Bulvár Bělohorská: Jak jsme poznávali komunitní život na Břevnově

Text: Redakce

Břevnov. Jedna ze zábavnějších pražských čtvrtí, rozrůstající se po svahu od Černínského paláce k Bílé Hoře, má zvláštně neuchopitelné kouzlo – z jednoho konce, od Malé Strany a Strahova, sem proudí okázalá elegance pražské vyšší střední třídy, nahoře u Vypichu zase potkáš převážně studentstvo a víkendové frisbee joggery se svými horskými koly a permanentně nadšenými labradorskými retrívry.

Mezi těmito dvěma extrémy připomíná Břevnov město ve městě, kde se původní obyvatelstvo (šedesát plus, přes týden poliklinika, o víkendu Billa) dělí o místo na slunci s imigrační vlnou hip rodinek, snídaňových kaváren a gourmet bister. Na jednu stranu to vypadá, že se sem každou chvíli začnou stěhovat knírači, který už omrzela Letná, ale zároveň je to ve svý podstatě pořád ještě dědina. Dědina s jednou hlavní ulicí.

Tou je samozřejmě Bělohorská, široká třída táhnoucí se z Pohořelce až nahoru na Bílou Horu, která tvoří přirozenou páteř místního života. A taky jádro bujícího sémantického sporu – podle jedné ze zdejších iniciativ by se Bělohorské mělo říkat bulvár, ale minimálně jeden člověk ji považuje za náměstí. Nebezpečí se skrývá i ve zdánlivě uklidňující aleji, lemující ústřední tramvajový pás: kaštany nejsou, čím se zdají být, a zdejšími facebooky tak nedávno otřásal prvotřídní skandál s růžovým vetřelcem.

Během plánování článku se náš seznam potenciálních kontaktů rozrůstá do biblické šíře – na to, jak málo je o této čtvrti slyšet, s ní má překvapivě velké množství lidí přímou zkušenost. Na Břevnově to zkrátka žije: komunitní život mezi dvěma kláštery ovládají sousedské iniciativy jako Nesedím sousedím (s nově vznikajícím centrem na rohu Sartoriovy a Anastázovy), obnovované Plivátko, Tejnka, místní buňka KPZ Svobodný statek, iniciativa Pro Břevnov… stačí pár facebookových konverzací s místními a začínáme se hluboce stydět za to, že vrcholem našich občanských aktivit je občasný blem na Letenské partě (Chlapec), případně hádka s předsedou SVJ o tom, že parkovat auto v perimetru 50 metrů od domu není základní lidské právo, tudíž ať si tu petici proti rozšíření parku strčí někam (Dívka).

Břevnovští znalci netvoří žádnou samostatnou kategorii. Během našeho předběžného průzkumu jsme mezi kontakty ulovili několik místních matek, rozevlátého designéra, bývalého studenta práv, který se po škole živil jako zaměstnanec státního registru církví, a plejádu Dívčiných ex-spolužáků ze zdejšího Gymnázia Jana Keplera, sektářského místa pro „kvalitní děti“. Tato vyhajpovaná instituce sekundárního vzdělávání produkuje dle Dívky jedince s tak uhnutým humorem a pičaelitářským náhledem na svět, že jim prý nezbývá než se družit a množit převážně mezi sebou (tzv. „kepler eugenika“; nebezpečí deformací typu habsburský ret je imanentní, jak připouští jeden z postižených).

Dohledat v Břevnově kromě spolkového života i nějakou tu kulturu (ideálně po setmění) se zprvu ukazuje jako nečekaně náročný úkol. Nahoře, u Břevnovského kláštera, trůní kulturní centrum Kaštan, dvoupatrový prostor s pravidelnými folkovými večírky a obří zahrádkou, kde se schází zasloužilí doyeni pražské písničkářské scény a kde se Chlapec jednou v pokročilém stavu post-koncertního uvolnění praštil hlavou o větev. Zmínku zaslouží i ožívající kino Dlabačov s velkou kavárnou, schované pod agresivní brutalistní konstrukcí hotelu Pyramida, sloužícího mj. jako dějiště výstav rasových koček, na kterých lze narazit na Evu Pilarovou ve zlatém svetru (redakčně ověřeno).

Místo vyhoukaných elektronických klubů a alternativních divadel tady najdete místa jako Požitek.cz, obchůdek s prémiovým alkoholem, nebo kavárna Nový Svět, které nám doporučila Ležérní matka (chodí sem lejt, stejně jako některé další vybrané příslušnice tohoto kmene), případně galerie Nativ, Kuzebauch a Entrance. Nebo Hudera a syn, což je sice formálně řeznictví, ale v jeho výloze se dříve nacházely konceptuální instalace typu „srna shlíží na obří plastový gothaj na saních“, takže ho řadíme taky mezi galerie.

