Kono atari no dokoka (Někde tady)

Tři umělci – japonsko-rakouský performer Michikazu Matsune, francouzská choreografka Martine Pisani a její životní partner, holandský malíř a performer Theo Kooijman se setkávají na jevišti, aby se vrátili k počátkům svých kariér. Mapují, jak se umělecká tvorba a životopisy prolínají, a vydávají se společně na cestu časem a prostorem, aby hledali minulost a její význam v současnosti. V roce 2005 se v rezidenčním centru Tanzquartier Wien setkali a Martine Pisani a Michikazu Matsune. V následujících letech se jejich cesty čas od času protínaly. Takové dlouhodobé umělecké vztahy vyvolávají otázku: Co zůstane z tance, když představení skončí?

Archivy, osobní vzpomínky, sdílené anekdoty a představy, to vše slouží ke sledování jejich aktivit v 80. a 90. letech 20. století. Kono atari no dokoka (Někde tady) je místem zároveň vzdáleným i tak blízkým, s rozmazanými, ale důvěrně známými obrysy, cestou v čase a prostoru. Z pláže v Kóbe do přístavu v Marseille, z Paříže do Vídně nebo ještě někam jinam… mezi řádky osobních příběhů se začíná objevovat kolektivní paměť. Mezi půvabně prostou poezií, humorem, a především něhou rekonstruují to, co zbylo z minulosti a vstupuje do přítomnosti.

Michikazu Matsune
Michikazu Matsune se narodil v japonském Kóbe, od 90. let žije a pracuje ve Vídni. Na pomezí dokumentu a konceptuální performance, kde se setkávají poezie, humor, absurdita a kritika, se ve své tvorbě zabývá vztahem mezi identitou a globalizací, akcí a jazykem, veřejným a soukromým, jako například ve filmech Goodbye (2016), All Together (2018) nebo Mitsouko & Mitsuko (2021). Matsune vyučuje performativní praxi a působí jako hostující lektor na Univerzitě umění v Linci a na Islandské univerzitě umění. V současné době je součástí mentorského programu Akademie výtvarných umění ve Vídni.

Martine Pisani
Martine Pisani pochází z Marseille, působí od 80. let 20. století jako choreografka v Paříži. V roce 1992 založila soubor Compagnie du Solitaire a vytvořila více než dvacet představení, například Le grand combat (1993), sans (2000), Undated (2017) a Bouillir le vide, un récital (2020). Její skupinové představení Slow Down bylo uvedeno v Tanzquartier Wien v roce 2005 a v roce 2008 systoulia v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v Praze. Její hravý a poetický svět, vzdálený veškerému formalismu, zkoumá význam pohybu a uměřenost představení. Žije nedaleko Paříže s nizozemským malířem a performerem Theo Kooijmanem, který v souboru působí od jeho založení jako tanečník, asistent a scénograf.

Hráno v angličtině, francouzštině, japonštině a němčině s titulky v češtině a angličtině.