji zaměřit a všimnete si, že to místo vyzařuje zábavně schizofrenní vibrace až na protější chodník. Jdeme dovnitř.

„Tady jsou sedačky potažený sametem,“ všímá si Slečna, zatímco Chlapcův rybniční suvenýr v krabici doplňuje zdejší smyslovou explozi o další rozměr. Celkový nádech porevolučního optimismu doplňují malby květin a obraz s nahou černoškou, protože v Brně je všechno dotažený až za roh. Vidět to nějaký designový minimalistický grafik z vinohradského mezonetu, tak ho na místě trefí šlak.

Čeká nás ještě dlouhý večer, takže si rovnou dáváme večeři. Vedle sedící partička Poláků zůstává u piva a kořalky, stejně jako smutná mánička s Chesterfieldkami a melírovaní čtyřicátníci kombinující kožené a džínové bundy s nonšalancí veksláků z Pelcových povídek. Fanoušci hokejistů a Kiss jsou nervózní. My ne. Aspoň ne do doby, než nám na stole přistane jídelní lístek.

„Co je to biftek barona Trenka?“ škrábe se Slečna na čele; mezitím se stačila hrdinně prokousat lavinou nabídek typu „šunková rolka s křenem“ nebo „kuřecí salát s broskví“. Nakonec v ní převáží profesionální zvědavost a volí „palačinku La Grande Dame“, protože je v ní likér. Přesněji řečeno curacao, což číšník vyslovuje foneticky, aby nemátl lidi.

Na levém křídle, v rohu hospody, trůní důstojně vyhlížející ruská dáma; dlouhou dobu to vypadá, že přišla jen tak na odpolední drink. Potom si ale objednává vagón nudlí s jakousi omáčkou. Číšníkovi se pod váhou tohoto těžkotonážního pokrmu trochu klepe ruka, ale to mu nebrání v tom, aby svoje entrée doprovodil laškovným „Tak tady jedny těstovinky!“ Dáma poděkuje, vytáhne telefon a těstovinky si fotí.

„Ta palačinka nade mnou začíná vyhrávat,“ zoufá si Slečna. „A sedí tu Kissáci a baví se o obočí.“

„Když felíš, znamená to, že netrefíš“

Postmoderní estetická anarchie Restaurace pod Špilberkem nás přinutila hledat místo, kde pokud možno není vůbec nic, jenom alkohol (ne Starobrno), ticho a čtyři bílé zdi. Slečna tomu říká „karmické vyvažování“, protože „hrozí mi předávkování Brnem“ nezní tak poeticky. Naštěstí se hned za rohem nachází Garage Wine, prudce elegantní, designově střídmá vinárna zaměřená na kvalitní sortiment, čímž nemyslíme dva litry Pálavy do petky za kilo u Papouška, což byla až do této doby Chlapcova definice brněnské vinárny.

Dáváme si šampaňské. Slečna se zná s majitelem a vysvětluje mu, že nabíráme materiál na článek. „Původní plán byl jen tak felit na Špilasu, ale dneska je hnusně a je Muzejní noc, takže jsme to přehodnotili,“ dodává, načež ji Majitel dává lekci z lokálního slangu: „My v Brně zásadně nefelíme. Když felíš, tak to znamená, že něco netrefíš.“

Po tomto rozhovoru Slečna zvedá kotvy a noří se do víru Muzejní noci; silueta růžového tanku na Komenského náměstí (to je ten, jak ho nějací mašíblové zkoušeli přetřít na zeleno) ji přirozeně láká svojí extravagancí, takže chvíli felí okolo a o pár minut později už felí na dvorku před abstraktní galerií Pitevna. Chlapec se mezitím odchází socializovat směrem do centra.

Když se obě redakční poloviny opět setkají, následuje tzv. hospodská část večera. O té ale až v příštím článku. (Dramatická pauza.)

© 2017 GoOut