S láskou Gabriel

„Už se vám někdy vprostřed noci zjevil matčin káravý přízrak v zelenavém obláčku toxického pšouku, aby vám vyčinil za to, že se vlastní rodičku snažíte vytěsnit ze svého (ne)dospělého života? A už jste se někdy čirou náhodou zúčastnili futuristické hry na středověk, v níž vám připadla role nuzného a zbídačeného hrbáče, přepadla vás smečka hladových vlků, zadusili jste se na zubní protéze, když se vám kdosi pokusil do úst nacpat mrskající se rybu, a poté celou noc někdo neuctivě vláčel vaše bezvládné tělo sem a tam, až jste nakonec ze vší té komoce nevěděli, kde vám hlava stojí? A snili jste někdy o tom, že byste se na pár dní stali domorodou dívkou z hloubi amazonského pralesa, která (neptejte se nás proč) dokáže zahrát na klavír kompletní Chopinova nokturna a její nejlepší přítel je poletující robotické těžítko s naprogramovaným komediálním talentem a hlasem tříletého dítěte? A konečně: měli jste někdy, promiňte tu zvědavost, alespoň nejasný pocit, že Marie Bonapartová vypadá z jistého úhlu a v jistém světle jako... inu, jako velký zlatý falus?

Ne? Nevadí! Krátkometrážní filmy samozvaného enfant terrible portugalského filmu Gabriela Abrantese vám všechny tyto zásadní nedostatky bohatě vynahradí. Při jejich sledování se ocitnete na území nikoho a všech současně, kde nic není příliš uhozené, nic příliš trapné, absurdní nebo nedotknutelné a kde je zároveň dočista všechno praštěné, přemrštěné, nemožně a nevkusně trapné, asi jako nepříliš bystrý vrcholový fotbalista se slabostí pro štěňata pekingských palácových psíků, jehož žluté Lamborghini (jaká náhodička) právě zaparkovalo před laboratoří doktorky Lamborghiniové. Čím delší dobu v jejich šibalsky potměšilém objetí strávíte, tím silnější bude zřejmě i podezření, že tu něco dost zásadním způsobem nehraje. A s narůstajícím indexem znepokojení (jak jej v jedné ze svých světlejších chvilek definoval ruský radioamatér a sběratel zakavkazských lidových písní Semjon Oparin) se začnou vynořovat i neodbytné otázky.“

Luděk Čertík