Děti deště

Děti deště jsou ekvivalentem hádky Vladimíra Boudníka s Bohumile Hrabalem a Petrem Bezručem. Syrová naturální brutalita, hulvátství, akademická diskuze v prostorách podniků čtvrté cenové kategorie. Děti deště jsou zkrátka propojením toho nejlepšího z vysoké intelektuální kultury a hard-working tradice. Jsou továrnou chrlící sonické krajinomalby, která má v našem prostředí podobně zavedenou a ustálenou tradici jako Ringhofferovy závody. Jde o industriální kulturní dědictví, stejně jako Vítkovické vysoké pece. Sprosté kytarové riffy topené ve všudypřítomných zvukových distorzích, doplněných kvílením synťáku a výkřiky existenciálních hesel, které jsou jako vystřižené z Egona Bondyho. Naživo kompletně zdrcující. V tom nejlepším slova smyslu.