Facebookový kontakt, kterému budeme říkat Anonym, protože jeho první zprávou bylo „tohle tam ale nepište“, zachovává střízlivý odstup: „Hele, já nevim. Ty mě nutíš přemejšlet o Břevnově, ale tady moc hospodskýho nightlife prostě není. Břevnov je nuda, já bych o tom vůbec nepsal,“ krčí rameny. „Kino a Kaštan asi máte, ne? United Islands už se přestěhovaly…“ Skoro to už vypadá, že nejzásadnějším břevnovským kulturním milníkem byl koncert Kabátů u Hvězdy, když tu intervenuje Dívka a její keplerské dědictví: „Největší břevnovskou kulturní akcí jsou prostě Čáry v péčku,“ ukončuje debatu a navrhuje bližší ohledání místa konání.

ČÁRY V PÉČKU je termín, kterej si zaslouží vlastní headline.

V parku (ze kterého možná bude letní kino občanská iniciativa, kam se podíváš) právě skupina gymnazistek cvičí jógu. Je konec května, takže Čáry v péčku — přiléhavě dekadentní pojmenování akce, během které osazenstvo přilehlého Gymnázia Jana Keplera svolá své známé a všichni se slezou na čarodky, nalejou do sebe všechen alkohol světa, poskakují v bahně na živou elektroniku a celkově páchají pouliční ostudu — jsme bohužel nestihli. Dívka vzpomíná, jak zde v nultých letech díky osvícenému spolužákovi objevila Ventolina (before it was cool), případně na dotaženou organizaci ročníku 2014, kdy špičkový zvuk dokresloval profesionálně vedený bar a hlavně mega VJ projekce na hradby.

Zasloužilý pamětník těchto akcí, říkejme mu třeba Jiří, vytahuje hned několik historek – od nezvěstných terciánů, kteří se ještě před západem slunce ztřískali tak, že usnuli někde v křoví, přes člověka s raketometem, z něhož se vyklubal profesionální voják, který jeho donesením na akci vyhrál sázku, až po skupinu asi 50 amerických studentů z vedlejší Komenského koleje, kteří nemohli uvěřit, že je možný uspořádat něco takovýho uprostřed města bez povolení.

„Nejbrutálnější ale byl asi ročník 2002, kdy jsme pod GJK přitáhli bedny s výkonem 2 kW a asi šest kapel. Bylo tam tehdá snad 1000 lidí, protože přišli všichni kámoši a kámoši kámošů. Když to viděli policajti, tak se uplně zhrozili a v 11 večer kvůli nám zasedal krizovej štáb radnice Prahy 6. Objednali úklidovou firmu, která odvezla 6 multikár odpadků. Když jsme se vzbudili a promnuli si oči, tak park byl už zázračně uklizenej. Radnice tehdá vyslala trestnou výpravu a ředitel dostal strašně zjebáno, protože elektrickej proud byl nataženej ze školy.“

Tradice /// v P (čti ‚čáry v péčku‘) začala už v roce 1995, a ačkoliv to na první pohled může vypadat jako klasická akce typu „urvem se ze řetězu, protože jednou za rok můžem,“ Pamětník vysvětluje, že pro identitu Keplera (a potažmo celé čtvrti) jde o naprosto zásadní aktivitu: „Nevím, jestli si to pár sucharů ve sboru uvědomuje, ale čarodky byly vždycky to, co GJK hodně definovalo a dělalo mu skvělou reklamu. Byl to úplnej protipól toho nechutnýho elitářství, který z tý školy tak nějak vyzařuje. Tyhle akce z ní dělaly lepší místo k životu. Bohužel byly Čáry letos asi naposled.“

Dadaistická tabule, nepraktický schod a vyzyvatelka letenské Billy

V podstatě všichni, které jsme během přípravy tohoto textu kontaktovali, se shodli na tom, že pro nejefektivnější pokrytí této čtvrti stačí projít Bělohorskou odshora dolů. Dívka se proto rozhodla udělat radikální krok stranou a dát si první ranní kafe v Kavárně Nový Svět, zastrčené ve stejnojmenné uličce pod Jelením příkopem, která už formálně ani nepatří na Břevnov, ale – jak Dívka správně poznamenává – nebylo by od věci mít v tom textu taky nějaký fakt hezký místo. Což Nový Svět, miniaturní romantická zašívárna s terasou v zahradě plné cvrlikajících ptáků, bezesporu splňuje. I když sedíme pár desítek metrů od turistickýho centra, vládne tu vesnicky líná atmosféra sousední Malé Strany.

