Člověk na kolejích
Kazimierz Opaliński, Zygmunt Maciejewski, Zygmunt Zintel
Jedno z nejlepších děl polského filmu, drama se silným katarzním účinkem, je vyprávěno mistrně gradující formou retrospektiv. Jako v Občanu Kaneovi nebo v polské kinematografii ve Wajdově Člověku z mramoru divákovi každá svědecká výpověď pomáhá vidět tragicky završenou minulost v jiném světle. Třenice starého strojvůdce s nadšenými misionáři nových pořádků byly ve své době dobře čitelným – a dost odvážným – vyjádřením politické situace, polemikou se stalinskými praktikami podle hesla: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“, kdy byli zastánci starých pravidel ocejchováni jako zpátečníci nebo dokonce škůdci. Munkovo dokumentaristicky školené vidění zakotvuje příběh ve fotogenním a přitom realistickém vizuálním ztvárnění. Díky tomu a díky svému etickému náboji si Člověk na kolejích uchoval trvalou působivost.