Červené střevíčky

Dodnes nepřekonaný vrchol mezi filmy z baletního prostředí, rozhodně ale ne film obracející se primárně k milovníkům baletu. Dívka, která nechce nic víc než tančit, objeví ve výloze obchodu jednoho tajemného obuvníka červené střevíčky. Děj z přízračné pohádky proměněný v alegorii umění, vyžadujícího absolutní oběť. A život jako jeho příliš věrná kopie...

„Známe osud tohoto díla, ,odstřelenéhoʻ kdysi už distributorem, díla, které se stalo předmětem kultu, jenž se táhne až do současnosti, ke Coppolovi, k De Palmovi, k Aronofskému. Demiurg Michael Powell nechtěl darovat divákům baletní film, nýbrž jakousi Arte Poetica a dech beroucí spektákl tvořený tanečníky, choreografy, hudebníky, dekoratéry. Apoteóza uměleckého mistrovství kulminující skandálním tvrzením, podle něhož má život, postavíme-li ho proti umění, ,tak malý významʻ. Martinu Scorsesemu, iniciátorovi restaurování trichromatického Technicoloru z původního filmu, vděčíme za tuto oslňující verzi, předvedenou na festivalu v Cannes 2009 (...), verzi, jež se prosadila jako ta, na niž se bude od nynějška odkazovat.“ Thierry Méranger (Cahiers du cinéma, prosinec 2011)