Varhaník u sv. Víta s živou hudbou

Projekce filmu „Varhaník u sv. Víta“ s živou orchestrální hudbou Jana Rybáře.

Kdyby šlo vyjmenovat pět filmů, kterým se podařilo vystoupit z beznadějného provincionalismu českého filmu dvacátých let, a ne-li námětem, pak alespoň formálním zpracováním se přiřadily k tehdejší špičce filmu evropského, nechyběl by mezi nimi vedle Erotikonu Gustava Machatého ani Varhaník u sv. Víta. Stejně jako u Erotikonu se i v tomto případě scenárista jmenoval Vítězslav Nezval. Hudba Jana Rybáře, která 23. srpna zazní již potřetí (poprvé byla provedena v kině Ponrepo v roce 2017 a naposledy v rámci festivalu Pražské jaro 2019), je jeho druhou prací pro němý film (první byla hudba k Murnauově Upírovi Nosferatu, uvedená v Ponrepu v roce 2015). Napsána je pro desetičlenný orchestr (s využitím varhan) a ženský sbor.

Vzhledem k tématu v ní lze najít odkazy na duchovní hudbu (např. gregoriánský chorál), ale i názvuky jazzu. Celkově však kompozice využívá dramatického potenciálu snímku a je poměrně různorodá – využívá melodických ploch, repetitivního minimalismu i čistě témbrových prvků. Ženský sbor pracuje s prostorovým efektem a na několika místech vstupuje do děje jako tzv. diegetická hudba – tedy hudba, kterou by hrdinové snímku měli možnost zaslechnout.

Varhaník u sv. Víta / Martin Frič / Československo 1929 / 80 min. – Starý varhaník se bezděky stal svědkem sebevraždy neznámého muže. Ten mu před smrtí odevzdal obálku s penězi pro svou dceru Kláru, žijící v klášteře. Varhaník případ úřadům neoznámil, ale ukryl sebevrahovu mrtvolu ve sklepě. Netušil, že byl přitom sledován bezcharakterním sousedem, cidičem bot, který jej potom vydíral hrozbou obvinění vraždy. Varhaník pojal hluboký otcovský cit k nešťastníkově dceři. Dívka se zamilovala do mladého malíře a z kláštera uprchla. Varhaník to považoval za nevděk a zradu. Ze zármutku ochrnul a nemohl vykonávat své povolání. Nakonec si však dívka uvědomila svou chybu, vrátila se k němu, a šťastný varhaník se uzdravil.