Jiří David patří k vůdčím postavám v utváření postmoderny v české kultuře v druhé polovině osmdesátých let. Podobně jako jeho vrstevníci se zpočátku vyjadřoval v intencích neoexpresionismu, který prezentoval na neoficiálních výstavách Konfrontace (od r. 1984). Poté prošla jeho práce, stejně jako u řady jeho generačních spolupracovníků, proměnou a orientací na postmoderní zacházení s obrazem. Jeho malby byly tehdy blízké aktuální italské transavantgardě a německým divokým.

Jako základní vizuální informaci začal využívat znak, jenž někdy doprovázel i textem. Jeho díla, postavená na práci s barvou a občas i monochromně laděná, nesla jasné, dobře srozumitelné poselství. Významnou roli v jeho práci sehrává kresba, objekt, instalace a zejména fotografie. Davidovu různorodou uměleckou práci spojuje performativní přístup k tvorbě a zájem o paradox, přičemž umně osciluje mezi romanticky estetizujícím přístupem a racionálním odstupem.

Velmi známou ranou prací Jiřího Davida se stal cyklus maleb Domov, který konvenoval nacionální tematikou a zájmem o pokleslé žánry jednak s nástupem postmoderny, a jednak s dobovým vývojem československé společnosti na konci osmdesátých let. Jiří David spoluzakládal – pro prosazení postmoderny zcela stěžejní – skupinu Tvrdohlaví a od roku 1990 také patřil ke kmenovým autorům pražské Galerie MXM.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se mu, jako jednomu z mála, podařilo prosadit na mezinárodní scéně. O jeho díle se zmiňoval v letech 1987 až 1993 časopis Flash Art, do své knihy Superart jej zařadil guru italské transavantgardy A. B. Oliva a v roce 1990 se David představil na Apertu v Benátkách. Doprovodných výstav Benátského bienále se pak účastnil ještě několikrát.

Kromě tematizování paradoxu Davidovu tvorbu charakterizují ještě dvě další ústřední linie: sklon provokovat a téma identity. Identitu David chápe jako aktuální kulturní problém i jako svou autentickou pozici, ze které může svým dílem promlouvat k divákovi.

Jiří David

Vystupující umělci