„Máme tady skvělou sousedskou komunitu,“ potvrzuje nám Anonym, že Břevnov je ideální destinace pro ty, kteří se už vyblbli někde na Žižkově a teď hledají nějaký solidní místo k životu, ne daleko od centra, ale zároveň s dostatečným odstupem od hroznů anglických fotbalových fanoušků a chrastících pankáčů s vajgly po kapsách. Zdejší nabídka obchodů (řezník, řecký obchod, zdravá výživa, vinotéky…) je prý tak kvalitní, že už několik let nebyl nakupovat v Bille. My tam ve jménu žurnalistické objektivity byli a chápeme. Ta letenská proti ní vypadá jako Tádž Mahál.

Během oběda doporučujeme stavit se na Konecchlumskou, legendární uličku přetékající kulinářskými zážitky, kde je na třiceti metrech všechno od kebabu, přes indickou a vietnamskou restauraci po cukrárnu. „Buržousti snídaj v Kredenci ,“ dozvídáme se od jednoho z kontaktů, zatímco matky doporučují nedávno otevřené bistro Dokola nebo křenovou zmrzlinu pro odvážné v bistru Globus. Vaří se v obou klášterech, dole na Patočkově zase sídlil legendární flirtující řezník Kšána (jeho aktuální nástupce už to prý s paničkama tak nerozjíždí). My se rozhodli stavit pro oběd do té plesnivé Billy, protože jsme masochisti.

Pro sraz s Ležérní matkou a jejím čtyřletým synem, produktem keplerské eugeniky, vybíráme kultovní podnik U Zelené brány přímo na Malovance – aka ‚místo, kde nepotřebuješ IDOS aplikaci, když hledáš spoj. Prostě se koukneš doleva, jestli už něco jede.‘ Uvnitř vyplňují prostor symetricky rozložení pánové v identických kostkovaných košilích, my ale volíme kempení na zahrádce, kde si můžeš dát pivo rovnou ve výdejním okýnku a kde ti největší borci postávají u provizorního hliníkového baru, postaveného tak, že stojíš a vidíš přímo na ostrůvek tramvaje.

Dívka nabízí Ležérní matce svoje nealkoholické pivo, čímž se matka cítí uražena a objednává si v okýnku pivo normální. Mocně si lokne a na tváři se jí objeví zenový klid. „Já jsem teď úplně v pohodě,“ prohlašuje. „To je tím, že jseš vdaná. Nemáš konfliktní úroveň testosteronu,“ soudí sebereflexivně Dívka. „Nebo je to tím, že mám tenhle novej batoh, veganskej.“ „Dyť je z plastu. To není veganskej, to jsou mrtvý dinosauři!“

Legenda Drinopol a její následovníci

Závěrečnou pěticí putyk nás provází Potenciální právník, jehož první volba je naprosto intuitivní: Na Závěrce, elegantní podnik s oldschoolovou prvorepublikovou atmosférou, kterej vypadá zdálky jako motorest pro pikaře, než člověk přistoupí blíž a všimne si těch rozetových oken.

Uvnitř panuje útulný klídek; dominantou prostoru jsou zdobené obrazy, dřevěný kabinet s lahvemi a pás zářivých světel pod dřevěným obložením, což dohromady tvoří ideální kulisu pro místní delegaci: partu horolezců polykajících řízky, dva vášnivě se líbající čtyřicátníky a dvojici gymnazistů na rande, kteří pijí džus. Do toho hraje Call On Me od Erika Prydze, protože proč ne.

„Můžeme do hospody na Marjánku, ta je fajn, ale taková klasická. Dobrý je, že maj každej den do dvou,“ vypočítává Právník, zatímco brázdíme Bělohorskou ve snaze najít ideální místo na posledních pár piv. „Ještě tady někde je Starobřevnovská krčma. To je strašnej pajzl. Když jsem tam byl naposledy, byl na dveřích nakreslenej hákáč,“ dodává; když k oněm dveřím o pár minut později dorazíme, zjišťujeme, že to už neplatí: na zdi je jenom vyrytý nápis SS. Zájezdní hostinec Drinopol, který existuje už 103 let a je po něm pojmenovaná zastávka, představuje rozhodně příjemnější volbu.

