Turandot
Ewa Vesin / Eliška Weissová / Iveta Jiříková, Jiří Sulženko / František Zahradníček, SeokJong Baek / Michal Lehotský, Yukiko Kinjo / Alžběta Poláčková / Marie Fajtová, Jiří Brückler / Jiří Hájek, Richard Samek / Jaroslav Březina, Martin Šrejma / Josef Moravec, Miloš Horák / Roman Vocel, Jan Ježek, Martin Dvořák / Marek Lhotský
Když nad láskou vládne strach...
Turandot je nejen poslední operou Giacoma Pucciniho, ale v symbolické rovině vlastně posledním mohykánem zlatého věku italské romantické opery.
Puccini jako největší z Verdiho dědiců však nikdy v této tradici neustrnul, velmi smělým způsobem ji rozvíjel a obohacoval o příměsi a příchutě nových uměleckých stylů konce 19. a začátku 20. století. A tak v jeho Turandot, psané v letech 1921–1924, již toho skutečně romantického mnoho nezůstalo.
Předlohou opery je stejnojmenná commedia dell‘arte Carla Gozziho, autora vzývaného na počátku 20. století především avantgardou, její námět pochází z perského či mongolského Orientu, oblasti obdivované zejména stoupenci secese, libreto děj zasazuje do středověkého Pekingu a v příběhu zesiluje pohádkové či lépe řečeno mytologické prvky, oblíbené symbolisty, pro romantickou operu zásadní téma milenecké lásky zde obestírají tajemné motivy ledu, ohně, měsíce a slunce a erotická vášeň tu záhadně plane v těsném sousedství s prudkou, bezcitnou nenávistí, což bychom hledali spíše u děl inspirovaných dekadencí či psychoanalýzou.
Avšak to, co přes veškerý modernismus dává Turandot punc romantické opery, je typický Pucciniho hudební jazyk. I v něm lze nalézt mnoho „výstředních“ prvků – od orientálních parafrází, přes brutální zvuk orchestru a disonantní harmonie až po divoce komplikované sborové a ansámblové scény, ale přece jen nade vším vítězí Pucciniho melodická invence v duchu odkazu jeho velkých italských operních předchůdců.