„Hele sorry,“ omlouvá se Právník poté, co ho Chlapec poslal dovnitř pro pivo a on se vrátil s rukama plnýma kořalky. „Já jsem nechtěl, ale když jsem viděl, jaký dávaj poctivý panáky, nemoh jsem jinak,“ a pokládá na stůl masivní sklenice vodky a rumu. Česká fotbalová reprezentace zrovna hraje s Belgií, to ale tady nikoho moc netankuje; venku na zahrádce vládne stoický klid, jaký kolem sebe umí šířit jenom málomluvní chlapi na pivu. Dva pánové se baví o tom, jakej salát je nejlepší. „Já mám rád rajčatovej salát,“ vykopává první. „Já spíš okurkovej. S rumem!“ kontruje druhý. „Tak to já taky, Fando. Ale bez toho salátu. Hohoho.“

Míříme k finální zastávce, kterou je geniální hospoda u Prezidentů; ještě předtím ale Právník navrhuje stavit se na jedno do Klubu 66, což je nálevna v prostorách starého kina Radost. Interiér zeje prázdnotou; fakt, že Belgičané zrovna týrají českou obranu vražednými centry, je všem čtyřem zákazníkům úplně egál. Větší brajgl panuje před vchodem do restaurace U Sládků, a to i přesto, že má dvě hodiny po zavíračce – mají ho na svědomí čtyři nachcaní kuchaři, kteří si to po šichtě udělali tzv. hezký, kouřili před podnikem a dělali zvířecí zvuky, aniž by se předtím převlékli z pracovního mundúru.

Cestou míjíme hospodu L'Atmosphere, které místní říkají ‚rumovej bar‘ a zbytek populace ‚ten pajzl pod Marjánkou‘. Je to vlastně docela normální podnik, až na to, že vývěsní tabule vedle vchodových dveří hlásá podivné, nesrozumitelné šifry, které se mění v nepravidelných intervalech a nikdo neví, co mají znamenat. Když procházíme kolem, je tam zrovna napsáno BJÖRN BORG a FUTILE. Ok.

Dredy, hajzly a prezidenti

„Hele, tady se dělaj i koncerty. Jednou tady bylo 150 lidí,“ mává rukama místní štamgast, bývalý filmař, který se nyní živí jako zahradník, a za tímto tvrzením si stojí i navzdory našim poznámkám, že ten bar není větší než Dívčin obývák. „Úplně v pohodě. Stůl se dá do hajzlu a je to. Hráli tady třeba nějaký tři černoši, ty vole, prdel. Jeden z nich na vydlabanou dýni, druhej na doma vyrobenou kytaru, třetí na kroužky na ruce. Každej z nich byl z jinýho konce Afriky, ale tady se shodli.“

Nedávno schválený protikuřácký zákon nás nutí přestěhovat se na chodník; naše ilegální touha postavit si před vchod židle ale naráží na nepochopení slečny servírky. „To se tady máme tulit?“ diví se Zahradník, zatímco mu zpod zadku mizí židle. „Jo. Tulte se.“

„Tady se to vobčas popere, když to někdo přežene s pivama,“ odkrývá náš nový kamarád. „Já rád chodím do hospod, kde je ňáká komunita. A tohle je dobrá hospoda! Majiteli je 63 let a má bílý dredy, občas přijdou tatéři a tetujou lidi na baru. Dřív sem chodila inteligence, teď jsem teda chodí… no, opilci,“ zkonstatuje a mohutně si lokne piva, zatímco slunce zapadá za horizontem na Bělohorské a kolem nás projíždí poloprázdná tramvaj. Idylka.

Obejít všechny břevnovský pivní hotspoty za jeden večer je zhola nemožný; další doporučovaný místa jako U Rusů nebo nonstopka na Malovance (který se říká Hajzly, protože to dřív byly hajzly) musíte prozkoumat sami. My už zvládli jenom vyšplhat nahoru na kopec, do nablýskané, prudce elegantní čtvrti, kde si místní honorace staví architektonicky odvážné vily s bazény za osmimístné částky, na ulicích stojí Lexusy a Mercedesy a po desáté tu panuje nábožný klid (protože další den časně zrána přichází čas budovat kapitalismus).

Jedinou výjimkou jsou Prezidenti, avantgardní výčep s vizáží vodácké výspy někde na Sázavě, který v tom okolním mamonu působí vyloženě nepatřičně, jako tučňák v Nigérii. Provozák se přímo na stránkách chlubí tím, že komunisti mají ke každýmu drinku automaticky 10% přirážku.

„A takhle je to tady se vším,“ rozetíná Právník. „Samej luxus, drahý káry, klídeček, a najednou bum, Prezidenti.“ Na tváři se mu rozhostí spokojený úsměv, ruce rozevřené v širokém objetí okolního světa. „Břevnov.“

© 2017 GoOut